Lov krátkou palnou zbraní

K napsání tohoto článku mě vede téměř naprostá absence informací o lovu krátkou zbraní nejen v češtině, ale překvapivě také v angličtině, neboť ani v tomto jazyce se nejedná o zrovna protěžované téma. Informace jsou, ale s ucelenými texty je to horší. V ČR to má své odůvodnění v podobě zákazu lovu krátkou zbraní, stejně jako lukem nebo kopím. Tyto metody odporují tradici myslivosti, s čímž nemám problém, ale z nějakého hloupého důvodu se to vztahuje i na poplatkové sportovní lovce, jako jsem já. Navzdory této zkostnatělé praxi je zde možnost v podobě loveckých výletů do osvícenějších krajin. Z těch lovecky nejzajímavějších zemí se dá užít krátká zbraň v Kanadě, JAR a USA.

A co že vlastně obnáší ten lov krátkou zbraní? V široké definici jsou to všechny druhy lovu typické pro pušku, ale vedené krátkou zbraní bez pažby, obvykle revolverem. Vzhledem k tomu se zpravidla loví na daleko kratší vzdálenosti než s puškou, což klade vyšší nároky na lovce. Je v tom tedy silný element výzvy, která je velmi podobná lovu lukem. Z lovu puškou si lovec zase bere jistý exaktní přístup namířit – vystřelit. Najdou se názory, že lov revolverem v sobě ideálně spojuje kouzlo obou světů. Osobně dávám přednost lovu lukem, lov revolverem je jen takové vedlejší hobby, nicméně až překvapivě záživné a mnohdy vysloveně akční. Z čistě praktického hlediska má revolver nespornou výhodu v rozměrech. Krátká zbraň v pouzdře na opasku nepřekáží, což se o pušce nebo luku říci nedá. Při specifických lovech, kupříkladu ve skalnatém terénu, kde se uplatňuje horolezecký přístup, tam má revolver navrch.

Kvůli následujícímu textu musím ozřejmit používanou kategorizaci zvěře, protože se o ní bude hodně mluvit.

Small game (drobná zvěř) – cokoliv co je menší a lehčí než srnec + škodná

Medium game (střední zvěř) – téměř veškerá vysoká a černá zvěř a jejich ekvivalent v závislosti na lokalitě

Large game (těžká zvěř) – grizzly, bizon, lední medvěd, los, kudu, wapiti, lev

Large game + žirafa a kapský buvol (správně česky tedy buvol africký)

Big game (nejtěžší zvěř) – slon, nosorožec, hroch

Vycházím z všeobecně rozšířeného rozdělení, což ovšem neznamená, že jde o rozdělení jediné a všichni se na něm shodnou. Dost často se třeba buvol cpe do Big game a žirafa do Large game, což na první pohled dává smysl, ale v praxi to tak úplně nefunguje. Mimo to existuje pojem Dangerous game, což označuje nebezpečnou zvěř, bez ohledu na jejich velikostní váhové zařazení. V afrických reáliích to obsahuje Big Five (slon, nosorožec, buvol, lev, leopard) plus hroch a krokodýl nilský.

Zbraně

Začneme tedy technickou stránkou věci. Pokud jde o lov krátkou palnou zbraní, spadá sem v podstatě všechno bez pažby. Revolvery, pistole samonabíjecí, jakož i jednoranné, vícehlavňové a opakovací, a také několik málo brokovnic. Nicméně revolvery jsou v tomto odvětví natolik dominantní, že se budu v hlavním textu věnovat jen jim a ostatní platformy budou popsány nezávisle v následujících odstavcích. Dále vynechávám perkusní revolvery, kteréžto téma již zpracoval v samostatném článku kolega Adam.

Pistole jednoranné, vícehlavňové a opakovací

Jedna z možností lovu s krátkou zbraní jsou tyto, v podstatě zkrácené pušky bez pažby. Kromě jednoraných jsou i dvouranky se sklopnou hlavní, ale to je zcela raritní a spíše zakázková záležitost. Přesto je jednou z prvních „pistolí na lov“ dvouranný Howdah, jehož výskyt lze dosledovat k začátku devatenáctého století. Původně se používal k obraně před predátory a lovu tygrů. Lov obvykle probíhal ze hřbetu slona. Právě tak Howdah přišel ke svému jménu, slovo „howdah“ je označením plošinky připevněné na slona pro transport lidí. Původně se jednalo o černopraché předovky dvojky, kterým prostě byla odejmuta pažba a zkrácena hlaveň pro lepší manipulaci, později s nástupem jednotných střel se už v této zkrácené formě přímo vyráběly a dodnes se dají sehnat černopraché repliky.

Opakovací pistole jsou rovněž spíš kuriozity, i když byly časy, kdy se opakovačky v omezené míře snažily na trhu prorazit. Jako příklad slouží Remington XP-100, který se přestal vyrábět koncem devadesátých let. Ve většině případů jde o klasickou opakovačku s odsuvným klikovým závěrem nebo pákovky à la Winchester, jako kupříkladu Rossi Ranch Hand. Ty jsou dobře sehnatelné dokonce i u nás. Vyrábí se ve výkonných rážích, takže nevidím problém v jejich použití k lovu, ale nikdy jsem se s tím nesetkal.

Nejobvyklejší formou je jednoranná pistole se sklopnou hlavní, přičemž jejím typickým a zřejmě nejrozšířenějším zástupcem je Thompson/Center Contender, tedy jednoranná SA pistole . Za jejím vznikem stojí puškař Warren Center a vyrábí se od roku 1967 ve firmě Thompson/Center Arms Company (původně K. W. Thompson Tool Company, od roku 2007 patří do holdingu Smith & Wesson). No a krom pár detailů se na konstrukci dodnes nic moc nezměnilo. Pistole je maximálně jednoduchá, spolehlivá, přesná a odolná. Pouhou záměnou hlavně lze pohodlně měnit ráže, které jsou podporovány ve značném rozpětí od 22 LR, přes výkonné revolverové ráže jako 44 Magnum nebo 500 S&W, až po puškové, jako 45/70 Government. Rovněž wildcaty jsou zde zastoupeny více než u ostatních typů zbraní (Pro neznalé, wildcat je taková munice která není průmyslově vyráběná a obvykle vyžaduje vlastní přebíjení. Většinou vznikají na základě již existujících nábojů, kupříkladu zaškrcením střely o menším průměru do rozměrnější nábojnice). Cena záleží na ráži a délce hlavně, většinou tak $700. Pistole T/C se okrajově dovážejí i do našich končin, leč jak je asi každému jasné, za $700 to tady nebude. Není to pochopitelně jediná koncepce jednoranné pistole, používají se i různé roling blocky atd. Stejně tak T/C není jediná svého druhu. Nicméně z uživatelského hlediska je to jedno. Lovec má jednorannou pistoli, přesnou, stabilní, spolehlivou, odolnou. Může ji osadit optikou, dvojnožkou a může tak střílet na podstatně delší vzdálenosti než s jinou krátkou zbraní, pokud zvolí vhodnou munici. Paleta ráží je zde obvykle značně široká a zahrnuje i výkonnou puškovou munici, což rozšiřuje možnosti využití. Nevýhodou je nemožnost rychlejšího přebití, což v praxi jednak nedovoluje opravný výstřel (ať už je tato záležitost jakkoliv sporná) a v případě lovu něčeho z ranku nebezpečné zvěře je na místě mít k ruce připraveného záložníka s výkonnou puškou. Další věc je, že taková zbraň, ještě třeba vybavená optikou, je značně rozměrná. V mnoha případech natolik, že vzniká komplikace při střelbě to velice komplikuje střelbu bez zapření zbraně. Tedy ne, že by některé revolvery na tom byli o moc lépe, ale prostě to poněkud postrádá transportní výhody krátké zbraně. Osobně mi nepřijde úplně vhodná kombinace lovu krátkou zbraní na dlouhé vzdálenosti, k čemuž jsou takové zbraně v podstatě předurčeny. Jsem však přesvědčen, že puška je v takovém případě vhodnější. Na druhou stranu ne vždy se takovéto zbraně v praxi používají na dlouhé vzdálenosti a taky může nastat specifická situace, kdy je něco takového ideální volbou.

Brokovnice

Ano, i brokovnice existují ve formě krátkých zbraní. Překvapivě tento typ zbraní není jen zhovadilost posledních let, ale záležitost ze začátku osmnáctého století. Typickou krátkou brokovnicí byla lupara která se tradičně používala v Itálii k lovu vlků. Až později ji přebrala mafie jako signifikantní nástroj k vyřizování sporů.

Pomineme-li zkrácené pumpovací brokovnice bez pažby, zkrácené dvouhlavňovky a raritní konstrukce, tak dnešní krátká brokovnice, dá li se to rak nazvat, má dvě formy. Dvouraný derringer nebo revolver, obojí v ráži. 410.

V rámci brokových revolverů je na trhu Smith & Wesson Governor a řada Judge od brazilského Taurusu. Tak to je už hezkou řádku let a nezdá se, že by se na tento úzký segment trhu chtěl nacpat někdo další.

Judge i Governor jsou oba dvojčinné revolvery s délkou hlavně 3″, umožňující střílet brokovou ráži 410 a revolverovou 45 Long Colt. Governor má kapacitu šest ran, je o něco kvalitněji vyroben a krom řečených ráží je schopný střílet pistolové 45 ACP pomocí klipů. Naopak Judge nabízící sice jen pětiranný válec, ale jde zase o dost štíhlejší zbraň. Munici 45 ACP je však schopen střílet jen po dodatečné úpravě a na vlastní riziko. Oproti Governoru je ale taky o dost levnější a existuje v několika verzích s hlavněmi od dvou do šesti palců, s délkou válce 2,5″ nebo 3“, u obranných modelů je k dispozici plastový rám namísto standardního ocelového a některá provedení umožňují střílet i vysoce výkonné náboje 454 Casull.

Co se týče užitných vlastností brokového revolveru, tak je to diskutabilní. Kdybych to měl zjednodušit, tak obecný názor je, že to není dobrá brokovnice, ani dobrý lovecký revolver. Ano, řádně nadupanou 45 Long Colt, nebo dokonce 454 Casull, se dá bez problémů lovit. Ale existují na to lepší revolvery? Nepochybně ano. Dá se 410kou sestřelit koroptev? Určitě, ale na jakou vzdálenost? Problémem jsou v tomhle případě drážky v hlavni. Spolehlivě zkurví krytí broků, které tak na vzdálenost větší než pár metrů rychle ztrácí efektivitu.

Abych jen nehanil, tak pro specifické druhy lovu je brokový revolver více než použitelný. Konkrétně v Americe se okrajově praktikuje kouzelný lov krocanů, který spočívá v tom, že se lovec kryje za umělou napodobeninou krocana. Cílem je pohybem napodobeniny a vábničkou přilákat krocana na efektivní dostřel, což v tomhle případě činí tak do pěti metrů a pak se rychlou akcí odkrýt, zamířit a střelit dříve, než krocan stačí zareagovat. Co lze vzít také na milost je obrovitý Taurus Raging Judge, o kterém se dá říci, že je to normální lovecký revolver v ráži 454 Casull, který má navíc schopnost střílet brokové 410. Inu na blbnutí jako bonus proč ne.

Brokové deringery naproti tomu mají svůj účel. Slouží primárně na lov jedovatých hadů (chřestýšů, křovinářů). Tedy lov, spíše jde o jejich likvidaci. Svůj původ má tato kategorie zbraní v požadavcích majitelů pozemků v oblastech zamořených hady, kteří potřebovali něco kompaktnějšího než klasickou brokovnici, tím spíše, že revolverem s jednotnou střelou se hadi střílí blbě. Něco, co lze nosit pořád sebou, musí se s tím trefit hadí hlava bez nějakého dlouhého míření, nejlépe aby z ní moc nezbylo (jsou případy kdy uříznutá hlava uštknula a zabila člověka). Jak z toho levně ven? Dvouhlavňový derringer v ráži 410 a patrony s co nejmenším průměrem broků. Na nic jiného, než na obranu proti hadům či jejich cílený lov to ale moc není, i když nějaký ten vermint by se s tím dal asi taky spáchat. Tyto zbraně vyrábí několik firem, ale asi nejznámější je řada Snake Slayer od firmy Bond Arms.

Samonabíjecí pistole

Klasické samonabíjecí pistole stály a stojí z pohledu lovců na okraji zájmu, a i jako záložní zbraň je povětšinou preferován dvojčinný revolver. A to i přes to, že v sedmdesátých a osmdesátých letech se výrobci zbraní snažili samonabíjecí lovecké pistole popularizovat. Navzdory tomu vzniklo jen pár opravdu loveckých pistolí a to z mnoha důvodů. Jednak je v tomto odvětví silný tradicionalismus preferující revolvery. Za další, i když je konstrukce samonabíjecích pistolí, tak jak je známe dotažena téměř k dokonalosti, tak vyvinout pistoli schopnou spolehlivě fungovat s podstatně výkonnějším střelivem, než je zvykem, je poněkud komplikovanější. Dnes naprosto nejrozšířenější způsob uzamčení hlavně a závěru – Browning-Peter na to není vhodný a původní systém Browning to zvládne jen za cenu značného zesílení všeho. Obvykle se tedy používají komplikovanější systémy, které je drahé vyvíjet a vyrábět. Vzhledem k tomu, o jak úzkoprofilové zboží se jedná, není výsledná cena zrovna lidová, což dále brání rozšíření. Z praktických hledisek má pistole nevýhodu v menší spolehlivosti a složitější údržbě. Osobně to nemohu potvrdit, ale je také rozšířen názor, že revolvery vykazují podstatně vyšší přesnost než pistole v této třídě.

Zatímco wildcatů existuje velké množství, čistokrevných loveckých pistolových ráží, které by přežily do dnešních dnů a stále se sériově vyráběly, je pouze limitovaný počet. V podstatě zde mluvíme o pouhých dvou.

50 Action Express

Vyvinut byl v roce 1988 ve spolupráci firem Action Arms a Bob Olsen Development Laboratoires jmenovitě za ním stojí Evan Whildin. Nábojnice je dlouhá 32,6 mm, průměr střely byl původně navržen na 0,510“ (12,95 mm), ale protože maximální povolený průměr střely pro civilní sektor činí v USA 0,500“(12,7 mm), byl průměr střely snížen právě na rovných 500 a váha je obvykle 300-350 grn. Výkonově stojí se svými zhruba 2300 J mezi 44 Magnum a 454 Casull, při tlaku až 36 000 psi. Zajímavé je provedení okraje, který má tvar a rozměry jako 44 magnum, čehož někteří výrobci využili pro snazší změnu ráže 44/50. První pistolí na tento náboj byl Automag V, později přibyl ještě L.A.R. Grizzly a Desert Eagle.

Dá se říci, že dnes má padesátka na trhu ve své kategorii dominanci. Dá se s ní lovit jakákoliv těžká zvěř, jen balistická křivka není úplně uživatelsky přívětivá na delší vzdálenosti, krom toho může být omezující nevelká nabídka střel. Oba dva problémy chtěla vyřešit munička Cor-Bon se svým nábojem 440 Cor-Bon, kde je standardní střela diametru 429 zaškrcena do nábojnice 50 AE – velký výkon, dobrá balistika, dostupnější střely. Přes své kvality se ale ráže nerozšířila a dnes spadá v podstatě mezi wildcaty.

45 Winchester Magnum

Byl vyvinutý roku 1977 a uveden o dva roky později firmou Winchester. Je to v podstatě nábojnice 45 ACP prodloužena na 30,4 mm a s tlustší stěnou pro zvládnutí velkého tlaku, až 44 000 psi. Diametr střely je standardních 452 a výkonem je na úrovni 44 Magnum. Samozřejmě je jich víc, kupříkladu 44 AMP, 475 Wildey, nebo již zmíněný 440 Cor-Bon. Ale je zde propastný rozdíl v dostupnosti jak tovární munice, tak jejích komponent. I 45 Winchester je dnes spíše okrajová záležitost. Stran padesátky, je zde výmluvná statistika, že na jeden Desert Eagle v padesátce se prodá osm v ráži 44 Magnum.

