Lovíme Jinak

U zrodu této knihy stálo uvědomění, že všechny metody lovu kterým se věnuji, větrovkou počínaje a vytrvalostním lovem konče, mají společné malé množství dohledatelných, ucelených a relevantních informací v češtině. Co víc, samotné pojetí lovu jako sportu je u nás bráno jako něco naprosto špatného. Nemám nic proti kritice, pokud je založena na seriózních informacích. To však v tomto případě není zrovna běžné. Informací k tématu je pomálu a lidé lov odsuzují primárně na základě emocí, ne na základě faktů. Snad tedy moje prvotina svou troškou přispěje k lepší informovanosti o sportovním lovu a možnostech jeho realizování.Kniha je určena pro každého kdo nebere lov jen jako hospodářskou činnost, ale i jako výzvu a popisuje alternativní způsoby lovu. Největší prostor v tomto prvním díle dostávají krátké palné zbraně, dále se věnuji problematice sportovního a poplatkového lovu, cestování se zbraní, podrobné popisuji specifika lovu předovkou, perkusním revolverem, kopím, oštěpem a atlatlem. Teoretická část je doplněna popisem mé lovecké praxe a fotopřílohou.

eBook

200 Kč
  • Elektronická kniha ve formátech epub, mobi, pdf, lrf, pdb, txt, html

Paperback

250 Kč
  • Papírová verze knihy, objednání přes e-mail.

Ukázka

Kapitola IV – Lov s kopím z koňského hřbetu
Již od dob římské říše existuje tradice lovu divokých prasat ze sedla a už tenkrát to byl spíše sport než nezbytný prostředek k obživě. Provozovalo se to ve všech koutech říše, avšak obzvláště oblíbené to bylo na území dnešního Španělska, protože podobným způsobem se tam lovilo již před příchodem Římanů. I po jejich odchodu se tak lovilo dál a to až do dvacátého století. Nebyla to pochopitelně jenom španělská záležitost. Tuhle zábavu si oblíbili kupříkladu Britové ve svých indických koloniích. Postupně však množství takových lovců klesalo a byli omezováni zákony. V poměrně nedávné době však Španělsko lov kopím opět povolilo, na základě obnovení tradice. Samozřejmě taky kvůli vylidňování venkova, rozprodávání státních pozemků a prázdné královské kase. Na takový lov je totiž potřeba opravdu velký pozemek, který musí být prost lidí, silnic a husté vegetace a optimálně mít stepní charakter. Dnes se tedy takový lov vyskytuje prakticky jen ve Španělsku, ale k naší radosti je volně k dispozici poplatkovým lovcům. Existuje hned několik farem, které takový lov provozují. Především pak v Andalusii, ovšem jedna se najde i hned u Madridu. Španělští kopiníci se sdružují především v organizaci Club de Lanceo Español.

Je tu však hned z kraje potřeba zmínit jeden očividný předpoklad, který brání většímu rozšíření takové kratochvíle. Lovec musí pochopitelně umět jezdit na koni a to poměrně obratně, což v dnešní době není úplně obvyklá schopnost.


Já sám jsem byl v sedle naposled v šesti letech na Matějské a to se navíc jednalo o poníka. Už tenkrát jsem shledal, že je to špatný design. Především jsem podrobil kritice ovládací prvky. Žádný volant. Takže moje kariéra žokeje skončila dříve než začala. Proto mohu o tomto typu lovu psát jen povrchně.

Můžu ovšem citovat zkušenější. Sir Robert Baden-Powell, muž který mimo jiné stál za založením skautské organizace, se této kratochvíli také věnoval za svého angažmá na území Indie a napsal o pigstickingu, jak se v angličtině tato zábava nazývá, celou knihu. V ní neobyčejně srdnatě obhajuje kouzlo takového lovu :

„Try it before you judge. See how the horse enjoys it, see how the boar himself, mad with rage, rushes wholeheartedly into the scrap, see how you, with your temper thoroughly roused, enjoy the opportunity of wreaking it to the full. Yes, hog-hunting is a brutal sport—and yet I loved it, as I loved also the fine old fellow I fought against.“

Vypadá to tedy jako tuze povedená taškařice. Úplně nevylučuji, že bych si to do budoucna zkusil. Lekce ježdění na koni by se do mého rozvrhu určitě nějak vešly.

Jak se s tím loví
Kopí pro takovou záležitost je poněkud delší než je zvykem, kolem tří metrů (někdy i víc) a může být vyrobeno kromě dřeva rovněž z bambusu. Hrot je v současné době podobný tomu z kančího péra, ale má užší ostří. Obvykle postrádá stop. Lovec kopí pevně svírá v jedné ruce a přidržuje si jej podpažím. Hrot je tedy veden pohybem koně, nikoli samotného lovce.

