Lovecká Výprava Afrika 2016

Po strhujících zážitcích z loňského afrického lovu, jsem se kolem února rozhodl do Afriky vyrazit znovu a ke stejnému PH (Profi Hunterovi – osoba/firma zajišťující licenci na lov i lov samotný), Stefanovi z firmy Thakka Safaris. Co se výběru zvěře týká, tak cíl v podobě Oryxe (přímorožce jihoafrického) jsem podědil z loňského roku, kdy jsem po něm neúspěšně několik dní šel. Se Stefanovím ujištěním, že tentokrát bude víc příležitostí k jeho lovu a s nadějí, že to tentokrát vyjde jsem ho umístil na čelo seznamu. Dále jsem chtěl zkusit lov pakoně, konkrétně běloocasého (black wildebeest), který se ale po konzultaci se Stefanem ukázal jako ne úplně vhodný pro lov lukem. Jednak se vyskytuje poněkud “z ruky” od lovecké chaty (v místních podmínkách to znamená cca 5 hodin jízdy autem), jednak má tendenci zdržovat se na otevřeném prostranství, které nedává moc prostor k přiblížení nebo číhání. To naštěstí není případ jeho frekventovanějšího příbuzného, pakoně žíhaného (blue wildebeest), kterého jsem konec konců loni potkal. Jeho lov byl tedy přidán do plánu. Na konec pobytu padla volba neochvějně na prase bradavičnaté. Jeho lov jsem si loni velice užil. I když nemá atraktivitu lovu antilop a zcela upřímně to není “nic fešného na stěnu”, tak jeho lov stojí za to. Je relativně hojné a levné, dá se lovit mnoha způsoby, ale přitom slušně obtížné, vzhledem ke svým silným smyslům. Mně navíc o trofeje zas tolik nejde (letos chci jenom tu z přímorožce a kůže) a v neposlední řadě chci v praxi vyzkoušet lov z treesaddle v afrických reáliích. A podle toho kolik zbude času nemusím nutně zůstat u jednoho. Budu mít k dispozici 6 loveckých dnů, což mi přijde po zkušenostech z loňska jako optimum.

Oproti předchozí cestě jsem tentokrát jel s jiným lukem (PSE Omen, 65 liber, šípy osvědčené Easton FMJ s váhou 498grn.), což se ale ukázalo jako problém, neboť jak jsem zjistil pár dní před odletem, luk nepasoval do původního kufru. A tak jsem ještě musel před odjezdem dát dohromady kufr nový. Jistě bych mohl mít kufr koupený a prostornější pro širší paletu luků, ale ani za nic nechci platit příplatky za nadrozměrné zavazadlo, které nejsou při cestě na téměř druhou stranu světa zrovna zanedbatelné. Zvláště když se do váhového limitu vejdu dvakrát. Oproti minulé cestě přibylo i vybavení pro treesaddle.

Cesta opět proběhla s Emirates. I když Dubaj (respektive tuto část světa) upřímně nesnáším, tak na trase Praha-Johannesburg je to momentálně nejlepší volba. Stále nemají problém s odbavením luku a loveckých hrotů, jen je třeba s předstihem alespoň tří dnů vyplnit prohlášení o převozu zbraní, nově v online podobě na stránkách Emirates. Mimochodem na trase z Prahy do Dubaje už létají A380ky a musím říct že je opravdu zážitek v tom letět – úžasný stroj.

Nepříjemná, ostatně jako minulý rok, je ale návaznost letů, respektive čas na přestup. Buď 2 hodiny, nebo hodin 14. Ono, kdyby neexistovala možnost zpoždění letu a překládka zavazadel by proběhla vždy hladce, tak není co řešit. Ale bohužel nežijeme v ideálním světě a vzhledem k povaze cesty a obsahu zavazadla je rezerva (při nejlepším) dvě hodiny pořád málo. Tak jsem se opět rozhodl hrát na jistotu a strávit 14 hodin v Dubajském letišti – k mé velké nelibosti. Jinak čtenáře kteří se zajímají o pozadí příprav na africké safari odkazuji na svůj předchozí článek kde je vše vcelku podrobně popsané.

Cesta

Co se dopravy týká, budu stručný, neboť to asi není něco, co by zasloužilo nejaký větší popis. Cesta byla, jednoduše řečeno, příšerná. Ani tak podmínkama, jako spíše délkou. V 14:40 jsem odlétal z Ruzyně, dorazil jsem pro jistotu dvě hodiny předem, předložil štos povolení a bez dalších průtahů jsem byl vpuštěn do odbavené části a následně do letadla. Ruzyňské letiště sice rád nemám, ale problémy s převozem zbraní mi ještě nedělali. Následovalo 7 hodin letu A380 do Dubaje, což také proběhlo bez problémů. Emirates neškudlí na jídle ani pivu, televize s obsáhlou filmotékou v každé sedačce a Wifi tam je taky…

Následovalo 14 předlouhých hodin v Dubaji, povětšinou prospaných a pročtených. Neušel mi zajímavý detail chování arabů, bordel dělají jenom v zahraničí a letadlech, doma ani neceknou a chodí pěkně v řadách: chlap, manželka č.1, manželka č.2, děti podle velikosti a peleton uzavírá chůva.

Přestup opět bez problémů s vyjímkou nalodění do dalšího letadla směr Johannesburg, kde ze mě páčili informace, cože to mám v tom kufru na který potřebuju papíry atd., ale nakonec jsem byl naloděn bez většího zdržení. Jinak se ukázalo zvolit delší variantu čekání na letišti jako dobrý tah. Letadlo z Ruzyně mělo kolem dvaceti minut zpoždění, když k tomu připočtu čas potřebný k přestupu, kde bylo třeba mimo jiné cestovat do jiného terminálu, a vzhledem k tomu s jakým předstihem zavírají gate před odletem bych to stihl tak o cca 5-10 minut. Což mi přijde prostě šíleně natěsno a vědomě bych to neriskoval.

