Výběr a sestavení šípu

Šípy se v dnešní době supermoderních kladkových luků můžou na první pohled zdát jako nijak zvlášť důležitá komponenta, ale opak je pravdou. i ten nejpokročilejší luk bude k nepoužití bez vhodného šípu a jejich výběru je tak třeba věnovat náležitou pozornost.
Moderní šíp se skládá z vlastního těla zvaného shaft. Do něj se z jedné strany vkládá končík, do kterého se opírá tětiva a z druhé strany se do shaftu lepí insert, do kterého se následně našroubuje hrot. Poslední komponentou jsou pak kormidla. Rozebereme si nyní jednotlivé komponenty a jejich výběr dopodrobna.

Shaft

Vlastní tělo šípu se označuje jako shaft. Je to v podstatě jednoduchá trubka normovaných rozměrů a vlastností. Shafty se vyrábějí z několika různých materiálů s rozdílnými vlastnostmi.
Tradičně se k výrobě shaftů používá dřevo, ale jeho vlastnosti jsou výrazně horší než u alternativ. Jsou podstatně méně odolné a nedosahují takové rozměrové přesnosti a stálosti oproti hliníku a karbonu. Na kladku dřevěný šíp určitě ne a na tradičák jen pokud trváme na tradičním dřevě. Dřevěným šípům se budu věnovat v některém z dalších článků, ale teď je pro přehlednost vynechám.
Hliníkové shafty jsou poměrně levné a velice odolné. Problémem však je, že když už se jednou ohnou tak zůstanou ohnuté. Pokud to není nějak velký ohyb, tak se dají víceméně opět narovnat pomocí svěráku, či k tomu určené rovnačky. ale vždy to bude jen víceméně, ne dokonale a to se projeví v přesnosti. Další nevýhodou je obvykle větší průměr shaftu než u karbonu se srovnatelným spinem. Výsledné šípy jsou tak citlivější na snos větrem a mají horší balistiku. Jsou také podstatně těžší než karbon, ovšem to nemusí být v lovecké praxi na škodu, jak si řekneme dále.
Karbonové shafty jsou v dnešní době asi nejoblíbenější. Dominují sportovní střelbě a dnes pomalu i té lovecké, alespoň pokud se bavíme o šípech do kladkového luku. Jejich hlavní výhodou je jejich konzistence vlastností a extrémní odolnost proti ohnutí. Ano, můžou se zlomil, ale až do té chvíle budou vždy perfektně rovné. Na druhou stranu, nejsou tak odolné jako hliník. Potencionálně mohou být i nebezpečné v rukou neznalého střelce, protože případné poškození nemusí být na první pohled znát.
V praxi to může vypadat tak, že při střelbě chybíme a místo terčovnice to napálíme do svahu. Šíp vytáhneme a ejhle, je na pohled v pořádku. Ovšem pod vrstvou zeminy narazil na kámen a i když nevypadá poškozeně, tak jeho strukturální integrita je narušena. Pokud takový šíp založíme do luku a vystřelíme, může se stát, že shaft prostě nevydrží tah tětivy a praskne v šípovém okně. To vypadá tak, že se rozpadne na dlouhá, ostrá vlákna, která se rozjedou všemi směry a věřte, že do ruky držící luk vjedou jako do másla. Zranění jsou z toho opravdu ošklivá. Na druhou stranu to není nějak častá nehoda a hlavně se jí dá snadno zabránit. Existuje zásada, v angličtině nazvaná jako flex it first, podle které než vložíme šíp do luku tak jej ohneme v rukou, zhruba 45° tam a zpátky. Pokud je poškozen, tak se zlomí, začnou se z něj třepit vlákna, nebo v něm křupne. V takovém případě jej jednoduše vyřadíme. Pokud se však nic z toho nestane, tak šíp můžeme bezpečně vystřelit.
Karbonové shafty jsou velmi lehké. To může být problém, pokud preferujeme těžší šípy, nebo v případě silných loveckých tradičáků, které těžké šípy přímo vyžadují, ale lze to obejít vlepením dodatečných závaží, nebo těžšího insertu.
Další možností je kompozitní shaft, který je zhotoven ze dvou materiálů, konkrétně karbonu a hliníku. V podstatě jsou to dvě trubky vložené a spojené tak, aby vytvořili jeden celek. Takový shaft má do určité míry výhody obou materiálů. Neohne se a současně je celkově odolnější.
Konstrukce kompozitního shaftu je buď s hliníkovým pláštěm a karbonovým jádrem, kupříkladu FMJ od Eastonu, nebo naopak s karbonem venku a hliníkem zevnitř, třeba ACC opět od Eastonu. Řekl bych, že pro lovecké použití je vhodnější konstrukce s hliníkem zvenku. Taková varianta mi přijde odolnější, ale názory na to se liší. Jejich nevýhodou je vyšší cena oproti předchozím možnostem a horší dostupnost na našem trhu.
Pro úplnost dodám, že se ještě dá narazit na shafty z laminátu, ale ty jsou již oprávněně na ústupu. Jediná jejich výhoda je nižší cena, ovšem pokud ji dáme do kontextu s životností, tak vyjdou dráž než většina karbonů. Laminát opravdu nebrat.
Volba materiálu shaftu našeho budoucího šípu záleží na více faktorech. Stran loveckého kladkového luku je nejlepší volba kompozit, ovšem ten přijde draze, nebo nepřijde vůbec. Karbon je pak levnější, avšak adekvátní alternativou, pokud se dodrží bezpečnost. Rovněž je to jasná volba pro přívržence lehkých šípů. Hliník je plně použitelný, ale nedosahuje kvalit karbonu a rovněž cenový rozdíl není nějak propastný.
Pokud jde o tradiční luk, tak dřevo bych bral jen pokud bychom trvali na tradičním materiálu. Z hlediska užitných vlastností je nejlepší opět kompozit. Vhodnost karbonu a hliníku se zde však do určité míry vyrovnává, protože karbon budeme muset opatřovat dodatečným závažím, protože tradičák potřebuje těžší šípy.
Co se týče výběru značky, nebo konkrétního modelu shaftu, tak lze říci, že u zavedených výrobců nemůžeme šlápnout vedle. V našich končinách je nejčastější volbou firma Easton, dále pak Gold Tip a Carbon Express. Z levných karbonů můžu z vlastní zkušenosti doporučit Easton PowerFlight, z hliníků Easton GameGetter ii a z kompozitů Easton FMJ. Výborné jsou karbony Bloodline nebo řada Hunter od Gold Tip.
Já osobně používám do tradičáku hliníkové shafty Easton Gamegetter II a do kladky karbonové Easton PowerFlight. Ač to nejsou nějaké top modely, tak pro potřeby lovecké lukostřelby svými vlastnostmi naprosto stačí. Původně jsem do kladky používal renomované kompozitní shafty FMJ, ale poměr cena/výkon mě nepřesvědčil. Je třeba totiž počítat s tím, že o šípy budeme při téhle kratochvíli přicházet. Z mé lovecké praxe můžu říci, že jen nemnoho šípů, včetně FMJ, přežilo lov. Většinou se vylomí insert s hrotem i s kusem shaftu. Část šípů se rovněž ztratí při tréninku pokud střílíme venku. Současně pro naše potřeby není nutné mít tak dokonalé šípy jako pro sportovní střelbu, kde se honí milimetry na 70 m, takže bych ekonomickou stránku výběru nepodceňoval.