Co se samonabíjecích pistolí týče, tak si zde můžeme, jako zajímavost, uvést, zřejmě úplný, seznam.

Desert Eagle

Jediná pistole, která se ujala a která se bez ztráty hvězdičky udržela na trhu do teď, je Desert Eagle. Nutno podotknout, že za svou popularitu nevděčí ani tak lovcům, jako spíš Hollywoodu. Díky svému signifikantnímu vzhledu a velikosti se stal protěžovanou položkou v rekvizitárně akčních filmů, a to natolik, že Desert Eagle je jedna z mála zbraní, které přijde na jméno i laik.

Desert Eagle byl vyvinutý Americkou firmou Magnum Research Inc., respektive jejími zakladateli Jimem Skildumem a Johnem Risdallem. Výroba je realizována Izraelskou IMI (s přestávkou mezi lety 1995 -1998, kdy výrobu převzala americká Saco Defense) a na trhu se prodává od roku 1982.

Je to opravdu masivní dvoukilová pistole, standardně s 6″ nebo 10″ hlavní. Je komorována v rážích 357 Mag, 44 Mag, 440 Cor-Bon, 41 Mag a 50 AE. Desert Eagle Mark XIX v ráži 44 Mag/50 AE (třetí a zatím poslední verze) umožňuje snadnou záměnu ráže tak, že stačí vyměnit hlavňový blok a zásobník, takže uživatel mohl přejít z 50 AE na levnější a dostupnější 44 Magnum. Samonabíjecí funkci zajišťuje systém odběru plynů a rotační uzamčený závěr, tedy systém obvyklý spíše u pušek.

Přes vysokou cenu se díky své popularitě docela prodávají, dokonce i v našich končinách, nicméně jen zřídkakdy s tím někdo opravdu loví. Ne, že by to nešlo, zbraň je to odolná, spolehlivá, výkonná a dostatečně přesná, jen se to prostě moc nevidí.

AutoMag

Pistole AutoMag, také známá jako 44 Auto Mag pistol, zkráceně AMP, je rozměrná lovecká pistole pracující na základě systému odběru plynů z hlavně délky 6,5 nebo 8,5″.

Z nedostatku alternativ vznikl pro AMP náboj na míru: 44 AMP. Po vzoru wildcatů se vyráběl z puškových patron 30-06 nebo 308 Winchester, kterým byl odříznut krček na výslednou délku 33mm, a následně byla zalisována střela standardního diametru 429. Takový náboj dosahoval z AMP energii až 1800 J při rychlosti 1600 fps. Zbraň to byla dobrá, solidně postavená, přesná a oblíbená. Nutno dodat, že firma vyvinula krom 44 AMP celou paletu dalších ráží, ale jen 44 se alespoň trochu ujala.

Historie této pistole je však zajímavější. AMP má na svědomí v prvním prototypu Max Gera, který na ní začal pracovat v roce 1969. O necelý rok později vzniká firma Auto Mag Corporation Henryho Sanforda, která kupuje patent a Gera krátce zaměstnává, než ten, po sporu s hlavním konstruktérem, odchází. První série AMT se na trh dostává v roce 1971. Rok na to následuje první krach po vyrobení 3000 AMT. Sanford však projevil nevšední houževnatost navzdory mizernému obchodnímu modelu a tak začíná úžasný kolotoč obsahující několik krachů různého rozsahu, firma změnila celkem jedenáctkrát název (včetně vyloženě krycích, jako např. Thomson Oil Company) a dvakrát se stěhovala v ramci úprku před věřiteli. Podle legendy předstíral Sanford rok a půl duševní chorobu, aby mu berňák nemohl zabavit stroje. Teprve v roce 1982 dojde k definitivnímu konci a počet vyrobených pistolí se zastaví na devíti tisících. Sanford ale do své smrti v roce 1995 udržoval AutoMagy naživu alespoň prostřednictvím prodeje náhradních dílů.

Hlavní problém zbraně spočíval v tom, že plně funkční a spolehlivý prototyp Maxe Gera byl vyroben z oceli, jenže toto řešení se nelíbilo hlavnímu konstruktérovi, který si prosadil výrobu z nerezu a tato skutečnost sebou přinesla značné komplikace při výrobě. Firma však rozjela výrobu bez řádné přípravy i tak, což jednoduše řečeno šlo, ale bylo to o tolik dražší, že výsledná cena by byla neakceptovatelná. Pistole se tedy prodávala pod cenou, dokud se problémy s výrobou nevyřeší…, a nevyřešily se nikdy. Ve své době se AMP prodával za $220, což bylo tenkrát sice hodně, ale ne dost. Záměrem firmy bylo pistoli prodávat v řádech tisíců kusů měsíčně, což by se možná dlouhodobě vyplatilo, jenže zbraň se prodávala – a tento fakt se dal vzhledem k typu zbraně předpokládát, pouze v několika stovkách za měsíc. AMC údajně prodělalo $1000 na každé prodané pistoli, když se odečtou náklady na vývoj a jiné finanční peripetie. Firma i přes potíže investovala dost do reklamy, zřejmě chtěla napodobit Smith & Wesson stran propagace Modelu 29 skrze film, a v pokračování Dirty Harryho – Sudden Impact si tak zaplatila, že Harry vymění svůj S&W za Automag 44, i přes to, že v době uvedení filmu do kina byla AMC již pár měsíců mrtvá. Další výraznou reklamou byla cesta lovce a konstruktéra Lee Jurase kolem světa, v jejímž průběhu přišlo o život 125 druhů zvířat. Ani tohle však prodejům moc nepomohlo. Produkce byla ukončena po jedenácti letech finanční agonie. Paradoxně byl AMP mezi uživateli velice oblíben.

Proč vlastně psát o pistoli, která se od roku 1982 nevyrábí? Protože to od roku 2017 už není pravda, protože firma AutoMag LDT Corp zahájila v roce 2015 obnovení výroby. Za 3500 – 4000 dolarů to není žádná lidovka, ale za ty roky se stal Automag legendou, což vytvořilo poptávku bez ohledu na cenu. A pro majitele původních Automagů to znamená vymodlený zdroj náhradních dílů. Firma se dokonce postarala o sériovou výrobu nábojů, i když netřeba dodávat, že živit to tovární municí, ještě k tomu tady ve střední Evropě by byla drahá sranda. Konečně, způsob výroby munice AMP 44 z nábojnic 308 Winchester je replikovatelný i v podmínkách domácího přebíjení.

AMT

Informace o počátcích společnosti AMT jsou dosti mlhavé, ale podle všeho v průběhu umírání firmy Auto Mag Corporation vznikla v roce 1977 společnost Arcadia Machine & Tool (AMT) v kalifronském Irwindale, kde se nějakou dobu pistole AMP sestavovaly. Netrvalo však dlouho a Sanford s původním Automagem plynule pokračoval firmou AMC. To by nebylo u Sanforda nic divného, až na to, že AMT poté nebylo zrušeno a vydalo se svou vlastní cestou.

Firma vyráběla převážně levné repliky pistolí jiných značek, akorát v nerezovém provedení. Ač začátky AMT zahaluje mlha, tak konec je dobře popsaný a nese určitý sanfordský nádech. AMT se kombinací soudních tahanic kvůli kopírování, diskutabilní kvalitě a finančně neudržitelné výrobě dostala v roce 1988 do bankrotu. Následně ji kupuje firma Irwindale Arms Incorporated, o deset let později koupila ochrannou známku Galena Industries a konec výroby přinesl odkup ochranné známky společností Crusader Gun&Company v roce 2001.

Co však zajímá nás je řada loveckých pistolí Automag. Ano, tušíte správně, Sanford vrací úder. Nicméně od původního AutoMagu se konstrukčně jedná o zcela jiné zbraně.

AMT Automag II

Jako první vznikl přímo pod Sanfordovým vedením Automag II, který byl vyráběn mezi lety 1987 a 1999. V roce 2004 firma High Standard Manufacturing, v té době vlastník ochranné známky, rozjela skromnou novovýrobu. Automag II je komorován na ráži 22 WMR a je tak určen především na lov škodné, popřípadě na přesnou střelbu na střelnici. Konstrukčně je to nerezová samonabíjecí pistole na devět ran s neuzamčeným závěrem, s hlavní délky 6″ a vzácněji 4,5 a 3,75″. Technicky je zajímavé řešení nábojové komory. Náboje této ráže mají náchylnost k roztahování nábojnice, v tomto případě v takové míře, že vyhazovač nezvládal spolehlivě plnit svou funkci. To bylo vyřešeno prostřednictvím šesti otvorů v přechodovém kuželu hlavně, které předváděly tlak plynů vzniklých při výstřelu na povrch nábojnice a účinně tak bránily jejímu roztažení. Automag II byl z celé řady nejpopulárnější a dodnes se dá sehnat díky relativně velké produkci a novovýrobě.

AMT Automag III

Automag III byl vyráběn v ráži 30 Carbine a do převzetí Galenou v roce 1998 byl nabízen i v 9 mm Winchester Magnum (9x29mm). Výroba modelu probíhala mezi lety 1992 a 2001. Některá konstrukční řešení a design si bere ze svého předchůdce, leč tentokrát je zde použito uzamčení hlavně systémem Browning. Spoušť je jednočinná a celkově je pistole konstrukčně dosti podobná Coltu 1911.

Automag III byl primárně určen pro lov vysoké. Náboj 30 Carbine není úplně nejvhodnější ráže pro lov, neboť existuje spousta lepších možností a dnes se užívá pro tento účel jen okrajově, nicméně na vysokou bez problémů stačí.

AMT Automag IV

Čtyřka už byla konečně komorovaná na výkonné lovecké náboje 45 Winchester Magnum. Dodávala se s 6.5″ hlavní a do roku 1993 i v málo rozšířené ráži 10mm Magnum při délce hlavně 8.625″. Konstrukčně se neliší od trojky, ale je ve všech směrech masivnější aby pojala a zvládla výkonnější ráže. Automag IV se vyráběl v letech 1992 – 2001 a nedoznal většího rozšíření.

AMT Automag V

Poslední z řady Automag byl vyráběn od roku 1993 do roku 1996. Původně se mělo v první sérii vyrobit na tři tisíce kusů, ale kompletace se dočkalo méně jak dva tisíce exemplářů, než došlo k ukončení produkce, takže pětka je tak trochu rarita a to téměř nesehnatelná. Je konstrukčně totožný s předchozím Automagem IV a mnoho dílů je zaměnitelných, včetně celého rámu. Stejně jako čtyřka, je pětka komorovaná na ráži 45 Winchester Magnum, ale kromě ní i na 50AE, a to jako vůbec první zbraň na trhu. Hlaveň má 6.5″ a ač je vybavena kompenzátorem zdvihu, tak pistole údajně kope na hranici únosnosti.

Wildey

Za pistoli Widey z roku je zodpovědný konstruktér Wildey J. Moore. Ačkoliv první prototyp spatřil světlo světa již v roce 1973, výroba se rozjela až o sedm let později ve firmě Wildey Firearms Company Inc., založené za tímto účelem. (Dnes USA Firearms Corp. Wildey Guns)

Wildey je konstrukčně opravdu zajímavý kus železa, má spolehlivý, originálně řešený systém samonabíjení na základě odběru plynů s možností manuální regulace, což poskytuje spolehlivou funkci bez ohledu na navážku. Údajně je navržen tak aby bezpečně snesl až 48 000 psi. Wildey umožňuje snadnou výměnu hlavně, které jsou k dispozici od 5 do 18″, v případě použití zaměřovače je tento přichycen na liště nad hlavní, takže lze měnit hlavně dle potřeby a přitom nepřijít o nástřel. Wildey je navíc multirážový. Výměna ráže spočívá ve výměně hlavně, části závěru a zásobníku a nastavením regulace plynů. V průběhu let byl Wildey nabízen v deseti rážích. Leč dnes se nabízí jen ve třech: 44 Magnum, 45 Winchester Magnum a exkluzivně 475 Wildey Magnum. Wildey stojí i za náboji 44 Wildey Magnum a 45 Wildey Magnum, ale ty nepřežily historii.

Ani Wildey však nepřežil do dnešních dnů bez potíží, i přes to, že se jedná o výtečnou zbraň ve své třídě a s dobrým marketingem ( Wildey se třeba několikrát objevil na stříbrném plátně, kupříkladu v Death Wish 3 s ním Charles Bronson čistil ulice od spodiny společnosti). Firma balancovala na hraně ziskovosti, několikrát změnila název a mezi roky 2011 a 2016 dokonce zastavila výrobu. Nyní má Wildey nový obchodní model, který je podle všeho stabilní, ale cena základního modelu $2750 není zrovna pro každého. Na druhou stranu je to výborná volba pokud chce někdo lovit s pistolí.

L.A.R. Grizly

Firma L.A.R. Manufacturing Inc, založená konstruktérem Perry Arnettem, produkovala od roku 1983 do konce tisíciletí řadu pistolí ve výkonných loveckých rážích 45 Winchester Magnum, 50 AE a 44 Magnum. Vyráběla je v několika verzích, ale vždy šlo o velice masivní a rozložitou variantu známého Coltu 1911, schopnou jak pojmout velké náboje, tak s rezervou vydržet jejich enormní tlaky. A to je všechno, žádné extra brždění a uzamykání z pušek. Prostě velká 1911ka. Do určité míry se dala u pozdějších verzí měnit ráže, kupříkladu z Grizzlyho ve 45 Winchester se dal po výměně hlavně, zásobníku a vratné pružiny střílet běžný 45 ACP.

Koncepce pistolí L.A.R. má oproti konkurenci tu výhodu, že zde není žádná díra v hlavni, kudy by proudily spaliny za účelem samonabíjecí funkce. To umožňuje použití litých olověných střel bez pláště, které by jinak plynový kanálek rychle a spolehlivě zanesly olovem. Další výhodou je, že vcelku velké procento součástek (celý spoušťový mechanismus, drobné díly) jsou kompatibilní se standardní produkcí pistolí 1911. Díky kompatibilitě, mimořádné životnosti hlavně a závěru a relativně vysoké produkci cca 15 000 kusů pistolí to není mrtvá záležitost i přes ukončení výroby. Naopak jsou zde indicie, že by se zase mohly začít vyrábět. Sem tam se mihne nějaká LARka v komisi i u nás v ČR.

Coonan

Pistole Coonan, pojmenovaná po svém konstruktérovi Danu Coonanovi, je zajímavá a nezvykle univerzální zbraň. Konstrukčně je to v podstatě stará známá pistole Colt 1911, ovšem komorována pro revolverovou ráží .357 Magnum. Původní model A, na kterém Coonan začal pracovat již koncem sedmdesátých let, byl o dekádu později nahrazen modelem B, který má originálně zjednodušené „linkless“ spojení hlavně s tělem, což jednak zvýšilo přesnost, a hlavně umožňuje střílet, po výměně vratné pružiny, i náboje ráže .38 Special.

Od roku 1994 se firma, jak už to tak bývá, potácela před krachem, který přišel o čtyři léta později. Následně probíhala alespoň výroba náhradních dílů, dokud Coonan nesehnal investora a v roce 2009 neobnovil výrobu pod novou firmou Coonan Inc., která funguje do dnešních dnů. První série z novovýroby však trpěla defekty, praskaly závěry. Tyto problémy jsou však již vyřešeny.

