Sestavení, nastavení a vyladění kladkového luku

Štítky:

Níže uvedený text vychází z článků na stránkách Bowhunter.cz od Honzy, dále pak na informacích z bezedného fóra ArcheryTalk a v neposlední řadě z mých zkušeností. Chtěl jsem poskytnout ucelený a pokud možno stručný návod “step by step” na sestavení a vyladění kladkového luku. Nutno dodat, že existuje i přehršel jiných postupů a nuancí. Mě osobně se však nejvíce osvědčil tento postup.

Obrázky zde budou doplňovány postupně.

Ve chvíli kdy holý luk vybalíme z krabice, je třeba provést montáž příslušenství a základní nastavení. Samozřejmě to lze svěřit I servisu, ale doporučoval bych dělat si to sám, pokud je člověk alespoň trochu manuálně zručný. Není to totiž tak, že se luk jednou nastaví a už na něj nikdy nemusíme sáhnout. Postupně, jak se s konkrétním lukem vystřílíme, budeme dost možná chtít něco doladit, upravit DL (draw length – délku nátahu) nebo DW (draw weight – sílu nátahu) přejdeme na jinou váhu hrotů atd. Kromě toho tětiva v průběhu své životnosti obvykle lehce mění své vlastnosti což má vliv na celkovou rovnováhu systému a kupříkladu orientaci peep sightu, což se dorovnává právě laděním. Sem tam je třeba opravit omotávku nebo vyměnit D-loop a podobně. Nejdůležitější ale je, že když se naučíme luk servisovat a ladit, tak pochopíme jak celá ta věc funguje, co dělá co a co z toho můžeme vymáčknout. Staneme se nezávislí na tom, že to někdo udělá za nás a získáme tak luk, který je seřízen opravdu podle našich potřeb. Navíc, nikdo není ochotný hrabat se v luku tak dlouho a tak precizně jako jeho majitel. Tento článek má pak za cíl provést uživatele krok za krokem montáží příslušenství a základním nastavením až k pokročilému ladění a servisním úkonům.

Základní nastavení

Ok, máme v ruce naprosto holý luk. Co musíme udělat pro to, aby to střílelo? Nebudu lhát, docela dost. I zkušený uživatel na tom stráví několik hodin, ale není to celkově nic čeho by se člověk musel bát.
V první řadě nastavíme sílu ramen. Drtivá většina kladkových luků má nastavitelnou sílu skrze šrouby v limb pocketech. K tomu použijeme imbusy imperiálních rozměrů, což platí pro všechny šrouby na luku. Jejich utažením nebo povolením upravujeme přepětí ramen a tedy množství energie, které do nich nátahem vložíme. Aby mohl systém pracovat správně, je nutné aby obě ramena měla stejné přepětí. To se dá udělat jednoduše tak, že obě ramena utáhneme nadoraz (nikoliv však na krev) a pak je případně povolujeme o stejné množství otáček na každé straně. Pokud horní rameno povolíme z krajní pozice o jednu otáčku, povolíme rovněž spodní rameno o jednu otáčku atd. Luk od luku se liší, o kolik otáček lze ramena maximálně povolit. Výrobce to udává v manuálu dodaném k luku, popřípadě to obvykle lze dohledat I na internetu. Není radno povolovat o víc otáček než se má. Systém pak nemusí pracovat optimálně a může dojít I k poškození. Jedinou výjimkou jsou případy, kdy mají ramena jinou tuhost a rozdílné nastavení skrze šroub jejich sílu vyrovnají. U nových luků se však taková nerovnováha objevuje jen zřídkakdy v čitelné míře a když, tak je to důvod k reklamaci. Navíc takové ladění je jen pro opravdu pokročilé ladiče.

Většina středních a vyšších tříd jde nastavit v rozmezí 10 lbs. Pokud tedy máme luk s udanou silou 70 lbs, lze jej stáhnout na 60 lbs. Luky jsou dělány obvykle tak, aby nejlépe pracovaly blízko svého maxima. Ne, že by byl nějaký problém strílet ze 70 lbs stažené na 60 lbs, ovšem oproti stejnému modelu, který má maximálku na těch 60 lbs se dá očekávat, že bude trochu nepříjemnější na nátah, hlučnější a více vibrovat při výstřelu. Ještě je na místě zmínit, že pokud výrobce udává luk se silou kupříkladu 60 – 70 lbs a udané maximální povolení ramen o 4 otáčky, tak to automaticky neznamená, že když je povolíme o dvě, bude mít luk přesně 65 lbs. Jednak není takové nastavení úplně lineární, jednak je většina luků při plném utažení trochu silnější než je udáno. Typicky mají sedmdesátky v maximu kolem 72 lbs. Jediným způsobem, jak si to ověřit přesně, je použít k tomu určenou váhu. Ovšem pro běžné rekreačně lovecké použití to není nezbytně nutné.

Některé luky mají na limb pocketu aretační šrouby, které je třeba povolit, aby šlo hlavním šroubem pohnout, taková eventualita je vždy zmíněna v manuálu. Pokud to luk nemá, není od věci si na hlavu šroubu a limb pocket dát zarovnávací značku. Šroub se totiž může časem trochu vytočit. Značka a její příležitostná kontrola tento problém jistí.

Nyní, když máme ramena srovnaná, následuje montáž základky. Tu jednoduše namontujeme pomocí jednoho či dvou šroubů do k tomu určených otvorů z boku riseru. Montujeme ji pokud možno vodorovně a co nejblíže k tělu. Výjimkou jsou modely, které nemají výškovou korekci a toto nastavení místo toho určuje jejich náklon. Pokud se jedná o základku s pohyblivou podpěrou, je třeba si navíc ověřit, že může bez kontaktu s riserem pracovat po celé své dráze pohybu. U riserů vybavených výztuhou, které jsou typické třeba pro luky od firmy Hoyt, nemusí některé modely základek být dokonce vůbec kompatibilní. Ač je normou mít základku hned za riserem, existuje výjimka pokud chceme cíleně vytvořit takzvaný overdraw. Díky posunutí základky směrem k střelci se nám totiž zkrátí minimální nutná délka šípu při stejném DL. Jednoduše řečeno, můžeme mít kratší šípy aniž by nám spadli ze základky. Používá se to u specifických případů, kupříkladu když máme natolik silný luk, že běžné dostupný nejtvrdší spine 300 nám při naší délce nátahu nestačí a současně si nechceme zdlouhavě a draze objednávat speciálně shafty. Overdrawem můžeme získat dle typu použité základky 1-2”. Je však nutné ujistit se, že nehrozí vysmeknutí šípu proti tělu při vypouštění, což může způsobit nehodu I s možností zranění. Pokud ovšem offset nutně nepotřebujeme, lépe se mu vyhnout.

Nyní k nastavení. Pokud se podíváme do šípového okna z boku uvidíme montážní otvor, do kterého je našroubovaný šroub základky. Takzvaný berger hole. Ten nám poskytne referenční bod, ačkoliv někteří výrobci za tímto účelem rovnou opatřují luk ryskou. Nyní založíme šíp na tětivu, položíme jej na základku a podíváme se na šípové okno z boku. Cílem je naštelovat výšku základky a umístění končíku šípu na tětivě tak, aby shaft šípu překrýval šroub základky a současně svíral s tětivou pravý úhel. Takto nastavíme základku vertikálně. Pokud máme základku, jejíž podpěra se pohybuje, je nutné veškeré nastavení provádět při poloze kde je podpěra v okamžiku vypuštění šípu. Tedy plně zvedlá a podpírající šíp.

Horizontální nastavení základky v rámci základního nastavení provádíme tak, že nasměrujeme luk se založeným šípem položeným na základce tak, aby tětiva byla kolmo k zemi. Pak si stoupneme za luk tak, aby z našeho pohledu tětiva půlila tělo luku. Pohledem sjedeme na hrot šípu a zkontrolujeme, jestli ten se nevychyluje z roviny dané tětivou. Ta by jej měla protínat.

U naprosté většiny v současnosti používaných základek je totiž žádoucí aby šíp mířil rovně dopředu a nikam neuhýbal. Pokud míří nepatrně doleva z pohledu střelce – praváka, tak to rovněž nebývá problém, ale nesmí mířit doprava. U leváků je to naopak. Ideální je na to mít bow vise, který nám luk podrží v rovině, ovšem s trochou snahy a šikovnosti to lze dělat I v ruce. Pokud máme základku, která pro svou funkci nevyžaduje propojení s lankem nebo ramenem, kupříkladu populární whisker biscuit, tak naše práce na základce v rámci základního nastavení je hotova. V opačném případě se k tomu ještě vrátíme.