Každopádně dalších osm hodin v letadle a v 10 hodin večer jsem konečně vylezl v Johannesburgu. Následovala fronta na vízum, ještě brutálnější než loni. Skoro hodinu a půl čekání … vyřízení však trvalo jen dvě minutky, ale mému rozčarování neměl být konec, protože jsem spatřil svůj kufr, s nepřehlédnutelnou nálepkou “firearms” od Emirates, jak se opuštěně točí nanormálním karuselu. Zatím jsem si vždy vyzvedl luk na základě lístku u oversize přepážky, ale tady ne, tady si to může každý bez problémů “štípnout”. Hrozné.

Pak jsem se u exitu sešel s Chrisem (PH) který mě jednak odvezl z letiště do chaty a jednak mi další dva dny dělal doprovod na lovu. Cestou jsme probrali všechny náležitosti stran lovu, já se navíc rozmluvil anglicky, což na začátek v cizině vždycky potřebuju a o dvě hodiny později jsme už vjížděli do chaty, kde jsem si dokázal už jen připravit věci na zítřek a pak padl vyčerpáním.

Středa – První den

Vrhl jem se do loveckého dne, v podobě udolání pakoně žíhaného. Vstal jsem o půl hodiny dříve, abych si stačil otestovat luk, pro což jsem měl před pokojem připravenou terčovnici. Chris mě dle domluvy vyzvedl po snídani v 6:40 a další hodinu a půl jsme strávili jízdou na zdejších nekonečných, leč překvapivě kvalitních silnicích. Po příjezdu a uvítání s majitelem rozlehlého prostoru jsme se přesunuli k blindstandu, který se pro zbytek dne stal naším stanovištěm. Cestou jsme naráželi na zdejší zvěř, která si z aut nic moc nedělá, zvláště jeden “sable” se tvářil, že je mu všechno jedno. Po loňských zkušenostech věřím, že tenhle druh si je velmi dobře vědom toho, jak moc stojí jejich odlov (12 000 EUR) a tak se prostě nebojí, protože jednoduše cítí, že na ně nemám dost peněz. Dorazili jsme k blindu. Jednalo se o nevelkou zemljanku se střílnou určenou bez pochyb hlavně pro pušku a dvěma okýnky po stranách. A dvacet metrů před námi bylo napajedlo a solný liz.

Takticky jsem si rozestavil luk, vodu a dalekohled po místnosti, Chris se stáhl na židličku do rohu místnosti a nechal mi volné pole působnosti. Když uvidím pakoně, kterého bych seznal za vhodného k lovu dám mu signál, dostane se mi od něj schválení a děj se vůle má. To bude jediný jeho zásah, tedy pokud nenastane nějaká složitější situace. Dále jsem upravil střílnu. Byla to dolů sklápěná dřevěná okenice s malým vyřízlým okénkem, tak akorát pro pušku s optikou. Pro luk jen velice špatně použitelné. Takže jsem okenici vyklopil a pomocí dostupného materiálu jsem střelecké okno “vydekloval” na rozměr cca 15×30 cm.

Zbývalo natáhnout si kuklu a rukavici na ruku držící luk (zvířata jsou tam až děsivě pozorná, pokud jde o odlesk lidské kůže). Klekl jsem si k okénku a čekal. A netrvalo dlouho a stádo asi deseti pakoňů opravdu přišlo a vzalo útokem solný liz. Bohužel samé samice s omladinou, nic pro lov. Následovalo téměř šest hodin čekání prostoupené mladými pakoni, prasaty bradavičnatými a kudu velkými, jejich pozorováním, bojem s únavou a přáním aby se neotočil vítr.

Ke konci dne (stmívá se tam od 17h, v 18:30 už je tma), když už jsem ani nedoufal, se ovšem velice pomalu a obezřetně začal přibližovat vzrostlý samec pakoně. Bylo rozhodnuto – tenhle, nebo žádný jiný.

Nebylo ale zrovna snadné pakoně zaměřit, přecházel sem a tam kolem napajedla a občas dorážel na kudu, který přišel mírumilovně lízat svou sůl. Na plno se ukázalo, že použít luk na lov z blízka je mnohdy těžší, než než z dálky. Pakůň se ukázal jako velice ostražitý protivník a každý pohyb se ukázal jako velice problematický. Vše muselo proběhnout v naprosté tichosti a pohyb byl možný jen když se díval jinam.

Pak došlo konečně k jeho natočení do správné pozice. U tak “tuhého” zvířete jsem nechtěl riskovat střelbu v jiném, než optimálním úhlu. Pak došlo na kritický moment plného napnutí luku a nezbývalo než věřit, že optimální situace pro výstřel bude v rámci doby, po kterou dokážu klidně držet napnutý luk. Navíc se ukázalo, že jsem povážlivě zdřevěnělý z mnohahodinového čekání s minimální možností pohybu.

Naštěstí vše dobře dopadlo a výstřel veden ze 17ti metrů dopadl k mé naprosté spokojenosti. Pakůň se velice nejistým během přesunul do buše. Dali jsme mu deset minut “k dobru” a podrobili analýze video, které Chris natočil v onu chvilku výstřelu. Bez nejmenších pochyb šlo o velice dobrý zásah. Ale pro případ potřeby jsem si stejně vzal luk a další šíp a vydali jsme se do potemělé buše. Stopa krve byla méně výrazná než jsem čekal, ale pořád dobře patrná, nebyla však ve finále potřeba. Pakůň ležel asi 40m od cesty, 80m od místa zásahu. Šlo to rychle a přitom to byl panečku kus. Takhle zblízka to byl opravdový obr i na poměry pakoňů. Došlo na focení a ohledání zásahu který se opravdu ukázal jako ideální, plíce-srdce-plíce.