Končík

Další nezbytnou komponentou je končík, anglicky nock. Prostřednictvím končíku se šíp vkládá na tětivu. Historicky se jednalo o prostý zářez do dřevěného těla šípu. Dnes se používají výměnné plastové končíky které se jednoduše nasunou do trubky shaftu. Shafty se vyrábějí v několika průměrech, takže při výběru končíku je nutné vybrat správný typ, který bude pasovat. Výrobci shaftů na svých stránkách zpravidla uvádějí kompatibilní typy končíků na konkrétní shaft. U některých, převážně hliníkových shaftů se končík nevkládá přímo, ale prostřednictvím mezikusu, který se nazývá bushing. Ten je již často vložen do shaftu výrobcem, občas je však třeba jej dokoupit. Kromě standardního provedení bushingu z plastu se dá sehnat hliníkový bushing. Ten sice přidává váhu v nevhodném místě, ale má tu výhodu, že pokud se nám povede Robin Hood (zásah jednoho šípu v terčovnici druhým) tak bushing ochrání shaft zasaženého šípu před roztrhnutím. Není to však 100% ochrana a jsem toho názoru, že nevýhody takového řesení převládají. Tudíž bych se klonil k lehkému plastu. Okrajově se lze ještě setkat s instalací speciálně tvarovaného plastového končíku na pin, což je v podstatě hliníková spojka, která se z jedné strany nasune do shaftu a z druhé se do ní nacvakne vlastní končík. Na rozdíl od bushingu lze pin instalovat do jakéhokoliv shaftu, respektive vyrábí se ve všech velikostech a měl by poskytovat spolehlivější ochranu shaftu před destrukcí při zásahu. Opět to sice rozhazuje váhu kam nechceme, ale pokud máme opravdu problém s rozstřelováním šípů, tak toto je použitelné řešení.
Končíky se dělají v nespočtu barevných variací, přičemž záleží jen na našem vkusu který vybereme. Klonil bych se k oranžové a podobně nápadným barvám, zbloudilý šíp je pak lépe k nalezení.
Vlastní kapitolou jsou svítící končíky, anglicky lighted nock. V podstatě je to malá led dioda s baterií, která se rozsvítí při výstřelu a prosvítá skrze průsvitné tělo končíku. Prostě se rozsvítí zadek šípu, který je tak z pohledu střelce dobře viditelný při letu a dopadu, což má řadu výhod. V první řadě je to užitečné při lovu, kdy máme lepší kontrolu umístění zásahu. S větší jistotou tak můžeme říci, jestli a kam jsme zvíře zasáhli a podle toho postupovat. Velká část lovů se totiž odehrává za zhoršených světelných podmínek brzy ráno nebo večer a ještě pod dojmem okamžiku je mnohdy těžké objektivně zhodnotit zásah, pokud zvíře po nástřelu odběhne. Dále se taková svítící vymoženost hodí při tréninku. Lépe se najde zbloudilý šíp, zhodnotí zásah v terči na dlouhou vzdálenost bez potřeby jít blíže a dobře patrná trajektorie šípu umožňuje zhodnocení čistoty letu, což muže posloužit jako zpětná vazba pro ladění.
Svítící končíky však mají i řadu nevýhod. V první řadě jsou těžké a to v nejméně vhodném místě úplně vzadu, což může rozhodit optimální vyvážení šípu. Většina střelců si navíc osadí svítícím končíkem jen část šípů, takže soustřel může být jiný od těch standardních, pokud nepoužijeme závaží na srovnání váhy a vyvážení, popřípadě treninkové verze končíků, které váží stejně jako ty svítící. Dále je zde otázka ceny a dostupnosti. Nejběžnější obyčejný končík Easton Super Nock stojí 16 kč, zatímco takový Lumenok přijde na cca 300 kč a to není zdaleka nejdražší. Ten se u nás alespoň dá sehnat, ale ve většině případů budeme odkázáni na dovoz ze zahraničí. Dále jsou takové končíky méně odolné, přibývá starost se sehnáním a výměnou speciální baterie, složitější montáží a samozřejmě je zde možnost poruchy. Osobně si myslím, že nevýhody převažují a ač jsem takové končíky nějakou dobu používal tak mě nepřesvědčily a nutno dodat, že většina střelců si rovněž vystačí s jednoduchým plastovým násuvným končíkem. Na druhou stranu existuje nezanedbatelný (leč stále minoritní) počet střelců, kteří nedají na svítící končíky dopustit.
V USA se dá vybírat z několika modelů a samozřejmě i z jejich čínských kopií na Ebay. Liší se způsobem aktivace, deaktivace, režimem svícení a samozřejmě cenou. Před koupí je nutné se ujistit, že vybraný model bude pasovat do našich shaftů. Dále je třeba vybrat barvu, za mě doporučuji červenou, která je nejenom dle mého názoru v praxi nejlépe viditelná. Osobně mám zkušenost s Lumenockem a Firenockem. Samozřejmě existují i další modely, ale ty mě tolik neoslovili. Tu způsobem aktivace či deaktivace, nebo třeba pochybnou spolehlivostí.
Asi nejrozšířenější je Lumenok který, jak již bylo řečeno, se dá sehnat relativně snadno i u nás. Dorazí již sestavený a snadno se vloží do shaftu. Vystřelíte, rozsvítí se tlakem na spínač. Vypnete tím, že s ním prsty lehce zakýváte. Pokud chceme nějaký jednoduchý a dostupný svítící končík tak je to jasná a osvědčená volba.
Firenock je oproti tomu takový topmodel. Obsahuje senzor detekující zrychlení, který jej aktivuje. Pro vypnutí stačí končíkem lehce klepnout třeba o zem. Existuje v nepřeberném množství barev a krom základní verze, která svítí dokud jí nevypneme existuje i terčové varianta, která po výstřelu svítí pouze 15 vteřin. Nevýhoda Firenocků je vyšší cena a nutnost poměrně pracného sestavení.

Kormidla


Další na řadě jsou kormidla, zvaná též stabilizační křidélka, olepení, opeření nebo letky, anglicky pak fletching nebo vanes. Jedná se o 2-4 kusy profilů, které se lepí na shaft a jejich primárním účelem je stabilizace letícího šípu, což má výrazně pozitivní vliv na přesnost. Kormidla jsou schopny do určité míry absorbovat chyby střelce nebo nastavení a sladění hardwaru. Z toho důvodu se pro některé metody ladění používají šípy bez kormidel, takzvaný bareshaft, který letí tak jak byl vystřelen aniž by jej rovnala kormidla. V drtivé většině případů jsou šípy olepeny třemi kormidly po 120°.
Existuje nepřeberné množství různých modelů a velikostí kormidel což nováčkům znesnadňuje jejich výběr. Pokud jde o lovecké kladkové luky běžných parametrů s moderní základkou typu Whisker Biscuit nebo drop away, tak se většině střelců osvědčili kormidla Bohning Blazer 2“ popřípadě rozměrnější Arizona 4“. U kladek se obvykle preferují kormidla z plastu nebo gumy, protože mají vyšší odolnost a životnost než tradiční peří.
Peří je zase preferovanou volbou u tradičních luků, neboť tuhý plast si úplně nerozumí se střelbou z holého shelfu. Tam kde se peří při kontaktu se šípovým oknem jednoduše splácne aniž by výrazně ovlivnilo dráhu šípu, tam plastové kormidlo muže záď šípu odkopnout do boku, což má vliv na přesnost a rychlost. U silných loveckých tradičních luků se obvykle používají rozměrné péřové letky délky 4“-5“. Existují dva základní tvary péřových kormidel: parabolic a shield. Parabolic má konec seříznutý dokulata. Je trochu odolnější a trochu levnější. Shield má zase o něco málo lepší kormidlovací vlastnosti. V praxi v tom takový rozdíl není a osobně na 60 lbs luk používám parabolic délky 5“.