V této fázi je však třeba na tětivě vytvořit nock point do kterého budeme zakládat šíp a D-loop za který budeme napínat tětivu. Z Předchozího kroku máme na tětivě vložený shaft tak, že svírá s tětivou pravý úhel – 90°. Tento stav ještě jednou pečlivě přeměříme a případně provedeme korekci. Jak je nock point jednou umotán už se s ním dodatečně špatně manipuluje a lépe je se tomu vyhnout pečlivým měřením. U některých moderních a rychlých drop away základek může být ideální přesně oněch 90° Obvykle to udává výrobce v manuálu. Ve všech ostatních případech ovšem posunujeme šíp po tětivě o kousek nahoru, směrem k horní kladce. Doporučená délka posunu je obvykle kolem ¼” tedy zhruba 6mm až do 9,5mm. Většina střelců včetně mě se však drží oněch 6mm. V každém případě, nock point je na, nebo nad pravím úhlem, nikdy ne pod. Nyní máme šíp přesně tam kde ho budeme chtít mít. Vezmeme omotávku a nad I pod koníčkem šípu uděláme omot dle obrázku. Uvážeme uzlík na jedné straně tětivy, uvážeme uzlík na druhé straně tětivy. Takto to zopakujete 4x a uzlíky uvážete dva za sebou. Utahujeme důsledně a po odstřihnutí konec zatavíme. Provedeme to tak, že konce odstřihneme na 5 mm, ty vystavíme plameni dokud se nezačnou škvařit, a v tomto stavu je přimáčkneme k servingu. S ohněm opatrně abychom žárem nepoškodili serving. Končík šípu by měl mít v nock pointu kolem sebe malou vůli, tak akorát aby šel na tětivu hladce založit, ovšem ne více. Kromě této možnosti jsou I jiné vzory jak to uvázat a kdo hledá, ten je na internetu snadno najde, ale toto je nejrozšířenější způsob.

Je třeba dodat, že omotávka použitá na nock point je dosti namáhaná, což má negativní vliv na její životnost. Proto si ho poměrně velké množství uživatelů dodatečně zakapává vteřinovým lepidlem. Není to úplně košer zásah, ale pravda je, že to funguje. Je však nutné nepotřísnit lepidlem nic jiného, než vlastní serving, použít jen opravdu malé množství lepidla a dělat to až úplně nakonec na plně nastaveném a seřízeném luku, protože s lepeným nock pointem se nedá hýbat.

Pokud chceme střílet s pomocí vypouštěče, což je preferovaná volba drtivé většiny lovců, je dále třeba instalovat kolem nock pointu D-loop, což je smyčka do které budeme zacvakávat vypouštěč. Smyčka vypadá jako obyčejné lanko o nějakých 2 mm v průměru a tak nejeden uživatel dostal nápad nahradit jej právě běžným PAD lankem. Před takovým řešením musím varovat. Na D-loop působí až překvapivě velké síly a namáhání. Pokud je udělán špatně nebo ze špatného materiálu tak se může utrhnout. Pokud se utrhne z tětivy ve fázi nátahu, tak jednak šíp letí tam kam nechceme, což v krajním případě může mít pro někoho fatální následky. Dále si opravdu nepříjemně natáhneme střílející ruku a v případě špatně provedeného nátahu můžeme I takto strhnout tětivu z kladek. Použití k tomu určeného materiálu a pečlivé výroby možnost takové eventuality minimalizuje.

Tradičně se I u nás lanko prodává v délce jedné stopy (33cm) což stačí na dva kompletní D-loopy I s rezervou. Na poprvé se to však málokomu podaří a vzhledem k tomu, že D loop je třeba čas od času vyměnit, minimálně s každou výměnou tětivy, tak není na škodu vzít trochu více.

Samotná instalace D-loopu na tětivu je poněkud neintuitivní, ale z přiloženého obrázku je to snad jasné. V první řadě je třeba vytvořit na jednom konci lanka hříbek. To se dělá tak, že pár milimetrů lanka na konci roztřepíme a vytvoříme tak bambulku. Dále vezmeme zapalovač a roztřepený konec natavíme. Správně by neměl přímo hořet, ale je to tak jednodušší. Když je celá roztřepená část natavená přestaneme nahřívat, popřípadě sfoukneme plamen. Pár vteřin počkáme a pak pomocí plochého kovového nástroje, třeba lžíce, vytvarujeme na konci lanka hříbek jako na obrázku. Nyní se pustíme do vázání, dle obrázku uděláme první smyčku, což je jednoduchý uzel zvaný CowHitch. Ten následně utáhneme tak, aby se hříbek na konci zaklesl mezi závity. Pořádně utáhneme. Natavený hříbek zde plní funkci dorazu a je kriticky důležité aby se neprosmekl mezi závity. Pokud máme pochybnosti, tak uzel rozvážeme, hříbek ustřihneme a celý proces si zopakujeme, v téhle chvíli o nic nejde.


Teď je na čase udělat druhou smyčku. Ta už potřebuje jistý odhad abychom neměli výsledný D-loop moc velký nebo naopak malý. V podstatě se umotá ta samá smyčka s malým obloukem od té první, akorát s opačně vedeným uzlem. To má za účel snížení tendence celého D-loopu otáčet se na tětivě. Následně se povytáhne konec, roztřepí a jako v prvním případě se vytvaruje hříbek. Následně se smyčka od středu utáhne, což rovněž vytvoří žádaný oblouk celého D-loopu, do kterého budeme zacvakávat vypouštěč.

Velikost výsledného oblouku není nějak předepsána. Minimální je taková, aby za vložený končík šípu šlo bez problému zacvaknout vypouštěč s malou mezerou aby se nedotýkal končíku. Já osobně preferuji co nejmenší, protože D-loop nám v podstatě ubírá funkční délku DL a tedy I rychlost. Toho však využívají někteří střelci, kteří si velkým D-loopem dorovnávají správné DL na lucích neumožňujících snadnou změnu této hodnoty skrze modul. Někdo zase ocení, že do většího oblouku se trochu lépe vkládá vypouštěč.

Buď jak buď, je třeba počítat s tím, že po pár výstřelech se D-loop ještě o kousek protáhne, jak se dotáhnou uzlíky. Rovněž je téměř jisté, že první pokus nebude dle našich představ a budeme muset D-loop předělat. Chce to jen získat trochu praxe.

Správně usazený D-loop je prakticky zaříznutý do servingu pod ním. Takže případná oprava, ať už sundání nebo posunutí je věc nesnadná. S trochou trpělivosti a opatrnosti však jde D-loop po servingu vytočit jako matici po závitu. Těžší je jeho povolení, což někdy jde, ovšem často je nutné jeho nemilosrdné oříznutí od tětivy. V takovém případě je pak na místě výjimečná opatrnost, aby nedoznal újmy serving či přímo tětiva.

Nyní, když máme za co tahat, nastavíme délku nátahu – DL. Tuto hodnotu jsme orientačně změřili ještě před výběrem luku. V praxi se však ideální DL může lišit v závislosti na konkrétním luku, střelecké technice nebo vypouštěči. Problémem je také to, že nominální DL luku, respektive modulu se jen překvapivě vzácně shoduje se skutečností. Jednoduše řečeno, to, že jsme na sobě naměřili DL 28” a na základě tohoto zjištění si koupili luk s modulem 28” neznamená, že nám bude sedět. Korektně natažení luk by měl ze zhora vypadat jako na obrázku. Luk, zápěstí a loket by mělo být v jedné rovině. Pokud cítíme, že se loket začne stáčet za hlavu znamená to, že je pro naši fyziognomii DL luku příliš dlouhé a je třeba jej opravit. Podstatně méně častý případ je naopak příliš krátké DL, které se projevuje přesně naopak. I když si myslíme, že už je DL luku ideální nemusí tomu tak být. To se však ověří a doladí k perfekci až v pozdějších fázích nastavení.
Každopádně, je nezbytně nutné, aby měl luk správné DL vůči DL střelce, jinak nikdy nebude fungovat korektně a to se negativně podepíše na přesnosti, jejíž míra se bude navíc lišit v závislosti na poloze střelce a sklonu luku.

Způsoby nastavení se budou lišit v závislosti na konstrukci našeho luku. V případě, že máme kladky vybaveny otočným modulem nebo jeho obdobou, je situace nejjednodušší. Prostě ubíráme nebo přidáváme tak dlouho, dokud luk nenatáhneme korektně.
Pokud náš luk má nastavování DL prostřednictvím výměnných modulů nezbývá než si vhodný modul objednat. Doporuji brát modul alespoň o ½ “ kratší, než si myslíme, že bude stačit. Případný kratší nátah se snadněji řeší a méně dramaticky projevuje než ten delší.
Nejhůře se řeší situace, kdy máme DL u konkrétního luku determinované kladkou. Není co měnit ani posouvat. Pokud nám nesedí je korektní řešení objednat si nové kladky a vyměnit je. To je dosti drahé, zdlouhavé a vyžaduje to rozsáhlý servisní zásah.
Do určité míry se však dá kompenzovat DL luku nepřímo. Skrze twistování kabeláže lze DL upravit +/- o ½ ” (více v části o technice Kitchen Sink) jde podložit rukojeť. Jednoduše řečeno vložíme něco, typicky vrstvu kůže nebo dřeva mezi luk a střelce. Tím se zkrátí DL luku, až o ½ “ aniž by to působilo neplechu. Ovšem je třeba počítat s tím, že takto zkrátíme I BH (brace height – vzdálenost mezi tětivou a nejhlubším místem rukojeti). Naopak ½ “ můžeme získat volnějším umotáním D-loopu. +/- ½ – 1” lze získat ještě nastavením vypouštěče.

