Lovec 11/20 – Lukem, kopím, harpunou

Štítky:

Lov a k němu používané zbraně a taktika se v průběhu dějin vyvíjely. Měly zvýšit efektivitu a umenšit nároky na lovce. Tím se ovšem začal vytrácet element výzvy. Naštěstí i dnes lze provozovat starodávné, nebezpečné nebo neefektivní způsoby lovu, které v sobě skrývají kýženou výzvu.


Můžeme objektivně zhodnotit, který lov je extrémní a který pouze obtížný? Je to skutečně těžké a je také více možností, jak na to pohlížet. Pro někoho to může být lov ledního medvěda v nelidských mrazech kanadského severu, pro jiného zase výprava za velmi nebezpečným zvířetem, třeba kapským buvolem nebo hrochem. Pro mě je to takový lov, jehož provedení klade maximální nároky na lovce, jeho trénink a vůli.

SLADĚNÍ KONĚ A STŘELBY

Lovecká jízdní lukostřelba je raritní záležitostí, neboť vyžaduje k tomuto účelu vycvičeného koně a specifický terén otevřených plání s nízkou vegetací. Nejčastěji se dnes takto loví prasata, ale historicky padali jezdcům za oběť i bizoni a jiná těžká zvěř. Samotná střelba je vedena jen na pár metrů: Buď se kůň navede za běžící kořist tak, že lze střílet za jízdy, nebo se kořist pronásledováním unaví a střílí se až ve chvíli, kdy se zastaví. Nároky na lovce jsou v tomto případě obrovské. Nejde jen o perfektní zvládnutí střelby z krátkého tradičního luku, ale hlavně o sladění se s koněm. Aby se lovec dostal do střelecké pozice vůči kořisti, vyžaduje to relativně obratné manévrování – a tedy dostatek předchozího tréninku. Obvykle se střílí ze stehenního sedu a samozřejmě k vedení koně nelze používat ruce, protože v nich místo otěží třímáme luk. Z pohybujícího se koně se střílí do značné míry instinktivně, což spoustě střelců „nesedne“. Jízdní lukostřelba vyžaduje krátký luk kvůli ovladatelnosti; může se stát, že ramenem luku při manipulaci zavadíme o koně a ten to vyhodnotí jako pobídku. Obzvlášť opatrně musíme s lukem manipulovat, pokud máme založený šíp s loveckým hrotem, abychom jím koně nezranili. Luk by měl mít pod 54“ na délku a v případě lovu prasat bych se držel síly 50–60 lbs. Osobně mám pro tyto účely luk Junák od firmy Lazecký s vlastnoručně zkrácenými rameny, při celkové délce 51“ a síle 52 lbs.

Koně používaní v rámci poplatkového lovu jsou obvykle výjimečně klidní jedinci zvyklí na ledacos a střelbu z luku by měli po krátkém seznámení snést, i když na ni nejsou přímo trénovaní. Problémem však je nácvik jízdní lukostřelby v našich podmínkách, protože jen málo tuzemských koní je na ni vycvičeno. Nelze si jen tak sednout na koně uvyklého pouze na klasickou sportovně-rekreační jízdu a začít z něj hned metat šípy. Pro koně je to zprvu dost stresující situace, na niž se musí pomalu adaptovat. Nejdříve je dobré s lukem jen manipulovat v jeho blízkosti a poté teprve střílet ze země, aby si kůň osvojil zvuk výstřelu. Když to zvládnebez trhání, můžeme postupně začít střílet z jeho hřbetu krátké série. Musí se samozřejmě vybrat povahově vhodný kůň. Já osobně k nácviku používám fjordského, který je sice občas trochu tvrdohlavý, ale zároveň je výjimečně klidný a pohodlný. Možností takového lovu není mnoho. Z vlastní zkušenosti vím, že je to možné v Uruguayi, některých státech USA, v JAR a ve Španělsku.

