Jízdní Lukostřelba

Jedním z nejvíce vzrušujících odvětví lukostřelby, je její spojení s jízdou na koni, takzvaná jízdní lukostřelba. Samotný zážitek při střelbě z běžícího koně je těžko popsatelný. Pokud to funguje jak má, tak jde o spojení koně, člověka a luku do jednoho harmonicky sladěného celku. Člověk se při tom necítí jako řidič/operátor, ale jako organická součást toho všeho. Osobně to řadím k tomu nejzáživnějšímu, co lze vůbec provozovat.

Nevýhodou, nebo spíše vlastností takové kratochvíle je náročnost na výcvik jezdce i koně, nutnost širšího zázemí a finanční náročnost.

Následující text je úryvek z připravované knihy Lovíme Lukem, konkrétně část kapitoly o lovecké jízdní lukostřelbě (ano, opravdu se takhle dá lovit i v dnešní době na bázi poplatkového lovu)

Kůň

Jen nemnoho tuzemských koní je vycvičeno na jízdní lukostřelbu nebo na jiné akčnější záležitosti. Drtivá většina z nich je trénována jen na běžnou sportovně rekreační jízdu a to nejhorší co kdy zažili, bylo vřeštící děcko. Na takového koně si nejde jen tak sednout a začít na něm střílet. Pro koně je to zprvu dosti stresující situace, na kterou je třeba ho pomalu přivyknout.

Celý proces probíhá následovně. V první řadě se vytypuje vhodný kůň. Neměl by to být neurotický, bojácný nebo agresivní jedinec. Klidný, přátelský a aktivní kůň je to co hledáme. Ani tak sice nelze zaručit, že si na střelbu zvykne, ale většina by to měla zvládnout.

Samozřejmostí je začít normálně jezdit. Pokud jsme začátečníci, tak nechť rozhodne instruktor, kdy jsme připraveni zkusit něco s lukem. Je blbost snažit se o něco takového, dokud jsme ve fázi, kdy se na koni sotva udržíme. I pokud nejsme začátečníci je na místě si s konkrétním koněm vyhradit alespoň pár hodin na vzájemné sladění.

Nyní je na čase koni představit luk. Ať si jej v klidu prohlédne a očichá. Zatím vše probíhá na zemi. S koněm se projdeme po jízdárně s lukem v ruce, tak aby na něj kůň viděl. Občas zabrnkáme na tětivu. Aby si spojil, že ta věc vydává zvuk. Žádné dry-fire, jen brnkání. Můžeme také při chůzi občas před koně vrhnout šíp tak, aby se zapíchl. Pokud kůň nereaguje podrážděně, tak přejdeme ke střelbě. Vezmeme si dlouhé vodítko, jehož konec bude volně přehozený přes ohbí lokte. Kůň na nás musí celou dobu dobře vidět, ideálně když je na naší 3-5 hodině ve vzdálensti tak 2-3m. Zatímco na něj mluvíme, tak natáhneme luk do půlky a vystřelíme do země. Kůň se pravděpodobně trochu lekne, pohodí hlavou nebo udělá úkrok ale rozhodně by se neměl začít plašit. V takovém případě lekci přerušíme. V opačném případě koně pochválíme a výstřel opakujeme stejným způsobem jako napoprvé. Sada tří výstřelů a následného odpočinkového kolečka chůze se osvědčila nejlépe. Pokud kůň začne jevit známky stresu, tak se po zbytek lekce vrátíme jen k brnkání a házení šípů. I v případě když jde vše hladce, tak není moudré tlačit na pilu a v kuse bych to nedoporučoval cvičit více než nějakých 20-30 minut včetně pauz.


Ve chvíli kdy si kůň na tento dril zvykne a netrhá sebou při výstřelu, což pár lekcí zabere, tak se můžeme pokusit o střelbu přímo ze sedla. Začneme obvyklým kolečkem, párkrát před ním vystřelíme a když je vše v pořádku můžeme se vyhoupnout do sedla. Zde bude vhodná přítomnost druhé osoby, která bude koně držet/konejšit. Minimálně na začátku není moudré vést střelbu koni nad hlavou a budeme tak střílet do boku. Kůň musí vědět, že máme luk, takže před vlastním výstřelem s ním párkrát zabrnkáme a až pak zamíříme někam na bezpečné místo a vystřelíme. Kůň sebou určitě trochu trhne. V téhle chvíli si ještě plně neuvědomuje co se děje, najednou něco vylétne z míst kam nevidí a jako každá kořist, tak ani koně nemají rádi překvapení. Platí to co na zemi: tři výstřely v sadě, mluvit, chválit, hladit, dělat pauzy. Ze začátku je dále vhodné nenatahovat luk plně, dokud si kůň nezvykne.

Ve chvíli, kdy na tento cvik kůň přestane reagovat poplašeně, tak se můžeme přesunout k poslední fázi, to jest střelby za pohybu. Oproti logice se neukázalo jako ideální začít střílet v kroku. Kůň jde hned po výstřelu zpravidla do klusu a nečekaný přechod dokáže jezdce nepříjemně rozhodit. Do cvalu jej to však z klusu nepřepne. Konečně, z koně se v kroku ani nestřílí, není k tomu důvod.