U některých luků je možné nastavení hodnoty let-off. Netýká se to zdaleka všech ale rozhodně nezanedbatelného množství. Změna v tomto vymezení má rovněž určitý vliv na změnu DL, s čímž je třeba počítat a vyzkoušet. Obvykle se nastavení provádí vymontováním jednoduchého dorazu z kladky a jeho montáží do jiného otvoru. V návodu ke konkrétnímu modelu to jistě bude popsáno důkladně. Obecně platí, že vyšší hodnota Let-offu se lépe drží v nátahu, protože k tomu střelec nepotřebuje tolik síly a současně má k dispozici delší valey, tedy dráhu nátahu, po kterou tento pokles působí. Nevýhodou je však snížení rychlosti vystřeleného šípu a poněkud méně ohraničené vymezení polohy nátahu. Někomu také nemusí být nutně příjemné velké let-off, kdy ztrácí v určitém úhlů pohledu zpětnou vazbu s lukem. Obvykle platí, že větší let off ocení začátečníci, kteří se postupem času vystřílí k nižším hodnotám. Já osobně vidím rozumnou hodnotu kolem 70-75% Je to však silně individuální a chce to vyzkoušet.

Nyní se vrátíme k základce, pokud nám ještě zbývá její napojení na lanka či ramena. Drtivá většina moderních drop away základek funguje tak, že podpěra šípu je ve fázi nataženého luku plně zvednuta, avšak jakmile vypustíme tětivu podpěra spadne před tím, než k ní dolétne zadek šípu s kormidly, které se tak při průletu ničeho nedotýkají, což má pozitivní vliv na přesnost. Aby to však fungovalo jak má, je třeba spojit základku s nějakou pohyblivou částí luku, aby došlo k synchronizaci obou mechanismů. To se provádí prostřednictvím lanka, které je na jedné straně připojeno k základce a na druhé k ramenu, BC (buss cable) nebo CC (control cable). To kam budeme lanko připojovat závisí na konstrukci základky a modelu luku, přičemž je to podrobně rozepsáno v manuálu k základce. Pokud si můžeme vybrat, tak obecně lepší je připojení k rameni, takzvaný limb driven drop away, kteréžto řešení nevnáší potencionální chybu do chodu lanek, ale v praxi v tom téměř není rozdíl.
Pokud instalujeme na rameno je osvědčená metoda omotat rameno v místě uchycení jednou vrstvou izolepy šíře kolem 10 mm, kolem ní navázat lanko a zajistit jej na přesném místě vůči izolepě kapkou vteřinového lepidla.

Pokud instalujeme řídící lanko do BC nebo CC, tak správný postup je, že jeden konec řídícího lanka opatříme nataveným hříbkem, jako u D-loopu. Nyní zmáčkneme luk v pressu tak aby nám na CC/BC vznikl malý prověs. Následně rozdělíme prameny na dvě části a vložíme mezi ně řídící lanko tak, aby jeho hříbek na konci fungoval jako doraz a luk povolíme. Umístění na CC/BC volíme pod rozumným úhlem, udává se 4” – 5” od osy založeného šípu, aby lanko nebylo příliš dlouhé a současně aby moc netahalo za CC/BC. Následně hříbek zajistíme na místě omotávkou. (fotka z boku na základku a její napojení na lanka) Spojení musí být pevné, aby se řídící lanko neposouvalo. Pokud nemáme press na zmáčknutí, tak lze větším množstvím závitů omotávky připevnit kontrolní lanko paralelně k CC/BC bez nutnosti provlečení, ale takový spoj je více náchylný na posun.
Bez ohledu na použité řešení a základku je nezbytně nutné, aby řídící lanko bylo ve své pohotovostní poloze správně naplé. Akorát tak, aby podpěra šípu byla zvedlá na doraz, ale současně aby netahala za BC/CC víc než je nutné. Nejlepší je natáhnout luk na drawboard a všechno v klidu nastavit na napnutém luku, ale takové zařízení má málokdo. Většina základek má však řídící lanko upevněné skrze šroub, který na nej tlačí. Toho se dá využít k snadnému nastavení délky tak, že v klidovém stavu luku lanko zkrátíme a šroubem utáhneme tak, aby mohlo prokluzovat, ale současně tření bylo takové, že bez problémů zvedne podpěru tam kam má. Nyní jednoduše natáhneme luk, lanko se samo zarovná do ideální délky a pak ho jen zajistíme dotažením šroubu.
Pokud nám to však konstrukce neumožní nezbývá než s délkou lanka laborovat, popřípadě k tomu přizvat dalšího člověka, který vše zkontroluje u nataženého luku.
Většina drop away základek umožňuje ještě nastavení síly pružiny, která určuje rychlost sklopení podpěry šípu. Zde se již dostáváme do pokročilejších vod štelování. Na optimální synchronizaci se názory různí, ale nejčastější je idea aby byl shaft šípu podepřen po celou dobu průletu přes podpěru a ta spadla až těsně před tím, než by na ni narazila kormidla.
V praxi se to však poněkud špatně ověřuje. Detailně se to dá zjistit jen s použitím vysokorychlostní kamery. Nepřímý, avšak nejrozšířenější způsob, je namatlat podpěru něčím hutným. Tradičně se používá rtěnka. Když pak vystřelíme šíp, tak případný kontakt kormidel s podpěrou zanechá stopu. V takovém případě víme, že podpěra se nestihla sklopit včas a je namístě zvýšit sílu pružiny.

Dále instalujeme mířidla. Ty uchytíme k luku za pomoci dvou šroubů z boku riseru nad základku. Některé luky, kupříkladu PSE, mají více montážních otvorů nad sebou. Obecně je lépe mít mířidla blíže ose šípu, je zde pak menší odchylka při střelbě na různé vzdálenosti. Můžou však nastat okolnosti, jako kupříkladu nedostatečný rozsah vertikálního nastavení mířidel, kdy člověk vyšší montáž využije.
Většina mířidel má více montážních otvorů v řadě, popřípadě přímo teleskopickou lištu. Díky tomu je můžeme upnout blíže nebo dále od střelce. Obecně platí, že pokud jsou dále, tak se prodlužuje záměrná, což přispívá k preciznějšímu zamíření. Nevýhodou je, že mířidla pak více trčí dopředu, což není úplně žádaná vlastnost když se má člověk prodírat křovinami. Krom toho je zde větší riziko poškození. Osobně dávám přednost kompaktnosti. Pokud je to možné, montuji mířidla tak, aby nečouhala z vykousnutí riseru. Jsem toho názoru, že vzdálenosti na které se běžně loví nevyžadují takovou úroveň precize, aby o pár centimetrů delší záměrná představovala nějakou citelnou výhodu.
Před samotným nastavením mířidel je vhodné jejich vyrovnání vůči luku ve všech třech osách. Jedná se již o pokročilejší nastavení a není nezbytně nutné pro běžné nastavení luku, ale odstraňuje některé nepříjemné chyby. I když se do vyrovnávání nebudeme chtít pouštět, je dobré říci si o co se jedná, díky čemuž s takto vzniklou nepřesností můžeme pracovat. Pokud však s kladkovým lukem začínáme, můžeme tuto část s klidným svědomím přeskočit a pokračovat na vlastní nastavení mířidel.
Tedy, kladkový luk je stavěný na střelbu v kolmé orientaci. Jednoduše řečeno musíme ho držet rovně. Pokud jej držíme nakřivo vnášíme do systému chybu, která se tu více, tu méně projeví na přesnosti zásahu. Za tímto účelem je drtivá většina mířidel vybavena malou vodováhou, která nám indikuje orientaci luku. Střelec natáhne, zamíří nahrubo, koukne na pozici bublinky ve vodováze, srovná luk, domíří a vystřelí. Takový postup je lety osvědčený a funguje výborně, ovšem jen za předpokladu, že jsou mířidla, respektive vodováha v nich kolmá k luku ve všech osách.
První osou se rozumí „předklon“ nebo „záklon“ hlavy mířidel směrem ke střelci nebo od něj. Případná chyba zde prakticky nemá dopad na umístění zásahu, respektive se projevuje ve všech případech stejně, takže její projevy se jednoduše vstřebají v rámci normálního nastavení mířidel.
Druhá osa probíhá středem hlavy mířidel, viz obrázek. Její chyba se tedy přímo přenáší vodováhu. Pokud v této ose není hlava mířidel vůči luku správně sesazena, tak I když vodováha indikuje, že je luk kolmo k zemi, není tomu tak. Střelec v takovém případě sám vytvoří chybu v náklonu, když natočí luk tak, že mu vodováha falešně indikuje správnou orientaci luku. Chyba se zde projevuje zanášením při střelbě a s rostoucí vzdáleností se odklon zvyšuje. Nedá se tedy odstranit zástupně skrze standardní nastavení. V lovecké praxi a na lovecké vzdálenosti to není až zas tak hrozné, pokud nejde o nějaký extrémní náklon, kterého bychom si stejně všimli. Pokud většinou lovíme na 15-35m, tak pokud si seřídíme mířidla na 25m, nebude se +/- 10m projevovat nějak výrazně. Na druhou stranu, I centimetr vedle může znamenat špatný zásah a současně taková chyba může být dosti frustrující při nastřelování, když nevíme kde je problém.
Třetí osa je pak nejzáludnější. Probíhá vertikálně hlavou mířidel, viz obrázek. Pokud střílíme na rovině, respektive cíl a šíp v luku jsou ve stejné výšce, tak se případná chyba ve třetí ose neprojevuje. Ovšem pokud střílíme pod úhlem je to problém. I relativně malá nepřesnost se zde citelně projevuje na soustřelu. Zvláště pro naší loveckou lukostřelbu z toho plyne komplikace. Často se při lovu dostaneme do situace, kde musíme střílet z nějakého převýšení, nemluvě o dnes zcela běžném používání treestandu. Odchylka se zde zvyšuje nejenom se vzdáleností, ale současně I s úhlem pod kterým střílíme.
Chyby ve všech třech osách se z našeho pohledu promítají do vodováhy. Když tedy před výstřelem provedeme korekci náklonu luku dle toho co nám ukáže vodováha která není řádně zarovnána k luku, vytvoříme onu chybu, která se následně nepříznivě projeví v umístění zásahu.
Jednou z možností jak z toho ven, je vodováhu jednoduše ignorovat, popřípadě ji ignorovat ve specifických případech, jako je právě střelba pod úhlem. Je celá řada střelců, kteří ji vůbec nepoužívají, nezřídka ji I z mířidel odstraní a při míření a výstřelu se řídí pouze intuicí. Samozřejmě to však vyžaduje schopnost správného odhadu a zkušeností. Zde je třeba říci, že v čím složitější poloze jsme, tím je odhad těžší. Na rovince je to zkrátka něco jiného než ve složitém terénu, kde máme jednu nohu v jiné výšce než druhou a jsme všelijak nahrbení. Skutečností pak je, že většina střelců vodováhu používá a pokud se ji rozhodneme používat I my, měla by ukazovat správně.
V praxi, pokud netoužíme po naprosté dokonalosti, se dá říci, že chyba v první ose nám nevadí, s druhou se dá žít a teprve u třetí je to opravdu nutné nějak řešit. Nejdříve je tedy na místě zjistit jak jsme na tom.