POD VODOU BEZ NÁDECHU

Spearfishingem se rozumí podvodní lov pomocí harpuny, přičemž lovec/potápěč není vybaven dýchacím přístrojem, ale pod vodou funguje jen na nádech. Spearfishing můžete provozovat i s přístrojovým potápěním, ale není to ve většině zemí legální varianta, a navíc to není žádná výzva. Ryby si totiž obvykle udržují od potápěčů určitý odstup, ale jen zřídkakdy větší, než je dostřel harpuny. Existuje několik variant harpun, hrotů a taktik vlastního lovu v závislosti na prostředí a kořisti. Při obvyklé metodě spearfishingu potápěč krouží nad místy, kde předpokládá kořist, a dýchá pomocí šnorchlu. Když ji spatří, zanoří se, doplave k ní do patřičné vzdálenosti a v úhlu umožňujícím použití harpuny a vystřelí. Hrot šípu je navržen tak, že se po průstřelu z ryby nevysmekne, a protože je šíp s harpunou spojen lankem, potápěč se jednoduše vynoří s kořistí taženou pod sebou.

“Náročnější je, když se potápěč na jeden nádech zanoří a teprve pak hledá kořist.”

Náročnější je varianta, kdy se potápěč zanoří na jeden nádech a teprve poté aktivně vyhledává kořist. Spearfishing může bezpečně provádět jen trénovaný freediver – nádechový potápěč. Musím také upozornit, že oproti běžné představě není spearfishing (respektive freediving) adrenalinový sport. Naopak: Vyžaduje co největší klid, neboť napumpováni adrenalinem bychom s dechem dlouho nevydrželi. Dále je nutné najít někoho do dvojice, protože není dobrý nápad potápět se sám. Je k tomu potřeba i speciální neopren, maska a freedivingové ploutve. Teprve když zvládneme freedivingovou fázi, můžeme si vybrat harpunu a začít s ní trénovat střelbu pod vodou na terč. Lov harpunou na nádech umožňuje relativně dost přímořských států, například Chorvatsko, ale stát od státu se liší podmínky, za jakých je to umožněno.

UŠTVAT KOŘIST K SMRTI

Vytrvalostní lov je nejstarším způsobem, jak ulovit zvěř. Lovec při něm vlastně nepotřebuje žádnou zbraň – tou je jeho tělo. Je to asi největší lovecká výzva, do níž se lze pustit; vyžaduje extrémní trénink a výjimečně pevnou vůli. Teoreticky to funguje jednoduše: Člověk si vyhlédne kořist a začne ji pronásledovat tak dlouho, dokud ji neuštve k smrti. Ač to může znít modernímu člověku jako nemožné, dá se takto skutečně lovit. Lidské tělo je totiž fyzicky uzpůsobeno k vytrvalostní predaci. Neumíme běžet rychle, ale zvládneme běhat určitou rychlostí déle než jakýkoliv jiný živočich. Současně jsme dost inteligentní, abychom dokázali sledovat jedno konkrétní zvíře a udržovat jej permanentně v pohybu, dokud nezkolabuje z přehřátí. Běžná antilopa chodí rychle asi jako člověk nebo sprintuje enormní rychlostí, ale jen na vzdálenost pár set metrů. Cokoliv mezi tím je pro ni velice nepříjemné. Trénovaný člověk dokáže běžet bez větších problémů rychlostí kolem 15 km/h mnoho desítek kilometrů bez zastávky. Antilopa ne. Člověk umí dýchání ovládat vůlí. Antilopa ne. A především člověk se ochlazuje potem! V závislosti na teplotě, pokud dokážete udržet antilopu v pohybu 15 až 50 km, spolehlivě ji uštvete. V praxi to tak snadné pochopitelně není. V první řadě potřebujeme africkou odpolední výheň. Čím vyšší teplota, tím rychleji lze zvíře uštvat. Dále je nezbytný rozlehlý otevřený prostor, kde se kořist nemůže snadno skrýt před lovcem ani před sluncem.