[foogallery id=”1596″]

Přijel majitel prostoru a následovalo nakládání, které nepatřilo zrovna k nejjednodušším vzhledem k velikosti a váze zvířete (a bez navijáku by jsme ho naložili jen stěží). Dali jsme si s majitelem vítězné pivo, pokecali o lovu a vydali se noční Afrikou zpět k chatě, kde na mě již čekala královská večeře v podobě obřího steaku z antilopy vraní. Pakůň byl zavěšen a pohotově zpracován místním personálem. Mně připadne kůže a lebka, zbytek najde své využití jinde. To je jedna z věcí které mi tu jsou sympatické – nic nepřijde nazmar, to zvíře se využije bezezbytku. Musím říci, že jsem si tenhle lov náramně užil. Zítřek bude ve znamení mé “nemesis” – přímorožce jihoafrického. Tak snad bude štěstí stát opět při mně.

Část druhá

Po včerejším strhujícím lovu pakoně, je zde další den, tentokrát ve znamení Oryxe.

Vstal jsem pln optimismu, potrénoval s lukem a dal si obří snídani (doslova obří, volské oko z pštrosího vejce by zaskočilo nejednoho strávníka) a následně jsme s Chrisem vyrazili do nového loviště, kde má být údajně hojnost Oryxů všech velikostí a tvarů. Cestou jsme se zastavili v Modimolle, což je největší městečko v okolí, pro něco k jídlu. Já jsem si neomylně vybral pytel sušeného masa. Stran tohoto pokrmu je Jihoafrická Republika země zaslíbená a jsou tu celé obchody s obrovskou paletou typů, druhů a stupňů usušení. Dále jsme nabrali pivo na večer. Má záliba v chmelném moku mě zde charakterizovala již loni a už několik měsíců před příjezdem Stefan ukončoval emailovou komunikaci frází, že “… pivo se už chladí”. Obtížen skoro kilem masa z několika druhů antilop a “sixpackem” znamenitého piva Castle Black Label, jsem se tedy mohl pokračovat v cestě.

Dorazili jsme k lovišti, které se ukázalo jako obrovské i na zdejší poměry, s poněkud poušťnejší scenérií a s moc pěknou přilehlou loveckou chatou, respektive soustavou chat. Pozdravil jsem se s majitelem, a ten se nás jal rozvést na místo lovu.

Dorazili jsme k našemu blindu, ne nepodobném tomu ze včerejška, a jali se zařizovat. Hned zkraje se objevil problém s okénky. Krom hlavní střílny ve dveřích bylo po celém obvodu místnosti (velikosti cca 2×2,5m) celkem osm protilehlých okének, takže pokud se něco vevnitř pohnulo, bylo to zvenku velice dobře vidět. Vzali jsme tedy všechno vybavení a oblečení co jsme mohli postrádat, a nacpali to do okenic.

Tak jsme měli jen střílnu a dvě funkční okna, což bylo ideální. Netrvalo dlouho a různá zvěř se začala scházet u napajedla. Je to úžasné pozorovat různé, pro evropana exotické, druhy z pár metrů…

A o pár hodin později se objevili i přímorožci. Nejdříve kroužili po okolí, posedávali, mizeli a zase se objevovali. Dokonce bylo moje pozorování zpestřeno jejich rvačkou kdy se do sebe pustili dva samci. Byla to pro mě úžasná podívaná vidět je takhle. Zvláště po minulém roce, když jsem je viděl jen jednou a to na 100 metrů. V jedné chvíli se ze skupiny oddělily dvě samice a šly se napít. Mezi samcem a samicí je u přímorožců rozdíl ve velikosti těla a rohů, ale když nepřijde vedle sebe dospělý samec a samice, tak to necvičené oko prostě nepozná. Pochopitelně jsem zpozorněl, ale protože Chris hned uvedl vše na pravou míru, tak jsem jen zůstal pouze na pozoru pro případ, že by se k nim připojil samec. Nepřipojil. Samice po napojení zase v klidu odešly a skupina zmizela.

Někdy po poledni se však skupina opět ukázala a pokračovala v kroužení po okolí To už jsem byl trochu sžírán očekáváním, ale zachoval jsem si chladnou hlavu. V tom se náhle, mimo hlavní stádo, vynořil samec zpoza rohu naší zemljanky. Vůbec jsme o něm nevěděli a byl to docela šok, když se bez varování prostě vyloupl dva metry od okénka. Prošel a namířil si to rovnou k napajedlu. Extrémně opatrně jsem vzal luk, dostal jsem se do pozice, natáhl a zamířil. Byl poněkud pod úhlem, ale ne nijak kriticky, vzdálenost 21 metrů …

Přišel okamžik výstřelu. Plynule namáčknu spoušť vypouštěče a …. a Oryx se pohne! Pokrčí se v nohách a prudce cukne tělem dolů.

Bohužel to udělal přesně ve chvíli, kdy mám v půlce namáčknutou spoušť a zmůžu se jen na reflexní dotažení spouště a následuje výstřel. Výše zmíněné se odehraje ve zlomku vteřiny a výsledek je “vysoká rána”, o nějakých 10-15cm výše, než měla jít. Komoru, respektive hrudní koš jsem sice prostřelil, ale plíci jsem nezasáhl.

Zpětně jsem si tu situaci několikrát (s již chladnou hlavou) přehrával, jak v mysli, tak na mobilu (protože Chris to celé natáčel). Dokonce jsem si zkoušel namačkávání vypouštěče (v jaké pozici spouště se otevře), konzultoval jsem vše s Chrisem a dospěli jsme k závěru, že s celou situací jsem prostě nemohl nic dělat.

Pohyb Oryxe byl tak rychlý a já byl v takové fázi výstřelu, že jakákoli vědomá akce by byla na hraně reakčního času, zvlášť u tak vypjaté situace. I při použití pušky by to s největší pravděpodobností dopadlo podobně. Jeho pohyb si vysvětluju tak, že nás nejspíš náhle zavětřil. O půl vteřiny dříve a nevystřelil bych, o půl vteřiny později a trefil bych se kam jsem chtěl. Docela mě to otrávilo, protože z chyby se dá poučit, ale co si mám odnést z tohohle ? Ale vraťme se k lovu.