Existují tři hlavní způsoby lepení kormidel na shaft, přičemž jeho volba je provázaná s volbou délky kormidel.
Straight znamená, že osa kormidla je k ose shaftu nalepena paralelně. Nikam neuhýbá, nijak se nekroutí. Takový styl lepení klade nejmenší odpor při letu a nebrzdí tak šíp. Navíc se nejsnadněji lepí na shaft. Nevýhodou je podstatně menší schopnost stabilizace šípu oproti alternativám. U sportovní střelby s lehkým šípem a s dokonalou technikou to není problém, ale pro loveckou realitu, kde střílíme těžký šíp osazený broadheadem z výkonného luku to nemusí a pravděpodobně taky nebude stačit. Nedoporučuji.
Pro naše účely bude lepší lepení kormidel do offsetu. Kormidlo je zde opět nalepeno rovně, ale není rovnoběžné s osou shaftu. Zahýbá na určitou stranu a o určitou hodnotu stupňů. Takové řešení stabilizuje šíp daleko lépe než straight a uděluje mu rotaci, která dále zlepšuje směrovou stabilitu. Přesto nárůst odporu vzduchu zde při letu zde ještě není nijak dramatický. Obvykle se offset pohybuje od 2° do 8° čím více stupňů, tím větší stabilizace, ale tím větší odpor. Nejčastěji se používá offset kolem 4° Dále rozlišujeme offset pravý a levý, v závislosti na kterou stranu se kormidla stáčí. Existují menšinové názory, že na tom záleží, pro praváky se doporučuje pravý offset a naopak, v lovecké praxi je to však naprosto jedno.
Helical se vyznačuje tím, že spojnice mezi předním a zadním koncem kormidla není rovná, ale jedná se o křivku a rovněž uhýbá vůči ose šípu. Jde to prostě do vrtule. Offset se dá nastavit, ale vlastní zakřivení determinuje tvar lepících kleštin. Čím víc do vrtule, tím lepší stabilizace. Helical má zdaleka nejlepší stabilizační schopnosti a je schopen ukočírovat i ty největší broadheady na extra těžkých šípech i při použití krátkých kormidel. Na druhou stranu taky klade největší odpor a tedy brzdí šíp. Rovněž lepení na shaft vyžaduje trochu více zkušeností a pečlivosti. Agresivní helical si také moc nerozumí s některými typy základek, speciálně pak s populárním Whisker Biscuit, který hůře nalepené helicaly rád strhává.
Volba kormidel, typu lepení a hodnota je vždy otázkou kompromisu. Čím je plocha kormidla a hodnota odklonu od osy větší, tím více je šíp stabilizován, tím lépe pohltí případné chyby střelce nebo nastavení a sladění hardwaru a lépe si poradí s rozměrným loveckým hrotem. To je však vykoupeno větším odporem a tedy i ztrátou rychlosti. Většině lovců včetně mě se na běžné konfiguraci lovecké kladky 60-70 lbs a rozumně těžkého šípu do 500 grn osvědčila kombinace krátkého kormidla, kupříkladu Blazer 2“ nebo Arizona 2.3“ s offsetem kolem 5° nebo lépe s helicalem. Další zase upřednostňují 4“ kormidlo s offsetem kolem 3°
Stran barvy bych volil co nejvýraznější. Šíp je pak lépe vidět i z dálky na terčovnici a lépe k nalezení kdekoliv jinde. Většina lovených zvířat je víceméně barvoslepá, takže to naší kamufláž neohrozí.
Většina šípů se opatřuje jedním kormidlem, které je barevně odlišené od ostatních. Nazývá se leading vane a díky jeho poloze vůči zářezu končíku směřuje při založení šípu na tětivu luku vlevo (u leváků vpravo). Je to z toho důvodu, abychom zakládali šíp do luku vždy stejně kvůli konzistenci výstřelů. U drop away základek na kladkách to není nezbytně nutné, ale v jiných případech to není od věci a třeba u tradičáků je to nezbytně nutné.

Pro úplnost ještě musím zmínit jeden druh kormidel známý jako FOB. Je to plastový válcový profil o průměru 1“, který se jednoduše navlékne na šíp místo běžných kormidel. Nemám s ním osobní zkušenost. U nás je to těžká exotika a i v USA se jedná o okrajovou záležitost. Uživatelé se shodují, že šíp osazený FOB má výjimečně čistý let a dobrý poměr stabilizace a brždění. Je prý však při letu trochu hlučnější a samozřejmě je dražší. Pro nás navíc špatně dostupný.
Lze jej používat jen na kladkovém luku který je osazený drop away základkou. Je nezbytné, aby se FOB ničeho na luku během průletu nedotknul, protože vzhledem k jeho pevné konstrukci by to mělo výrazný vliv na dráhu šípu, popřípadě by mohlo dojít i k poškození hardwaru. Osobně si myslím, že nevýhody převažují, na druhou stranu nemůžu popřít, že FOB má za sebou skupinku nadšených uživatelů.

Wrap

Wrap není nezbytnou ani běžnou (v rámci bowhuntingu) součástí šípu, ale přesto se s ním můžeme setkat. Jedná se o folii, která se lepí na povrch shaftu, obvykle na místa, kam přijdou kormidla. V tomto případě se tedy nejdříve nalepí wrap a na něj se teprve nalepí kormidla. Wrap je buď ve formě samolepky, nebo jako smršťovací trubička, kterou navlečeme na shaft a pod plamenem smrštíme, takže pevně přilehne. Názory na používání wrapu se různí. Jejich zastánci tvrdí, že nalepené kormidlo na fólii wrapu drží lépe, než by drželo na samotném shaftu. Dále plní původní učel, což je správná identifikace šípu, což se může hodit kupříkladu na střelnici. Odpůrci poukazují na to, že wrap přidává váhu na šíp přesně v místě kde se to nejméně hodí, to jest na konci a rozhazuje tak vyvážení. Dále je to další komponent se kterým bychom se museli drbat. Faktem je, že wrap se podstatně více používá při sportovní střelbě než při bowhuntingu, já jej rovněž nepoužívám.