Coonan vykazuje, na samonabíjecí pistoli, nevšední spolehlivostí s různými druhy střel a navážek, rovněž je do nebes vynášena přesnost. Zbraň je vyrobena z nerezové oceli, s výjimkou hlavně z uhlíkovky, zásobník na osm ran, SA spoušť, hlaveň délky 5″ nebo 6″, či 5,7″ s kompenzátorem. Každá sranda však něco stojí a tak se v případě Coonana bavíme o 1500 – 2300 dolarů dle provedení. V šestipalcové verzi se stavitelným mířidlem, či rovnou kolimátorem, odvede výbornou práci při lovu střední zvěře. Kromě toho je lovci běžně používána jako záložní a obranná zbraň před nebezpečnou zvěří.

FK Brno

V roce 2015 byla na veletrhu IWA představena netradiční zbraň s názvem Field Pistol, v nové ráži a od neméně nové firmy FK Brno. Pistole na sebe okamžitě strhla pozornost, dílem díky neobvyklé konstrukci a speciálnímu náboji, dílem kvůli více než sebevědomé ceně. V USA stojí Field Pistol kolem 7500 dolarů. V ČR jsem jí toho času dohledal za poněkud infarktových 154 000 Kč. Vznik společnosti a její příběh je poněkud mlhavý, nicméně firmu podle všeho vlastní a vedou Carsten Slabke z Německa a Faisal Kedairy z Jordánska. Výroba pak probíhá v tuzemské firmě FK Brno Engineering s.r.o., dle očekávání sídlící v Brně. Sluší se dodat, že firma nevyrábí jen Field Pistol, ale má v nabídce i pušku klasické opakovací koncepce. Dále je pak výhradním výrobcem munice 7.5 FK. Vývoj byl zahájen v roce 2010 a cílem bylo vytvořit kompaktní zbraň s malým zpětným rázem a přitom velkým účinkem v cíli, při vzdálenostech kolem 100 metrů a náležitou přesností.

Výsledek, v podobě Field Pistol, je ve stejné míře technologický demonstrátor, jakož i hotový produkt. Celková délka je 240 milimetrů, hlaveň pak má 6″. Váha je, vzhledem k celoocelové konstrukci s nitridovou povrchovou úpravou, slušných 1300 gramů. Zásobník pojme 15 ran. Zákazník má na výběr z několika materiálů střenek od dřeva po G10 a dvou typů mířidel. Kromě obvyklých sportovních stavitelných jsou zde mířidla nazvaná Butterfly Sight, která považuji za velice zdařilá, neboť vycházejí z mých oblíbených ring sight. Samozřejmostí je možnost použít malý kolimátor, přimontovaný do drážky mířidel. Montáž pistolohledu však již bude vyžadovat puškařský zásah. Patentovaný systém zbraně je poněkud těžší na popis, ale zjednodušeně řečeno, pod hlavní uzamykanou rotací je závaží, jehož pohyb při výstřelu do určité míry kompenzuje zpětný ráz zbraně. Dovedu si představit, že to bylo docela těžké na vývoj, při hledání správné hmotnosti závaží, jeho vektoru pohybu a načasování. Přes to se podařilo vytvořit lehký a relativně jednoduchý systém, který navíc ani nějak zvlášť nekomplikuje rozborku. Výrobce tvrdí a nezávislé testy to potvrzují, že náboj 7.5 FK, který generuje energii 1200 J, je na tom se zpětným rázem lépe než náboj .45 ACP, který disponuje zhruba polovičním výkonem. Spoušť je jednočinná. Výrobce se chlubí garantovaným soustřelem pod 10 centimetrů na 100 metrů. To je výborná hodnota, ovšem je třeba si uvědomit, že se to testuje se zbraní upnutou do nastřelovací stolice. Podobné hodnoty takto má dost krátkých zbraní od renomovaných výrobců.

V současné praxi je Field Pistol určen na soutěžní střelbu na dlouhé vzdálenosti, typicky kovové siluety. S nasazenou přídavnou pažbou pak může plnit i funkci speciální služební zbraně kde je požadavek na skladnost. Kromě toho má použitý náboj charakteristiky, které ho činí způsobilým pro lov medium game.

Originální náboj 7.5 FK využívá lahvovitou nábojnici, dlouhou 27 milimetrů, při maximálním OAL 35 milimetrů. Nabízená tovární munice má při diametru 7,5 milimetrů váhu od 95 do 103 grn. a úsťovou energii kolem 1200 J, přičemž ve 100 metrech si stále zachovává 700 J.

Firma nabízí dvě provedení nábojů s HP střelou, nazvané Hollow-Point Frangible Nose. Pro evropský trh je dodávaná ve váze 98 grn. a vyrobená ze slitiny mědi. Pro USA je zase střela z čisté mědi a s váhou 95 grn. Obě jsou vhodné na lov small a medium game. Nezávislé testy potvrdily, že tyto střely tvoří nevšedně masivní dutiny při střelbě do balistického gelu. Ze skutečných lovů stále není moc dohledatelných údajů, ale na běžnou vysokou to je podle všeho velice účinný náboj. Osobně si ale myslím, že u tužší zvěře mu bude rychle docházet dech. To je ovšem jen moje spekulace. Bohužel, relevantní data chybí.

Poslední typ střely se označuje jako Spoon Tip, s váhou 103 grn. a je pro mě trochu záhadou. Stejný název totiž nese jeden poměrně raritní tvar střely, která má, zjednodušeně řečeno, lžícovité asymetrické zkosení špičky. Při nárazu na cíl to má způsobit změnu směru střely a tím zvýšit ranivost. Používá se to u některých mikroráží, kupříkladu 4,6×30 milimetrů. Nicméně nezdá se, že je to případ Spoon Tipu od FK Brno, ten vypadá jako RN střela s mělkým zahloubením na špičce. Nutno dodat, že soudím jen z fotek, kde mohou mást odlesky nebo perspektiva.

FK BRNO PSD Multi-Caliber Pistol

V roce 2019 byla, opět na veletrhu IWA, uvedena poněkud lidovější verze původní Field Pistol, model PSD Multi-Caliber Pistol. V první řadě je výrazně levnější. Dva tisíce dolarů je, řekl bych, rozumná cena. Rám je z plastu Fiberglass Technopolymer, hlaveň byla zkrácena na 5,3″. To lovce trochu zabolí, ale je to stále hodnota, se kterou se dá pracovat. Největší devizou nového modelu je konverzní set, dodávaný v ceně. Buď 7.5 FK/9 mm Luger, nebo7.5 FK/10 mm Auto.

Velký problém u produktů FK Brno vidím v dostupnosti munice. 7.5 FK je sice řádně oCIPovaná, ovšem jediný její výrobce je právě FK Brno. V nabídce jsou navíc jen tři provedení střel, zmíněných výše. Ve skutečnosti byl docela problém už jenom zjistit kolik tato ráže stojí, protože je to všude jen položka na objednávku. Nicméně, maloobchodní cena v USA je $70 za 50 kusů, to je nějakých 32 Kč za náboj. V současné době navíc není možné přebíjení. Nejsou komponenty, nejsou matrice.

Moje hlavní výtka ale je, že do malého světa lovu krátkou palnou zbraní nepřináší ve skutečnosti nic nového, i když se najdou hlasy, že je to naopak revoluce. Nezpochybňuji kvality Field Pistol na poli střelby do siluet na dlouhé vzdálenosti nebo její potenciál jakožto služební zbraně. Respektive nejsem v těchto záležitostech dostatečně erudovaný na to, abych vynášel soudy. Ovšem pokud hovoříme jen o loveckém potenciálu, tak tady nevidím žádnou přidanou hodnotu. 7.5 FK je náboj vhodný na medium game, tak to uvádí i výrobce. Zjednodušeně řečeno, dokáže spolehlivě a rychle zabít prase na 100 metrů. Souhlasím. Nicméně to samé dokáže i .357 Mag a to za zlomek ceny, s extrémně širokou a dostupnou nabídkou zbraní a hotových nábojů, jakož i jejich komponentů. Pokud jde o sériově vyráběnou pistolovou munici, tak stejnou službu na vzdálenosti běžné pro lovecké krátké zbraně, zvládne rovněž .357 SIG a 10 mm Auto. Nechci zde hanit Field Pistol, ani její náboj, je to bezpochyby výborný systém, jen v něm nevidím onu prakticky užitelnou výhodu oproti zavedeným možnostem. Přesto, v případě specifických loveckých scénářů, by pro někoho mohl být ideální.

Pistole ráže 10mm Auto

Ovšem pistole nemusí být nutně přímo lovecká, aby se s ní dalo úspěšně lovit. Záleží hlavně na ráži, ale je třeba říci, že jen málokterá ráže používaná v běžných samonabíjecích pistolích má lovecký potenciál. Zřejmě nejlepší je v tomto případě 10 mm Auto. Není jediný, kupříkladu 357 Sig nebo 400 Corbon dosahují taky zajímavých výkonů. Také musím zmínit pistoli Coonan v revolverové ráži 357 magnum. Přesto v této výkonnové třídě dominuje 10 mm Auto.

Tento náboj vyvinutý Jeffem Cooperem roku 1983 byl původně určen pro potřeby ozbrojených složek USA. Cílem bylo spojit kompaktní rozměry 9 mm Luger se zastavujícím účinkem 45 ACP, a přitom s výrazně lepší balistikou. V roce 1988 FBI desítku testovalo a zhodnotilo jí co do stop efektu jako bezkonkurenční, leč argument silnějšího zpětného rázu zabránil většímu rozšíření, přesto byla v roce 1989 zavedena na nějakou dobu u federálů, krom toho je používaná u několika policejních jednotek a FBI si ji nechalo dodnes pro potřeby zásahovky.

Nás ovšem bude zajímat především použití náboje 10 mm Auto na lov. Praxe jasně a nadevší pochybnost ukázala, že je to náboj dostatečně způsobilý na lov veškeré drobné a střední zvěře. A byl nejednou s úspěchem použit i na těžkou zvěř, ale to se nedá plošně doporučit. Výkon je na úrovni 357 Magnum, stejně tak rozsah použití. Ovšem potenciál je větší. Musím zmínit jednoho z největších propagátorů náboje 10 mm Auto pro lov, Razora Dobbse. Profesionální lovec, tak trochu svéráz, v podstatě jezdí po světě a loví všechno, na co přijde prostřednictvím pistole Dan Wesson v ráži 10 mm. A to vskutku všechno, včetně kapských buvolů. Není moc tužších zvířat a přesto je Dobbs dokázal složit na první dobrou bez dohledávky. To jen tak pro ukázku co desítka dovede.

Ještě je na místě dodat, že je vhodné desítku přebíjet. Ne ani tak kvůli úspoře peněz (i když i tady je značná) jako spíše, že je zde propastný rozdíl mezi továrním střelivem a silně přebitým nábojem, který je sladěný se zbraní. Paleta pistolí je v této ráži relativně široká a dostupná, ale ne neomezená.

Nejrozšířenější je asi notoricky známý Glock 20. Standardní hlaveň 4,6″ není úplně ideální, leč použitelná, navíc jsou na trhu i hlavně delší. Pak to chce vyměnit mířidla, buď za mikrometrická, nebo nejlépe za malý kolimátor, což smaže problém malé záměrné (to lze doporučit plošně). No a pak je z toho docela dobrá pistole na lov prasat a vysoké v rámci rozumných vzdáleností.

Jinak ve spojitosti s Glockem 20 musím pro zajímavost zmínit dánskou elitní jednotku Slædepatruljen Sirius operující v hraničních oblastech Grónska. Tato svérázná součást námořnictva, operující na psích spřeženích, používá Glocky 20 s odůvodněním, že jsou oproti standardním devítkám podstatně účinnější při obraně oproti medvědům a vždy špatně naloženým pižmoňům severním.

V době psaní článku si autor všiml nového Glocku 40. V podstatě je to dvacítka, ale s 6″ hlavní. Co víc si přát.

Pro toho, komu se nelíbí Glock je zde přehršel pistolí na bázi Coltu 1911, ovšem tady u nás se moc nevidí a dostat je sem je sice nikoliv nemožné, ale drahé. Kupříkladu Dan Wesson má v nabídce pistoli Bruin, je přímo určena k lovu a z 1911ek v téhle ráži je to dost možná to nejlepší co se dá koupit. Tomu však odpovídá cena bratru $2200. Z moderních a dostupných konstrukcí je zde třeba slovenský Grand Power P40L nebo SigSauer P220 Hunter, oba s 5″ hlavní. To jen tak namátkou. Pistole v desítce je sice dražší a hůř dostupná sranda než devítka, ale dá se to. Pokud lovec netouží po ničem větším než je jelen a nechce revolver, je desítka správnou volbou.

Revolvery

Nu a jsme u nejrozšířenější kategorie krátkých loveckých zbraní – revolverů. Ve služební sféře je po právu nahradily samonabíjecí pistole, ale v loveckém světě jsou stále preferované z několika důvodů. Jejich konstrukce je technicky dokonale zvládnuta. Vykazují vyšší spolehlivost než samonabíjecí pistole. Přebíjecí funkce je nezávislá na navážce náboje. Také v případě selhače je další náboj dostupný jen zmáčknutím spouště. Mají větší výběr modelů ve výkonných loveckých rážích, stejně tak mají širší a dostupnější paletu munice, při přebíjení umožňují hrát si s hloubkou usazení střely a u velké části revolverů loveckých ráži existuje alternativa použití slabší ráže (kupříkladu do revolveru 357 Mag se dá použít levnější 38 Special). Dvoučinné revolvery jsou maximálně blbuvzdorné, vždy připravené a tak vhodné a preferované jako obranná zbraň proti zvěři. Oproti jednorankám mají zase dostatečné množství munice na řešení krizových situací a jsou univerzálnější. Nevýhody jsou spíše teoretické. Principiálně bude jednoranka vždy spolehlivější, protože má jednodušší konstrukci. Oproti ní a samonabíjecím pistolím má revolver také problém v podobě mezery mezi válcem a hlavní, kudy unikají spaliny při výstřelu, což nepatrně snižuje výkon. Existuje taky názor, že revolvery oproti pistolím při stejném výkonu víc kopou, protože samonabíjecí funkce má vlastnost část energie zpětného rázu použít na svou funkci, ale kolem toho je tolik proměnných, že bych se nad tím vůbec nepozastavoval.

Lovecké revolvery se dají v základu rozdělit na jednočinné a dvojčinné. (pominu li samonabíjecí Matebu) Jednočinné jsou obvykle postaveny na bázi legendárního Coltu 1873, ovšem s upraveným bicím mechanismem kvůli bezpečnosti a se zesílenou konstrukcí. Takový revolver má oproti dvojčinnému výhodu v jednoduchosti, odolnosti a (spíše teoretické) spolehlivosti. Obvykle je takový revolver sám o sobě trochu lehčí než SA/DA. Dvojčinná funkce spouště se navíc v praxi používá spíše výjimečně, když hrozí, že zvěř bude zvukem nátahu kohoutu varována. Nutno však dodat, že firmy jako Smith Wesson udělali hodně pro použitelnost DA režimu i v mířené střelbě.

Dvojčinný revolver má však výhodu v řešení krizových situací jako třeba útočící predátor. Při takovéto situaci je každá vteřina ztracená nátahem kohoutu zatraceně drahá. Mimo to je SA/DA revolver schopen více méně mířené rychlopalby což taky může přijít při setkání s medvědem k užitku. Proto je tento typ zbraně preferován v situacích, kdy něco takového hrozí. Existují i vysloveně obranné speciály s vysoce výkonnou municí a přitom kompaktními rozměry, jako třeba Ruger Alaskan v ráži 454 Casull a 2.5″ hlavní. Z takového revolveru jářku není příjemné postřílení a krátká hlaveň neumožňuje plně využít potenciálu náboje, regulérně lovit se s tím prakticky nedá, nicméně do lesa plného grizzlyů je jako stvořený.

