Bowhunting afrika 2015

Předmluva a přípravy

Shodou okolností se mi poštěstila nevídaná a neodmítnutelná příležitost letět si zalovit do Jihoafrické Republiky. Celý výlet je natolik neobvyklý, že jsem se rozhodl do podrobna rozebrat jak se to celé semlelo, co je třeba vyřídit a následovat bude deník, kde popíšu jak to celé proběhlo, včetně oné konkrétní chvíle lovu, která byla hlavním cílem, nikoli však jediným cílem.

Jak to všecho začalo

Někdy v únoru jsem se bavil s Honzou, zkušeným bowhunterem, o možnostech lovu v zahraničí. Doteď jsem lovil jen drobnou zvěř a chtěl jsem zkusit svůj um na něco většího a obtížnějšího. Nejlogičtější varianta byla v podobě jelena na Slovensku. Je to kousek, není problém se domluvit a nejsou problémy s cestováním s lukem. Na druhou stranu jsou naši dávní spoluobčané v tomhle směru poněkud finančně náročnější na to, že se tam dá lovit to co tady, akorát s lukem.

Nicméně když jsem se na to ptal Honzy, bylo mi řečeno, že se Slovenskem nemá zkušenosti, ale, že letos hodlá jet lovit do Afriky a že by se pro mě možná našlo místo! Jet do Afriky lovit těžkou, exotickou zvěř lukem, se zkušenostmi se zajíci a pernatou zvěří a s vybrakovaným kontem ze stěhování a rekonstrukce… Bláznovství, něco nemyslitelného… Trvalo mi asi 10vteřin rozhodnout se, že jedu za každou cenu a potvrdit aby se mnou bylo počítáno. A začalo se to řešit.

Z prvu byli jen nejasné informace. Honza má známého, který se živí pořádáním lovů v JAR a preparací z toho vzniknuvších trofejích. Mělo jet, tuším, 5lidí z toho dvě pušky a tři luky. Známost nám měla zaručit hladčí průběh, příjemnější prostředí a nižší ceny navíc tu byla možnost udělat si kurz IBEP a to jako zřejmě první češi v africe. V téhle fázi to pro mě znamenalo jenom to, že jsem začal dělat přezčas abych na to měl peníze a rovněž zostřený trening. Nic víc po dalších několik měsíců nebylo třeba, termín byl stanoven na začátek srpna.

Po nějaké době se mi ovšem ozval Honza a nabořil mi plány. Přestalo se mu to časově hodit a soubor dalších problémů mu znemožnil účast. A jak to tak bývá další lidi se začali hroutit. Za týden už bylo jasné, že pojedu sám samotinký, čemuž zrovna nehrála do karet moje ne zrovna nejlepší znalost angličtiny. Ne, že bych vůbec neuměl ale trvá než se trochu rozmluvím a můj přízvuk, dá li se to tak nazvat, musí být utrpení pro každého kdo mě poslouchá. I přesto jsem se rozhodl jet. Ne proto, že jsem odvážný ale spíš proto, že jsem tvrdohlavý pitomec. Když jsem ale dostal do rukou režii výletu, začalo se to trochu hýbat.

Rozhodl jsem se pro“hlavní“ zvíře v podobě Oryxe pro jeho majestátnost, trofejnost, a taky z důvodu, obtížnosti lovu. Původně jsem zvažoval Kudu, ale poměr cena/výkon jasně odsoudila přímorožce ke srovnání sil. Stejný osud plánuji i pro Impalu a antilopu skákavou, kterou jsem vybral pro její obtížný odlov. Černého petra si vytáhl blesbok. Ani jsem ho moc nechtěl lovit a obejdu se bez trofeje, ale bylo mi řečeno, že 4ks. Jsou optimální z ekonomického hlediska, tak jsem ho přibral do počtu. Na druhou stranu jsem si chtěl přibrat paviána. Cíleně se sice neloví, je to jen takový bonus když je čas a příležitost a jeho cena je minimální. No uvidíme.

Je třeba dodat jedno: Můj životní cíl stran lovu je dostat Kapského bůvola. Zvíře nevýdané, až bájné odolnosti a zabiják lovců číslo jedna. Za tenhle výlet se u mě projevila racionalita jen v tom, že jsem nešel lovit hned z kraje jeho. No do afriky nehodlám jet naposled, takže tak ?

Nakonec to dopadlo všchno trochu jinak, ale celý příběh by nebyl kompletní, kdybych neotiskl své očekávání před lovem. S hlavou vztyčenou a hromadou hotovosti jsem prostě 8 srpna nakráčel na letiště a děj se vůle boží.

Přípravy a jak to vlastně funguje

Následující řádky jsou výsledkem čilé mailové komunikace s exponovanými osobami, mnoha hodin strávených na zahraničních forech a osobní zkušenosti. Musím řici, že jsem udělal spoustu chyb jak v přípravě tak na místě, nicméně jsem ty chyby prostě musel udělat abych se jich pro příště vyvaroval. Snad níže uvedené poslouží někomu jako návod. Mnoho skutečností je aplikovatelných i na lov s puškou, ale vzhledem k povaze článku to bude cíleno na luky.

Takže, první věc je zajistit samotný lov. V tomhle směru není od věci zaregistrovat se a vyřídit to přez nějakou agenturu, která tyto věci v ČR nabízí. Zajistíte si hladčí průběh, bude vám doporučen vhodný PH (Profi Hunter, ten člověk který s vámi loví, vozí vás a nezřídka jste u něj ubytováni) a v konečném důsledku i trochu ušetříte. Alternativu vyhledat si nějakého PH v Africe na vlastní pěst nedoporučuji, alespoň na poprvé rozhodně ne.