Insert

insert je závitová vložka, která se vlepí do shaftu a následně se do ní našroubuje hrot. Existují i hroty, které se přímo vlepují do shaftu bez insertu, ale to je spíše sportovní záležitost a v lovecké praxi je samostatný insert a hrot dominantní koncept. Takové řešení má výhodu v univerzálnosti. Nemusíme mít sadu šípů na trenink a druhou sadu na lov, prostě jen vyměníme hroty dle toho jaký potřebujeme a stejně snadno vyměníme poškozený hrot za nový. inserty dále mají velký vliv na vyvážení a celkovou váhu šípu. Nejčastěji se vyrábějí z hliníku, popřípadě těžší z mosazi nebo bronzu. Váha běžně dodávaných insertů je obvykle 20-30 grn, ale lze sehnat i 50 grn a některé typy mají navíc možnost dodatečného přišroubování závaží. To se hodí pokud chceme nahnat váhu na předek aniž bychom sháněli nestandardně těžké hroty.
Standardní insert se označuje jako HiT a drtivá většina hrotů na trhu je s nimi kompatibilní. Jediný další typ, který doznal nějakého rozšíření je Deep Six od firmy Easton, do kterých běžné hroty nenašroubujeme a v takovém případě si k nim musíme sehnat speciální kompatibilní hroty. Rovněž musím varovat, že jak shafty tak samozřejmě i inserty se dělají v několika průměrech, což je třeba při výběru komponent zohlednit.

Hroty

Jako lovci budeme potřebovat dvě sady hrotů, jednu na trénink a druhou přímo na lov. Není totiž moudré používat lovecké hroty přímo na trénink, respektive ne často. Jednak jsou podstatně dražší a choulostivější, druhak se jejich použitím výrazně snižuje životnost terčovnice. Obvyklé je používání hlavně terčových hrotů a po broadheadech sáhneme jen jako doplňek při tréninku a pak samozřejmě při vlastním lovu. Broadhead je natolik specifická komponenta, že si jí rozebereme v samostatném článku.
Naproti tomu, výběr terčového hrotu je nadmíru jednoduchý. ideálním cílem je, aby šíp s terčovým hrotem měl stejnou balistiku a tedy bod zásahu jako s broadheadem. Toho docílíme výběrem správné váhy hrotu. Obvykle se volí stejná váha jako má broadhead. Tedy pokud má broadhead 100 grn, tak i terčový hrot bude nejspíše létat stejně s váhou 100 grn, za předpokladu řádně seřízeného luku. Ovšem chce to vyzkoušet a pokud nám to lítá jinam a přitom jsme si jistí seřízením, tak můžeme zkusit jinou váhu. Vyjímkou třeba mohou být rozměrné fixní broadheady, k nimž často lépe sedí o trochu těžší terčový hrot.
Existuje několik málo typů terčových hrotů, lišících se tvarem. Létají prakticky stejně, rozdíl je hlavně v jejich vlastnostech při zásahu terčovnice. U nás se dá nejčastěji sehnat typ Combo, nebo Bullet. Combo má tendenci zajet hlouběji do terčovnice a je méně odolný pokud to omylem napálíme někam jinam. Bullet je zase při porovnání lehce destruktivnější pro povrch terčovnice, což snižuje její životnost. Pokud používáme standardní kupovanou terčovnici klonil bych se tedy spíše k Combu, ale pokud střílíme do hadráku je to jedno.
Poslední věcí kterou musíme při výběru zohlednit, je průměr shaftu. Jak jsme si již říkali, shafty se dělají v několika rozměrech a průměr hrotu to musí reflektovat. Výrobci tyto informace zpravidla udávají na svých stránkách. Průměr shaftů a hrotů se obvykle udává v poněkud uživatelsky nepříjemné formě zlomků palce, kupříkladu 5/16“ nebo 11/32“. Pokud k našemu shaftu neseženeme odpovídající velikost hrotu, lze použít rozměrově nejbližší, nižší rozměr. Pokud by byl hrot větší, hůře by se totiž šíp vyprošťoval z terčovnice.

Konfigurace a parametry šípu

To bychom měli rozebrány a popsány jednotlivé komponenty. Nyní se podívejme jaké vlastnosti budeme u budoucího šípu muset řešit.

Spine

Pod pojmem spine se skrývá tuhost shaftu při ohybu. Navzdory obecnému přesvědčení není šíp při výstřelu rovný. Ve chvíli kdy vypustíme tětivu, tak její tah působí proti setrvačnosti šípu, jehož váha je navíc posunuta výrazně vpředu. Jak chce předek šípu zůstat na místě a tětiva jej vytlačit, tak dojde ve střední části k dočasnému prohnutí. Šíp se v podstatě začne vlnit, prohýbá se sem a tam a v tomto stavu opouští luk. Tento jev se nazývá archery paradox. Může se to zdát jako nežádoucí vlastnost, ale opak je pravdou. V případě tradičních luků se díky archery paradoxu šíp v podstatě vyhne luku. Díky průhybu se šíp odpoutá od šípového okna, ačkoliv hrot míří stále stejným směrem a oblétne riser aniž by se jej dotknul. Prostě elegantně provlní okolo. To má jednak pozitivní vliv na přesnost, jednak by bez toho téměř nešlo střílet z primitivních luků, které nedisponují šípovým oknem, protože pak by šíp letěl výrazně mimo osu.
V případě moderních kladkových luků s velkým šípovým oknem a při střelbě pomocí vypouštěče panuje názor, že vyšší spine se na přesnosti nijak zásadně neprojevuje, protože šíp se nemusí ničemu vyhýbat, s čímž se dá souhlasit. U všech luků ovšem platí, že pokud se šíp prohýbá tak jak má, tak efektivněji přebírá a následně distribuuje energii, kterou na něj působí tětiva. Jednoduše řečeno, správný spine = rychlejší a přesnější šíp.
V případě, že bude spine tužší než potřebujeme, tak bude šíp pomalejší a méně přesný.
Pokud bude spine měkčí než potřebujeme, dojde k tomu samému, akorát nepřesnost bude způsobena přílišným kmitáním. Navíc se zde vystavujeme nebezpečí, že šíp praskne. Při výstřelu totiž na šíp působí taková síla, že šíp se může pohnout za mez své pevnosti. V takovém případě se buď permanentně ohne, zlomí, nebo v případě karbonů doslova roztříští, což může vyústit v nepěkné zranění. Pokud vystřelíme šíp se spine kupříkladu 340 z luku který by potřeboval spine 300, tak se nic tak destruktivního stát nemůže, ale čím měkčí šíp oproti ideálu, tim více si koledujeme o nehodu.
Výrobci na trh přímo dodávají shafty s odstupňovanou hodnotou statického spine. Ta je definována jako průhyb shaftu ležící na dvou bodech, které jsou od sebe vzdáleny 28“ a shaft je vprostřed zatížen váhou 1,94 lbs. Výsledný průhyb od osy nezatíženého shaftu se udává v setinách palce. Kupříkladu pokud máme shaft s hodnotou spine 500 znamená to, že pod danou váhou a na dané délce dojde k průhybu o 0,5“. Platí tedy, že čím je hodnota spine nižší, tím je shaft tužší, tedy schopen snášet vyšší zatížení a naopak. Standardně se shafty dodávají se spine (pro nás využitelných hodnot) 500, 400, 340 a 300. Takový výběr stačí pro běžné libráže luků, ovšem pro extra silné luky s 80 lbs a více se dělají i speciální tužší shafty 250, 200 atd.
Výsledný spine hotového šípu se však neodvíjí jen od spine shaftu, ale i jeho délky. Je pochopitelné, že čím delší shaft, tím delší průhyb. Dále zde má vliv váha komponent šípu, zvláště hrotu a insertu. Zjednodušeně řečeno, čím větší váha vpředu, tím větší odpor vůči tětivě a tím větší průhyb shaftu. Samozřejmě zde hraje velkou roli i charakteristika luku, jeho síla a délka nátahu. Všechny tyto proměnné jsou zohledněny při výpočtu dynamického spine, který definuje, jak se chová hotový šíp při zatížení, nikoliv samotný shaft jako v případě statického spine.
Máme dva způsoby jak vybrat správný spine pro náš luk. Podle tabulky, nebo podle programu. Pokud jde o tabulky, tak ty poskytují výrobci šípů na svých stránkách. Rozhodneme se jaký model shaftu chceme a podíváme se do tabulek, kde si najdeme naše DL, váhu hrotu který chceme používat a délku šípu. Samozřejmě to není nejpřesnější metoda. Některé tabulky zohledňují ještě typ nebo agresivitu kladky – soft, medium nebo hard, ale ve skutečnosti jsou rozdíly mezi různými modely luků natolik velké, že je nelze takto jednoduše zaškatulkovat. Nicméně je to samozřejmě lepší než se jen řídit podle odhadu. Pokud vybereme spine podle tabulky, budeme se pohybovat v bezpečných hodnotách, navíc spine se dá dodatečně ovlivnit váhou hrotu, popřípadě zakrácením shaftu. Jak jsme si již říkali, v případě kladkových luků není tužší spine takový problém, tudíž pokud nám v tabulce vyjde optimální hodnota blízko tužší alternativy, tak bych spíše vzal tu. i přes nedokonalosti tabulky, je to preferovaná metoda a to hlavně díky své jednoduchosti.
Daleko přesnější je výběr pomocí programu. Asi nejrozšířenější jsou programy od PinWheelSoftware, které lze nainstalovat do PC i do smartphonu. Není to jediná možnost, na trhu jsou i programy od jiných firem, některé osekanější jsou dostupné i přímo v prohlížeči a zadarmo, nicméně PinWheel platí objektivně za zlatý standard a subjektivně jej já sám spokojeně používám již léta. Výhoda programu je, že do něj primo zadáme detailní parametry našeho luku a příslušenství, popřípadě najdeme konkrétní model v adresáři, pokud je obsažen (což většinou je) je to trochu pracnější než u tabulky a je třeba více znalostí, abychom věděli co děláme a na co se po kalkulaci díváme, ale zase to není raketová věda. Výsledkem pak je nejenom perfektní sladění konfigurace šípu ke konkrétnímu luku, ale spoustu dalších informací, jako rychlost, FOC, KE nebo balistická křivka. Dále si s konfigurací šípu můžeme libovolně hrát. Kupříkladu si jeden typ šípu sestavit na lov těžké zvěře a druhý na běžnou medium game. Najít optimální FOC nebo porovnávat různé konfigurace. V neposlední řadě můžeme v důsledku takto ušetřit za nákup vybavení, které by nám v praxi nefungovalo optimálně, což program odhalí.
Obecně bych řekl, že pokud s lukostřelbou začínáme, tak nám ke štěstí bude, minimálně ze začátku, stačit tabulka. Pokud však po nějaké době seznáme, že nás to baví a chceme se dále rozvíjet, tak investice do programu nebudou vyhozené peníze.

