Atlatl

Štítky:

Atlatl, v češtině nepřesně nazývaný jako vrhač oštěpů, je velice stará zbraň, která se v Evropě vyskytovala již před 30 000 lety. V Severní Americe jsou pak nálezy staré až 12 000 let. Atlatl nezávisle na sobě vyvinulo několik kultur a svého času se používat doslova na celém světě, včetně Eskymáků, přes Aztéky až po Aborigince. Postupně byl atlatl v lovecké praxi nahrazován lukem, ale kupříkladu na Nové Guinei a v centrální Austrálii ho některé původní kmeny používají až do dnešních dnů.
O atlatlu se dá do určité míry říct, že je to mezičlánek mezi oštěpem a lukem. Zvláště pohled na jeho projektil nenechá nikoho na pochybách, z čeho se vyvinul šíp. Oproti oštěpu má atlatl výhodu v dostřelu a rychlosti projektilu. Vůči lukům je zase jednodušší na výrobu a obsluhu.

Konstrukce atlatlu

Tato zbraň se skládá ze dvou částí. Projektil, v angličtině označovaný jako dart, má podobu tenkého oštěpu, dlouhého 120 – 230 centimetrů, obvykle však kolem 180 centimetrů. Váha je pak 120 – 220 gramů. Na lov medium game se dá doporučit váhu 170 – 200 gramů. Tradičně se vyrábí ze dřeva, ale není od věci zvážil užití hliníku nebo karbonu, které jsou podstatně odolnější. Projektil musí být do určité míry pružný a pokud možno maximálně rovný kvůli přesnosti. Té je mnohdy pomoženo i olepením projektilu rozměrnými péřovými letkami, za účelem stabilizace letu. Víc než oštěp tak projektil vypadá spíše jako dlouhý šíp. Hrot je ve své vrcholné formě z oceli, i když se na jeho výrobu za 30 000 let jeho existence používalo všelicos. Tvar hrotu je značně variabilní, lišící se účelem a původem a je výrazně menší než u běžných oštěpů. V dnešní praxi se s úspěchem používají větší fixní dvojbřité hroty, určené původně pro šípy.

Druhou částí je vrhač, známý také jako vrhací hůl, do kterého se umisťuje projektil. V podstatě je to podlouhlý prohnutý kus dřeva, či jiného materiálu, o délce 40 – 70 centimetrů. Z jedné strany je držadlo, existující v mnoha podobách, obvykle následované vystouplou částí, o kterou se opře projektil přidržovaný prsty vrhající ruky. Zadní část je řešena tak aby se o ní zaklesl konec projektilu.
Samotný vrh vypadá jednoduše, ale je to až překvapivě komplikovaná mechanika. V první řadě tu máme samotný vrhač. Ten funguje sám o sobě jako páka a svojí délkou v podstatě prodlužuje dráhu, na které působíme silou na projektil. Funguje to podobně jako populární vrhače tenisáků v rukou pejskařů.

Síla působící na projektil ho z části zrychluje a z části se ukládá do jeho pružnosti. Jak jsem již psal, projektil je dosti pružný. Když na něj působí síla prohne se a když působit přestane dojde k narovnání, které se opět podílí na akceleraci. Jednoduše řečeno, dobře sladěná pružnost projektilu s délkou vrhače zefektivňuje využití energie. To má oproti pouhému oštěpu, házenému rukou několik výhod: vyšší rychlost a razanci a tedy i větší dostřel s vyšší energií. Dá se s tím vrhat do vzdálenosti výrazně převyšující 100 metrů a ve cvičených rukách dosahuje lovecké přesnosti až na zhruba dvacet metrů.
Délka vrhače přímo ovlivňuje velikost páky a tudíž energii vloženou do projektilu. Platí, že delší vrhač dohodí dál, ovšem má to neblahý vliv na přesnost. Respektive sladit s tím tuhost projektilu je těžší. Rovněž vrhání na bližší objekty je problematické, vzhledem k vysoké křivce švihu. S přihlédnutím k typickým vzdálenostem na které se s tím dnes loví, bych doporučil držet se na zhruba 50 centimetrech.