Pokud byl výcvik až do tohoto bodu důsledný, tak se nemusíme bát, že by nás kůň vyhodil. Už by měl vědět o co jde a nereagovat přehnaně. Každopádně je na místě dělat pauzy, chování koně sledovat a při známkách stresu střelbu přerušit.

V určité fázi výcviku kůň dokáže podle přenesení váhy a pohybu jezdce sám poznat, že přijde výstřel. Už je to pro něj známá situace na kterou se může připravit. Možná mu přijde otravná, ale ne natolik aby na ní reagoval a to je hlavním cílem celého výcviku.

Osobně k této kratochvíli používám fjordského koně jménem Herry Star z jezdeckého klubu eLiTe. Společně s tamní instruktorkou Lenkou Šlaufovou jsme Herryho výše uvedeným způsobem vycvičili v průběhu cca dvanácti lekcí. Fjordský kůň je houževnaté plemeno z drsného severu. Se správným přístupem cvičitele se jedná o velice vhodného koně pro jízdní lukostřelbu, jak zpravidla vyrovnanou a klidnou povahou tak fyzickou konstitucí.

Člověk

Dále jsou zde nároky na jezdce. Ten musí samozřejmě umět jezdit na koni a to tak, že poměrně dobře a samozřejmě i umět střílet z luku. Více než solidní základ dá normální střelba ze země. Respektive musíme umět střílet dobře ze země, než se o něco takového pokusíme z koňského hřbetu. Specifikum je, že pohyb koně dosti omezuje možnosti míření. Jde to, ale drtivá většina jezdců preferuje něco na způsob instinktivní střelby. Z mé zkušenosti lze dobře použít čistý instinkt nebo techniku split-vision, kterou sám preferuji. Klíčové je naučit se vypouštět šíp jen v určité fázi chodu koně. Při cvalu je to okamžik, kdy se kůň nedotýká země. Při klusu to není tak jednoznačné, ale obvykle se preferuje fáze vznosu. Při výstřelu se uplatňuje letmé kotvení, kdy luk předtáhneme do určité vzdálenosti a teprve když už chceme vystřelit, tak luk dotáhneme a s dotykem na anchor pointu okamžitě vypouštíme. Všechny prvky střelby vyžadují samozřejmě synchronizaci s koněm, ale je to docela intuitivní záležitost s kterou není v praxi problém.

Luk

Jízdní lukostřelba vyžaduje krátký luk, jednak kvůli ovladatelnosti, jednak je zde menší možnost, že ramenem luku při manipulaci zavadíme o koně a ten to vyhodnotí jako pobídku. Luk by měl mít pod 54“ na délku a v případě lovu prasat bych se držel síly 50 – 60 lbs. Osobně mám pro tyto účely luk Junák od firmy Lazecký s vlastnoručně zkrácenými rameny, při celkové délce 51“ a síle 52lbs.

Na koni jsem začínal s lukem Hybrid od firmy Alexbow v síle 48 lbs a délce 56″. To šlo, ale přeci jen jsem potřeboval něco menšího. Navíc můj hlavní lovecký luk byl Junák od Lazeckého. Na ten jsem přešel z pevných luků z ryze praktických důvodů. Pokud člověk loví v zahraničí, tak je skládací luk prostě vhodnější při cestování. Navíc na jeden střed je možné mít slabou sadu ramen na trénink a silnou na lov, což se mi osvědčilo. Tak se zrodila myšlenka mít ještě jednu zkrácenou sadu na jízdní lukostřelbu. Lazecký nabízí samostatná ramena za 1400 kč. Suma, pro kterou bych neronil slzy, kdyby zkrácená ramena nevydržela, takže jsem to riskl.

Jednoduše jsem tedy koupil náhradní ramena na junáka se silou 45 lbs a zkrátil jsem je ve dvou etapách. Nejdříve na celkovou délku luku 56“ z původních 60“. Když ramena přežila v tomto stavu pár desítek kontrolních výstřelů, tak jsem ještě přitlačil a seřízl to na 52“. taková úprava samozřejmě zvýšila libráž, v tomto případě na 52 lbs.

vlastní provedení bylo vcelku jednoduché. Rameno jsem opatrně uřízl pilkou s jemným zubem, abych neroztřepil vrstvu sklolaminátu. Dále jsem převrtal otvory. Neprůchozí otvor na pin jsem převrtal vrtákem 7mm na otvor pro šroub a vlepil do něj hliníkovou vložku z původního otvoru. Ve vyměřené vzdálenosti jsem pak navrtal otvor na pin. Povrch řezů a vrtání jsem přetřel lepidlem. Další úpravou bylo seříznutí konců ramen. Z výroby jsou do špičky, což usnadňuje navlečení tětivy a je to líbivý designový prvek, ale pro náročnější manipulaci se mě osvědčil kratší tupý konec. To navíc ubralo na délce ještě jeden palec.

Protože se jedná o invazivní zásah, nemůžu takovou úpravu doporučit, na druhou stranu můžu říci, že mám z toho nastříleno stovky výstřelů a stále to bez problémů drží. Nátah je samozřejmě trochu tužší než u plné délky, ale stále v normě takto krátkých luků.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.