Délka šípu

Šíp má být minimálně tak dlouhý, aby spočíval při našem plném nátahu shaftem bezpečně na základce. Nesmí ze základky spadnout, ani by na ní neměl ležet hrotem. Není nezbytně nutné, aby hrot musel trčet z šípového okna před luk, ale nesmí se dotýkat žádné části luku nebo základky, což se týká hlavně broadheadů. Pokud však nutně nepotřebujeme ušetřit váhu, nebo nemáme jiné důvody k co nejkratším šípům, je vhodné mít délku šípu s určitou rezervou, řekl bych alespoň 1“, což nám zajistí bezproblémová užití se všemi hroty.
Dále jak již bylo řečeno, délka shaftu nám přímo ovlivňuje spine šípu, takže pokud bychom seznali, že je šíp moc měkký, tak díky rezervě jej můžeme o trochu zkrátit a tím přidat šípu na spine.
Délka šípu se měří od začátku shaftu, včetně okraje insertu do zářezu v končíku. Délka hrotu tedy není zahrnována do výpočtu.

Průměr šípu


Obecně platí, že čím má šíp menší průměr shaftu a hrotu tím lépe. Sestava má pak lepší balistiku a menší snos, protože díky menší ploše na ní tolik nepůsobí odpor vzduchu a vítr. Dále má pak šíp lepší průbojnost, což je žádaná vlastnost při lovu. Celkově je tedy vhodné při výběru upřednostnit tenčí shafty. Není to však nezbytností a rozhodně to neznamená, že třeba shaftem velikosti 11/32“ by se nedalo střílet a lovit. Jako takový standard je dnes brán průměr 5/16“, což je necelých 8mm a velké oblibě se ještě těší 6mm shafty.
Nevýhodou opravdu malých průměrů je pak o něco menší odolnost proti poškození a taky se na ně hůře lepí kormidla, ale to se bavíme o extrémech typu 4mm FMJ injexion.
Hlavní háček se však skrývá jinde. Poptávka po co nejmenším průměru shaftu vedla nejprve k tomu, že se maximálně zeštíhloval a modifikoval insert, ale jen do té míry, aby byl stále kompatibilní se standardním hrotem. To šlo až do průměru shaftu 5mm. Kvůli menšímu shaftu už musel vzniknou nový typ hrotů a insertů zvaný Deep Six, který umožnil zeštíhlení shaftu až na 4mm. Takové řešení má své stinné stránky v tom, že na trhu je jen nemnoho kompatibilního příslušenství, což značně komplikuje a zužuje výběr a to natolik, že bych se tomu spíše vyhnul. Do této hranice však platí, že užší je lepší.
Deep Six se týká všech průměrů shaftů 4mm a některých 5mm.

Váha šípu

Celková váha šípu a jeho vyvážení je jedním z nejdůležitějších parametrů šípu. V první řadě je zde minimální přípustná váha šípu, pod kterou nesmíme jít. Všechny luky jsou konstruovány tak, aby energii nahromaděnou při nátahu vložili při výstřelu do šípu. Pokud váha chybí nedojde k optimálnímu předání energie a ta se pak opře do luku. Jeho ramen, tětivy a kladek. Zvláště moderní kladkové luky jsou konstruovány na hraně fyzikálních možností a pokud nedojde k řádnému předání energie může dojít k poškození luku nebo dokonce zranění střelce podobně jako u obávaného dry fire.
Pokud se bavíme o tradičních lucích je situace relativně jednoduchá. Silný lovecký tradičák vyžaduje těžký šíp. Minimální doporučená váha se liší dle konkrétního modelu luku a udává jí výrobce, ale obvykle činí 9 grn na 1 lbs. Pokud tedy taháme z luku 60 lbs, tak minimální váha šípu zde bude činit 540 grn. Na lov se pak doporučuje váha o něco těžší, alespoň 10 grn na 1 lbs.