Stavba atlatlu

Atlatl se dá samozřejmě koupit. Ne, že by to bylo zrovna běžné zboží, které by se dalo nalézt ve sportovních potřebách, ale lze ho sehnat. Dokonce jsou na trhu i moderní verze celé z karbonu. Ovšem tak nějak se očekává, že si ho člověk postaví. S kopím či oštěpem je to složitější minimálně kvůli výrobě rozměrného hrotu. Ovšem u atlatlu, jak již bylo řečeno, lze použít normální hroty na šípy, které stojí na e-bay z Číny šest dolarů za tucet. Vyhnul bych se mechanickým hrotům a použil klasický dvojbřit, popřípadě trojbřit. Obojí jistě půjde bez problémů naroubovat a vlepit do projektilu. Daleko praktičtější volbou ale bude vlepit do něj hliníkový inzert z moderních šípů. Pak budou hroty snadno zaměnitelné a to včetně levných a odolných cvičných. Jak jsem již psal, materiál projektilu je tradičně dřevo. Vzhledem k poměru délky a průměru to není věc která by měla extra životnost. Kromě něj se ještě používá hliník, který má ovšem výraznou nevýhodu v tom, že se dá ohnout, což je v praxi jen otázkou času. Je prakticky nemožné ohnout ho zpět tak, aby byl naprosto rovný a to bude mít neblahý vliv na přesnost. Nejlepší materiál je rozhodně karbon. Je značně odolný a nedá se ohnout, respektive se vždy narovná. Nechá se koupit buď v modelářských, nebo lukostřeleckých potřebách. Dva nezkrácené šípy, mají po slepení kolem 160 centimetrů bez hrotu, s čímž už se dá něco dělat. Velkou výhodou použití šípů je také normovaná odstupňovaná tvrdost.

V lukostřelbě existuje celá detailní metodika jak sladit průhyb šípu (spin), se sílou luku a délkou nátahu. U atlatlu se uplatňuje poněkud méně exaktní přístup stylem pokus – omyl. Rámcově jde říci, že příliš měkký projektil má tendenci létat méně přesně a moc tvrdý zase nemá takovou razanci. Průměr projektilu je v případě použití dřeva 12 – 15 milimetrů, na celkový průhyb má však vliv také délka. Při sladění projektilu s vrhačem je nejlepší zvolit si průměr a postupně zkracovat délku, čímž se zvyšuje celková tuhost. Postupným zkracováním bychom se měli dostat k ideálu. Těžiště je doporučováno kolem 15 centimetrů od středu, směrem k hrotu. I ten má vliv na průhyb. Čím těžší hrot, tím větší oblouk.

Výroba vrhače bude vyžadovat základní schopnosti práce se dřevem, ale není to nic složitého. Prostě řezání a pilování. Vrhač existuje v mnoha tvarech, ale nemyslím si, že jsou rozdíly v praxi nějak podstatné. Snad jen, že různé typy úchytů budou subjektivně vyhovovat různým lidem. Dále bych zvolil jen ty, co obsahují základku projektilu. Osobně pokládám za vhodnou volbu variantu, nazývanou Catatonk atlatl.

Pro lepší vlastnosti švihu (zjednodušeně řečeno) a tedy i vyšší razanci vrhu, se k vrhači občas přidělávají závaží, takzvaná banner stone. Existuje jich několik typů s různým rozmístěním, ale dá se říci, že jejich vrcholná forma se označuje jako typ III. Ten má specifický tvar, který má za následek redukci hluku při vrhu. Normálně má totiž atlatl poměrně výrazný svist. Při vrhání na terč je to jedno, ale při lovu to může být problém. Projektilu nějakou, byť relativně krátkou dobu trvá, než doletí ke kořisti. Pokud ta bude vyrušena svistem, může změnit polohu než k ní projektil doletí, což může znamenat špatně umístěný zásah. Závaží typu III však tento ostřejší zvuk eliminuje. Tradičně je z kamene, ale s tím by se dnes vyráběl málokdo, asi jen ti největší nadšenci. Normální člověk použije jiný materiál. Epoxidová plastelína, která se nechá vytvarovat do jakéhokoliv tvaru a pak ztvrdne prakticky na kámen je asi nejjednodušší způsob. Celková váha by se měla pohybovat mezi 65 – 80 gramy.