Revolvery jsou nejpoužívanější krátké zbraně, určené k lovu. Zaměřím se zde hlavně na velkorážové revolvery, tedy takové, které mají ráži .44 Mag a silnější. Revolvery ráže .357 Mag jsou rovněž způsobilé k lovu, ale jejich portfolium je širší, než možnosti tohoto článku, takže je zmíním jen v obecné rovině. Momentální situace na trhu je taková, že velkorážové revolvery dělá z velkých výrobců jen Ruger, Taurus a S&W. Kdysi jich bylo podstatně více, kupříkladu Colt, Dan Wesson, Interarms. Dokonce i španělské budgetovky Llama a Astra a německý Röhm měly svého času v ohni želízko ráže 44 Mag. Ovšem dnes je to už jen záležitost komisního prodeje.

Z druhé strany jsou to malé firmy, zaměřené na kusovou výrobu, přičemž většinou se jedná o jednočinné zbraně, vycházející z SAA/Ruger Blackhawk. Kupříkladu Gary Reeder Customs Guns se svým Ultimate 500. Takových výrobců je poměrně velké množství. Mnohdy se neomezují jen na standardizované ráže a mají v nabídce i různé wildcaty. Zpravidla jsou to kvalitní zbraně, ale také dosti drahé a velice špatně sehnatelné, takže nemá moc smysl se jimi zabývat.

Někde na půli cesty jsou firmy, jako Century Arms, produkující malé série. Je to dražší, hůř se to shání, ale jde to a tak tu mají své místo.

Pro konzistentnost informací pominu výčet zkrácených obranných revolverů, byť ve výkonných rážích. Jsou to totiž primárně obranné zbraně, ne lovecké. Tento trend zřejmě rozpoutal Ruger Alaskan s 2,5″ hlavní, užívající ráži 454 Casull. Od té doby má každý větší výrobce něco podobného. Taurus svého 444 Ultralite, Smith & Wesson zase svojí zkrácenou pětistovku. Na aktivní lov ale slouží větší, těžší verze s vhodným zaměřovačem, či mířidly.

Obecně platí, že jsou zde základní technické předpoklady k loveckému užití revolveru. Lovecký revolver musí být komorován na dostatečně výkonný náboj vůči tomu, co chceme lovit a současně mít dostatečně dlouhou hlaveň. Ta jednak zaručí vyšší přesnost, posune těžiště více dopředu, což má pozitivní vliv na zvládání zpětného rázu a umožní více využít energetický potenciál náboje. Názor na optimální délku hlavně se liší. Většinou se udává 6-10″ a jako zlatý a rozšířený standard 7.5″. Hlaveň delší než 10″ už komplikuje manipulaci, kratší zas klade vyšší nároky na střelce, pokud totiž používá mechanická mířidla, tak kratší hlaveň znamená, krom již výše zmíněného, kratší záměrnou, nepřispívající k přesnému míření.

Revolvery v ráži 357 Mag

1

Co se týče revolverů v ráži 357 Mag, tak na trhu je enormně široký výběr,ale zdaleka ne všechny modely jsou způsobilé k lovu. 357 Mag, je výkonný náboj, ale postavit na něj revolver, aby prošel tlakovou zkouškou není taková věda jako u 44 Mag. Nehledě na to, že pokud má výrobce v nabídce revolvery v ráži 38 Spec (což jsou prakticky všichni), tak má základ i pro stavbu 357 Mag. Problém je, že je dosti velký rozdíl ve výkonu továrních a plnotučných nábojů. To, spolu s intenzivním treninkem spolehlivě rozesere cokoliv nekvalitního.

V první řadě je na místě vyhnout se rámům ze slitin zinku, hliníku, scandia a plastům. Ač jsem přesvědčen, že jednou budou mít takové materiály dosud nevídanou pevnost, tak ta doba ještě nenastala. Uhlíková, nebo nerezová ocel, ta vydrží. Nic jiného nebrat. Délky hlavní, jak už bylo řečeno, minimálně 5″ optimálně 6″ – 10″. Mířidla stavitelná, mikrometrická, a ověřit si, aby nebyl problém s případnou montáží lišty na uchycení optiky, nebo kolimátoru. Závěrem bych doporučil omezit se, na nabídku renomovaných výrobců, u kterých je přeci jen nižší pravděpodobnost, že člověk koupí zmetek. Ruger, S&W, Dan Wesson, jsou jistota a v jejich nabídce se nedá šlápnout vedle. Oblíbený Taurus však již vyžaduje obezřetnost. Hlavně nebrat žádný Arminius a podobný nebezpečný odpad.

Ruger

Firma Sturm, Ruger & Company, byla založena Williamem Rugerem a Alexandrem McCormickem Sturmem v roce 1949. Sídlí od začátku ve městě Newport v Connecticutu, ale dnes má několik fabrik po celých Spojených Státech a patří mezi největší výrobce ručních zbraní. Začátky byly doslova garážové, ale hned první sériová zbraň (Ruger Standard) zaznamenala značný úspěch a firma započala překotný růst.

Začátkem padesátých let začal do zbraňové módy přicházet western. Colt chrlil svoje předražená SAA, menší výrobci podřadné kopie a Ruger se rozhodl vyplnit mezeru na trhu. V roce 1953 spatřil světlo světa malorážkový Single Six, který z SAA vychází velice volně, ale přesto získal značnou oblibu, díky své odolnosti a moderním prvkům a vyrábí se dodnes. Původně byl zamýšlen pro sportovně rekreační střelbu, ale střelci přišli na to, že je velice záživné střílet s tím drobnou škodnou. O dva roky později byl, na základě Single Six, zkonstruován a hladovému trhu předhozen první Blackhawk v dospělé ráži 357 Mag. Rok na to začal být nabízen, podezřele krátce po S&W 29, i v ráži 44 Mag. Opět to nebyla přesná kopie Coltu, avšak vykazovala daleko větší odolnost a příznivější užitné vlastnosti. Spoušťové ústrojí bylo přepracováno pro větší odolnost a bezpečnost a osazeno vinutou pružinou, rám i hlaveň doznala zesílení a tradiční drážku v rámu vystřídala plně stavitelná mířidla. Uspěch na sebe opět nenechal dlouho čekat a záhy ho adoptovali lovci, jako záložku na dostřel/obranu a ti dobrodružnější přímo jako loveckou zbraň.

Ruger Blackhawk

OBRÁZEK ČÍSLO 2

Blackhawk je SA revolver na šest ran, který konstrukčně vychází z Coltu 1873. Liší se však spoušťovým ústrojím a celá konstrukce je značně zesílená. Hlaveň je standardně k dispozici v délkách 4 5/8 7, 1/2

Původní Blackhawk prošel, v průběhu let, nekolika konstrukčními změnami, až v roce 1973 přišla ta nejzásadnější. New model, obsahující přenášecí páku a inovovaný mechanismus. To zvýšilo bezpečnost a zjednodušilo manipulaci při nabíjení. Ruger dokonce nabízel bezplatnou konverzi na tento mechanismus pro již zakoupené původní modely.

Dnes Ruger nabízí nepřeberné množství variant, od původního New Model po speciality jako Converible, obsahující dva válce a lze tak střílet 357 Mag i 9mm Luger. Nád však, vzhledem k zaměření, bude zajímat hlavně New Model Super Blackhawk. Ten se dá pořídit za slušnou cenu $ 829 s hlavněmi délky 3,75 – 10,5″ v nerezu nebo brynýru a v rážích, pro nás zajímavých 357 Mag, 44Mag, 454 Casull a 480 Ruger.

Kromě klasického Super Blackhawku je zde ještě provedení Bisley Hunter, který má jiný tvar rukojeti (sportovní bisley) a integrovanou montážní lištu

Ruger Redhawk

OBRÁZEK ČÍSLO 3

Redhawk byl uveden na trh v roce 1979. Za jeho realizaci je zodpovědný Harry Sefried, který při návrhu vycházel z oblíbené série Six, z které přejal velice pevný rám z jednoho kusu, který byl náležitě zvětšen a zesílen, navíc zde byl použit systém uzamčení válce ve dvou bodech. Vyrábí se v široké paletě ráži od 38 Spec až po 44 Mag a při délkách hlavně 4 – 7,5″. Část zákazníků stále upřednostňuje tento původní model kvůli vzhledu, ráže 44 Mag jim stačí a netouží po optice. Z toho důvodu jej má Ruger stále v nabídce.

Nás však bude hlavně zajímat jeho nástupce – Super Redhawk vyráběný od roku 1987. Oproti původnímu modelu má ještě masivnější konstrukci a větší rám. Uzamčení válce bylo ještě zesíleno a přidán další uzamykací bod. Nabídka ráží se postupem času ustálila na 44 magnum, 454 Casull a později i 480 Ruger. Válec je standardně na šest ran, jen v ráži 480 je k dispozici i na pět ran. Vyrábí se v loveckých délkách hlavní, od 5″ do 9,5″. Spoušťové ústrojí bylo předěláno po vzoru GP 100. Mechanismus u původního modelu byl sice naprosto nezničitelný, ale ne úplně uživatelsky přátelský. Z GP 100 také pocházejí střenky Hogue, kombinující pryž a dřevo. Nový Redhawk má navíc integrovanou montáž na optiku s 1″ kroužky, která je speciálně dělaná tak, aby dokázala vzdorovat silným zpětným rázům a současně se dala sejmout bez potřeby nového nastřelení.

Musím se přiznat, že mám pro Rugery slabost. Jsou to velice odolné, praktické a bezproblémové revolvery. Osobně se domnívám, že Blackhawk je to nejlepší z SA revolverů v poměru cena/užitná hodnota a stejně hodnotím Redhawk na poli dvojčinných modelů.

Magnum Research BFR

OBRÁZEK ČÍSLO 4

Magnum Research založilo duo nadšenců Jim Skildum a John Risdall, v roce 1979 v Pike County, Pennsylvania. Od roku 2010 patří pod konglomerát Kahr Arms, ale oba pánové stále firmu řídí.

Nejznámějším produktem je ikonická pistole Desert Eagle, ale kromě ní a mnoho dalšího, je v nabídce i řada revolverů BFR (zkratka oficiálně znamená Biggest, Finnest Revolver, ale zlidověl název Big Fucking Revolver). Obě možnosti padnou jako ulité, protože nic moc většího a ulítlejšího se sehnat nedá.

Revolver BFR vychází z Coltu 1873, ale je podstatně masivnější ve všech směrech, kompletně vyroben z nerezové, třískově obráběné oceli. Z přední části rámu zmizel aretační čep osy válce, jako potenciální slabina, při zvládání enormních rázů při výstřelu. Když už jsme u rámu, tak ten je značně prodloužený a nabízen ve dvou délkách, aby pojal opravdu širokou paletu munice. Ze standardní nabídky je to 500 BFR, 500 S&W, 480 Ruger, 475 Linebaugh, 44 Mag, 30/30 Winchester, 444 Marlin, 45/70 Gov, 450 Marlin, 454 Casull, 460 S&W, 500 JRH, 50 AE a jeden model je speciálně určen na brokové 410. Válec pojme pět ran. Nabízené délky hlavní jsou 7,5″ 10″ 5,25″ a 5,5″. Váha obvykle přes dvě kila.

Standardně je BFR dodáván s černým pryžovým gripem, který údajně dobře pohlcuje zničující zpětné rázy, ale v nabídce je i široká paleta dřev. Samotná rukojeť je v klasickém, leč rozměrnějším provedení, než u běžného Coltu ale zvolit lze i variantu s rukojetí typu Bisley. BFR má stavitelná mířidla, ale kromě nich má uživatel možnost použití montáže typu RIS, která je dodávána ke každému kusu.

Cena je v USA vcelku rozumných $ 1300, tedy vzhledem k tomu, o jakou šílenost se jedná. To ale nemusí být cena konečná, protože Magnum Research má pod sebou divizi Precision Center. Tam vám jsou schopni, na zakázku komorovat BFR na jakoukoliv ráži do průměru 0,5″, která se vejde na délku do bubínku. Co jsem četl, tak ráže 50 Beowulf s 5,5″ hlavní obzvlášť stojí za to. Subjektivně k nezaplacení, objektivně za $ 2050.

Kromě toho jsou BFR z Precision Center ručně sesazeny, tudíž mají nevšedně malé vůle. Kupříkladu gap, což je mezera mezi hlavní a válcem, má dle výrobce méně než 0,002″. To je v pravdě exkluzivní hodnota. I když i standardní produkce s mezerou 0,002 – 0,005 je rovněž špičková. Nu a pak tu jsou různé speciality, jako prakticky libovolná délka a provedení hlavně, vyladěná spoušť, atd.

Freedom Arms

OBRÁZEK ČÍSLO 5

Firma vznikla roku 1978, kdy ji založili pánové Wayne Baker a Dick Casull. Jejich snahou bylo vyvinout náboj výkonnější než 44 Mag, pro potřeby lovu těžké zvěře krátkou zbraní. To se jim o pět let později vskutku podařilo, v podobě náboje 454 Casull. Experimenty probíhaly s upravenými Blackhawky od Rugeru, na jehož základě také vznikl původní Model 83. Konstrukčně jsou shodné, leč rám postrádá jistící čep osy válce, pro zvýšení pevnosti prodlouženého rámu. Kapacita válce byla snížena na pět ran. Bezpečnost zaručuje přenašecí páka po vzoru Blackhawk New Model. Ke každé zbrani je dodávána RIS lišta, na montáž příslušenství. Freedom Arms není zrovna velkosériový výrobce, čemuž odpovídá cena $ 2300 – 2900. Ovšem je rozšířený názor, že ve své třídě se jedná o nejlepší revolvery na trhu.

Hlavní zbraní v nabídce, je Model 83. K dispozici je v několika verzích, včetně malorážkové a sportovní. Nás však budou zajímat ty následující. Premium Grade má speciálně broušený, vysoce estetický povrch, laminované dřevo použité na rukojeť a doživotní záruku. Field Grade je levnější, s roční zárukou, standardní matnou povrchovou úpravou a rukojetí ze dřeva rosewood. Výrobní tolerance jsou a podíl ruční výroby je ale stejný. Premium a Field mají i stejný výběr ráží a to 500 Wyoming Express, 475 Linebaugh, 44 Mag, 454 Casull, 357 Mag a 41 Mag. K dispozici v několika délkách hlavní v rozmezí 4,75″ – 10″.

Krom Modelu 83, je v nabídce i Model 97. V podstatě je to 83 Premium Grade, ale s jinou sadou podporovaných ráží. Konkrétně 45 Colt, 41 Mag, 44 Spec, 327 Federal, 22LR, 17 HMR a raritní 224/32 FA, délky hlavní jsou pak od 4, 25″ do 7 5″.

Taurus

Brazilská firma Taurus, spatřila světlo světa v roce 1939. Již o dva roky později, toho času ještě jako nástrojařská společnostForjas Taurus, začala s výrobou ručních palných zbraní. První revolver, s poetickým názvem 38101SO, vznikl jako nelicenční hybrid značek S&W, Colt a španělských budgetovek. Byznys se začal rozjíždět až na konci šedesátých let, kdy Taurus pronikl na trh USA. Následovalo mnoho kapitálových a marketingových kroků. Firma se, stran civilních zbraní, zaměřila na levnější produkci. Pomalu, leč vytrvale rostla a momentálně patří k největším výrobcům na trhu.

Taurus má poněkud rozporuplnou pověst. Na jednu stranu je to jeden z největších výrobců, má politiku doživotní záruky a množství spokojených zákazníků. Na tu druhou je to, dle mnohých křáp, který má tendenci k praskání rámů a vlastně všeho a dlouhodobě nesnese střelbu silnými laboracemi. Pravda bude, jako obvykle, někde uprostřed. Kvalita šla postupem doby nepopiratelně nahoru, ale subjektivně jsem ovlivněn tím, že mám známého, jehož Taurus se rozsypal. Těžko pak mohu objektivně soudit.