U kladkových luků platí norma minimální váhy 5 grn na 1lbs nátahu. Pokud tedy máme luk s DW 70 lbs, tak minimální přípustná váha celého šípu je 350 grn. V praxi je však rozumné mít šíp alespoň o trochu těžší. Přenos energie z luku na šíp je pak efektivnější, pro luk je to šetrnější a výstřel je tišší.
Každý grain váhy šípu je však vykoupen snížením rychlosti. Čím nižší rychlost tím větší balistická křivka. Pokud střílíme na správně určenou vzdálenost není to problém. Propad šípu v takovém případě plně kompenzujeme nastavením mířidel. Problém nastává, pokud střílíme na špatně určenou vzdálenost. Pokud pro příklad míříme přes pin mířidel nastavený na 20 metrů, ale cíl je 25 metrů daleko tak šíp dopadne níže než zamýšlíme. Jak moc velký to bude rozdíl určuje balistická křivka. Zjednodušeně řečeno platí, že čím rychlejsí šíp tím plošší balistická křivka a tím menší úlet při špatně odhadnuté vzdálenosti. Dále platí, že čím rychlejší šíp tím kratší prodleva mezi výstřelem a zásahem, což v lovecké praxi znamená nižší šanci, že se zvíře pohne než jej šíp zasáhne a tedy vyšší pravděpodobnost správně umístěného zásahu.
Nabízí se tedy možnost mít šíp co nejlehčí. Jen lehce nad minimální váhu a problém s balistikou je potlačen jak jen je to možné. V rámci sportovní střelby by to byla jistě správná cesta, ale v lovecké praxi je situace složitější a není na to jednoduchá odpověd. Na poli kladkových luků jsou navíc dva názorové proudy na váhu šípů. Přívrženci co nejrychlejších a tedy co nejlehčích šípů zde stojí proti tradicionalistům, kteří upřednostňují vyšší váhu. Zde se již dostáváme k problematice terminální balistiky šípu, která si zaslouží vlastní článek.

Pro tuto chvíli lze obecně říci, že váha kolem 7 grn na 1 lbs síly luku je dobrý a univerzální kompromis na veškerou medium a většinu large game. To při 70 lbs luku dělá 490 grn, při 60 lbs pak 420 lbs.

Vyvážení šípu

Krom celkové váhy šípu je důležité i její rozložení, pokud má šíp letět korektně. Pokud je těžiště příliš vzadu, směrem ke končíku, tak šíp není tak stabilní, při letu sebou hází a to má negativní vliv na přesnost. Pokud je těžiště zase příliš vepředu, tak šíp letí stabilně avšak po výraznější balistické křivce. Propad je prostě větší než by musel být.
K vyjádření polohy těžiště se používá jednotka FOC (front of center) a udává se v procentech. Konkrétně vyjadřuje vzdálenost těžiště šípu od jeho geometrického středu. FOC se určí tak, že změříme u kompletního šípu (s hrotem, kormidly a vším dalším) vzdálenost mezi žlábkem končíku a čelem shaftu. Do celkové dělky tedy nezapočítáváme délku hrotu. V polovině této vzdálenosti uděláme na šípu značku. Nyní najdeme těžiště šípu. Vezmeme třeba nůž a šíp na jeho ostří posunujeme tak dlouho, dokud nenajdeme bod rovnováhy. Toto místo rovněž označíme. Nyní změříme vzdálenost mezi oběma značkami. Získanou hodnotu vynásobíme 100 a výsledek vydělíme vzdáleností mezi žlábkem končíku a čelem shaftu získanou z prvního měření. Další možností je použít balistický program nebo jeden z online kalkulátorů. Do toho jednoduše zadáme váhu všech použitých komponentů, délku shaftu a zobrazí se nám výsledek, což se nabízí udělat ještě před samotnou koupí komponenů.
Pro správnou balistiku šípu je nutné mít těžiště posunuté lehce směrem k hrotu. ideální hodnota se dle zdrojů mírně liší, ale nejčastěji se lze setkat s doporučením 7-13% nebo 10-15%
většina šípů sestavených z běžných komponent se do tohoto rozmezí vejde. Pokud ne, tak nejpraktičtějším řešením je zvolit jinou váhu insertu. Změna těžiště prostřednictvím váhy hrotu je sice jednoduchá záležitost u terčových hrotů, ale zdaleka ne všechny modely broadheadů se dělají ve všech váhách. Většina má váhu 100 grn, řídčejí 125 grn a pak jsou již jen těžké fixní bradheady na large a big game. U kladkového luku na normální lov je tedy vhodné držet se na standardní váze hrotu, a spíše měnit váhu jiných komponent.

Straightness

Straightness je jeden z parametrů shaftu. Udává maximální výrobní odchylku osy shaftu od dokonalé roviny. V podstatě jde o to jak moc je shaft rovný. i ten nejdražší shaft totiž nelze vyrobit naprosto dokonale rovně, ale lze garantovat určité rozmezí a to právě udává hodnota straightness. Ta se vyjadřuje v tisícinách palce a běžně se pohybuje v rozsahu od 0.001“ do 0.006“. Teoreticky čím rovnější šíp tím vyšší přesnost. Prakticky, u lovu na běžnou vzdálenost je to jedno. Rozdíl v soustřelu se pohybuje v řádech milimetrů, pokud vůbec a na výsledek má spíše vliv jednotnější konzistence spine, než vlastní straightness. Sportovní střelec s dokonalou technikou díky rovnějšímu šípu nažene pár milimetrů na terči ke své spokojenosti, ale v našem případě to v praxi nebude hrát roli. Ovšem není na škodu vědět o co jde.
Jak jsme si již řekli, karbonové šípy prakticky nejdou ohnout, ovšem jde to u hliníků a u kompozitů (hůře, ale přece). Takové šípy není od věci čas od času zkontrolovat jestli se nám je nepodařilo ohnout. Nemusí to být vidět, ale může to ovlivňovat let šípu a při tréninku je poněkud matoucí, že nám jeden šíp ze sady letí trochu jinam než zbytek. Při ladění je to pak již opravdový problém, protože nám to poskytuje falešnou zpětnou vazbu.
Lze si zakoupit speciální přípravek, který případný ohyb odhalí, ale většina lidí si vystačí s jednoduchým testem, kdy položíme šíp hrotem (který musí být nepoškozen) na rovnou plochu a roztočíme jej kolem své osy jako káču. Pokud dojde k nepravidelnému, trhavému vychylováni během rotace, tak je shaft pravděpodobně ohnutý a je vhodné jej vyřadit, nebo alespoň označit, abychom věděli co od něj můžeme čekat. Test je vhodné párkrát opakovat než udělíme finální verdikt.

Výroba šípů

Nyní, když víme jaké šípy chceme, máme dvě možnosti jak je získat. Buď si je necháme udělat, nebo si je uděláme sami.
V dnešní době samozřejmě není problém najít si lukostřelecký obchod a nechat si od nich šípy za určitý popatek vyrobit. Zájemce si jednoduše vybere z nabídky komponentů, zvolí si délku a pak si jen vyzvedne hotové šípy.
Klonil bych se však k domácí výrobě a to i v případě začátečníků, hned po první sadě šípů, která měla nenáročně zodpovědět otázku „bude mě to bavit?“
Výroba šípů totiž není nic složitého a je na to potřeba jen minimální vybavení, současně i u profesionálně vyrobených šípů bude třeba čas od času opravit kormidla, která jsou prostě spotřební záležitostí, zvláště v případě peří. Další výhodou je naprostá svoboda co do volby komponent, způsobu lepení, délky a podobně. Experimentováním se zde dá dosáhnout dokonalého sladění šípů s naším lukem a to za to stojí.