Hned po výstřelu mi bylo jasné co se stalo a naštěstí jsem věděl co dělat. Už před lovem pakoně jsem se seznámil s Chrisovou puškou a vzhledem k tuhosti pakoně a Oryxe jsme probrali co dělat, když nastane něco podobného. Takže jsem rychle odložil luk, vzal pušku a natáhl … v tu chvíli byl Oryx dobrých 200 metrů daleko a ošíval sebou v křovisku. Zaměřil jsem střed hrudníku jak nejlépe šlo a vystřelil. Pod úhlem jsem zasáhl jednu plíci a střela skončila v žaludku (byl jsem pak při porcování, takže vím přesně, kde co “skončilo”). Oryx hned na to odklopýtal mimo dohled, nenechávaje šanci na další výstřel.

Následoval přesun na místo, kde jsme ho viděli naposled. Dalších dvacet minut bylo ve znamení pročesávání okolí, k čemuž se připojil i majitel, upozorněný na stav věcí vysílačkou. Konečně jsme ho našli asi sto metrů daleko, pokulhávaje mezi keři. Zamířil jsem, vystřelil a zadařil se mi dobrý zásah skrz obě plíce a artérie. Jáké ale bylo moje překvapení, když Oryx pouze letmo zakolísal a dal se na ústup. Inu přebil jsem a znovu vystřelil do jediného, v té chvíli viditelného místa, to jest do zadku za účelem zpomalení. Ale ani to nestačilo. Uběhl asi dalších dvěstě metrů, než se konečně poroučel k zemi. Když jsme ho dohledali, tak stále kopal. Jak ležel na boku střelil jsem ho na Chrisovo doporučení mezi přední nohy do hrudníku, ale ani to okamžitě nezabralo. Pořád sebou házel a navíc to byl poslední náboj. Ve chvíli, kdy už Chris vytahoval svojí pistoli (a já si říkal, že za tohle by mě maminka asi nepochválila), sebou Oryx naposledy trhnul a odebral se do věčných pastvin.

[foogallery id=”1604″]

Tady je asi na místě rekapitulace a upozornění na nevšední odolnost tohoto úžasného zvířete v případě zranění. Šíp prošel hrudníkem a silně poškodil protilehlou stranu. O cca 30 sekund později kulka ráže .375 H&H (což je ráže, která se běžně používá i na tak velká zvířata jako jsou hroši) probila hrudní koš, oboustranně plíci, bránici a žaludek. Po zhruba 25 minutách další kulka probila jednu plíci, artérie a druhou plíci, následovala kulka do zadku a o cca 4 minuty později kulka do hrudníku a zásah srdce. O necelou minutu později Oryx konečně zhasíná.

No, nakonec vše zdárně dopadlo, a i když to opravdu nešlo podle plánu, byl to asi ten nejintenzivnější lov mého dosavadního života. Ale opakovat bych to znovu nechtěl. Samec to byl opravdu statný, podle jizev a oštípaných rohů bojovník. Přesto, že jsem o tomhle zvířeti načetl mnohé, tak mě jeho nevšední odolnost hodně zaskočila. Jak jsem tak nad ním stál, rozhodl jsem se, že to definitivně nebude můj poslední Oryx a příště už to snad proběhne bez překvapení.

Následoval obvyklý sled událostí – focení, nakládání na pick-up majitele, překládka na Chrisovo vozidlo a rozbor lovu. V chatě se do porcování hned pustil místní personál. Celou dobu jsem byl přítomen a podroboval jsem Oryxe rozboru. Ono se z porcování dají odkoukat mnohé relevantní informace k lovu. A jako bonus jsem mohl podrobně posoudit všechny zásahy. Proběhla taky kulinářská debata, jejímž výsledkem byla svíčková naložená do marinády na pozdější konzumaci a restovaná varlata s cibulkou na chlebu s máslem. Musím říct, že je to až překvapivě dobré. Stran trofeje nemůžu jinak, než chtít tzv. “shoulder mount”. Je to nádherné zvíře a i když nemám zrovna velký byt, tak nebrat takto provedenou trofej by byla škoda.

Do večeře v té chvíli zbývalo něco přes hodinu, kterou jsem strávil lukostřelbou na terč. V průběhu toho přijel Stefan a konečně bylo trochu času na povídání, protože zatím jsme se v chatě vždy míjeli. Otevřeli jsme si pivko a probrali lov, plán na další dny, a tak nějak obecně jak žijeme. Stefan se momentálně v chatě moc nezdržuje, přes den má práci a k večeru vyráží do hor, kde má rodinné setkání v podobě každoročního týdenního kempování v divočině. Pěkná tradice.

Na zítří je domluveno to samé loviště co dnes. Pouze ve znamení prasete bradavičnatého, popřípadě zebry v podobě nějakého pěkného hřebce. Jak jsem je dnes viděl pořádně z blízkosti, tak jsem začal zvažovat, že si udělám radost 🙂

Pátek

Ráno proběhlo již rutinně, tedy budíček v 6, příprava věcí, pár ran do terče a tradičně obří snídaně s kýblem kávy. V 7 hodin jsme již s Chrisem vyráželi směrem k lovišti a krátce po 8 jsme v naší sluji už zacpávali okénka.

Tentokrát se však hned z kraje dne ukázal vítr jako zrádný element a škodolibě měnil směr. Pokud jsem chtěl něco ulovit, zbývalo jediné řešení: posbírat po okolí pár vysušených lejn, nacpat je do staré plechovky, která tu k tomuto účelu byla a zapálit je, za účelem překrytí našeho pachu. Nesmrdí to až zas tak moc, jak to zní, ale “… dobrého pomálu”, jak se říká.