Raging /44

OBRÁZEK ČÍSLO 6

Páteř velkorážních revolverů Taurus, tvoří řada Raging a levnější Model 44. V nabídce je ve čtyřiačtyřicítce ještě Tracker, ale 4″ hlavně, kde navíc připadá jeden palec na port, je pro lov neadekvátní. Nejrozšířenější je zřejmě Raging Bull, který existuje ve verzi 444 s ráží 44 Mag a 454 v ráži 454 Casull. Pro oba platí, že jsou to dvojčinné revolvery, konstrukčně dosti shodné s produkcí S&W. Válec se ale uzamyká na dvou místech, jako obvykle vzadu, ale navíc i v předu skrze západku, kterou je tak třeba při vyklápění válce manuálně odjistit. Revolvery jsou vyráběny z nerezové oceli a rukojeť z pryže má pomáhat zvládat zpětný ráz. Délky hlavní jsou 8,38″ a 6,5″ se signifikantní konzolou a ventilovanou vrchní lištou. 444 má válec na šest ran a nechá se sehnat za bratru $ 700. 454 již musel učinit ústupky silné ráži a kapacita je tím pádem snížena na pět ran, při ceně $ 880.

Raging Hunter je v podstatně Raging Bull 444 s facelifem. 8,38″ dlouhá, portovaná hlaveň, válec uzamykaný ve dvou místech s kapacitou šest ran, ráže 44 magnum. To vše je shodné. Přepracovaný je ale tvar hlavňové konzole a černé, nebo duotone barevné provedení. Nad hlavní je po celé délce RIS lišta na montáž optiky, či kolimátoru.

Model 44, je v podstatě o pár desítek dolarů levnější verze Raging Bull 444. Má stejný rám, kopacitu, ráži, porty, délky hlavně… V podstatě se liší jenom jiným typem polymerové rukojeti a jiným tvarem hlavňové konzole.

Raging Judge 513, vychází z Raging Bull 454. Rozdíl je v prodlouženém rámu a válci, který je schopný pojmout a střílet i brokové patrony 410. Pro tyto účely byly na 6,5″ dlouhé hlavni odstraněny kompenzační porty. Normální brokovnici to jistě nenahradí, ale na blbnutí na střelnici je to pěkný bonus. Krom toho, dlouhý válec umožňuje větší možnosti hrát si, při přebíjení s hloubkou usazení střely.

OBRÁZEK ČÍSLO 7

Mateba

OBRÁZEK ČÍSLO 8

Milovníky rarit jistě potěší, že se revolvery Mateba v roce 2018, třináct let po ukončení výroby, dočkali restartu. Vzhledem k tomu, že užívají výkonné ráže nemohu je ani já pominout.

Firma MA.TE.BA. Arms (Macchine Termo-Balistiche), známá však jednoduše jako Mateba, byla italská firma, za kterou stál konstruktér a sportovní střelec Emilio Ghisoni. Pro potřeby soutěže rapid fire competition, zkonstruoval v osmdesátých letech MTR 8. Netypický revolver na osm ran, který střílí ze spodního okruhu válce. Osa výstřelu je tedy blíže ose ruky, což snižuje zdvih zbraně. Zde je nutné podotknout, že to, dle ohlasů opravdu funguje jak má, ale pro běžného, neprofesionálního střelce, to zase takový drtivý rozdíl oproti normálnímu revolveru není.

V roce 1997 byl představen revolver Mateba Model 6 Unica, známý též jako Mateba Autorevolver. Který přidával další, pro revolver netypický prvek – samonabíjecí funkci (netypický, leč ne originální, viz. Webley – Fosbery) V podstatě to celé funguje jako běžný dvojčinný SA-DA revolver, ovšem je zde přidán systém krátkého zákluzu, který při svém pohybu natáhne kohout a otočí válec. V praxi je to tedy revolver, který vyniká rychlostí střelby, spolu s luxusem SA spouště a příjemnějším zpětným rázem.

Z důvodu špatných prodejů byla výroba v roce 2005 zastavena a tři roky na to Emilio Ghisoni umírá. Ovšem Mateba si tou dobou již vybudovala kultovní status a tak se od roku 2014 podnikaly kroky k obnovení výroby, což nastalo o čtyři roky později.

Nás bude z nové výroby zajímat Mateba Model 6 Unica. Jeden a půl kilo těžký, šestiranný, samonabíjecí revolver z poctivé, černěné karbonové oceli. Vyměnitelná hlaveň v délkách 3″,4″,6″ a 8″ je komorována v rážích 44 Mag, 454 Casull, 357 Mag a 45 LC. Přes oprávněnou obavu, jaká bude spolehlivost a odolnost takové konstrukce, při použití plnotučné lovecké munice, však praxe ukázala, že se jedná o bezproblémovou zbraň. Navíc s velice dobrým projevem při střelbě. Jsem přesvědčen, že na lov je to velice vhodný revolver. Montáž lišty bude chtít trochu té puškařiny, ale to je tak všechno, co můžu technické stránce Modelu 6 vytknout. Naproti tomu je zde nevýhoda v podobě ceny $ 2300, což není pro každého a rovněž je diskutabilní, jestli to za to stojí. Při typickém použití loveckého revolveru se rychlopalba neužije a na obranu se klasický SA-DA revolver ukázal jako dostatečný.

Uberti

OBRÁZEK ČÍSLO 9

Italská firma Uberti, založená v roce 1959 Aldo Ubertim a momentálně vlastněná holdingem Beretta, se specializuje na produkci replik westernových zbraní. Nutno podotknout, že kvalitních replik. V nabídce kopií, vycházejících z Coltu SAA má i řadu Callahan v ráži 44 Mag, pojmenovanou po Harrym Callahanovi, titulní postavě filmu Dirty Harry.

Nutno dodat, že Uberti není jediná firma se zaměřením na western, která má v nabídce kopie SAA i v takto výkonné ráži. Kupříkladu německá firma Weihrauch, vyrábí pro americký trh skrze konsorcium EAA revolver Bounty Hunter. Nicméně normální rám a válec u SAA, není dostatečně masivní aby si dlouhodobě poradil s plnotučnou municí, rovněž provedení pevných mířidel a bezpečnostních prvků není pro lov adekvátní.

Callahan je rovněž ve variantě klasického SAA s pevným mířidlem, která není moc použitelná pro lov a nebo ve verzi Callahan Target, která už stojí za zmínku. Target má, oproti běžné produkci firmy, zesílený rám a plný válec. Dle uživatelů to sice není nezničitelné monstrum typu Blackhawk, ale vydrží bezpečně i nadupané lovecké laborace. Otázkou ale je, jak to bude s rychlostí opotřebení. Konstrukčně je to pořád SAA, avšak s přepracovaným spoušťovým ústrojím, pro větší bezpečnost. Přes to se ale nedá úplně bezpečně nosit s šesti ranami ve válci. On to není ani moc problém. V praxi se takové zbraně nosí s pěti náboji a prázdná komora je natočena proti spuštěnému kohoutu. Hlaveň má dostatečnou délku 6,5″. Mířidla jsou mikrometrická, plně stavitelná, montážní otvory na lištu k uchycení optiky nepřekvapivě chybí, ale to není nic, co by nevyřešil drobný puškařský zásah. Cena je rozumných $ 639 a je bez větších problémů sehnatelný i u nás.

Osobně mi však cena přijde jako jediná výhoda. Věřím, že to není žádný křáp a svou práci odvede, ale pokud ho mohu ještě jednou srovnat s Blackhawkem, tak ten je ve všech směrech lepší a to i při poměru cena/výkon.

Picra

OBRÁZEK ČÍSLO 10

Je to až k nevíře, ale i Česká Republika má zástupce stran výroby velkorážních revolverů. Firma Picra, sídlí v Městysu Kněževes u Rakovníka a byla založena panem Ivo Pickem.

Jejich revolver SR 97 Supersonic, je primárně určen pro sportovní střelbu na kovové siluety, nicméně s drobnými úpravami ho lze použít jako plnohodnotný lovecký revolver, leč s poněkud excentrickým vzhledem.

Je komorován na standardní ráže, jako 44 Mag, 357 Mag, výhledově se pak zvažuje 460 S&W a 500 S&W a dále je nabízen na vlastní siluetové speciály jako třeba, v tomto směru unikátní 308 Picra. Rád bych ale zminil jejich nejvýkonnější náboj 460 Picra. Je to ryzí wildcat, nábojnice je z 375 H&H Magnum, zakrácená na 46 mm, do které je zaškrcená 300 grn střela Hornady 458 na ústí má energii běžně kolem 3000 J, při rychlosti 510 m/s. Vznikl v roce 2002.

Colt

OBRÁZEK ČÍSLO 11

Firma Colt byla založena v roce 1855 Samuelem Coltem a spolu se společností Smith & Wesson stála u zrodu revolverů tak jak je dnes známe. O její slavné historii byly napsány celé knihy, ale pro naší potřebu bude stačit, když se přeneseme na konec osmdesátých let minulého století.

Firma Colt již před drahně dlouhou dobou rezignovala na výrobu silných revolverů, ale vždy tomu tak nebylo. V nabídce byla, po dlouhé roky takzvaná hadí série. Šlo o řadu sedmi dvojčinných revolverů, pojmenovaných podle hadů. Obsahovala takřka legendární King Cobru, nebo Python, ale nás bude zajímat jediný model v ráži 44 Mag – Anaconda, který byl vyráběn s přestávkami od roku 1990 do roku 2003. Byl to první a jediný pokus Coltu naskočit do vlaku big bore revolverů, tlačený Rugerem a S&W. Anaconda byla úspěšná a oblíbená, ale přišla v době, kdy Colt čelil hrozbě bankrotu a záměr vyrábět velkorážové revolvery byl jednou z obětí, která padla na oltář restrukturalizace.

I když je výroba Anacondy již ukončena, dá se s trochou trpělivosti a otevřenou peněženkou stále sehnat. Dekáda výroby, která skončila relativně nedávno a nezanedbatelná popularita za sebou zanechaly početné série, přičemž kvalita je natolik dobrá, že početné ještě nějakou dobu budou.

Anaconda je postavena na základě oblíbeného modelu King Cobra, z nerezové oceli. Válec a rám byl náležitě zvětšen, aby pojal a vydržel ráže 44 Mag a 45 LC i v loveckých laboracích. Anaconda se vyráběla v několika variantách, pro které je společná znamenitá charakteristika spouště. Přenašecí páka zajišťuje bezpečnost. Na hlavni délky 4″,6″ nebo 8″, je umístěna ventilovaná lišta a rozměrná konzole. Povrchovou úpravou je matný nebo leštěný nerez, s výjimkou verze Anaconda Realtree Camouflage, která je celá vyvedena v maskáči. Navíc v základu postrádá pevná mířidla, která jsou nahrazena optikou Redfield EER 2 1/2- 7x. Stejně je na tom Anaconda Hunter, která obsahuje od výrobce optiku Leupold 2x. Dále tu máme verzi Kodiak s 4″ nebo 6″ hlavní, opatřenou kompenzačním portem a válcem bez vybrání. A nakonec je tu verze Anaconda Custom Ported s 8″ portovanou hlavní.

Všechno jsou to robustní, dobře odladěné revolvery, vhodné na lov. Jediný problém je dostupnost, cena a někoho může odrazit fakt, že se jedná o již použité zbraně.

Smith & Wesson

Nu a tento výčet uzavřeme výrobcem zřejmě nejznámějším, Smith & Wesson. Firmu založili pánové Horace Smith a Daniel Wesson již v roce 1852 a brzy se stala lídrem na poli vývoje revolverů. Z mnoha milníků, kterých firma za ta léta dosáhla jmenujme ty, pro nás důležité. V roce 1935 uvedl S&W Model 27 v nové ráži 357 Mag a tím v podstatě zahájil magnumovou éru v dějinách revolverů. V roce 1955 následoval Model 29 ve 44 Mag, který se stal postupem doby legendou a na prahu nového tisíciletí přibyl do rodiny 500 S&W Mag a 460 S&W Mag.

Model 29/629

OBRÁZEK ČÍSLO 12

Jak již bylo řečeno, Model 29 byl na trh uveden v roce 1955, jako první sériový big bore revolver. Pro rostoucí skupinu lovců, užívající ke své kratochvíli krátké zbraně to bylo požehnání, protože u 357 Mag již začaly narážet na její limity. V době uvedení byl 44 Mag nejvýkonnější sériově vyráběný náboj na trhu a Model 29 byl jediný, který ho komoroval. (i když, to netrvalo, díky Rugeru moc dlouho) Pozdější uvedení série kriminálek s Dirty Harrym, pak udělalo z modelu 29 legendu. Postupem let docházelo k úpravám původní zbraně 29-1 až do současné 29-10 a nebojím se říci, že z konstrukce je zde vytěženo maximum.

Smith & Wesson má momentálně (2018) v nabídce na devatenáct modelů v ráži 44 Mag a dá se říci, že všechny vycházejí z původního modelu 29. V roce 1978 byl uveden model 629, který je konstrukčně shodný, ale vyrábí se z nerezové oceli. V současné době používá S&W nerez na všechny své revolvery ve 44 Mag, s výjimkou jednoho modelu 29, který si, hýčká jako rodinné stříbro.

Pro všechny Modely 629 platí, že jsou to mohutné šestiranné revolvery s N – rámem, v ráži 44 Mag, SA-DA spouští a plně stavitelným zadním mířidlem. Standardní provedení nemá přímo předvrtané otvory na montáž lišty, ale těleso mířidel je takové konstrukce, že jej stačí vyjmout a nahradit k tomu určenou montáží, bez potřeby puškařského zásahu. Bezpečnost při nošení pak zajišťuje přenašecí páka. Podívejme se teď na jednotlivé modely.

Model 29 – S&W Classics 6 1/2″ Blue, je zatím a zřejmě i poslední verze dvacetdevítky, dle původního značení Model 29-10. Je exkluzivně vyráběn ze staré dobré karbonové oceli, s povrchovou úpravou lesklým brynýrem a dřevěnou rukojetí. Hlaveň je pak dlouhá 6,5″ s poloviční konzolou.

Nejbližšími příbuznými Modelu 29 jsou jeho nerezové variace. Model 629 je to samé jako 29, akorát má o půl palce kratší hlaveň a pryžovou rukojeť. Je to současně nejlevněji čtyřiačtyřicítka v nabídce – $ 949. 629 Classic má 6,5″ hlaveň s konzolí po celé délce. Výčet zakončuje Model 629 Deluxe, který je totožný s 629 Classic, až na použití dřevěné rukojeti, broušeného povrchu a vyšší ceny.

Přímo na lovce jsou zaměřeny modely Hunter a Stealth Hunter. Oba mají společnou délku hlavně, ideálních 7,5″, s RIS lištou na vrchu konzole. Nerezový materiál je vyveden v matně černé, respektive v Two-Tone úpravě a střenka je z černé pryže. Rozdíly jsou v provedení konzole a s tím spojené váze, Hunter má konzoli poloviční a váží 1755 g a Stealth Hunter ji má po celé délce hlavně, při váze 1564 g a navíc je opatřen tlumičem výšlehu. Obojí najdeme pod hlavičkou Performance Center.

Výčet ukoncují ještě dvě variace na téma 629 od Performance Center. Oba mají stejný název Performance Center Model 629, takže je uvedu pod čísly produktů. 170181vychází z takzvaného horského modelu s lomenou rukojetí, ale s hlavní 7,5″ zakončenou nenápadným kompenzátorem zdvihu. Dále disponuje montážní lištou na vrchu hlavňové konzole. 170334 má oproti tomu kanelovanou hlaveň, 8,38″ dlouhou, plný válec a klasickou dřevěnou rukojeť. Disponuje spodní pevnou montážní lištou a horní odnímatelnou.