Prvním krokem je nákup komponent. Prostě si je vybereme a objednáme online, popřípadě navštívíme specializovaný obchod. Při jejich výběru je však třeba dát pozor, aby komponenty byly navzájem kompatibilní. Aby hrot měl stejný průměr jako shaft, aby do shaftu pasoval vybraný končík a insert a podobně. To vše se dá dohledat na stránkách výrobců nebo prodejců. U většiny shaftů je pak od výrobce přiložen insert, někdy i končík. Nejdříve vždy vybereme model shaftu a jeho tvrdost. Pro příklad se rozhodneme pořídit si shaft Gamegetter ii od firmy Easton. Pro náš luk bude potřeba spine 400. Koukneme se tedy do tabulky a zjistíme, že pro tento shaft budeme potřebovat hroty velikosti 21/64“. Rovněž se dozvíme, že insert je již přiložen k shaftu, stejně jako končík, konkrétně žlutý. My však chceme přikoupit několik rezervních končíků a tak ověříme kompatibilní typ, což je v tomto případě Super Nock a přiobjednáme. Jako poslední pak volíme kormidla, která krom specialit jako třeba FOB pasují na všechny shafty.

V okamžiku, kdy máme všechny komponenty, se můžeme pustit do díla. Bude k tomu však potřeba několik nástrojů.

Začneme zkrácením shaftů na požadovanou délku. Shafty se standardně dodávají v délkách kolem 32“ aby je šlo zakrátit pro každou běžnou délku nátahu. V drtivé většině případů tedy budeme muset shaft zakrátit. Správný postup je koupit si speciální pilu určenou přímo k řezání shaftů. To samozřejmě něco stojí, ale práce je to přesná a pohodlná. Přes posuvku v základně nastavíme vhodnou délku a pak už jen řežeme jeden shaft za druhým.
Naproti profi řešení to však většina lidí, včetně mě, řeže úhlovou bruskou, nebo podobným univerzálním nářadím, ideálně pak s pomocí nástavce zajišťující rovný řez. Existují samozřejmě hlasy, že se jedná o prasárnu, s čímž se dá souhlasit, ale nesouhlasím s tvrzením, že to shafty poškozuje. Osobně jsem flexou zařízl stovky karbonových šípů a ani jeden se mi u toho nezničil. Prostě se změří shaft, udělá se značka kde jej chceme uříznout, a následně tak učiníme. Je třeba počítat s tím, že milimetr, dva délky si vezme samotný řez. Dále bych doporučil nějakou formu odsávání při řezání, popřípadě ochranu dýchacích cest, protože dýchat karbonový prach není zrovna zdravé.
Situace u hliníkových šípů je ještě jednodušší. Není zde totiž hrozba třepení materiálu jako u karbonu. Osobně je také řežu flexou, ale pravdou je, že se dají bez problémů přeříznout i obyčejnou pilkou na kov s jemným zubem. Koneckonců, ač je shaft normovaný ve svých vlastnostech, rozměrech a z kvalitního materiálu, je to pořád jenom hliníková trubka.
Ať už zakrátíme shaft z jakéhokoliv materiálu jakkoliv, bude potřeba finální opracování řezu, a to i v případě, že jsme k tomu použili profesionální pilu. Řez totiž nikdy není dokonale kolmý k ose shaftu, ale je žádoucí toho dosáhnou. Rovný řez zajistí vyšší konzistenci a současně shaft lépe zvládá náraz šípu na překážku, který se tak rozprostře na větší plochu.
Opět existují nástroje, které jsou k tomuto účelu přímo určené. Lze je najít pod označením squaring device nebo squaring tool. Je to v podstatě malé lože do které se vloží shaft a pohybem brusné desky a otáčením shaftu řez zarovnáme. Samozřejmě, s trochou šikovnosti lze podobného výsledku dosáhnout i s normálním smirkem přichyceným k něčemu rovnému.

Nyní vlepíme insert. Ze všeho nejdříve však zjistíme, jestli insert do shaftu vůbec pasuje. Při opracování shaftu se totiž mohl vytvořit nepatrný otřep na ústí a insert tak půjde vložit špatně nebo vůbec, což není příjemné řešit pokud je již pomazán lepidlem. Pokud nepasuje, objedeme okraj jemným smirkem. Pokud insert bez problémů pasuje, přesuneme se na další krok v podobě odmaštění insertu a vnitřních ploch shaftu. Jako na všechno, i zde existují speciální odmašťovače na tento úkol, ale stejně dobře poslouží technický líh nebo něco podobného. Neexistuje shoda na správném postupu lepení ani použitého lepidla. Někdo používá dvousložkový epoxid, někdo vteřinové lepidlo, přičemž obě varianty jsou k dostání i jako přímo určené k lepení insertů, ale v praxi v tom není moc rozdíl. Jinak tomu je v případě speciálních tavných lepidel, které jsou primárně určené na terčové hroty lepené přímo do shaftu bez insertu. Ty mají příjemnou vlastnost, že pokud chceme hrot vyjmout, tak jej prostě opatrně nahřejeme (hrot, ne shaft, teplo se rozprostře i do vlepené části) lepidlo povolí a my můžeme hrot snadno vyjmout. Stejným způsobem to funguje i v případě sestavy hrotu s insertem. Nevýhodou je, že taková lepidla obvykle nejsou tak pevná. Stejný postup však lze použít i v případě většiny vteřinových lepidel, ale vyžaduje to trochu umu aby se žárem nepoškodil shaft a dále náročnější čištěni insertu od zbytků lepidla.

Část lidí používá dvousložkový epoxid s pomalejší dobou zaschnutí. To má výhodu v tom, že lze v klidu a precizně usadit insert bez hrozby, že se nám v určité chvíli přilepí a dál nepůjde. Obvykle se insert nasadí na ústí, potře lepidlem a za otáčení se usadí do shaftu, následně se sestře přebytečné lepidlo a nechá se zaschnout. Zde jen pozor aby se lepidlo nedostalo dovnitř insertu. Mohli bychom být nepříjemně překvapeni až přijde řada na to zašroubovat do insertu hrot.
Druhou možností je použít vteřinové lepidlo. Práce je zde mnohem rychlejší a šikovnější, než se patlat s malými dávkami epoxidu, ale vlastní lepení se musí provést velice rychle, než začne lepidlo lepit. Já osobně vteřinové lepidlo upřednostňují. Můj postup je takový, že nastrčím insert na dva milimetry do shaftu aby tam držel, ale současně abych měl odhalenou většinu jeho plochy. Následně pomažu insert tenkou vrstvou lepidla po celém povrchu, kromě poslední čtvrtiny u čela a následně lehkým úderem paličkou vypravím celý insert naráz dovnitř.

Specifickým způsobem se lepí inserty, které nedisponují okrajem a jsou celé hluboko v shaftu. Typickým příkladem je X HiT od Eastonu. Výběr lepidla u takových specialit za nás obvykle řeší výrobce a k insertům přiloží lepidlo k tomu určené. Pokud ne, tak použijeme pomalý epoxid. insert pomažeme lepidlem, na jeho ústí nasadíme přiložený plastový vymezovač a tím jej vtlačíme do správné hloubky.
U epoxidu je třeba nějakou dobu počkat, než budeme moci zašroubovat hrot. Obvykle se to nechává stát přes noc. V případě vteřinového lepidla stačí k plnému vytvrzení podstatně kratší doba. Pro jistotu bych doporučil počkat hodinu.