“Vytrvalostní lov je asi největší loveckou výzvou, kterou můžete přijmout.”

Existují samozřejměznačné nároky na lovce: Uběhnout maraton v terénu (zostřený šíleným vedrem) není pro každého, ale trénovaný vytrvalostní běžec to zvládne. Problematické je potom kořist při pronásledování neztratit, udržuje si totiž většinou značný náskok. To je zřejmě nejtěžší část lovu, která vyžaduje i dobrý odhad a určitou úroveň stopařských dovedností. Vytrvalostním způsobem se loví převážně velké antilopy, jež netvoří početné skupiny a sázejí spíše na rychlost a manévrování než na výdrž. Osobně považuji jako nejvhodnější kořist pro takový lov v rámci Afriky kudu velkého. Vytrvalostní lov ještě v relativně nedávné době provozovali některé původní kmeny v Africe a Mexiku, vzácně je provozován nadšenci na jihozápadě USA a lze jej provozovat v JAR.

DLOUHÝ, ALE ÚČINNÝ

Oštěp je stará zbraň: Lidstvo jej používalo v době nejstaršího paleolitu a přes veškerý pokrok se s ním okrajově loví dodnes. Je náročný na ovládnutí, trénink je zdlouhavý a produktivita lovu je oproti pušce mizivá. Ale v cíli je velice účinný! Je sice pomalý, ale díky své váze si uchovává velkou hybnost, zajišťující značnou průraznost. Obzvlášť patrné je to při vrhu oštěpu z výšky, kdy po pár metrech pádu nemá problém projít i velkým zvířetem. Kromě vlastního efektu proražení komory se k terminálnímu efektu přičítá i zranění, které si zvíře způsobí samo při úprku. Oštěp obvykle uvízne mezi žebry, ale než se ho prchající zvíře zbaví, napáchá svým pohybem v hrudním koši rozsáhlé škody. Při dobrém zásahu zřídkakdy dojde k odběhnutí na delší vzdálenost než několik desítek metrů. Nejčastější obětí loveckého oštěpu je divoké prase ve všech variacích, dále vysoká a antilopy spadající svou velikostí do „medium game“ a méně často medvědi. Nejtěžší zvěř, která se oštěpem ještě dnes loví, je obávaný kapský buvol. U oštěpů existují dva způsoby použití. Nejčastější je vrh kopí ze stromu, popřípadě z jiného vyvýšeného stanoviště. Výhody lovu z výšky jsou obecně známé, především jde o minimalizování možnosti prozrazení lovce zavětřením nebo spatřením. Oštěp se dá také vrhnout z krytu na zemi, ale to je ve všech směrech obtížnější. Obvykle se užívá treestand v běžné výšce 4 až 6 metrů. Teoreticky je samotný lov jednoduchý. V bezprostřední blízkosti napajedla, návnady nebo zvířecí stezky si lovec vyleze na strom s oštěpem a čeká, až mu kořist přijde blíž než na devět metrů, což se považuje za hraniční dosah oštěpu v rámci sportovního sólo lovu. Pak po ní vrhne oštěp. Praxe je ale samozřejmě zdlouhavá, nepohodlná a nejistá. Při své lovecké premiéře jsem měl díky štěstí odloveno za pár hodin čekání, ale dokážu si představit, že to může zabrat i celé dny. Druhý způsob, tedy použití oštěpu na rovině, je daleko těžší. Do vrhu se musí dát větší síla; vrhá se po výrazné balistické křivce, což zrovna nepřidá na přesnosti. A hlavně dostat se aktivně do blízkosti zvěře na použitelnou vzdálenost je dost nesnadné. Jde to – s trochou štěstí a spoustou praxe u osamocených zvířat v takovém terénu, jenž umožňuje neslyšný pohyb s nějakým krytím. Jak jistě tušíte, je to velice nejistý podnik. Ohledně volby konkrétního typu oštěpu je situace relativně jednoduchá. Téměř všichni sportovní lovci používají oštěp samburu, vrcholnou formu loveckého oštěpu. I když je oštěp bez debat archaickou zbraní, pokud je lov veden na vhodnou vzdálenost a je podepřen dostatečným tréninkem, je více než účinný. Produktivita takového lovu samozřejmě nikdy nebude jako u pušky, čekat ovšem můžete výjimečný lovecký zážitek. Počítejte s tím, že u nás se při tomto způsobu lovu dostanete do rozporu se Zákonem o myslivosti. Legální je však kupříkladu v USA, JAR a Kanadě.