Každopádně to přineslo své plody. V následujících hodinách nám tam postupně zvířata začala chodit, ale prase nikde. Zebry sice přišly, ale držely se v uctivé vzdálenosti ve skupince o zhruba 20 kusech. Občas malá část vyrazila k napajedlu, ale jednak sebou každou chvilku trhly a hlavně se jednalo výhradně o samice a omladinu. Zde se ukázala přítomnost průvodce jako klíčová – rozdíl mezi samcem a samicí je u zeber totiž velice špatně patrný a bez konzultace bych to zcela jistě nepoznal. To ale znamenalo, že když přišla skupinka zeber, tak Chris mi musel jednoznačně ukázat která je k lovu. Což tedy zase tak moc často nebylo, většinou šlo o skupinky samic, podíval jsem se na Chrise, ten zavrtěl hlavou a bylo.

Nu, další dvě hodiny probíhala válka nervů, kdy zebry různě kroužily, přibližovaly se k napajedlu a zpravidla úlekově utíkaly. A to přesně v tomto pořadí. Doutnající lejna zajisté dělala co mohla, aby náš pach zakamuflovala, ale občas zřejmě přeci jen probleskl. Ale upřímně je třeba říci, že i zdrhající stádo zeber vzdálené třeba jen deset metrů je opravdu zážitek, ta vitalila je z nich přímo cítit.

Nakonec jsem se i já dočkal své šance. Kolem oběda se k napajedlu vydala skupina pěti zeber obsahující dospělého hřebce. Chris mi ho stačil tentokrát zaměřit už když se blížily, takže tady s identifikací problém nenastal. Přesunul jsem se s lukem na vhodné místo proti střílně a čekal jsem na vhodnou střeleckou situaci. Nebylo to úplně lehké, chvilkama to byl u napajedla takový chumel pruhů, až z toho oči přecházely, ale po pár minutách se mi konečně uvolnil pohled na samce, respektive na jeho vitální zónu. 22 metrů, trochu pod úhlem, chvilka soustředění, výstřel, zásah a stádo pruhů se dalo na kvapný útěk. Zásah podle všeho dobrý, samec viditelně nedržel tempo stáda a poněkud nejistě běžel.

Počkali jsme tedy obligátních deset minut a vydali se na stopu. Nutno podotknout že po pěti hodinách v dýmu z hoven řádně vyuzeni. Stopa krve však nebyla zrovna podle očekávání výrazná, ale držet se na ní šlo. Po zhruba 200 metrech od místa výstřelu jsme zebru našli, a to podle stáda, které se kolem ní drželo a snažilo se jí povzbudit k ústupu před blížícími se lidmi. Nakonec to vzdaly a zmizely v buši. Moje zebra to podle všeho měla rychle “za sebou”. Vstřel byl pod úhlem, přes obě plíce. Mohlo to být lepší, ale rozhodně to nebyl špatný zásah.

[foogallery id=”1611″]

A panečku jaká zebra to byla, takřka výstavní vzorování pruhů a rovnou jsem si řekl o kůži. Následovalo focení nakládání a ohledání vstřelu, protože se stopou jsem nebyl zrovna spokojen… Na vině jsou bez pochyby nové hroty, ale to budu řešit až před dalším lovem, mám s sebou ještě typ Rage z loňského roku. V chatě mě již čekala večeře. A pivo. Zítra si poněkud odpočinu od luku protože na pořadu dne bude lov ptactva brokovnicí s pomocí psů. Už od loňského roku jsem si to, po seznámení s místní smečkou, chtěl zkusit. A vzhledem k tomu, že to, co jsem chtěl především lovit, jsem už ulovil, můžu si bez pochyb dovolit volnější den.

Část třetí

Dnešní den bude oddechový. Štěstí mi dosud přálo a já každý den přišel s úlovkem, s čímž jsem původně nepočítal. Jistě, mohl bych si lovit dál, co bych si dohodl na místě, ale už ta zebra byla v podstatě bonusová a nejsem zrovna milionář, abych si mohl dovolit lovit jak na běžícím pásu.

Dnes si tedy zalovím ptáky – pro změnu s brokovnicí a zítra začnu lovit prase bradavičnaté, už opět lukem. A v pondělí před odjezdem si hodlám na doporučení vyzkoušet lov šakalů. Tuhle variabilitu si velice cením, nelze předvídat úspěšnost lovu a tak je na místě přijet na více dní (myslím, že můj plán pokusit se o lov 3+1 zvěře na 6 dní je optimální pro většinu zde lovených druhů). V případě úspěchu ovšem není problém domluvit na místě jinou aktivitu, kromě pokračování v běžném lovu kupříkladu onen lov ptactva. Dokonce není problém nějaký čas lovit a pak se třeba jet k moři potápět. Možností je nepřeberně.

Takže jdeme na ptáky. Vzhledem k zaměření tohoto webu a použité zbraně to vezmu trochu stručněji. Nejčastěji se tu loví francolin, známý také jako “Cape Spurfowl” (český název jsem nenašel), což je taková menší místní obdoba koroptve a s podobným chováním, držící se ale ve větších skupinách. Dá se jistě lovit i lukem, doplňkově k hlavnímu lovu. Občas jsem je viděl u napajedla, když jsem číhal na hlavní objekty svého zájmu. Normálně se vyskytují v polích a přilehlých křovinách.

Na stalk (šoulačku) to moc není, mají značně rychlejší start než vodní ptactvo, ale i tak by je dobrý střelec z reflexního luku s vhodným šípem jistě mohl s úspěchem lovit. Bohužel to ale není nic pro běžnou kladku.