Až na naprosté výjimky není na vině luk ani tělo mířidel. Neškodí se však ujistit, že plochy luku a mířidel, které se po smontování dotýkají jsou čisté a bez otřepů. Rovněž je na místě vyvarovat se montáže různých mezičlánků mezi mířidla a luk, to se týká třeba některých typů držáků šípů, nebo lišt na přichycení dodatečného příslušenství. Nejčastěji je na vině uchycení hlavy mířidel vůči tělu mířidel. Vůle v posuvném mechanismu, vymačkaný materiál, nepatrně křivě vyřízlé závity nebo kvalita konstrukce, materiálu a povrchové úpravy. To vše může mít za následek chybu v osách.
V prvním kroku zjistíme, jestli je to náš případ. Orientačně to jde změřit, aniž by člověk potřeboval nějaké zvláštní vybavení, ale výsledek je samozřejmě méně přesný než korektní metoda.
První osu v tomto případě jednoduše ignorujeme, protože její projevy se odstraní v rámci standardního nastavení mířidel, konkrétně vertikálního nastavení pinu.
Změřit druhou osu vyžaduje určitou šikovnost, ale pro orientační změření se dá o vnitřní stranu těla mířidel sundaných z luku opřít běžná vodováha a natáčením a porovnáváním s vodováhou v mířidel zjistit, jestli obě ukazují stejně. Pokud ne, našli jsme chybu.
Případná nepřesnost ve třetí ose se dá detekovat tak, že na mířidlech sundaných z luku prostě k vnitřní straně těla, té která je po namontování v kontaktu s lukem a k čelu mířidel přiloží úhelník a ověříme vzájemnou polohu.

Správně by se však taková záležitost měla provádět s pomocí bow vise, do kterého připevníme luk. K tětivě připevníme k tomu určenou vodováhu a nakláněním do stran a záklonem najdeme pozici, kdy je luk dokonale kolmo k zemi a následně jej v této orientaci zafixujeme. Preciznost je v tomto kroku klíčová. Je třeba se ujistit, že vodováha není jakkoliv poškozena, spolehlivě drží a vyvarovat se stavu, kdy je přichycená v jednom bodě za serving a v druhém za holou tětivu. Taková nerovnoměrnost by vnesla do měření chybu. Rovněž je nutné zkontrolovat, že tětivy se nedotýká nic co by jí vychylovalo, kupříkladu tlumič tětivy.

Pokud jsme dostali luk do žádoucí polohy můžeme začít měřit náklon hlavy mířidel. První osu změříme pomocí další vodováhy, kterou přiložíme v kýženém směru k hlavě na vhodnou plochu. Viz foto. Případná chyba se standardně srovnává dvěma způsoby. Některá mířidla mají ze své konstrukce možnost hlavu povolit a v této ose natočit. Pokud to není náš případ, lze chybu kompenzovat posunutím pinů nahoru nebo dolů v rámci běžného nastavení mířidel, jak jsme si již řekli.
Správnost druhé osy nám indikuje vodováha integrovaná v hlavě mířidel. Pokud nám neukazuje rovinu je hlava nejspíše pootočena. Poměrně dost modelů současných mířidel střední a vyšší třídy mají možnost druhou osu nastavit. Postup se liší dle konstrukce, ale pokud takové máme, je způsob seřízení uveden v jejich manuálu. Pokud naše mířidla ničím takovým nedisponují, musíme improvizovat. Dle způsobu uchycení hlavy k tělu lze kupříkladu povolit aretaci která je u sebe drží, pootočit v žádoucím směru a opět utáhnout, využívaje k tomu vůle v mechanismu, popřípadě si pomoci podložkami, umístěnými na vhodná místa. Je to improvizace a zřídkakdy je to naprosto přesné, ale pomůže to. Situaci lze také řešit novou značkou na vodováze nebo jednoduše tím, že s chybou budeme při míření prostě jen počítat a korigovat ji.

Vzácně se pak může stát, že je hlava sice rovně, ale vodováha je do ní upevněna nakřivo. To se však dosti špatně měří, protože obvykle zde není žádná plocha, ke které by se dala přiložit kontrolní vodováha. Ještě hůře se to pak napravuje, protože to vyžaduje vyndání vodováhy, která je většinou k hlavě přilepená a následně její správné usazení. Naštěstí to není častý problém.
Pro změření třetí osy jsou k dispozici speciální měřidla. Zřejmě nejrozšířenější je Third Axis Level od firmy Hamskea. Jejich použití se špatně popisuje, avšak na internetu se nechají dohledat videonávody, které v tomto případě vydají skutečně za tisíc slov.
Další možností je změnit orientaci luku tak, že tětiva je vodorovně a první osa mířidel je kolmo k zemi. Opět takového stavu dosáhneme přikládáním vodováhy a to nejprve na tětivu abychom dosáhli její vodorovnosti a poté na nějakou vhodnou rovnou plochu, třeba vnější stranu těla mířidel, abychom srovnali luk I ve druhé rovině. Upřímně, dělá se to blbě, ale jde to. Když máme luk ustaven v náležité poloze, tak indikátorem třetí osy nám bude opět vodováha, která by měla ukazovat dokonalou rovinu, to je náš cíl. Pokud neukazuje, znamená to, že hlava vůči tělu mířidel není v pravém úhlů. Pro odstranění případné nepřesnosti platí to samé co u druhé osy. Pokud máme mířidla, která umožňují nastavení ve třetí ose, je to jednoduché a postupujeme podle návodu dokud roviny nedosáhneme. Pokud takovou možnost nemám, opět musíme improvizovat pomocí vůlí v systému nebo podložkováním na vhodných místech. Pokud se nám to nepovede, a nechceme měnit mířidla, tak je nejlepším řešením vodováhu jednoduše ignorovat, pokud střílíme na cíl v jiné výšce než jsme sami a spoléhat se na intuici. Chyba v zásahu se zde liší nejen v závislosti na vzdálenosti, ale I na úhlu sklonu a tak ji nelze prakticky vůbec korigovat ve smyslu “bublinka 2mm doleva a je to dobrý”

Nyní, když máme na luku mířidla budeme instalovat a srovnávat peep sight na tětivu. Pokud zvolíme typ se zarovnávacím lankem nebo takový, u kterého nezáleží na jeho náklonu, odpadá nám ladění jeho orientace vůči oku střelce. U většiny se tím však budeme muset prokousat. Dále je třeba podotknout, že tětiva si na luku chvíli sedá, než se naprosto ustálí stran krutu a délky. To platí pro všechny nové tětivy včetně té na novém, ještě nestříleném luku a to I v případě, že je takzvaně „pre-stretched“ tedy délkově stabilizovaná. Nemá cenu snažit se o naprosto dokonalou orientaci peep sightu na nové tětivě, protože později se stejně bude muset opravit. Nyní stačí, aby se přes to dalo alespoň trochu dívat.
Pro instalaci budeme potřebovat nějak zmáčknout ramena k sobě. Správně by se na to měl použít bow press, jehož nákup je stejně nezbytný pokud si chceme v budoucnu vyměnit tětivu a lanka, o pokročilém nastavení ani nemluvě. Pravda však je, že spousta lidí si vystačí se základním nastavením, nechce se jim kupovat další vybavení, což je minimálně ze začátku pochopitelné a toto je jediný krok v základním nastavení, kde nezbytně nutně potřebujeme zmáčknout luk. Takže ano, ač je to prasárna, můžeme přivázat mezi kladky lanko (minimálně 6mm PAD) vetknout do něj šroubovák a točením se dostat do stavu, kdy je tětiva dostatečně prověšená, aby do ní šel vložit peep sight. Opatrně, pomalu, s maximálně povolenými rameny a netočit víc než je nezbytně nutné. Tady je to pro začátek OK, ale na cokoliv ostatního opravdový bowpress prosím.