No, a jak se v tom vyznat? Pokud chcete opravdovou klasiku, bez potřeby namontovat na to optiku, berte Model 29. Nerezové 629, jsou zase odolnější proti korozi a hrubému zacházení a výběr mezi nimi, je spíše otázkou vkusu, než, že by vlastnosti měly o tolik jiné. Člověk založený vysloveně prakticky sáhne po řadě Hunter a ti co mají specifické designové tužby, můžou nalézt zalíbení v produkci Performance Center. Dá se říci, že všechno to jsou výborné zbraně na lov v rámci své kategorie s velkou životností, uživatelskou přívětivostí a spolehlivostí, danou šedesáti lety pilování detailů.

Model S&W 500

OBRÁZEK ČÍSLO 14

Náboj 500 S&W, uvedený na Shot Show v roce 2003, samozřejmě potřeboval něco, z čeho by dal střílet a tak byl uveden se stejnojmenný revolverem. Ten vychází z nerezové řady 629 jen je pochopitelně ve všech směrech větší a masivnější. Byl pro něj vyvinutý nový, extra velký rám, označovaný jako X (technicky se měl označovat jako O, na které přišla řada, ale X asi bude lépe prodávat) Válec je na pět ran.

Všechny revolvery řady 500 jsou schopné střílet i ráži 500 Special, kterou vytvořila, na popud S&W, firma Cor-Bon. Má to být méně výkonná, levnější varianta na střelnici, ovšem moc v oblibě není. Ti, co chtějí ušetřit to řeší kreativně tak, že z toho střílí střely diametru 429, pomocí plastových sabotů, určených původně pro inline předovky.

Model 500 je nabízen ve třech variantách. Ta standardní, s cenou $ 1300, má hlaveň délky 6,5″ nebo 8,38″, opatřenou mohutnou konzolí pod hlavní a vyjímatelným vsazeným kompenzátorem. Pak je zde verze s 6,5″ hlavní, opatřená pevným V – portováním a poloviční konzolí pod hlavní. Stejná cena, nižší váha – 1720g

Nu a zbývají výtvory z Performance Center. Hlavně jsou v délkách 7,5″ a 10,5″. Zbraně jsou ručně slícované, tedy vykazují menší vůle a spoušť vykazuje hladší chod. Hlavně jsou osazeny závitem s našroubovaným kompenzátorem a mohutným pláštěm, s vrchní RIS lištou pro montáž optiky. Za exkluzivitu se ale platí. $ 1600 už je docela dost peněz.

Model S&W 460 XVR

OBRÁZEK ČÍSLO 13

V roce 2005 byl, spolu s nábojem 460 S&W, uveden na trh stejnojmenný revolver. Konstrukčně vychází z pětistovky s X-rámem. 460ky jsou způsobilé střílet, kromě titulní ráže i 454 Casull a 45 LC. Standardní verze má hlaveň dlouhou 5″ nebo 8,38″, přičemž až o té delší se dá říci, že plně využívá potenciál náboje. Náboj je sám o sobě unikátní a je popsán v příslušné sekci, nicméně zbrani samotné se dá jen říci, že až na ráži a $ 70 je naprosto totožná se základním Modelem 500.

Ovšem Performance Center, se zde vyřádilo v míře nevídané. Plné válce, různé pláště hlavně, hojnost montážních lišt nahoře i dole, délky hlavní až 14″ a úsťové brzdy od běžných typů, až po ty, obvykle viděné jen u těžkých odstřelovacích pušek. 

Stran vlastností, mířidla jsou další věcí, která definuje lovecký revolver. Standardně jsou použita plně stavitelná mířidla, popřípadě se montuje kolimátor či optický zaměřovač. Dokonce se dá narazit na modely, které mechanická mířidla vůbec nemají, protože se počítá s montáží.

Mechanická mířidla

Ty jsou zpravidla stavitelná s různým provedením, většinou standardní čtvercový zářez v rozměrnější krytce, popřípadě různá „safari express“ Véčka či můj oblíbený ring sight. V dnešní éře kolimátorů to není až tak běžné, ale i mechanická mířila jsou víc než dostatečně přesná na lov na standardní vzdálenosti, ovšem vyžaduje to pravidelný trénink.

Optické zaměřovače

Hlavní charakteristikou pistolohledů, tedy optických zaměřovačů pro krátké zbraně, je vhodný oční reliéf, který je znatelně delší než u běžných puškohledů. Určuje vzdálenost mezi okem a okulárem, na kterou je vidět celý obraz zorného pole v optice. V některých specifických konfiguracích, na střelbu na dlouhé vzdálenosti, se používají i normální puškohledy a střelec se k nim nakloní, ale to, pro teď nechme stranou.

Pistolohledů existuje, oproti puškohledům, zanedbatelné množství modelů. Stálicí je značka Burris, nabízející několik verzí. Nejčastěji lze vidět asi 2×20, který je léty prověřený, odolný, relativně levný a přitom má výborné optické vlastnosti (sám ho vlastním a jsem s ním naprosto spokojený). Krom toho Burris nabízí i řadu variablů 1,5-12×32. Dále jsou tu pistolohledy značek Weaver, leupold, Bushnell a Nikon. Všechny jsou kvalitní a prověřené a pokud se koupí něco od výše zmíněných firem, tak se nedá šlápnout vedle. Co je mi známo, tak druhořadí výrobci se do tohoto úzkoprofilového segmentu ani nepouští. Našinec má však nevýhodu v dostupnosti takových zaměřovačů. V prodejnách se vyskytují zřídka kdy, pokud vůbec, ale všechno se dá, s určitou přirážkou, objednat.

Pokud se případný zájemce koukne na specifika výše zmíněných puškohledů a dá si tu práci přečíst si názory uživatelů, tak zjistí, že se téměř výhradně (bavíme-li se o normálních vzdálenostech) používá malé zvětšení 2x až 4x. Revolver prostě není puška a udržet něco v kříži je už tak těžké. Velké zvětšení problém jen znásobuje. Stačí pak jen zbraň natočit o pár stupňů a obraz zakryje stín tubusu. Navíc, za obvyklých podmínek stačí bohatě zvětšení 2x. Pistolohledy silnější než 4x jsou už vždycky variábly, ty jsou však citlivější, dražší a hlavně málokdo je opravdu využije.

Další číslo co by nás mělo zajímat, je průměr objektivu. Čím je větší, tím je lepší i světelnost a tedy i funkce za zhoršených světelných podmínek. Obvykle se používá něco mezi, 20 – 32 mm. Dále je žádoucí maximální možné zorné pole, čím větší tím lepší, protože dostat oko do záměrného kříže optiky je o dost náročnější, když se hlava nemůže zapřít o pažbu. Velké zorné pole to z části eliminuje a dále je na manipulaci pohotovější.

Je však na místě přihlédnout k rozměrům. Rozměrná optika bude nevyhnutelně překážet víc na revolveru než na pušce. Pokud jde o lov normálně velkým revolverem, tak bych bral velikost optiky jako jeden z podstatných parametrů. Stejně tak je třeba věnovat pozornost umístění na zbrani tak, aby optika byla co nejblíž ose hlavně, ale přitom očnice neblokovala přístup ke kohoutu a současně je vhodné neposunout moc těžiště. Tohle bude vždycky kompromis. Nejlépe se jeví umístění optiky tak, aby její těžiště bylo v místě spoje hlavně a rámu.

Myslím si, že vhodná optika je dobrý pomocník, ale nemělo by to být na úkor předností krátkých zbraní stran skladnosti a pohotovosti. Zvlášť to druhé je třeba podpořit tréninkem rychlého zamíření. Medvěd s útokem nepočká, až na něm ustálíte kříž.

Kolimátory

Kolimátory mají oproti mechanickým mířidlům velkou výhodu, že při míření střelec nemusí srovnávat do přímky čtyři body (cíl, muška, mířidlo, oko) ale jen tři, kdy mušku a mířidlo nahradí jen svítící tečka. Zbraň nemusí být ani úplně srovnaná v ruce což vyžadují zase optiky, a přesto tečka vždy míří tam, kam poletí střela. Celkově kolimátor umožňuje rychlejší a pohodlnější zamíření než jiné možnosti. Navíc je kolimátor velice vhodný pro střelbu za šera nebo i v noci, pročež obvykle disponuje regulací svitu tečky a to manuální nebo automatickou. Kolimátor bez alespoň základní regulace není vhodný. Jinou úroveň jasu budeme potřebovat v slunečném poledni a jinou po západu slunce. Nevýhoda je, že pro svůj provoz potřebuje baterii a může se samozřejmě porouchat jako každé elektrické zařízení. To však dnes již není takový problém, baterie vydrží dlouho a obvykle není problém je vyměnit i v polních podmínkách a kolimátory renomovaných výrobců vykazují až překvapivou životnost, nehledě na to, že mnoho montáží umožňuje střelbu nouzově přes mechanická mířidla, buď přímo skrz sklo kolimátoru, nebo v případě vyšších montáží pod ním. Rovněž je na místě obezřetnost, jestli kolimátor, který si chceme pořídit, zvládá masivní zpětný ráz generovaný loveckou municí. Najdou se taky tací, kterým kolimátory až patologicky nesedí, ale to je málokdo.

Kolimátorů dnes existuje množství typů a fungují i na rozdílných principech. Pro krátké palné zbraně se však obvykle používají minimalistické otevřené kolimátory, pro ilustraci, něco jako Leupold Delta Point. Takováto koncepce je lehká, lépe snáší charakteristický kopanec krátké zbraně a hlavně zbraň s ní není o moc větší. Osobně jsem stran výběru mířidel zastánce tohoto typu.

Kromě těchto prcků lze však vidět i druhý směr masivních tubusových kolimátorů, kteří vykazují trochu vyšší odolnost při hrubém zacházení a někomu opticky více vyhovují, ale osobně si nemyslím, že to za tu hmotu navíc stojí. Krom nich jsou ještě řídčeji k vidění „armádní“ kolimátory jako Eotechy nebo Teijicony, kteří ovšem také odvedou svou práci.

Pouzdro

Ten kdo si však na revolver něco namontuje, bude stát před dalším, leč ne tak vážným problémem: kam s ním? Což nás přivádí k pouzdrům. Najdou se tací, kteří přenáší revolver v transportní tašce i v polních podmínkách dojdou na stand, tam ho vybalí, položí na tašku a sáhnou po něm, až když něco přijde. Druhý extrém jsou majitelé těch opravdu mamutích exemplářů s rozměrnou optikou a dvojnožkou, které se nikam složit nedají a tak to nosí na popruhu jako pušku. Nic proti, ale já jsem zastánce klasických pouzder, které umožňují širší možnosti užití. Drtivá většina pouzder na revolvery nepočítá s nějakým zařízením na vrchu. Když už, tak je tam výřez, což není úplně ideální, protože pouzdro by mělo chránit i kolimátor/optiku. Jsou dvě možnosti jak z toho ven. Jednak si vybrat nějaké pouzdro se stavitelnou chlopní kryjící zaměřovač a nechat si ho poslat z USA, kde je na rozdíl od nás alespoň nějaký výběr. Problém je, že takové pouzdro je buď natolik univerzální nylonový pytel, že ve finále v něm dobře nesedí žádný revolver anebo stavitelné luxusní kožené pouzdro, které však obvykle odrazuje až překvapivě vysokou cenou.

Druhou možností a dle mého názoru lepší, je si buď pouzdro vyrobit anebo si ho nechat vyrobit v Čechách. Taková výroba tvarovaného pouzdra ze dvou kusů kůže, zvlášť nýtovaného, není nic těžkého a za cenu pár stovek korun a pár hodin práce získá člověk pouzdro, které je přesně na jeho zbraň a případný zaměřovač. Střihů je na netu dohledatelných víc než dost. Je pak na zvážení každého, kde na těle bude revolver nosit a tomu je třeba vybrat i vzor pouzdra. Přeci jen se nejedná o lehkou kompaktní pistoli, která se dá zavěsit všude a umístění by mělo reflektovat zamyšlený způsob lovu, aby pouzdro nepřekáželo. Poměrně populární řešení takového problému je volné zavěšení přes jedno rameno. Mě se osobně osvědčilo klasické boční pouzdro na volném opasku, které si můžu posouvat tak, aby mi nepřekáželo při různých činnostech.

Kdo nemá čas, chce něco extra nebo nemá šikovné ruce, může tuto práci svěřit do rukou profesionálů. V ČR je dost zkušených řemeslníků, kteří takové pouzdro bez problémů zhotoví. Jenom je to prostě dražší.

Podpěra

Je tu ještě poslední kus volitelného příslušenství, které je třeba zmínit a to jsou podpěry. Dosti často se užívají různé druhy podpěr, o které si lze revolver zapřít, tím docílit větší přesnosti a snížit možnost strhnutí výstřelu. Nicméně není to nutné a dá se to v plné míře nahradit opřením zbraně o strom nebo o tašku, či využít terénních nerovností.

Jednak to může být dvojnožka instalovaná přímo na zbraň, jako je to rozšířené u pušek. Taková záležitost ovšem není tak praktická, jak se může zdát. Krátké zbraně jsou stabilnější, když se zapřou v oblasti jejich těžiště, ne někde na konci hlavně, ideálně tedy někam před lučík. Dále i složená dvojnožka je na revolveru prostě velká, takže je na místě vybrat takovou která umožňuje snadné a rychlé sejmutí. Navíc je to řešení nekompatibilní s nošením zbraně v pouzdru.

Za druhé je tu ještě monstróznější záležitost v podobě vysokého tripodu, či různých „šoulacích holí.“ Takové řešení sice jako jediné umožňuje plnohodnotné zapření revolveru i ve stoje, ale musíte s sebou tahat další rozměrnou kravinu, což jaksi odporuje filozofii lovu krátkou zbraní na blízko.

Dále je tu možnost rest bagu. To je v podstatě pevný tvarovaný vak naplněný sypkým materiálem. Poskytuje velmi komfortní a díky své váze i stabilní oporu. Nevýhodou je však právě váha a rozměry. Krom toho v případě použití revolveru je značně namáhán, protože schytává horké spaliny z mezery mezi válcem a hlavní.

Přesto mi koncept rest bagu přijde nejlepší. Abych však se sebou nemusel nic moc navíc tahat, udělal jsem si návlek na tašku, kterou s sebou na lov stejně tahám. Je to v podstatě pruh 3 mm tlusté gumy v kevlarovém rukávníku (sehnatelný v pracovních potřebách), držící na tašce pomocí gumicuku. Chrání to tašku před spalinami, současně na tom revolver skvěle drží a nemusím se s ničím nosit. Takže když už bych si chtěl revolver o něco zapřít, prostě sundám tašku z ramene, dám na ní návlek, zapřu a můžu střílet. Jednoduché, praktické a téměř zadarmo.

Ráže

Níže uvedené náboje samozřejmě nejsou plným výčtem všech vhodných k lovu, ale jsou jednak nejpoužívanější a jednak více méně dostupné i tady. V USA jsou kupříkladu k lovu relativně často používané ráže 41 Magnum a 480 Ruger, ale tady se jedná o těžkou exotiku. A to ani nezmiňuji různé wildcaty…

Jinak, na poli nabídky ráží se nám rozmohl takový nešvar, kdy jsou ráže, kterými se běžně a úspěšně loví, označovány jako výkonově nedostatečné a přiřazovány k lovu čím dál méně vitální zvěře. Příkladem budiž 357 Magnum, kterou se svého času běžně lovila zvěř do velikosti losa a nyní se zdá, že je to ráže tak akorát na drobnou škodnou, pokud vůbec. Avšak ani výkonnější ráže nebyly ušetřeny a tak i 44 Magnum ztrácí svojí suitu „pro lov všeho.“ Není to výhradně chyba výrobců, spousta lidí si prostě koupí pětistovku a musí si to na internetu nějak obhájit, ale je to trend a je na místě ho ignorovat.