Kromě nich je hojná místní verze holubů, a fajnšmekři mohou zkusit lovit africkou sluku. Pak je tu výtanou kořistí “Grey go-away bird” (Sparák Šedý). Tento podlý nepřítel všech lovců nedostal své anglické jméno náhodou. Má totiž odporný zvyk krákat, když narazí na člověka, což spolehlivě zažene všechna zvířata v okolí. A v případě lovu z treestandu je to ještě okořeněno tím, že si můžou sednou nad vás na větev a začít kálet, jak jsem se o později na vlastní kůži přesvědčil.

To je taková základní sestava s kterou jsem se tady setkal, ale prakticky se tu dá lovit všechno co má peří, od pštrosů po pěvce. Příjemné je, že je to u běžného ptactva zadarmo, nebo velice levně. Samozřejmě nejde přijet s tím, že celý pobyt budete kosit ptactvo na účet podniku, ale jako doplňková kratochvíle to není problém zorganizovat.

Teď k samotnému lovu. Sraz byl určen na devátou takže jsem si k mé spokojenosti vydatně přispal. Stefan přijel z horského kempování i se synem, který bude lovit se mnou, což jsem celkem ocenil, protože tenhle druh lovu pro mě bude premiéra. Brokovnici jsem si půjčil “pumpovací” winchesterku. Pumpu mám doma, tak mi sedla více než jiná nabízená zbraň – kozlice.

Vlezli jsme si na korbu pick-upu, dostali krabici patron a přistoupil k nám taky pes – ohař, specializovaný na tenhle druh lovu. Vyrazili jsme na nedaleká suchá pole se sady a mnoha keři a projížděli jsme po průběžných cestách, brokovnice připravené, kdyby z nějakého křoví něco vylétlo. Po chvilce jsme zastavili a šli prohlédnout jeden pás křoví, vypustili jsme psa tam začal šmejdit a opravdu vylétla skupina francolinů. Reflexivně jsem předmířil, vystřelil a k mému velkému překvapení trefil hned napoprvé. Francolin provedl sestup s následnou nedobrovolnou orbou v poli a za chvilku mi ho již ohař přinášel. Zřejmě štěstí začátečníka, pak už to totiž bylo jenom těžší.

[foogallery id=”1616″]

Stříleli jsme při šoulání, s asistencí psa, i z korby auta a to i za jízdy a já si postupně dostával do krve odhad vzdáleností a nutné přesazování. O dvě hodiny a dva další Francoliny později jsme ukončili dopolední část lovu a vydali se na oběd, v podobě pečených plátků svíčkové z mého oryxe. Musím říci, že je to vynikající. Osobně ale ze zdejších pochutin u mě stále vyhrávají žebírka z impaly. Ty zatím nic nepřebilo.

Po obědě jsem měl pár hodin volno, tak jsem se věnoval lukostřelbě a řešení problémů s hroty. Totiž, že nejsem spokojen s krevní stopou u současných hrotů Maniac EX. Jejich výhodou je větší průbojnost, protože se otevřou až za žebry a po otevření mají rozpětí rovné dva palce. Vstupní otvor je ale daný pevným hrotem v čele, který má méně jak půl palce. Přešel jsem na ně po loni používaných Rage X-treme, které měly se svým rozpětím 2,5″ naprosto dechberoucí schopnost vykrvení, daného obří dírou, a přesto až překvapující průbojnost.

Hlavní a ve finále jediný důvod přestupu na ty nové byl, že hrot Rage je citlivý na otevření. Čepele drží v zavřené pozici takový plastový nákružek a náhodné otevření třeba o oděv je častým jevem. Potom zbývá jen vyndat šíp z luku, hrot povolit, pootočit nákružek a zašroubovat hrot. V praxi to může být ortel nepodařeného lovu. Maniac to má vyřešeno zdaleka nejlépe skrze rozevření proti směru výstřelu a aretaci “O” kroužkem (ve skutečnosti za technicky nejlepší systém považuju čínskou kopii Rage, aretovanou právě “O” kroužkem. Bohužel je pošta nestačila doručit do odjezdu, ovšem ještě si musím najít čas na otestování, abych mohl objektivně posoudit jejich kvality)

Tedy, i přes některé špičkové vlastnosti, musím před Maniac upřednostnit osvědčené Rage. Naštěstí dva kusy, které jsem loni nepoužil, jsem si vzal sebou – na prase to bude dostačující počet. Mimochodem stran “muničního průměru” jsem sebou nosil v odděleně neseném držáku šest šípů, z toho 4ks s loveckým hrotem, jeden s cvičným pro případ potřeby nastřelení (třeba na treestand) a jeden s hrotem na ptactvo … Co kdyby byla příležitost… Pro dohledávku jsem měl typicky jeden šíp založený a jeden šíp v pohotovostním držáku na luku.

Kolem třetí hodiny odpoledne mě opět vyzvedl Stefan na druhou půlku lovu ptactva. Proběhlo to technicky stejně jak předtím, tentokrát ale s tím rozdílem, že mě Stefanův potomek přestal šetřit, což podle všeho první část dělal a začal sestřelovat ty opeřence v ďábelském tempu, ba co hůř, když už se mi podařilo na něco zamířit, tak to sestřelil dřív, než jsem stačil zmáčknout spoušť. Hromádka francolinů v pick-upu utěšeně rostla a teprve na samém konci se mi podařilo vystřelit a zasáhnout o zlomek vteřiny dříve, leč skóre 6:1 v druhém kole jasně ukázalo, že mám ještě značné rezervy. Nicméně mi tento druh lovu ukázal, že “nejenom lukem živ je člověk”. A že nějaký “skeet” bych si v průběhu roku mohl naordinovat a příští rok to zkusit znovu. Opravdu to bylo velice záživné a jako doplňek hlavního lovu, když je na to čas, mohu vřele doporučit.