Osobně jsem si vyrobil atlatl z akátu a to ve formě výše zmíněného typu Catatonk, s délkou 50 centimetrů a se závažím. Projektil jsem nejdříve zkoušel vyrobit ze dřeva. Ten dlouho nevydržel a zlomil se po zhruba dvacátém hodu. Rozhodl jsem se tedy pro karbon. Pomocí hliníkové spojky jsem spojil dva šípy Easton Powerflight s hodnotou spinu 500. Nalepil 5″ opeření a namontoval cvičný hrot těžký 150 grn. Celkovou váhu jsem nahnal závažím na 180 gramů.

Atlatl jsem používal jen pár týdnů. Bylo to dílem pro potřeby knihy a dílem jsem si chtěl tuhle záležitost vyzkoušet už dlouho. Testoval jsem ho paralelně s tréninkem vrhu běžného oštěpu, který jsem tou dobou měl v rukou už dobrý čtvrtrok, trénujíc na africkou premiéru. Musím říci, že atlatl je zajímavá, i když poněkud frustrující věcička. Z těchto primitivních zbraní mi však výrazně lépe sedí oštěp. Ten je navíc pro mé zamýšlené použití z treestandu vhodnější.

Jak se s tím loví

Atlatl má nad kopím výhodu v dosahu a rychlosti. Při použití ze země je opravdu lepší. Udává se, že je i přesnější. To je v teoretické rovině určitě pravda, ale jsem toho názoru, že to nebude platit univerzálně pro všechny uživatele. Při vrhu s atlatlem je totiž menší kontrola nad projektilem, který se navíc vypouští výše nad hlavou než kopí. Jinak řečeno, použití atlatlu vyžaduje větší schopnost odhadu než u kopí. K tomu jsem alespoň došel vlastní praxí. Pro mnoho lidí to jistě nebude problém, ale třeba já jsem s tím docela bojoval, neb instinktivní střelba my nešla nikdy z ničeho. Je to však individuální.

Plošný problém lovu s atlatlem ale je, že není úplně vhodný na vrh pod sebe. Jednak se s tím v takovém případě blbě manipuluje a jednak to má tendenci létat samo od sebe nahoru. Člověk se pak musí výrazně naklonit, chce li něco vrhnout pod sebe. Ne, že by nešlo lovit z treestandu, viděl jsem i video jak takhle někdo loví, ale tato zbraň na to prostě není vhodná. Mimo to, lovec s atlatlem potřebuje trochu víc místa než s oštěpem, což může být na stromě problém. Domnívám se tedy, že těžký oštěp odvede při lovu z treestandu lepší službu než atlatl.

Co se lovné zvěře týká, tak dobře trenovaný člověk se sladěným atlatlem a vhodným hrotem by měl bez problémů stačit na veškerou small a medium game. V drtivé většině případů se s tím loví vysoká a prasata. Nepochybuji, že by si to dokázalo poradit i se zástupci large game, ale o tom se mi nepodařilo dohledat žádné informace. Soudím tak na základě balistického výpočtu. Projektil vržený z atlatlu totiž dosahuje velice pěkné hodnoty kinetické energie, na základě příznivého poměru váhy a rychlosti. Podobné hodnoty mají moderní lovecké kladkové luky a u nich nikdo objektivní nemůže zpochybnit jejich schopnost lovit i zvěř z ranku large game.

Tomáš Prachař

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.