Nyní instalujeme končík. Ten stačí vtlačit na doraz do shaftu a drží sám od sebe. S trochou síly to tam jde nacpat ručně, ale je pohodlnější použít nějaký přípravek, který se založí do vybrání pro tětivu. Přímo na to existují plastové přípravky, kterým lze končík vtlačit do shaftu a případně pootočit, ale většina lidí na to používá co dům dá. Osobně to dělám hřbetem příborového nože.
V případě, že nám drží končík na shaftu přes pin, tak nejdříve vlepíme do shaftu pin a to stejným způsobem jako insert. Vlastní končík pak na pin jednoduše nacvakneme.
Někdo si ještě končík v shaftu zajišťuje kapkou vteřinového lepidla. Obecně to není nutné, ale je pravda, že končík může vzácně vyskočit z shaftu při nárazu do terčovnice, nebo se pootočit. To lze opravdu vyřešit přilepením, ale lepená plocha musí být malá a jen u ústí shaftu. Pokud se končík poškodí a bude třeba jej vyměnit, tak plně prolepený končík jednoduše nepůjde vyjmout.

Jako poslední přijdou na řadu kormidla. Jejich řádné nalepení již nutně vyžaduje speciální přípravek, lepičku, anglicky zvanou fletching Jig. Ve své obvyklé formě je to lože, do kterého založíme šíp a můžeme s ním otáčet kolem jeho osy. Kormidlo se vloží do kleštiny a ta se přiloží do k tomu určené polohy na lepičce tak, aby došlo ke kontaktu mezi kormidlem a shaftem.
Ruzné lepičky se mohou lišit tím, jak dlouhá kormidla jsou schopny nalepit. Některá zvládnou jen kormidla do 2,5“ většina pak do 4“ což je lepší volba a většině lidí to i bude stačit. Pokud však chceme experimentovat, tak bych bral velkou lepičku na 5“ kormidla. Zvláště pokud budeme kompletovat šípy pro lovecké tradiční luky, kde se obvykle používá 4-5“ peří, tak dostatek místa při manipulaci oceníme.
Model lepičky volíme podle toho, v jakém stylu chceme kormidla lepit. Jestli straight, offset nebo helical. Výsledný styl určuje tvar kleštiny, hodnotu sklonu vůči ose shaftu u offsetu a helicalu pak poloha kleštin na loži, která se dá zpravidla nastavit. Většina lepiček má dokoupitelné výměnné čelisti v různém stylu, takže na jedné lepičce můžeme lepit všechno, ale je nutné si to uvěřit před nákupem, stejně jako dostupnost náhradních čelistí.

Za extratřídu se považuje lepička Bitzenburger, s kterou lze opravdu lepit cokoliv a jakkoliv, ovšem podle toho stojí. Já osobně ke své naprosté spokojenosti používám lepičku Bohning. Speciální kategorií jsou lepičky umožňující nalepení všech tři kormidel naráz, kupřikladu rozšířená Arizona Tower. Výhodou je velice rychlé a přesné olepení, absence nastavování a kompaktnost. Nevýhodou pak je, že můžeme lepit jenom v jednom stylu a na určitý průměr shaftu. Nic pro experimentátory, ale pro někoho, kdo ví co chce a nechce se s tím patlat je to dobrá volba.
Ještě jednodušší je použití speciálních kormidel, které jsou již nalepené na smršťovací bužírku. To celé navlékneme na shaft, bužírku nahřejeme, ta smrštěním přilne k shaftu a máme hotovo. Lze to udělat i v polních podmínkách a je to hned. Nevýhodou je vyšší cena, pevně dané parametry a dle některých názorů menší životnost. Navíc, když nám u běžně lepených kormidel jedno dozná újmy, tak vyměníme jen to jedno. Zde musíme vyměnit celou sestavu.
Lepidlo používáme co nejrychlejší vteřinové. Opět existují speciální lepidla na kormidla a opět je to v praxi jedno, jesti použijeme to, nebo kvalitní leč běžné vteřinové lepidlo. Já osobně mám výborné zkušenosti s lepidlem Loctite 401.

Postup nastavení a lepení vypadá v praxi tak, že nejdříve očistíme shaft a styčnou plochu kormidel od případné mastnoty. Jakékoliv ředidlo nebo líh na to postačí, ale je třeba to udělat důkladně, nebo lepidlo nebude plně držet. V případě, že kormidlo přelepujeme, tedy, že odstraňujeme poškozené a nahrazujeme ho za nové, musíme před samotným čištěním důkladně odstranit zbytky kormidla a lepidla. Na to existuje speciální nůž, kterým vše oškrábeme, ale s opatrností a citem jde použít i normální nůž. Povrch následně ještě přejedeme jemným smirkem.
Následně do lepičky vložíme shaft a končíkem jej zaklesneme do otočného modulu. Do kleštin vložíme kormidlo a to vložíme do lepičky. Kormidlo případně v kleštinách posuneme tak, aby jeho zadní část byla v požadované vzdálenosti od končíku. Pro tento účel mají kleštiny na sobě rysku na odměření. Obecně platí, že čím blíže ke končíku kormidla jsou, tím lépe, ale musí tam být dostatečný prostor pro manipulaci. U šípů určených pro kladku a vystřelovaných pomocí vypuštěče obvykle stačí vzdálenost ½“ ale v případě střelby z prstů to chce více prostoru. 1“ by měl stačit, ale je třeba to vyzkoušet. Při nátahu by kormidla prostě měla být tak daleko, abychom se jich nedotýkali prsty střílející ruky.

Nyní nastavíme vhodnou polohu kormidel a offset. Ten může být jakýkoliv, ale nutné je, aby styčná plocha kormidla doléhala na shaft celou plochou. Pokud nebude, tak se nám kurmidlo nepodaří řádně přilepit. V některých místech tak bude mezi shaftem a kormidlem mezera a hrozí jeho utrhnutí. U krátkých kormidel to nebývá problém, ovšem s vzrůstající délkou může být problém s kontaktem na začátku kormidla i při řádném nastavení polohy kleštin. Lze si vypomoci vhodným nástrojem, kterým začátek kormidla přitlačíme k shaftu. Je to nouzové řešení, ale pokud lepíme třeba 5“ peří do helikalu, tak se nic moc jiného dělat nedá.

Když máme naměřeno začneme lepit. Kormidlo vložíme do kleštin na určené místo a aplikujeme velmi tenkou vrstvu lepidla po celé styčné ploše kormidla. Následně kleštinu umístíme do lóže v které je shaft, kleštinu k němu přitlačíme a pár vteřin držíme. Pak kleštinu opatrně rozevřeme a sejmeme tak, abychom nestrhli kormidlo. Já obvykle ještě pár minut počkám, než se šípem dále manipuluji. Pak pootočíme otočným modulem a dostaneme shaft do nové polohy pro další kormidlo, kde postup opakujeme. Tímto postupem nalepíme všechny tři kormida (nebo tolik kolik chceme). Nyní šíp vyjmeme z lóže a umístíme jej tak, aby byl výceméně kolmo k zemi a hrot mířil nahoru. V této poloze kápneme jednu kapku lepidla na místo styku přední části kormidla a shaftu. Uděláme to u všech tří kormidel a šíp nasledně někam opřeme a necháme vše vytvrdit. Obvykle se doporučuje nechat jej přes noc s tím, že druhý den s ním již můžeme bez obav jít střílet. Před tím je však na místě zkontrolovat, že kormidla jsou řádně přilepena, případně očistit shaft od zbytků lepidla a máme hotovo.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.