Neděle

Dnes bude na pořadu dne lov prasete bradavičnatého lukem. Toto, sice ne moc fešné, leč na lov velice záživné a pozorné zvíře, jsem úspěšně slovil už loni, ale užil jsem si to natolik, že si s ním rád opět zpestřím loveckou výpravu. Dopoledne je v plánu vyzkoušet jednu nedalekou lokalitu s blindem a v případě neúspěchu se přesuneme na oběd do chaty a pak zkusím štěstí na treestandu na Stefanově pozemku.

Po tradičně bohaté snídani jsme tedy dojeli a došli k blindu. Prakticky ideální pro lov lukem, ať už prostorem, tak tvarem střílny a rozmístěním pozorovacích okének, až po strategicky rozmístěné háky na luky. Napajedlo 15 metrů daleko. Bohužel tuto selanku narušovala nepříznivá okolnost v podobě počasí. Byla moc zima. Nějakých 15 stupňů znamenalo značné snížení pravděpodobnosti, že se prase, nebo něco jiného přijde napít. A opravdu, po čtyřech hodinách po příchodu, kdy jsme viděli jen pár samic impal, Stefan usoudil, že vzhledem k podmínkám je to ztráta času. A zkusíme treestand.

Po obědě mě tedy Stefan odvezl k jeho treestandu, tak dva kilometry od chaty. Vzal jsem si i sadu na treesaddle, protože jsem ji chtěl ve zdejších podmínkách vyzkoušet. Bohužel u napajedla, kam jsme přijeli, byl pouze jeden vhodný strom a na něm, jak se dalo čekat, už byl treestand, (běžný přenosný BigDog a to ve výši cca 8 metrů).

Vzal jsem si tedy z treesaddle to, co mi poslouží jako pojistný harness (což je velká výhoda použití horolezecké výstroje: variabilita). Vydrápal jsem se nahoru, zajistil se a příhodně jsem si rozvěsil vše potřebné. Tedy luk, dálkoměr, držák šípů láhev s vodou a láhev na, kulantně řečeno, “použitou” vodu. Potom jsem do drnu hlíny, nedaleko napajedla vypálil cvičný šíp, abych si byl při střelbě z tohoto úhlu jistý.

Střelbu z treesaddle jsem sice trénoval, ale s těmi úhly je to trochu ošidné, takže pokud je možnost, raději provedu test. Po nastřelení a uvelebení Stefan odjel s tím, že se vrátí za 4 hodiny a s důrazným doporučením, že pokud něco střelím, nebo budu mít potřebu slézt, tak nemám odcházet od treestandu na větší, než malou vzdálenost, což jsem stejně neměl v plánu. Měl jsem jen radost, že jsem si vysloužil dost důvěry na to lovit sám.

Umístění treestandu bylo zvoleno dobře, s dostatečným výhledem po okolí a přitom slušně zakamuflován větvemi. Přesto stále přetrvával problém s teplotou, takže jediné co přišlo byla skupinka impal a za soumraku se mi dostalo koncertu vyjících šakalů. Přesto jsem si to užil neboť po těch zemljankách byl lov na čerstvém vzduchu osvěžující a navíc jsem si mohl vychutnat krásy africké přírody o samotě.

Za soumraku kdy už bylo jasné, že nic nepřijde a v dálce jsem slyšel přibližující se vozidlo. Tak jsem si spustil na lanku věci, pak sebe a odjel vstříc večeři, družbě a pivu.

Pondělí

Nastal poslední lovecký den a současně den odjezdu. Odlétám v úterý, krátce po čtvrté hodině ráno. Vzhledem k tomu, že cesta na letiště trvá přes dvě hodiny, nebude od věci být na letišti už na začátku odbavování. Snažil jsem se také brát ohled na toho, kdo mě tam poveze, a tak jsem se rozhodl vyrazit po deváté večer s tím, že tam ty cca 2,5 hodiny probdím u letišťní WiFi a vyspím se až v letadle. Zatím je ale na programu další den lovu prasete bradavičnatého a ke konci dne se pokusím o lov šakalů.

Pro lov prasete jsem byl kolem 9 hodiny zase odvezen na včerejší treestand, s tím, že se pro mě Stefan vrátí kolem 13 hodiny. Usadil jsem se a číhal. A opravdu za slabou hodinku se začala objevovat zvěř. Nejdříve skupinky impal, blesboků a hojnost francolinů. Později i pár kuduů včetně opravdu výstavního samce. Bylo úžasné ho takto ze slabých dvaceti metrů pozorovat. Leč prasata stále nikde. To už jsem propadal kolem 12 hodiny lehkému zklamání, že “warthog” letos nebude. Korunu všemu nasadila skupinka “Go-away birdů”, kteří nejenom že si sedli na větev nademnou (takže pokud jsem se chtěl vyhnout plašivémi křiku nesměl jsem se ani pohnout), ale ty potvory navíc na mě začaly kálet. Takže jsem je zkrátka musel odehnat, ale vzhledem k tomu, že mě za necelou půlhodinu na to Stefan nabíral, už vlastně o nic nešlo.

Tím taky skončil letošní africký lov lukem. I přes poslední dva dny neúspěšného lovu to byla celkově velice zdařilá výprava a o prasátko se, mimo jiné samozřejmě, zase pokusím příští rok. Trochu mě mrzí ten “zkomplikovaný” přímorožec, ale je tu velká šance, že ho budu lovit i příště, tak snad již všechno proběhne hladce.

Po letošních zkušenostech udělám jen změnu v hrotech a vrátím se k Rage X-Treme. Jinak jsem byl s technickou stránkou výpravy, realizací a přípravou spokojen. V tomhle byl loňský rok dobrá škola.

Po obědě, sestávajícím převážně z klobásy z antilopy vrané, jsem se stal účastníkem zajímavé události. Přijel jeden pán s takovou tou mobilní stájí jako na koně, ale o dost masivnější, nacpanou samci impal a jal se je vypouštět. Každý z nich ovšem měl takové gumové násadce na rohy, aby se při dopravě navzájem nezranili. Takže bylo třeba každého z nich chytit ze střešního okénka, sundat jim to a pak je postupně vypouštět.