Vlastní lov v současné praxi probíhá v režii 3 – 5 lovců na koních. Lov ze zřejmých důvodů obvykle probíhá v otevřené krajině, s minimem husté vegetace. Prase se buď lokalizuje tak, že se prostě jezdí po okolí dokud se nějaké nespatří, nebo se ke stopování použije pes. Ten má za úkol jen prase najít a držet se ho v určité vzdálenosti, ne se na něj vrhnout nebo ho vázat.


Když je prase lokalizováno, tak je štvaním a manévrováním jezdců unaveno a obklíčeno na otevřeném prostranství. Sir Baden-Powell píše, že samotné nalezení prasete bez pomoci psů může trvat i celý den, nicméně pokud je nalezeno a drženo v permanentním pohybu, unaví se po 1 – 3 kilometrech běhu. To však vůbec není snadné a vyžaduje to obratnou jízdu. Když se zadaří, tak v mnoha případech, jako zvíře zahnané do kouta, přímo a razantně zaútočí na lovce a jeho koně. Cílem je se k praseti dostat tak, že lze provést bodnutí na komoru. Na rozdíl od běžného použití kopí v leči, je v tomto případě cílem zasáhnout srdce, ovšem i zásah plic samozřejmě odvede svou práci.

Kapitola II – Lov krátkou palnou zbraní – příklady
Třetí hodina odpolední nás zastihla u malého jezera uprostřed africké buše. Já s Adamem, náležitě maskováni, jsme se usadili do připravených skrýší, kombinujících přirozené vrásnění terénu a štosy suché trávy. Adam s puškou a já s revolverem Ruger Super Blackhawk. Střídavě jsme kontrolovali protější břeh, stejně jako hromádku sena, třicet metrů od našich pozic. Dohoda zněla, že v případě warthoga mám přednostní právo k výstřelu já. Pokud přijde cokoliv jiného, zaúřaduje Adam.

V určité chvíli, možná tak hodinu po výsadku, jsem se, jako mnohokrát před tím, odvrátil od výhledu na jezero do úzkého průzoru střílny a kde se vzalo, tu se vzalo, stálo tam vzrostlé prase. Byl jsem z jeho náhlého objevení překvapen, neboť jejich přítomnost je obvykle provázena typickým hlukem. Spolu s pozorností jsem na něho pomalu stočil i hlaveň svého revolveru. Velice pomalu, neboť se z jeho neklidu zdálo, že na hraně svých smyslů cítí naši přítomnost. Zamířil jsem, jak nejlépe mi zkroucená poloha umožnila, a vystřelil. Warthog sebou trhnul jako prase střelené čtyřiačtyřicítkou a neladným sprintem zmizel za valem. Ohlédli jsme místo činu a našli stopu krve. Tedy úspěch. Pár minut čekání a vyrazili jsme po stopě. Nedá se říci, že bych byl nějaký mistr stopař, ale po těch letech jsem už něco pochytil,


a tak jsme se týmovou prací pomalu, ale jistě přibližovali k strůjci rudých skvrn. Po zhruba dvou stech metrech Adam zahlásil, že něco vidí v optice své pušky. Nechal jsem ho zaměřeného a obloukem jsem se k tomu přiblížil. A vskutku, bylo to prase. Pořádné prase, sluší se dodat. Došel jsem k němu na pár metrů, když tu začalo jevit známky života, a taky jasné odhodlání si jej ponechat i za cenu toho mého.

Nemaje čas na manévrování či cokoliv jiného, střelil jsem ho promptně a bez většího míření do hlavy. Jenže taková hlava zepředu je u warthoga tuze špatný cíl. Velká, klínovitá a z vitálního hlediska povětšinou prázdná. Teprve druhá rána mi sjednala pozornost a zastavila prasečí postup mým směrem.

Nechtěje riskovat další překvapení, oběhl jsem jej a střelil bezvládné tělo ještě pro jistotu do komory. Musím říct, že to byla akce sice krátká, ani ne 10 vteřin, ale zato plná adrenalinu. Ne, že bych to musel mít pořád, ale je to pro jednou příjemná změna od toho věčného čekání nebo tichého plížení. Ohledání shledalo první zásah jako dobrý, komora byla zasažena, ovšem střela těsně minula srdce a velké cévy. Jen tím a nevšední zarputilostí se prase udrželo na nohou tak dlouho.