357 Smith & Wesson Magnum

357 Magnum, metricky 9,07×33 R, je univerzální a velmi populární náboj, za jehož vývojem stojí trio Elmer Keith, Phillip Sharpe a D. B. Wesson, realizaci výroby pak zajistila kooperace zbrojovky Smith & Wesson a muničky Winchester. Jeho vznik se datuje již do roku 1934. Vychází z původně černoprachého náboje 38 Special, ale snese daleko větší tlaky, až 35 000 psi. Především z důvodů bezpečnosti byla nábojnice prodloužena na 33 mm, aby nemohlo dojít k záměně a výstřelu z revolveru 38 Special. Což by mohlo mít výbušné následky. Naopak z drtivé většiny revolverů na 357 Mag lze bezpečně střílet 38 Spec. Dá se přebít až na výkony kolem 1100 J, při váhách střel v rozmezí 125 až 180 grn. Je otázkou názoru, která konfigurace je na lov lepší. Tradičně je doporučena těžká střela, obvykle 158 nebo 180 grn, což zajišťuje dobrou penetraci, ale vedle toho je nemalý počet hlasů, doporučující lehkou celoplášťovou střelu 140 grn a méně, která má tendenci měnit v těle svojí trajektorii, což zvyšuje ranivost. Osobně mám zkušenost se 158 grn těžkým, silně přebitým polopláštěm použitým na buvolce běločelého, cca 50 kg. Zásah na cca 25 m na komoru. 357 Magnum zafungovala na výbornou…

357 Magnum je nevšedně všestranný náboj. Pokud jde o schopnost vyřazení protivníka, tak podle mnoha testů není lepšího náboje se srovnatelným zpětným rázem. V rámci sportu dosahuje 357 přesnosti 38 Special, ale s možností spolehlivého použití na kovové siluety díky svému výkonu. Navíc má velice plochou balistickou křivku, danou výbornou balistikou a vysokou rychlostí až kolem 1800 fps. Náš ovšem zajímá především z loveckého hlediska. Byla doba, a není to tak dávno, kdy byla 357 magnum brána jako adekvátní pro lov veškeré střední zvěře a dokonce nejednoho zvířete z ranku těžké zvěře, jako třeba losa. Aby Elmer Keith dokázal vhodnost náboje pro lov, tak krátce po uvedení udělal takovou loveckou cestu kolem světa, kde tím lovil vše, co šlo a nutno dodat, že úspěšně. Dnes se především používá na lov vysoké a všech druhů prasat, což zvládá s přehledem.

44 Remington Magnum

44 Mag metricky řečeno 10,9x33R je zdaleka nejrozšířenější lovecký revolverový náboj. Za jeho vznikem stojí původně práce Elmera Keitha, který opět provozoval svou oblíbenou zábavu spočívající v překračování povolených tlaků, chtěje zjistit co to udělá. Pro své pokusy si vybral populární náboj 44 Special. A vskutku dokázal značně zvýšit jeho lovecký potenciál.

Zajímavostí je, že původně chtěl Keith svůj náboj vytvořit na základě 45 Long Colt, ale nabízené revolvery v té ráži neměly podle jeho mínění dost silnou stěnu, aby mohl relativně bezpečně experimentovat s překračováním tlaků. A tak se raději pustil do ráže 44. Nicméně po letech na základě 45 LC vznikl 454 Casull, ale to už je jiný příběh.

S určitým časovým odstupem na Keithovu práci navázal Smith & Wesson ve spolupráci s firmou Winchester. Finální náboj 44 Magnum byl oproti 44 Special prodloužen, aby nehrozila jejich záměna. Nový náboj se na trhu objevil v roce 1956, spolu s revolverem S&W Model 29. Jen o pár měsíců později vrhl Ruger na trh svůj Blackhawk 44. Říká se, že rané vzorky nového náboje se k Billu Rugeru dostaly skrze loajálního zaměstnance, který je „našel“ na smeťáku, což by vysvětlovalo tak rychlé uvedení na trh. Náboj je stal rychle populární mezi lovci, ale nejvíc pro jeho rozšíření mezi střeleckou veřejnost vykonal film Dirty Harry z roku 1971, kde drsný detektiv Harry Callahan střílí zloduchy svým S&W 29 s takovou velkolepostí, že se náboj i zbraň všeobecně zpopularizovaly a prodeje rostly do závratných výšin.

44 Mag je vskutku výkonný náboj, maximální provozní tlak je dle CIP 40 000 psi, jeho maxima se u revolverů pohybují kolem 2000 J a jsou schopné spolehlivě a rychle složit všechno z těžké zvěře, včetně buvolů. V minulosti bylo dokonce několik případů úspěšného lovu slonů, což už není úplně nejlepší nápad, ale názorně to ukazuje potenciál náboje. Do uvedení náboje 454 Casull byl koneckonců 44 Mag nejvýkonnější sériově vyráběný revolverový náboj. Přirozeně vykazuje slušnou přesnost, ale jako většina podobných nábojů trpí na výraznější balistickou křivku, zvlášť s těžkou střelou. Do těch běžných loveckých 50, 60 metrů se to však nijak zvlášť neprojevuje ať poklesem střely nebo výraznou ztrátou energie. Váha střel se pohybuje mezi 240-340 grn. a diametr je 429.

Osobně si myslím, že 44 Magnum je více než dostačující na lov všeho do velikosti buvola, při poměrně akceptovatelné ceně a velkém výběru zbraní, druhů továrních nábojů a jejich komponentů.

Pro zajímavost, z nedostatku informací jsem, na svém prvnim větším lovu s krátkou zbraní, užíval přebitou munici na horní hranici výkonu. Následně jsem ale na, zhruba stokilovém, skoleném praseti savanovém testoval při jaké navazce je ještě zaručen oboustranný průstřel komory s poloplášťovou 240grn. střelou a můžu říct, že 500J stačí. Čtvrtina potenciálu náboje. Rovněž ze zkušenosti mohu vyzdvihnout porážecí efekt i na zraněnou a nebezpečnou zvěř, který si nic nezadá s puškou výkonné ráže.

454 Casull

Náboj vznikl v roce 1957 jako wildcat vyvinutý pány Dickem Casullem a Jackem Fullmerem. Jako základ posloužil letitý náboj 45 Long Colt, který byl prodloužen a zesílen tak, aby vydržel enormní tlak, v maximu až 65 000 psi. Díky svému předchůdci zvládají revolvery na tuto ráži obvykle střílet i původní 45 LC a 45 Schofield.

První, více méně sériový revolver v ráži 454 Casull byl Freedom Arms model 83, ovšem známější je ikonický Casull Single Action, postavený na základě Coltu 1873. Na posun z wildcatů si ale náboj musel počkat až do roku 1997, kdy Ruger uvedl na trh revolver Redhawk v této ráži a SAAMI vytvořilo standard náboje. Krátce na to vzal 454 Casull na milost i Taurus, načež následovaly další výrobci.

Diametr střely je běžný 452 a délka nábojnice 35.4 mm. Střely obvykle váží 240-400 grn. Maximální výkon je enormních cca 2600 J, tedy více než dostatečný na veškerou těžkou a nebezpečnou zvěř. Výkon je však přirozeně zpoplatněn masivním zpětným rázem.

Cena 23 Kč za kus (nejlevnější Casull, co se mi v ČR podařilo najít) není úplně lidová, ale z těch extra výkonných je to jediná trochu dostupná ráže bez přebíjení, ovšem nabídka továrního střeliva je v našich končinách nejen úzká, ale také nevyužívá potenciálu náboje naplno.

500 Smith & Wesson

Podle všeho si firma Smith & Wesson na přelomu tisíciletí posteskla po prodejním boomu Modelu 29, kdy vzbudila mezi prostým lidem touhu po velkých rážích a řekla si: „zkusíme to znova“ čímž začala spolupráce mezi S&W a muničkou Cor-Bon. Výsledkem byl po všech stránkách enormní náboj 500 S&W, uvedený na SHOT Show v roce 2003, spolu s revolverem S&W model 500, postaveném na nové velikosti rámu X. Pro zajímavost, výrobce se chlubí, že zbraň je postavena tak, aby byla schopna zvládat tlak až o 50% větší než povolený, standardně se přitom zbraně testují na 20% nad maximem. Po evropsku je to náboj 12,7×41 mm SR, což kromě enormních rozměrů značí i ne úplně obvyklé provede okraje semi rimmred, který zaručuje bezproblémové použití v opakovačkách s trubicovým zásobníkem, jakož i v revolverech. Maximální provozní tlak je stanoven na 60 000 psi, i když je doporučováno držet se kolem 50 000, jinak mají nábojnice tendenci se roztáhnout natolik, že to činí problém je ze zbraně vůbec dostat. Váha střel se pohybuje standardně mezi 300-500 grn, ale existují i 700 grn těžké, lité šrapnely. 500 S&W je výrobcem vychvalován jako nejvýkonnější sériově vyráběný revolverový náboj a v současnosti je tomu vskutku tak. Silně přebitý náboj se může pohybovat až kolem 4000 J a je to jeden z mála revolverových nábojů použitelných i na tu nejtěžší zvěř. Při ceně obvykle přes 50 Kč za náboj, mizivém výběru v našich krajích a nemožnosti střílet z takové zbraně cokoliv jiného, je to jasný kandidát na přebíjení. Komponenty jsou normálně sehnatelné, výběr není nějak široký, ale řekl bych dostačující.

460 Smith & Wesson Magnum

460 S&W je v podstatě prodloužený 454 Casull. Vznikl na základě spolupráce Smith & Wessonu a Hornady a byl uveden v roce 2005. Střela má stejný diametr jako Casull, tedy 452, délka nábojnice je ale závratných 46 mm. Při maximálním tlaku 65 000 psi se jde dostat až k 4000 J a s rychlostí 2400 fps patří k tomu nejrychlejšímu, co lze z krátkých zbraní střílet. Vznikl jako ultimativní náboj pro střelbu do siluet a lov na velkou vzdálenost. Jak jsem již zmiňoval, většině velkých loveckých ráží relativně rychle dochází dech. Ponechme teď stranou spor o vhodnost lovu s krátkou zbraní na vzdálenost přes 50 či 60 metrů, velké ráže na to prostě nejsou stavěné, mají výraznou balistickou křivku a rychle ztrácejí energii. 460 je však natolik rychlá vůči váze střely, že se s úspěchem dá použít na podstatně delší vzdálenosti s velice plochou balistickou křivkou a se zachováním dostatečné energie. Důkazem toho budiž fakt, že ač je pětistovka výkonnější náboj měřeno na ústí, tak již na cca 70 metrech začíná 460ka vést, co se zachované energie týče.

Při ceně 43 Kč za kus (co se mi podařilo najít) je spolu s 500 S&W jasně určený pro přebíječe. Oproti 500 S&W má však tu výhodu, že používá na trhu rozšířené 452 střely a umožňuje střílet i dostupné 45 LC.Odvrácenou stranou je, krom nákladů na provoz, také enormní zpětný ráz. Říká se, že je to jako tři čtyřiačtyřicítky najednou, což zní přehnaně, ale ilustruje to, že to není legrace ukočírovat.

Smith & Wesson vyrábí pro tento náboj stejnojmenný Model 460, postavený na X rámu jako pětistovka.

To bychom měli typy nábojů, ale jaké provedení vybrat. Tovární revolverová munice samozřejmě existuje i v provedením vhodném pro lov, ale u nás je těžko k sehnání. Některé značky, jako Buffalo Bore nebo Doubletap, specializujících se přímo na lov, se sem dostanou v podstatě jen na objednávku a to s těžkou přirážkou. Pokud si nechceme přebíjet, je nejlepší možností trénovat s tím co se tady dá koupit, a loveckou munici koupit a nastřelit až v místě lovu a nabrat si nějakou do zásoby. Pokud však chceme mít opravdu sladěný náboj se zbraní, je přebíjení jediná možnost, nehledě na enormní finanční úsporu v případě drahých big bore nábojů. Kupříkladu, já si přebíjím 44 Magnum, nejlevnější náboj na trhu je mizerný SB za 12,9 Kč. Já jsem si schopen přebít nesrovnatelně lepší náboj za 4,2 Kč. Při mých průměrných 200 ranách měsíčně je to úspora 1740 Kč. Vzhledem k ceně jedno operačního lisu a sady matric za 3500 se mi to vše zaplatí za dva měsíce a od té doby už jen šetřím. I když je pravda, co se říká, že přebíječ ani tak nešetří, jako spíš vystřílí víc nábojů. Nicméně 44 Magnum je nejlevnější z těch velkých. Takový 454 casull je za 23 Kč a přebít se dá pod 5 korun – úspora více jak 3600 Kč při 200 ranách. O pětistovce za padesátku potom ani nemluvě. I když je na jednu stranu pravda, že nábojnice z čehokoliv většího než 44 Magnum se obvykle neválí na střelnici a člověk si tak musí ze začátku nějakou zásobu patron nastřílet z továrních, anebo je koupit. Ač přebíjím, necítím se dostatečně povolaný, abych o tom mohl nějak obšírně psát, krom toho informací na toto se na internetu dá najít dost. Principiálně se od běžného přebíjení bude to naše lišit jen jinou volbou střely a honbou za větším výkonem. Pozor na dostatečné zaškrcení střely do nábojnice! Výkonná navážka produkuje takové rázy, že těžkou střelu vlivem setrvačnosti může ve svém usazení posunout. To nejen, že má vliv na soustřel, ale povysunutá střela může zablokovat válec. Obvyklá praxe je, že přebíječ produkuje dva typy nábojů: nadupaný lovecký s vhodnou střelou a slabší, s nejlevnější střelou na trhu a zmenšenou navážkou která ještě vykazuje dostatečně shodnou balistickou křivku na běžnou vzdálenost. Tak se šetří peněženka a ruce, protože střílet celý den plnotučnou munici není zdaleka pro každého.

Dostáváme se k nejdůležitějšímu komponentu, střele. To, co chceme lovit, přímo ovlivňuje její výběr. Obecně platí, že čím je zvíře větší a tužší na ránu, tím musí být menší náchylnost střely k deformaci, aby se zajistila dostatečná průbojnost. Je třeba spolehlivě probít masu kostí a svalů ramene a hrudního koše, prostřelit srdce, plíce, velké tepny a ideálně vylétnout druhou stranou ven. To je podmínka. Při jejím splnění se uplatňuje druhý žádoucí efekt, udělat cestou co největší škodu na tkáních, čehož se dá docílit vhodným výběrem střely.

HC

Hard Cast, olověná střela. Je to odlévaná střela z olova s příměsí legujících prvků za účelem zvýšení strukturální pevnosti. V lovecké praxi se ukázal jako nejvýhodnější tvar „Keith Style,“ vyvinutý naším známým Elmerem Keithem. Je to tvarově semiwadcutter (SWC) s více vystrčeným komolým kuželem, než je zvykem. Účel je zvětšit množství z celkové hmoty střely mimo nábojnici a tak v ní zvětšit prostor pro větší nálož prachu. Výhoda je, že krom opravdu tuhých zvířat má olovo bez pláště prakticky ideální deformaci. Nevýhodou je však tendence ke stržení v drážkách. Jednoduše řečeno, pokud dosáhne střela v hlavni určité rychlosti, tak vyhraje setrvačnost nad pevností materiálu a okraj střely se v drážkách orve. Výsledkem je nepřesný zásah a zasviněná hlaveň, a to až tak, že další výstřel může způsobit poškození hlavně. (pro představu, u 44 Magnum se to údajně děje s běžným olovem už od 390 m/s, přitom lovecké navážky jsou obvykle někde jinde, já kupříkladu mám 498 m/s) To se řeší dvěma cestami, zvýšení váhy střely, u které se energie více nacpe do hybnosti než do rychlosti, a jednak legováním, proto ten hard cast. Jde o to vytvořit slitinu tak tvrdou, že se nestrhne v drážkách a současně nerozpadne v cíli. Většinou se přidává antimon a/nebo cín a i další prvky. Problém je, že je to vyšší alchymie. Chce to hromadu zkušeností a zdroje materiálu. Ono sehnat nějaké olovo na odlévání kulí do předovek není problém, ty snesou všechno. Ale olovo použité na naše střely musí mít nějakou čistotu. Není to zkrátka prdel.