Já jsem byl požádán o obsluhování dveří, respektive takové malé přepouštěcí komory, aby se postupně vypouštěly a nezdrhly najednou. Impaly patří, na zdejší poměry ke klidnějším zvířatům, ale nic nemůže být dál od pravdy než tvrzení, že “spolupracovaly”. V jednom případě si samec dokonce roh zlomil a jiný zase odmítal opustit návěs a musel být doslova vytažen za rohy ven. Devět kusů jsme ve třech lidech vypouštěli celkem hodinu a půl a vidět je takhle z maximální blízkosti bylo hodně zajímavé. Nic jednoduchého, ale prý impaly “… ještě jdou”, ty jen trkají a kopou, ale překvapivě velice nebezpečné je vypouštět antilopu duiker (chocholatka) která, ač nevelká, má rovné, v pravdě dýkovité rohy, a než aby trkala, tak opravdu spíše bodá z rozběhu.

Po vyložení impal byl nejvyšší čas se částečně sbalit. Nechal jsem si venku jen to v čem půjdu na šakaly a přibalil pár plechovek lokálního piva pro obdarování kamarádů v Čechách. Kolem čtvrté tedy uzrál čas na závěrečné zpestření výpravy v podobě lovu šakalů puškou. Cíleně je lovit lukem by bylo značně obtížné, na hranici proveditelnosti, leč taky to jde. Já jsem se rozhodl pro zábavnější formu, kdy lovec vyzbrojen kulovnicí za doprovodu “spottera” leze po kopcích a na obvykle dlouhou vzdálenost šakaly odstřeluje. Což není zrovna snadné, neboť jejich schopnost splynout s terénem je úžasná a bez Stefana s okem vycvičeným z mnoha podobných lovů, bych si ani neškrtl.

Taky vzdálenosti pro střelbu jsou větší než malé: zpravidla přes 100 metrů, ale obvykle kolem dvou set a víc. Prý se najdou tací, kteří si při tomto lovu uspokojují odstřelovačské choutky a loví až na 600 metrů. Ale to už je jiná liga. Vyfasoval jsem pro tento účel velice vhodnou zbraň v podobě opakovačky Remington osvědčené série 700 se znamenitou optikou 9-18x56mm, v ráži. 223Rem. Na škodnou velikosti a tuhosti šakalů více než dostatečná, navíc s výjimečně plochou balistickou křivkou, což pro tento lov typické rozsahy vzdáleností je nezanedbatelná výhoda.

Vyjeli jsme tedy na jeden z nedalekých vrcholů, porostlý nízkými keři, kterých bylo v okolí bezpočet a vydali jsme se je po hřebenech prolézat. Co chvíli jsme se zastavili a jali se zkoumat okolí pomocí dalekohledů. Už samotné výstupy byly záživné. Prostředí je to velice členité s krásnými výhledy po okolí. Po nějaké době jsme jednoho šakala spatřili, ale na střelbu na (dle Stefanova měření) přes 350m jsem se opravdu necítil. Už jenom před faktem, že ho zahlédl na takovou vzdálenost je třeba smeknout. Mně samotnému po upozornění trvalo drahnou chvíli než jsem ho zaměřil.

Na dalším kopci Stefan použil vábničku a opravdu se v povzdálí jeden šakal objevil, ale hned zase zmizel. Byl jsem upozorněn, že jeden šakal obvykle dvakrát na stejnou návnadu nenaletí a tak jsem se při dalším zoufalém nářku vábničky zaměřil na jiný kopec. A opět jsme měli štěstí. Tentokrát se ale naplno ukázala má nezkušenost s vyhledáváním cílů skrze tak silnou optiku a Stefan měl co dělat aby mě namířil správným směrem – opravdu to muselo chvílemi pro nezasvědceného pozorovatele připomínat loutkové divadlo.

Konečně se mi podařilo šakala dostat do optiky, zacílit a vystřelit, leč jsem chybil. Přesněji kompletně minul. Na mou obranu je nutno poznamenat, že jsem střílel na změřených 250 metrů a ze zákleku bez opory, což dává jistý prostor k chybám, zvláště u relativně malého zvířete jako je šakal. To se však už začalo smrákat, takže byl čas vydat se zpátky. Každopádně to ale byla zábava, navzdory tomu, že dávám přednost luku. Pokud bude příště trochu casu a příležitost, zkusím to bez váhání znovu.

Po tradičně skvělé večeři nastala nejméně příjemná chvilka pobytu: totiž loučení a samozřejmě placení (letos jsem v tom byl za v přepočtu 94 600+15 500 za letenku, placeno na základě dohody v hotovosti v eurech) a vyřízení trofejí (shoulder mount z přímorožce, kůže z pakoně a zebry). Opět můžu říct, že mi to tu bude chybět: nádherná příroda, hojná exotická zvěř, kulinářské orgie a příjemní lidé. Krátce řečeno, byl to opět vrchol mého roku a už teď se těším na další návštěvu …

Ještě se pro úplnost sluší dodat, že cesta zpět proběhla bez vážnějších problémů a rychleji než tam, neboť v Dubaji jsem čekal na navazující let do Prahy jen tři hodiny. Jen bych zmínil, že na letišti v Johannesburgu tentokrát trvali na sejmutí otisků prstů a nechali si papíry odůvodňující přepravu luku (pozvánku a formulář na převoz, proto doporučuju mít víc kopií) a letiště Ruzyně opět ukázalo, že tam se nespěchá, takže jsem na kufr čekal téměř přesně 80 minut po příchodu na příslušnou přepážku.

No a to je pro letošek vše. Jak jsem předeslal, s pravděpodobností hraničící s jistotou pojedu i příští rok. Afrika se zkrátka snadno neomrzí, takže nesežere-li mě tam něco, tak pak zase něco napíšu …

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.