Před vlastní instalací musíme nejdříve najít místo na tětivě, kam peep sight vetkneme. Za tímto účelem vezmeme kus provázku a přivážeme ho na tětivu tak, aby se s ním dalo posouvat, ale nesklouzl z tětivy sám od sebe. Poté vložíme šíp, zavřeme oči a natáhneme luk do pozice před výstřelem. Když oči otevřeme provázek by měl být na přímce mezi mířidly a okem. Pravděpodobně nebude, takže luk pomalu spustíme, provázek posuneme a zkusíme to znovu dokud jej nedostaneme tam kam chceme.

Peep sight se instaluje tak, že luk zmáčkneme v pressu, abychom získali malý provis na tětivě. V místě, které máme označeno provázkem opatrně rozdělíme prameny na dvě stejné části, mezi které pak vložíme peep sight a press povolíme. Nyní vezmeme luk, zavřeme oči a korektně natáhneme. Oči otevřeme, zkontrolujeme pozici peep sightu a případně ho pomalu a opatrně posuneme tak aby byl v dráze mezi okem a mířidlem a současně natočen tak, že se přes něj dá koukat. Může se ale také stát, že bude třeba peep sight vyjmout a otočit, protože se nám po povolení z pressu stočil, víc než se dá korigovat.

Pokud máme peep sight vybaven zarovnávacím lankem, tak se rovněž snažíme vyrovnat jeho orientaci, ovšem bude to stačit přibližně. Druhý konec lanka přivážeme na BC nebo CC tak, aby ani prověšené nikde nepřekáželo. Rovněž je žádoucí, aby bylo dlouhé tak akorát aby peep sight srovnalo, ale ne o moc kratší, aby moc neovlivňovalo soustavu.
V případě peep sightu, jehož otvor je paralelní s tětivou pracujeme s třemi prameny dle návodu a stačí jej posunout do odpovídající výšky.

Když máme peep sight ustavený na správném místě zajistíme ho omotávkou. Existuje hned několik možností jak to umotat, včetně několika opravdu sofistikovaných. Nejrozšířenější postup je, že na jeden pramen tětivy vedoucí od peep sightu navážeme uzlík a posuneme od peep sightu do vzdálenosti cca 20 mm. Obvážeme celou tětivu a uděláme uzlík. Takto to zopakujeme 6x, načež uzlíky uvážete dva za sebou. Utahujeme důsledně a po odstřihnutí konce zatavíme. Je třeba si při tom dát extrémní pozor na tětivu, která se škvaří stejně ochotně jako omotávka a je zde velká hrozba jejího poškození. Stejný postup následně zopakujeme na druhé straně a nakonec přivážeme samotný peep sight. Vetkneme omotávku mezi něj a jeden pramen tětivy. Kolem něho uděláme uzlík a vedeme omotávku kolem peep sightu, kde uděláme to samé a zajistíme řádně dotaženým dvojitým uzlíkem, který následně zatavíme.

Důkladné dorovnání peep sightu může být poněkud frustrující. Stává se totiž, že se peep sight natočí tak, že se přes něj nedá pořádně mířit. Má totiž tendenci se otáčet prostě pro to, že je vsazen do tětivy, která je kroucená. Díky tomu se však dá jemně natočit posunem na tětivě, jak jsme si již řekli. Tím si ovšem rozhazujeme vertikální umístění peep sightu. Do určité míry to nevadí, ale nesmí se to přehnat, aby to neovlivňovalo polohu hlavy při kotvení.
Do určité míry lze zarovnat peep sight pomocí D-loopu. Ten je standardně montován tak, že směřuje rovnou dozadu a nemá tak tendenci tětivu otáčet, I když by mohl vzhledem k těsnému utažení. Ovšem lze jej instalovat I trochu šikmo, tak aby stále šel pohodlně nabrat vypouštěčem, ale současně aby také natáčel tětivu při zatížení. Takové ladění je hojně používané díky jednoduchosti operace a okamžitému výsledku. Lze namítnout, že není optimální aby na tětivu působila další síla která jí otáčí, ale zde jde o tak nevýznamný zásah, že v našem odvětví lukostřelby se s tím dá žít. Další věcí je, že D-loop se může prosmeknout zpátky do polohy ve které klade tětivě co nejmenší odpor. Pak je třeba jeho polohu zase srovnat, popřípadě přidat jištění v podobě pár uzlíků servingu.
Dále lze nastavit orientaci peep sightu prostřednictvím twistování tětivy, neboť s přidáním nebo ubráním otáček na tětivě se změní I natočení peep sightu, což je však pokročilejší operace. Luk zmáčkneme v pressu, sundáme tětivu, přidáme otáčku na stranu kam chceme peep sight natočit, vrátíme tětivu a povolíme luk z pressu. Pár výstřelů však trvá, než se výsledek ustálí, zvláště pokud máme single cam. Navíc taková úprava má vliv I na další záležitosti, viz. technika kitchen sink, ke které se za chvíli dostaneme.
Natočení lze dorovnat ještě pomocí vláken tětivy. Zmáčkneme luk v pressu, a v závislosti na tom, na jakou stranu potřebujeme peep sight dotočit, posuneme několik vláken tětivy z jedné strany na druhou. Tím se na jedné straně vytvoří větší tlak, což má ve výsledku vliv na směr natočení.
Ve všech případech platí, že před hodnocením výsledků každého zásahu je třeba vždy vystřelit pár šípů, aby se vše alespoň trochu ustálilo. Jak již bylo řečeno, hned napoprvé to nemusí být dokonalé, později pravděpodobně stejně budeme dorovnávat.

Nyní je na řadě vlastní nastavení mířidel. Ještě než se do něj ale pustíme měli bychom osadit luk I zbytkem příslušenství, které na něm chceme mít, jako stabilizér nebo držák šípů. Jakékoli věc na luku totiž tu více, tu méně mění těžiště, což může mít nepřímo vliv na umístění zásahu. Většinou neznatelně, ale není důvod tomu nepředejít. Rovněž je v této fázi na místě zkontrolovat, jestli kormidla šípu při výstřelu o něco na luku při průletu nezavadí, což by nám negativně ovlivnilo nock travel. V drtivé většině případů ke kontaktu nedochází, ale lépe to ověřit, než hledat případnou chybu jinde. Zkontrolujeme to stejnou metodou, jako jsme zjišťovali jestli nám kormidla nenaráží do podpěry šípu. Vezmeme rtěnku, nebo něco podobného a zamažeme šípové okno, CC/BC ve výšce šípu a spodní hranu hlavy mířidel, případně části základky u kterých není kontakt se šípem vyloučený. Nyní vystřelíme šíp a zkontrolujeme, jestli na zamazaném povrchu nevznikly stopy po kontaktu s kormidly. Pokud najdeme stopy na hlavě mířidel, budeme ji muset posunout výše. Vzhledem k tomu, že s ní budeme ještě hýbat v rámci nastavení, tak po jeho skončení test zopakujeme. V případě kontaktu s BC/CC nebo šípovým oknem můžeme zkusit posunout základku. Nakonec je tu vždy možnost vyměnit kormidla za menší.

Nyní už budeme v rámci nastavení střílet tak, abychom se trefili. Pro jakékoliv nastavování v této chvíli je tedy kriticky důležité, aby se používala série naprosto rovných a naprosto stejných šípů, s odpovídající váhou a spinem. Kromě normálních šípů budeme na pokročilé ladění potřebovat ještě jeden speciální, takzvaný bareshaft. To je jednoduše šíp, který není opatřen kormidly, jinak je však totožný se zbytkem sady. Stejné komponenty, váha, délka I spine.
Vlastní nastavení se bude lišit v závislosti na typu použitých mířidel. Když pomineme různé speciality, tak budeme nastavovat buď vícepinová nebo jednopinová mířidla.
Vícepinová mířidla jsou charakteristická tím, že máme v pevné hlavě více pinů, každý na specifickou vzdálenost. V drtivé většině případů pak máme 3 piny nebo 5 pinů. Názory na jakou vzdálenost je vhodné nastavovat piny se různí. Já osobně bych nastavoval 3 piny na vzdálenosti 15m, 25m a 35m. 5 pinů na 10m, 20m, 30m, 40m. Poslední pin se zdá jako ideální adept na, 50m ale zvážil bych spíše jeho úplné odstranění kvůli přehlednosti a nebo naopak jeho posun na podstatně větší vzdálenost za účelem tréninku. Lovit na 50m totiž není nic co by se mělo zkoušet a na trénink si spousta lidí ráda zkouší větší vzdálenosti, třeba sportovních 70m.