Samozřejmě je zde možnost střely koupit. V našich končinách jsou asi nejlépe sehnatelné slovenské střely ARES, ty jsou dle výrobce v případě olova použitelné do rychlosti 360 fps a v poloplastovaném provedení dokonce 460 fps. Vyrábí se ve všech běžných tvarech a váhách, takže si i lovec vybere. Netestoval jsem je, jsem spokojen s tím, co mám, ale jsem si jistý, že na střední zvěř budou určitě stačit. Otázkou je jen jejich chování v případě těžší zvěře.

SP

Soft Point (SP) je poloplášťová střela, která nemá plášťovanou špičku. Spojuje v ideálním případě větší strukturální pevnost celopláště a současně umožňuje přední části do určité míry deformovat, krom toho nemá tendenci k nežádoucí fragmentaci. Oproti olověné střele však navíc snese rychlosti jako plně plášťovaná střela. Jsem osobně toho názoru, že pro lovecké účely je poloplášť s tvarem komolého kužele univerzálně použitelný na jakoukoliv lehkou a střední, stejně jako na drtivou většinu těžké zvěře.

Sám softpointy používám, konkrétně ty od S&B a jsem s nimi velice spokojen. Deformace ucházející, nefragmentují a co se týče průbojnosti, tak se mi ještě nestalo, že bych neměl čistý průstřel.

FMJ

Celoplášťová střela (FMJ), se používá tam kde je třeba maximální průbojnost, neb má vysokou odolnost proti deformaci a fragmentaci, tedy především na těžkou, tuhou zvěř. Nevýhodou je menší ranivost. Obvykle se lze setkat se dvěma provedeními špičky. Jednak komolý kužel, občas i s prosekávací hranou (SWC), který vykazuje použitelnou ranivost i bez deformace. Druhak je zde Round Nose, klasická zakulacená střela, asi neobvyklejší typ střel na trhu. Vykazuje nežádoucí vlastnost v tom, že má tendenci tkání „proplout“ bez toho, že by jí nějak výrazně poškodila ve srovnání s jinými typy. Ovšem vykazuje největší průbojnost. Je na místě ji tedy používat jen tam, kde je to nutné, což je ta největší a nejtužší zvěř.

HP

HP neboli Holow Point je konstrukční provedení střely za účelem řízené deformace prostřednictvím dutiny ve špičce. Tady pozor, ne všechno, co je HP je určeno k lovu. Často se dá setkat se střelami s malou dutinou, která je tam však z důvodu posunutí těžiště dozadu za účelem zlepšení balistických vlastností. HP střely mají vynikající ranivý účinek v případě střední a drobné zvěře. Dá se říci, že na vysokou není lepší volby. Nejsou však obecně vhodné pro těžkou zvěř, jednak jejich masivní deformace klade tkáni velký odpor, což snižuje penetraci a současně se můžou při zásahu kosti začít fragmentovat. Z běžné nabídky jsou oblíbené a vychvalované střely XTP od firmy Hornady, jsou sice dražší, ale vykazují ideální míru deformace. Dále se u nás dají sehnat třeba střely JHP od Sierry, které také svojí práci odvedou.

Kromě tohoto základního výčtu následují různé obtížně zařaditelné konstrukce, kupříkladu A-Frame od muničky Swift na těžkou zvěř, ale je mimo možnosti tohoto článku pokrýt všechny. Ve zkratce se dá říci – HP na střední zvěř, SP je univerzální a FMJ jen na těžkou. HC je taky v podstatně univerzální, ale je to už taková vyšší dívčí vybrat vhodnou tvrdost.

Co se týká mého výběru zbraně a ráže, rozhodl jsem se pro léty ověřený Ruger Super Blackhawk New Model se 7,5″ hlavní v ráži 44 Magnum. Řada Blackhawk sice nemá výhody dvojčinných revolverů, ale zase vynikají nevšední mírou odolnosti a schopnosti snášet dlouhodobě silné lovecké laborace, navíc jsou absolutně spolehlivé. Životnost je minimálně jeden lidský život, respektive dodnes jsou v oběhu Blackhawky z prvních sérií z padesátých let a pořád se z nich normálně střílí. Mnou vlastněný představuje již New Model, který se začal vyrábět od roku 1973 (konkrétně můj pochází z roku 1976) a od původního modelu se liší především přepracovaným spoušťovým mechanismem s přenášecí pákou za účelem zvýšení bezpečnosti. Na něm mám kolimátor Sightmark Mini, který sice nepatří k špičce, ale praxe ukázala, že snese i extrémní rázy. Co však nástřel nesnesl, bylo sejmutí z montáže, protože jsem jednou musel revolver před letem, na pokyn letecké společnosti, rozebrat. Ještě, že jsem tenkrát neflákal střelbu ani s mechanickými mířidly.

Náboje si pro lov přebíjím těsně pod maximem. 21 grn prachu Vesuvit 37.1 vyžene 260 grn těžkou střelu rychlostí 498m/s, což dává pěkných 1937 J. Střelu používám poloplášťovou od Salier & Bellot. Přijde mi to jako dobrá univerzální volba s dostatečnou průbojností a současně uspokojivou deformací.

Lov s krátkou zbraní

To bychom měli technickou stránku věci. Máme nastřelený revolver, vhodnou munici a chceme lovit. Má to nějaká specifika? Vlastně ani moc ne, ale rozdíly se najdou. Oproti pušce vyžaduje revolver z principu menší vzdálenost od objektu naší lovecké vášně. Jak již bylo řečeno výše, lov krátkou zbraní se většinou odehrává do 50 metrů. Pro představu, přibližné vzdálenosti u mého posledního lovu: 40 m, 30 m, 15m, 20m a 50m. Obecná shoda je, že pro většinu používaných ráži (snad s výjimkou 460 S&W) platí jako maximální účinný dostřel 100 yardů (91 m). Jde o to, že těžké střely velkého průměru a obvykle neslavných aerodynamických vlastností rychle ztrácí svojí energii. Pro příklad, moje 44 Magnum má úsťovou energii 1937 J, ale již na 91 metrech jsem na 1520 J, což je velký pokles, ale ještě to s rezervou stačí na lov všeho na co je 44 Mag určena. Další věc je balistická křivka. Opět můj revolver. Na 45 metrech jsem 1,1″ nad, na 91 m už 0,2″ pod (standardně se počítá s nastřelením na 100 yardů). Potud dobrý, bez nejmenších problémů použitelné na jednu tečku v kolimátoru, ale pak se to rozjede. 137 m 6.1″ pod, 182 m už dokonce 17,1″ pod a tak dále. S energií to jde taky úměrně dolů. A to mám relativně lehkou, rychlou střelu. Obvykle je to horší. Ve zkratce, do 91 m si běžné lovecké ráže zachovávají dostatečnou energii a dobrou balistiku. Pokud je tahle ráže schopná zabít prase na dvacet metrů, zvládne to i na 91 a to prakticky do stejného místa.

Ano, dá se lovit i na větší vzdálenosti. Koneckonců stačí se podívat na výkony střelců na kovové siluety. Při lovu to ale už obvykle vyžaduje k tomu určený náboj, schopný si zachovat dostatek energie a relativně plochou balistickou křivku. Takové vlastnosti mají kupříkladu málo frekventovaný 357 Maximum a již zmíněný 460 S&W. A krom toho samozřejmě potřebujte i náležité vybavení, dostatečně výkonnou optiku a stabilní podpěru. Ovsem necítím se odpovídajícím způsobem erudovaný, abych psal o tomto odvětví. Jednak nemám zkušenosti a jednak to není moc rozšířené. Osobně si také nejsem jistý, jestli se tyto v podstatě sniperky bez pažeb dají zařadit do krátkých zbraní.

To ovšem neznamená, že 100 yardů je vzdálenost ideální. Kulka to zvládne, zbraně jsou na to taky dost přesné, problém je v mezičlánku mezi zemí a zbraní. Ano, existují lidé, kteří jsou schopni střílet na 100 yardů z ruky s dostatečnou přesností na lovecké účely. Ale je jich málo, vyžaduje to obvykle velkou dávku tréninku a přirozených dispozic a hlavně něco jiného je střelba na střelnici do papíru, a něco jiného střelba do živého zvířete v africké buši. Tohle je ovšem zcela individuální. Obvykle se to dorovnává nějakou formou podpěry, pokud střílíme z blindu nebo standu, je to bez problémů. Najdeme nebo přineseme si něco, o co můžeme revolver pohodlně a stabilně opřít. Problém nastává při šoulačce, kdy bychom chtěli střílet na vzdálenost přesahující naše možnosti střelby z ruky, ale současně nemáme čas na přípravu. V takovém případě poslouží buď vegetace v podobě větve, stromu nebo střelba vleže. Ta je podstatně stabilnější, ale může to být problematické z hlediska výhledu, špatně umístěný trs trávy a už to komplikuje čistý výstřel. Krom možnosti střelby klasicky na břiše se používá ještě praxe od střelců na siluety, takzvaná Creedmoor pozice na zádech, je velice stabilní, vyšší než pozice na břiše a má několik variant, nicméně vyžaduje to cvik. V případě blindu vzniká, oproti pušce, ještě problém s hlukem. Netvrdím, že výstřel z pušky v uzavřeném prostoru je nějak příjemný, ale to samé, v případě čtyřiačtyřicítky, už prověřuje pevnost ušních bubínků. Chce to špunty. Další specifikum blindu je, že si s největší pravděpodobností zapřete hlaveň o okraj střílny. To je však poněkud demaskující, takže doporučuji zacpat okénko co to jde a nechat jen nezbytně nutný prostor pro míření.

Já osobně bych, vědom si svých schopností, nestřílel na vzdálenost větší šedesát metrů s oporou a za velmi dobrých podmínek, a přes čtyřicet metrů z ruky. Střílet přesně z revolveru na velké vzdálenosti vyžaduje opravdu hodně tréninku, na rozdíl od pušky je zde daleko větší tendence ke stržení rány, horší stabilita zbraně daná absencí pažby a v případě mechanických mířidel krátká záměrná. Chce to pravidelně střílet na různé vzdálenosti a z různých pozic a pravidelně sušit. Potřeba vydatného tréninku je jedním z důvodů, proč se tolik zastávám přebíjení. U pušky může fungovat to, že si jí jednou nastřelím a pak s ní už jen lovím. Je to bez pochyb špatně, i když třeba u myslivců je to dosti běžné. Nicméně puška nevyžaduje takovou míru tréninku a takové množství nábojů na ten trénink jako revolver. Cena munice tady tolik nevadí, ale v našem případě to leze při řádném tréninku do peněz i v případě 357 Mag. Přes 44 Magnum je tak tedy prostě jen pro boháče nebo pro přebíječe. Co se tréninkových výsledků týče, tak je přijímán názor, že jsem schopný lovit na tu vzdálenosti, na jakou jsem schopný umístit devět ran z deseti do kruhu o průměru 20 cm. (nutno podotknout, že názory na to se liší v rozsahu 10-25 cm). Přesto lze s revolverem střílet konstantně přesně, není to žádná loterie, jen je třeba zodpovědný přístup a již zmíněný trénink.

Jak má revolver problém s větší vzdáleností, tak vykazuje, oproti pušce, výhodu stran pohotovosti na tu krátkou a nejde jen o to, že takový lov je akčnější. Mnozí se mnou nebudou souhlasit, ale kupříkladu, pro dohledávku a případný dostřel bych, na základě osobní zkušenosti, vždy preferoval revolver před puškou. Příkladně, takový zraněný štětkoun je tuze nebezpečný protivník a nedává svou kůži lacino. Když na lovce vystartuje z, obvykle dobrého, úkrytu, je každá vteřina manipulace s puškou zatraceně drahá a už to nemálo lidí stálo cenu nejvyšší. Krátká zbraň umožňuje, na krátkou vzdálenost, čistě instinktivní střelbu, což je v takových případech krajně žádoucí.

Co se dalšího příslušenství týká, je třeba počítat s tím, že se v průměru pohybujeme blíže lovené zvěři než v případě pušky, takže je na místě užití vhodné kamufláže. Dále je vhodné mít dálkoměr pro ověření vzdálenosti. V neznámém prostředí může být odhad dosti nepřesný. Balistická křivka sice není tak výrazná jako u luků, kde je dálkoměr již standardním příslušenstvím, ale přeci jen se užije i u revolverů. Jo a doporučuji si sebou brát pár stahovacích elektrikářských pásek. Hodí se pro upevnění maskování, improvizaci podpěr a na milion dalších věcí.

Vermint

Poněkud stranou všeho zůstává lov drobné zvěře. Typicky veverky, potkani, holubi, šakali, zajíci a podobně. Tato kratochvíle má tři hlavní specifika:

1) dá se to lovit čímkoli

2) zřídkakdy to má nějaký hlubší smysl, je to hlavně zábava, regulační funkce je druhořadá

3) je to nevýslovně zábavná kratochvíle.

Lovit se to tedy dá prakticky vším. Zvířata v této kategorii jsou obvykle měkká na ránu, takže není nutné moc dumat nad provedením a výkonem střeliva. V Americe je třeba velice oblíbený lov veverek s malorážkou, tedy 22 LR. Ta stačí na velkou většinu zvířat v této kategorii. Následuje 22 WMR, prodloužená dvaadvacítka, výkonnější, velice rychlá, přímo určená k lovu škodné, včetně té větší typu šakal nebo liška. Neméně úspěšně se dají užít a užívají standardní ráže do pistolí a revolverů. 9 mm Luger, 38 Special, 45ACP… Přímo na vermint se i vyrábí speciální střely, jde o snad jediný případ, kdy je fragmentace střely v cíli žádoucí. Obvykle jsou to lehké rychlé HP střely s velkou dutinou, které vykazují značnou ochotu k deformaci a rozpadu na fragmenty.

Samotný průběh takové kratochvíle se v lecčems liší od klasické praxe. Díky malé vitalitě lovené zvěře se tolik nehraje na zásah na komoru. Obvykle se uplatňuje jako způsob lovu stalking, se stále připravenou zbraní a oportunistickým výběrem cíle.

Kde lovit

Jak již bylo uvedeno na začátku článku, v našich končinách a v drtivé většině zemí Evropské unie, Bělorusku a Rusku je lov krátkou palnou zbraní bohužel zakázán. Není vůle a není tradice. Stran lovu lukem je nás hrstka odvážných, kteří se to snaží popularizovat a legalizovat, ale nedokážu si představit jak je na Natura Viva stánek s revolvery. V jiných evropských zemích je zas docela zabanovaný nákup a užívání krátkých zbraní i pro obranu. Dokážu odhadnout s jakým pochopením by se tam setkala myšlenka krátkou lovit. Kdepak, Evropa je zabitá.

Naopak legální to je, co vím, v Kanadě, Jihoafrická Republice, Namibii a USA. Tam ovšem pozor, různé státy v rámci USA mají různé regule, jaká zbraň je ještě použitelná. Někde je to otázka výkonu, někde délky hlavně, obecně ale platí, že pokud máte revolver s 6″ hlavní a větší a 44 magnum a silnější, tak nemáte problém nikde. Zřejmě se dá revolverem lovit po celé Africe bez omezení, ale to je třeba si zjistit vždy případ od případu. V případě Jihoafrické Republiky můžu z vlastní zkušenosti říci, že s tím nemají žádný problém. S Asií bych moc nepočítal. Austrálie má zajímavý paradox – pokud jste Australan nemůžete, lovit s krátkou, ale pokud jste cizinec, tak to jde. Konkrétně je lov krátkou palnou zbraní legální v Severním teritoriu na základě povolení v rámci poplatkového lovu. I když i to je spíš taková legální díra v zákoně.

Ratte

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.