DOPLNĚK PUŠKY

V Evropě (naše území nevyjímaje) se lovecké kopí používalo prakticky celý starověk a středověk. S postupným rozvojem palných zbraní začalo jeho užití pomalu upadat, přičemž prakticky vymizelo ve 30. letech minulého století. U nás je lov kopím již zakázán, ale například v sousedním Německu – v souvislosti s růstem množství naháněk divočáků v rámci výkonu myslivosti – zažívá kopí svou renesanci. Stále častěji je vidět v rukou psovodů, jež doplňují své kolegy vyzbrojené konvenční puškou. Otevírá se tak možnost vzájemné pomoci a podle dané situace lze zvolit vhodnou zbraň. Kdo totiž někdy viděl prase, na němž doslova visí několik psů, sezná, že použít k jeho doražení výstřel z kulovnice je pro psy velkým ohrožením. U menších kusů se to řešilo zavazákem (to je dnes u nás také zakázáno), ale u velkých prasat to byl dost rizikový podnik. Kopí je k doražení vhodnější, rychlejší a bezpečnější pro lovce i jejich psy. Kromě tohoto použití kopí existuje i sportovní varianta takového lovu, při níž psi jen stopují a vážou kořist, ale neútočí na ni. Takto se opět loví, téměř výhradně, divoká prasata. K tomuto účelu vycvičení psi prase nejdříve vystopují a pak jej kombinací výpadů a úskoků drží na jednom místě. Zvíře tedy nemůže utéct a je nuceno čelit lovci. V praxi to samozřejmě není tak jednoduché, praseti se často podaří ze sevření psů uniknout a pak se celá procedura opakuje. Ve chvíli, kdy je obklíčeno a zaměstnáváno psy, se přiblíží lovec a výpadem kopím zasáhne vitální zónu. Ač kopí umožňuje vést bodnutí z určité vzdálenosti, je to pořád poměrně dost nebezpečný podnik. Lovec se musí dostat k praseti z boku či zezadu, v myslivosti se obvykle doporučuje vést bodnutí zezadu za lopatku. Ve chvíli, kdy dojde k proražení komory, musíte ještě kopím otočit, a tím zvětšit otvor. V současné době se používají v podstatě jen dva typy kopí: tradiční kančí péro a jeho moderní trubková varianta. Kromě nich je samozřejmě přehršel druhů, jež užívají různé domorodé kmeny v jednodušších koutech světa, ale nedosahují kvalit výše zmíněných typů. Často je také lovec vybaven výkonnou krátkou zbraní, to pro případ, že věci nejdou podle plánu a hrozí zranění psů nebo přímo lovce. Psi jsou pro tento lov speciálně cvičení, aby na prase přímo nezaútočili a samotný lov byl v rukou lovce. Při poplatkovém lovu to zužuje možnosti výběru, protože jen málokterý PH disponuje vhodnými psy. Výcvik je dlouhý, náročný a musí se secvičit celá skupina, protože je od psů vyžadována velká míra kooperace. Takový lov je navíc možný jen v několika zemích, např. v JAR, některých státech v USA nebo v Rusku.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.