V lovecké praxi je totiž průměrná vzdálenost kolem 20m, pod 10m se ke kořisti dostaneme málokdy a 40m je dle obecného názoru maximální vzdálenost na kterou se dá ještě zodpovědně lovit (a to ještě za ideálních podmínek) Současné luky jsou natolik rychlé, že balistická křivka šípu není natolik výrazná, že není nutné ani moudré mít mezi piny menší rozestupy než 10m kvůli přehlednosti.
Ještě dodám, že je žádoucí vyvarovat se toho, že máme stejněbarevné piny za sebou. V praxi to dost mate a je na místě je v takovém případě přeházet. Kupříkladu řadu žlutý, zelený, zelený přeházet na zelený žlutý zelený.
Nyní tedy nastavíme mířidla. Začneme prvním pinem na 10/15m. Ujistíme se, že je pod ním dost místa aby měli ostatní piny dost místa a současně aby nebyl až úplně nahoře. Stoupneme si od terčovnice 3m, založíme šíp, natáhneme co nejkorektněji dovedeme, zarovnáme dráhu cíl – pin v mířidlech – peep sight – oko a vystřelíme. Nyní budeme manipulovat s celou hlavou mířidel z pohledu střelce – praváka, pokud šíp dopadl vlevo od cíle posuneme hlavu trochu vlevo. Pokud vpravo tak doprava. Pokud dopadl nad cíl pohneme hlavou nahoru. Pokud pod cíl tak dolu. Opakujeme výstřel, popřípadě ladění stejným způsobem. Zde není cílem dokonalý zásah, jde jen o to zajistit, že až si stoupneme na oněch 10/15m, tak abychom s jistotou trefili terčovnici. Pokud již zhruba zasáhneme střed, tak se přesuneme na těch 10/15m a se střelbou a laděním postupujeme stejně jako v předchozím případě, tentokrát již však chceme nastavit mířidla tak, aby šíp opravdu zasáhl tam, kam ukazuje pin. Nevyvozujeme nikdy závěr z jednoho šípu. Vystřelíme sérii o minimálně třech, lépe šesti šípech a určíme střední bod zásahu. Teprve na jeho základě hýbeme s hlavou. Ve chvíli kdy dosáhneme opakovaného zásahu cíle, pokračujeme s druhým pinem 20/25m. Posuneme ho v hlavě kousek pod první pin, dojdeme na stanovenou vzdálenost a opět vystřelíme sadu. Pro horizontální ladění opět posouváme celou hlavu, vertikálně však pohybujeme jen pinem. Pokud sada dopadá výše posuneme pin nahoru a naopak. Opět opakujeme střelbu po sériích s laděním dokud nezasahujeme místo které chceme. Stejně pak postupujeme u každého dalšího pinu, dokud takto nenastavíme všechny.
V případě, že máme jednopinová mířidla, budeme postupovat principiálně stejně, jen tentokrát manipulujeme vertikálně s hlavou vždy a na každé vzdálenosti si děláme značky na stupnici. Nastavíme pin na 10m a na stupnici posuvu uděláme značku. Pak odejdeme na vzdálenost 20m, postup opakujeme a rovněž uděláme značku. Takto postupujeme, dokud nepokryjeme všechny vzdálenosti které chceme.

Hledání chyb – paper tuning

Montáž a základní nastavení luku máme za sebou. Na určitou vzdálenost nám to s terčovým hrotem létá na rovině tam kam chceme. To však nemusí platit na různé vzdálenosti, úhly a hlavně se zásah může lišit když přejdeme z terčového hrotu na lovecký. Je na místě luk doladit, odhalit chyby a nejjednodušší metodou k tomu je takzvaný paper tuning.
Ten sice nesupluje pokročilé ladění které je představeno dále, ale pomůže odhalit a srovnat nejvýraznější chyby nejjednodušším způsobem. Pokud s kladkovým lukem začínáme, tak bych pár set šípů střílel jen se základním nastavením, až pak bych pokračoval paper tuningem a teprve po tom, co se trochu vystřílíme bych přemýšlel o dalším ladění. Na druhou stranu, pokud víme co děláme, můžeme paper tuning rovnou přeskočit a pustit se ze základního nastavení rovnou na kitchen sink.
Paper Tuning využívá faktu, že šíp vystřelený ze špatně vyladěného luku neletí rovně, ale různé s sebou hází. Princip je jednoduchý. Mezi luk a terč umístíme napnutý papír, střelec by měl být od papíru ve vzdálenosti kolem 1,5 m a terč alespoň metr, aby šíp mohl celý proletět. Při průletu šípu papírem vznikne otvor a dle jeho tvaru lze určit chybu a na tu se zaměřit. Nelze vyvozovat závěry z jednoho výstřelu, aby se vyloučila chyba střelce, ale alespoň z třech výstřelů. Krom naprosto perfektního průstřelu má vzniklý otvor dvě části. Tam kde proletěl hrot a tam kde proletěla křidélka, neboť špatně seřízený luk posílá šípy lehce bokem. S čím se tedy můžeme setkat a co to znamená.

Perfect hole – Toto je náš cíl, kterého se snažíte dosáhnout. Konec šípu s kormidly prolétá stejným otvorem jako hrot. Šíp letí v ideálním směru.
High tear/tail high – zde nám průstřel indikuje, že kormidla jdou výše než hrot. V takovém případě nejdříve překontrolujeme nastavení ramen jestli jsou stejné předepnutá. Dále to může být způsobeno kontaktem kormidel se základkou, riserem nebo lanky. Viz bod nastavení restu v základním nastavení. Na vině může být také příliš vysoké umístění nock pointu. Dále to může způsobovat příliš měkký šíp. To se dá jednoduše ověřit použitím lehčího hrotu a porovnat rozdíl. Poslední možností je špatné časování kladek, které se řeší v rámci kitchen sinku v další části textu.
Low tear/tail low – zde jde výše hrot. Opět to může být rozdílným předepnutím ramen. Pravděpodobně je však na vině příliš nízko uvázaný nock point.
Right tear/tail right – kormidla napravo od hrotu. Pravděpodobně je základka posunuta příliš vlevo (pro leváka vpravo) nebo může být příliš tvrdý šíp. Z hůře odstranitelných chyb to může být způsobeno nesprávnou synchronizací kladek nebo náklonem horní kladky.
Chyby se také mohou kombinovat, kupříkladu když jde hrot trochu nahoru a doprava vůči kormidlům, je to kombinace low tear a right tear a je nutno probrat všechny možnosti obou chyb.

Pokročilé ladění kladkového luku

Kromě základního nastavení a doladění, kterému byla věnována předchozí část, jsou zde další metody, jejichž účelem je vyladit chod luku. Pokud vše pracuje v dokonalé souhře je luk tišší, přesnější, disponuje hladčím nátahem a vyšším výkonem. Šíp je veden po optimální dráze a nezanáší bez ohledu na vzdálenost nebo použitý hrot. Mířidla jsou maximálně sladěna s lukem a nevnášejí chybu při střelbě z různých úhlů.
Odvrácená strana takového ladění je v první řadě jeho časová náročnost. Dále to vyžaduje šikovnost, určitou míru zkušeností a nějaké to technické zázemí. Navíc jsou zde problémy se zárukou.
Samozřejmě firma která luk vyrobila, odvede I nějakou práci na tom aby vše fungovalo jak mělo a až na vyslovené zmetky jde po základním nastavení z luku normálně střílet. K dokonalosti to však má obvykle daleko. Firmy za to nelze vinit, takový podíl ruční práce by neúměrně zvyšoval cenu luku, nehledě k tomu, že je nutné takové ladění provádět na plné osazeném luku.
Takový ten košer způsob je si luk koupit přes oficiálního dealera, u toho I nakoupit veškeré příslušenství, a nechat si to všechno sladit v tamním servisu. To má však několik úskalí. V první řadě je to drahé, současně I když je to drahé, tak ani v servisu na luku nedovedou 100% práci, protože to by vyžadovalo tolik času, že by ro cenu zdvihlo do neakceptovatelných výšin. Navíc málokdo je ochotný drbat se s cizím lukem do perfekce. V neposlední řadě, tuzemské firmy, které servisují luky nemají, až na několik vyjímek, zkušenosti s laděním silných loveckých kladek. Z vlastní zkušenosti tak mohu říci, že nikdo nevyladí konkrétní luk tak důkladně, jako jeho vlastní majitel. Pokud se dodrží postup a pochopí souvislosti, tak se není čeho bát, není to zrovna raketová věda.
Na druhou stranu, je nesporný fakt, že velká část lidí si prostě luk koupí online, rest, nastaví od oka, mířidla podle toho kam jim to padá na 20 a 30 metrů a tím končí. To se netýká jen rekreačních hobby střelců, ale je to relativně běžná praxe kupříkladu i u amerických lovců. Dále bych varoval toho, kdo si chce takto pokročile servisovat luk primárně aby ušetřil. Získat praxi zabere docela dost času a I potom takový zásah může trvat celé hodiny. Takže minimálně ze začátku se spíše vyplatí jet v práci přesčasy a platit si servis. Z dlouhodobého hlediska je však úspora výrazná. Člověk, který se dostane až sem zvládne jakékoliv servisní zásahy, výměnu tětivy, průběžně seřizování, nebo výměnu dílů.
Osobně jsem toho názoru, že střelec by měl být schopen svůj luk plně servisovat už z principu. Dokonale vyladěný luk se všemi výhodami které to přináší, úspora peněz, znalost jak to všechno vlastně funguje a možnost poradit si sám s jakoukoliv eventualitou stojí za ten čas. Pokud jste se rozhodli jít touto cestou, následující kapitola vás touto výzvou provede.

Kitchen sink/creep tuning

Existuje hned několik způsobů jak opravdu precizně nastavit kladkový luk. Již zmíněný Paper Tuning, Bareshaft Tuning, Walkback Tuning, Modified French tuning, Creep tuning a Kitchen Sink Tuning, Timing a Synchronizace kladek, Tiller Tuning, Broadhead Tuning a mnohé další.
Osobně se mi nejvíce osvědčila technika, nazývaná kitchen sink/creep tuning. Jehož autorem je člověk s přezdívkou Nuts&Bolts, působící na fóru Archery Talk. Autor prvního překladu a shrnutí je pak Honza z webu Bowhunter.cz, přičemž právě z něho v první řadě vycházím. Celý postup je ve skutečnosti syntézou několika technik do jednoho “krok za krokem” celku.
Tato metoda je relativně jednoduchá a umožňuje opravdu precizní nastavení luku. Vyžaduje to však pochopení jak celý systém funguje a jak spolu jednotlivé kroky souvisí.
Co se týká stranovích korekcí je návod určen pro praváka. Levák bude postupovat opačně.
Touto technikou ladíme luk až po základním nastavení, které je popsáno výše.
Výsledek ladění nelze ověřit vystřelením jediného šípu. Je třeba celé série a vyvozovat z jejího středního bodu zásahu. Tak se předejde chybě střelce. Já osobně používám sérii po třech šípech, ale obecně bych doporučil šest. Pokud jsme jakkoliv zasahovali do kabeláže, je třeba předtím než dojde na tuto kontrolní sérii vše nechat usadit. V praxi to znamená vystřelit 10 – 20 šípů z nichž nebudeme nic vyvozovat.

První částí ladění je Kitchen sink. To má za úkol eliminovat stranovou odchylku v nastavení.

Před terčovnici zavěsíme zatížené lanko tloušťky kolem 2 mm tak, aby bylo terčovnici co nejblíže, ale současně se jí nedotýkalo. Cílem je mít dokonale vertikální přímku.
Stoupneme si od terčovnice 1,5m, zamíříme na lanko (vertikálně je jedno kam, důležitá je zde horizontála) a vystřelíme sérii.
Cílem je zasahovat přesný střed. Toho docílíme nastavením mířidel. Pokud je střední bod zásahu vpravo od provázku posuneme mířidla doprava. Pokud vlevo doleva.
Vystřelíme další sérii, opět ve vzdálenosti 1,5 metrů. Pokud stále nejsme v horizontálním středu tak postup opakujeme ta dlouho dokud jej nedosáhneme.

Stoupneme si od terčovnice opět 1,5m, ovšem tentokrát místo normálního šípu vystřelíme bareshaft. Naším cílem je nyní zasahovat bareshaftem stejný bod jako normálním šipem, tudíž do vertikálního středu.

Pokud bareshaft míjí lanko jen o kousek, bude na vině sklon horní kladky, který tak vychyluje tětivu z optimální dráhy.

Pro její srovnání bude zapotřebí změnit twistování na yoke u horní kladky.

Každá z větví yoke je připevněna po stranách ramena. Pravý z prava, levý z leva. Ty lze twistovat stejně jako vlastní lanka, takže pokud sundáme yoke z jeho objímky a přidáme twist, tak tento pramen zkrátíme a naopak. Pokud bareshaft dopadá napravo je třeba kladku vychýlit doleva. To se v praxi udělá tak, že se luk zmáčkne v pressu, z objímky na ramenu se sundá levý konec yoke, přidá se ½ twistu a vrátí zpět. Následně se sundá pravý yoke, ubere se ½ twistu a vrátí zpět. Nyní jsme kladku vychýlily lehce doleva. Pokud nám bareshaft dopadá nalevo tak ji chceme vychýlit lehce doprava, čehož dosáhneme opačným twistováním, tedy ubereme nalevo a přidáme napravo. Tato operace se může opakovat dokud nedosáhneme kýženého výsledku, ale ne více než 4-5x. Toto ladění nelze provádět na lucích systému binary, zde je jediná možnost technika cam shiming, viz. příslušná kapitola dále. Ovšem ty na tento problém tolik netrpí.

Pokud bareshaft zasahuje výrazně vpravo než běžný šíp, řádově v centimetrech a/nebo výše popsané twistování yoke nezabírá, jedná se s největší pravděpodobností o příliš dlouhé DL luku pro konkrétního střelce.
Je pochopitelně možný I opačný problém s příliš krátkým DL, kdy bareshaft dopadá doleva, ovšem v naprosté většině problémů s DL je na vině jeho přílišná délka. Viz. základní nastavení, kde je taro problematika podrobně rozebrána.
V případě, že nám stačí snížit či zvýšit DL o ½” a méně, lze tak docílit twistováním tětivy nebo BC. Je to však jen jemné nastavení, které nemá nahradit špatně zvolený modul.
Pokud má luk BC je jednodušší ladit DL přes něj. Zmáčkneme luk v pressu, odpojíme BC od spodní kladky a ubereme jeden twist. Tím o kousek prodloužíme DL. Samozřejmě to funguje I naopak, přidáním twistu DL zkrátíme.
Pokud snižujeme DL přes tětivu, tak po zmáčknutí luku v pressu sundáme tětivu z horní kladky, přidáme jeden twist a upneme zpět do kladky. Poté sundáme tětivu z dolní kladky, přidáme dva twisty a upneme. Zde pracujeme na obou kladkách a v tomto poměru pro to, abychom si nerozhodily peepsight. Pokud jej nemáme instalovaný lze pracovat jen na jedné straně. Stejně tak v případě, že pracujeme se systémem 1 cam, kdy je horní kolo jen průběžné, tak všechny operace provádíme na spodní kladce. Opět to funguje I naopak, snížením twistů prodloužíme DL.
Oba způsoby twistování, ať už přes tětivu nebo BC můžeme opakovat, ale jen do té míry, že změníme DL o maximálně ½“ Při větších úpravách zanášíme do systému nestabilitu na kterou není navržen.

Zde je již vhodné uvést, že když twistujeme kabeláž, mění se více hodnot, s čímž je třeba počítat, ovšem pokud se budeme držet doporučených mezí, tak se nejedná o změny nikterak drastické.
Obecně platí, že pokud přidáváme twisty na tětivě, tak DW a ATA klesá a HW stoupá.
Pokud přidáváme twisty na BC zmenší se ATA a HW a vzroste DL, BH a DW.
Pokud přidáme twisty na control cable tak klesne DL a DW.
Samozřejmě s ubíráním twistů to funguje naopak.

Výše uvedenými způsoby se dostaneme do stavu, že stojíme od terče 1,5m, normální šíp nám dopadá přesně na lanko a bareshaft tamtéž. Rovněž jsme ověřili správnou hodnotu DL.

Nyní si na terčovnici označíme konkrétní cíl přímo za nataženým lankem, třeba kolečko fixou. Je jedno jestli budeme cíl nadstřelovat nebo podstřelovat, jde nám opět jen o stranovou korekci. Cíl máme jen pro to abychom mohli na něco konkrétního mířit.
Stoupneme si od terče na větší vzdálenost. Minimálně 5m. Obecně čím dále tím lépe, ale tak abychom byli schopni trefovat s náležitou přesností. Já to třeba dělám na 11m protože více doma jednoduše nemám k dispozici. Nyní vystřelíme sérii šípů na cíl.
Pokud střední bod zásahu je vlevo od lanka posuneme rest doprava a naopak, pokud zasahujeme vpravo, posunujeme rest doleva.
Opět vystřelíme sérii a případně znovu upravíme pozici restu. Opakujeme tak dlouho, dokud nezasahujeme cíl, hýbeme za tímto účelem jen restem.

Pokud máme nastaveno, tak si stoupneme k cíli zpět na 1,5m a vystřelíme sérii šípů. Nyní budeme korekci provádět výhradně posunem mířidel. Pokud je bod zásahu vpravo posuneme mířidla doprava, pokud vlevo tak doleva. Opakujeme sérii výstřelů a ladění tak dlouho dokud nezasahujeme lanko.

Nyní se vrátíme na větší vzdálenost a opět vystřelíme sérii šípů. Pokud stále zanáší na jednu stranu, tak opakujeme ladění skrze rest, dokud šípy nedopadají kam mají.

Poté se vrátíme na 1,5m, opět vystřelíme sérii a v případně, že nezasahujeme posunujeme opět jen mířidla.

Toto kolečko – 1,5m – úprava mířidel, delší vzdálenost – úprava restu, opakujeme tak dlouho, dokud z obou vzdáleností nezasahujeme stejnou vertikální rovinu.

V této chvíli máme perfektně seřízenu stranovou odchylku, náklon horní kladky a DL. Nyní se můžeme přesunout k další části známé jako creep tuning.

Sundáme lanko a na terčovnici nalepíme místo něho vodorovně orientovanou pásku, cca centimetr širokou. Popřípadě postačí I čára fixou.
Stoupnene si 20m od terčovnice, zamíříme na pásku a vystřelíme 3 šípy normálně. Poté vystřelíme další tři šípy, ovšem tentokrát Se více opřeme do back wallu. Prostě před vypuštěním budeme držet tětivu nataženou pod větším tahem Než normálně.
Optimální je aby vertikálně dopadly obě série ve stejné rovině. Pokud tomu tak není, je na vině nesprávná startovací pozice kladek, tedy jejich poloha v okamžiku vypuštění tětivy.
Startovací pozici změníme natočením kladek a to buď k tělu luku nebo od něj. Který způsob je ten pravý se určuje těžko a v praxi se to řeší metodou pokus-omyl. Pokud se vertikální soustřel začne po našem zásahu zmenšovat, tak jsme na dobré cestě. Pokud tomu bude naopak, začneme kladky stáčet druhým směrem. Tato operace se liší v závislosti na typu kladek.
V případě single camu, odpojíme BC z kladky a přidáme jeden twist. Následně vystřelíme opět dvě série po třech šípech rozdílným tahem. Pokud je vertikální soustřel lepší než v prvním případě jsme na dobré cestě a proces opakujeme dokud nedocílíme stejného soustřelu. Pokud je naopak horší tak twisty začneme ubírat.
Pokud máme luk s hybridním systémem, tak je postup stejný jako v předchozím případě, ovšem tentokrát budeme pracovat s CC.
V případě, že máme luk systému binary, tak přidáme ½ twistu u obou CC.
U dual camů pak přidáváme po ½ twistu na obou BC.

Nyní máme hotovo. Odstranili jsme stranovou I výškovou odchylku, laděním jsme dosáhli optimálního chodu mechanismu a šíp nyní opouští luk po optimální dráze a to bez ohledu na použité hroty.

Pokročilá úprava náklonu kladek

Ve výše uvedeném textu byla popsána technika úpravy náklonu kladky prostřednictvím twistování yoke. Není to však jediná možnost, ani ji nelze vždy použít. Nejdříve je ale třeba popsat problém.
Za náklon kladek může cable guard, který má za úkol odtahovat BC a CC z cesty šípu. Tyto lanka jsou tak tahána do boku, a ty tak vychylují samotné kladky. Konstrukce luku však s takovým vybočením počítá a kompenzuje jej, samotnou konstrukcí kladek, jejich umístěním na ose a také twistováním. Obvykle to však není na 100%. Někdy to nevadí, jindy se to již projevuje na chybě v nock travelu a tady je již na místě zasáhnout. V případech extrémního naklonění, což je ve většině případů chybou při instalaci nové sady lanek než chybou z výroby, může dojít i k sesmeknutí tětivy a lanek z kladky, což může vést k poškození luku. Zde je však na místě obezřetnost, protože některé kladky jsou schválně konstruovány tak, aby se v určité fázi svého chodu lehce naklopily mimo osu. Neplatí tedy, že pokud máme u nenataženého luku viditelně odkloněnou kladku na stranu, tak je to automaticky špatně, počítá se jen náklon v plném nátahu. U modelů kterých se to týká je tato skutečnost zpravidla zanesena v manuálu. S tím se však pojí jedna důležitá rada, neopravujeme nic co funguje. Cílem totiž není rovná kladka, ale perfektně střílející luk.
Jak jsme si již popsali, na úpravu náklonu kladky se používá twistování yoke. Je to nejjednodušší a ve většině případů to stačí. Dual cam luky mají yoke na obou kladkách, single cam a hybrid cam pak jen nahoře. To však ve většině případů stačí, protože horní kladka je blízkým cable guardem více ovlivněna a tak se obvykle nemusí pracovat s náklonem spodní kladky.
Dále lze k dorovnání použít cable guard, pokud jeho konstrukce umožňuje jeho natočení vůči riseru a tedy snížení nebo zvýšení odklonu lanek od jejich osy. Odklon je totiž většinou takový, aby nehrozil kontakt s kormidly a to s určitou rezervou. Obvykle lze cable guard natočit o kousek blíže a tak snížit odklon lanek, ale chce to vyzkoušet jestli při výstřelu nedochází ke kontaktu s kormidly.
Existují však případy, kdy to takto snadno nejde.
zradou je kupříkladu plovoucí (floating) yoke, kterým disponují některé modely. V podstatě jde o to, že větvení yoke není integrální součástí BC. Každý twist se tam po pár výstřelech rovnoměrně rozprostře mezi oběma konci, bez efektu na náklon kladky. Zde je možnost změnit yoke na fixní (což řada majitelů také dělá). Průběžné konce yoke se napevno přivážou ke kroužku tak, aby nemohly prokluzovat a tím se získá pevný yoke, který lze ladit běžným způsobem.
U systémů single a hybrid se může stát, že twistování v akceptovatelném rozsahu jednoduše nestačí k narovnání kladky. Rovněž se vzácně může stát, že budeme potřebovat srovnat spodní kladku, ale u těchto systémů nemáme dole yoke kterým by to šlo.
Konečnou je pak původní systém binary, který přes své jiné kvality nedisponuje vůbec žádným yoke které bychom mohli ladit.
Pokud jsme narazili na tyto limity, je k dorovnání kladky možné použít metodu zvanou cam shimming, což by se dalo hrubě přeložit jako podložkování kladek. Princip takové techniky je relativně jednoduchý. Samotná kladka se otáčí okolo osy, která ji spojuje s ramenem. Kladka se ramene přímo nedotýká, protože mezi sebou mají distanční kroužky, udržující kladku na správném místě. Pokud tento systém rozebereme a změníme pořadí, kroužků, tak můžeme posunout pozici kladky na ose doleva nebo doprava. Tím změníme i vektor kterým na kladku působí lanka a tím změníme zákonitě i náklon kladky. Pokud je tedy kladka nakloňena doprava, tak její posun na ose více doprava náklon kompenzuje. Pokud je kladka zase nakloněna doleva, provedeme korekci posunem doleva.
V praxi to však není úplně snadné poladění a vyžaduje dostatek zkušeností a kvalitní press, a je velice žádoucí I bow board, díky kterému můžeme v klidu pozorovat náklon kladky v průběhu celé délky nátahu. Konečně, k této technice bych sáhnul teprve po vyčerpání standardních možností. Vyjímáme zde kladky z zmáčknutých ramenou, což je poněkud za hranou běžného servisu. Zásah sice lze provést I s mobilním pressem, ovšem v takovém případě musíme z luku sundat všechny lanka, stáhnout tak, že ramena již nezabírají, provést vlastní shimming, stáhnout a pak dát vše tam kde to bylo a jak to bylo, což je dosti náročné.
Samotný proces vypadá tak, že zmáčkneme ramena v pressu. Odstraníme ségrovky a opatrně vysuneme osu, díky čemuž můžeme vyjmout kladku a podložky, ty nyní přeskládáme podle toho kam chceme kladku posunout, popřípadě je nahradíme vlastními položkami. V takovém případě je nutné před vlastním výkonem změřit tloušťku soustavy kladky a původních podložek, přičemž nová soustava musí být na celkovou šířku totožná. Další věc přes kterou nejede vlak, je nutnost mít alespoň jednu podložku, bez ohledu na její tloušťku, mezi kladkou a ramenem. Kontakt kladky a ramena hrozí poškozením jednoho nebo druhého.

Pokud nevystačíme s položkami na luku, tak je třeba najít náhradu. Košer řešení je samozřejmě koupit si přímo podložky určené pro shimming (shim kit) . Dostupnost je v naší kotlině samozřejmě špatná a cena, na to že jsou to v podstatě jen podložky dosti vysoká. Druhá možnost je vydat se s osou do železářství a najít podložky vhodného vnitřního průměru. Najít se vskutku dají s vhodnou tolerancí.
Krom shimmingu je v případě luků s děleným ramenem ještě jedna možnost jak naklonit kladku a to proházení ramen. Ramena totiž nikdy nejsou naprosto stejně silná. Obvykle jsou rozdíly tak malé, že není problém jejich zaměnitelnost, ale dostatečně velké na to, aby se to při nátahu mohlo projevit. Je tedy možné, že v klidové pozici se I vzorově rovná kladka při nátahu stočí na stranu a naopak.
V některých případech, kupříkladu PSE u svých ramen X-Force používá schválně jinak silná ramena pro optimální chod a jsou i podle toho označena trojmístným kódem, jehož posloupnost je k dohledání na stránkách výrobce. Teoreticky, pokud se nám kladka stačí doleva, tak pokud bychom dali doleva silnější rameno, tak tuto stranu přizvedneme. Je to však třeba vyzkoušet, protože výsledek se nedá dopředu zaručit a bral bych to jako poslední možnost jak kladku srovnat a to jen u ladičů, kteří dobře ví co dělají.

Tomáš Prachař

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.