Je třeba si uvědomit, že všechna lovená zvěř tam nežije pohromadě. Já jsem třeba byl v oblasti Modimolle, což je místo zaslíbené lovu Kudu a Impal, ale antilopy skákavé tam třeba nenajdete. Optimální je vybrat si nějaké „hlavní“ zvíře které chcete ulovit a nechat si doporučit od PH další zvěř v okolí, popřípadě se smířit s tím, že budete cestovat. Stejně tak je s PH vhodné prodiskutovat optimální délku lovu. Ono se dá taky domluvit, že někde budete tak dlouho až ulovíte třeba Kudu a na zbytek pobytu se přestěhujete jinak, kde budete pokračovat se springboky, ale není to úplně ideální řešení, protože nikdy nevíte jak dlouho lov potrvá.

Rozhodně nemá cenu tam jet se seznamem: Pondělí=Impala, úterý=blesbok. Takhle to nefunguje a upřímě by to byla trochu nuda.

Pro inspiraci: příští rok tam chci jet znova, tentokrát jen na pár dní na lov Pakoně, ti se tam poměrně vyskytují, domluvím se s PH že ideální bude jet tam za tímto účelem na 3 dny s rezervou, zjistím si, co se v oblasti dále vyskytuje… á prasata bradavičnatá a zebry takže když nebudu mít štěstí s pakoněm a naopak uvidím nějakou výstavní zebru tak mám náhradu. A když se mi zadaří na začátku tak můžu trávit další dva dny lovem prasat, neb jsou levná a hojná.

Nelze pominout otázku peněz. Lov v Africe má punc zábavy pro milionáře a je pravda, že to není nejlevnější dovolená na světě, ale z pohledu cena/výkon se mi to zdálo přiměřené. Pro představu posílám ceník který platil pro mě, vzhledem k oblasti lovu a mého PH:

Nyala 1700€, Přímorožec jihoafrický 800€, Common reebuck 850€, Mountain reedbuck 500€, Springbock 260€, Steanbock 210€, Waterbock 1450€, Blesbock 280€, Zebra 800€, Duiker 250€, Eland 2200€, Hartebeest 800€, Impala 270€, Klipspringer 800€, Kudu 1500€

Je tam spousta dalších zvířat k lovu, včetně specialit jako jsou lvi, ale tam už nejsou ceny takhle paušální a jde o jakýsi koeficient trofejnosti.

K tomu je třeba připočítat náklady na ubytování, PH, dopravu atd. U mě to bylo cca 150 EUR denně, ale kolik vás to bude stát vám nejlíp odpoví váš PH, což platí i o ceníku. Jiné náklady, jako třeba oběd v restauraci nejsou problém, JAR není nějak drahá země a je s cenama zhruba na úrovni ČR.

Je vhodné konzultovat s PH rozpočet, aby jste měli dostatečnou rezervu kdyby něco, ale dobrá zpráva je, že se obvykle dá nějaký neočekávaný lov zaplatit zpětně převodem. Takže když si budete chtít ulovit navíc támhetu výstavní zebru na kterou vám chybí 200EUR, nemusí to být nutně nemožné.

Tady je třeba zmínit, že lov je tam obchod jako všude jinde. Živí to tam spostu lidí PH chtějí přirozeně maximalizovat svůj zisk, a je třeba nepodléhat naivitě a být odpovědný co se financí týče. Na druhou stranu jsem neměl nikdy pocit, že mě tam chce někdo natáhnout, oni totiž chtějí aby jste se tam vrátili, ulovili něco dražšího, byly tam déle. A to že budete spokojeni i po tom co se vám to po návratu rozleží v hlavě je značná záruka úspěchu. Bezpochyby se tam najde nejeden parazit, ale já jsem naštěstí zažil jenom přátelské prostředí.

Dále se nevyhnu optimálnímu výběru a vlastnostem zvěře, jakož i o způsobu lovu neb jsou tu jisté rozdíly od evropské praxe. Omezím se na specifika antilop, neb mám přímou zkušenost a vzledem k cenám a oblíbenosti jsou to nejlovenější zvířata v Africe.

Všechny antilopy jsou velice pozorné, permanentně připravené k útěku a opatrné. Mají excelentní čich, sluch, zrak a reflexy. Zvláště ti reflexy jsou nepříjemné při střelbě z luku, pokud vás antilopa zaregistruje a jistí a vy vystřelíte, může se stát, že to zvíře při zvuku trhne a změní svou pozici vůči šípu. Věc vám neulehčí ani když jsou antilopy ve stádu, uvidí vás jedna a začne utíkat, utečou všechny. Pokud máte tu kliku a operujete jenom proti jednomu zvířeti, pohybujte se jenom když se dívá jinam a ve všech případech se vyvarujte rychlých a neplynulích pohybů. Antilopy obvykle dávají poplašný signál frkáním. Pokud uslyšíte frknutí tak velice pečlivě zvažte jestli budete střílet, antilopy jsou v takovém případě značně pozornější a obvykle to znamená že o vás vědí. O jednotlivých druzích je vhodné si něco nastudovat a konzultovat specifika lovu s PH. To co platí pro jeden druh, nemusí nutně platit pro druhý. Taky doporučuju stáhnout si obrázky zvěře které chcete lovit, s vyznačenou zásahovou zonou do mobilu a průběžně si to vrývat do paměti. Znalost vytální zony je klíčová, obvykle se míří kus pod rameno. Je třeba zasáhnou plíce, srdce, velké tepny. To zaručí rychlou smrt a čitelnou stopu krve.

V případě Kudu jsem sice úmyslně vystřelil na krk v místě napojení na tělo ale bylo to proto že jsem neměl dobrý výhled na tělo a byl jsem si vědom co dokážou moje hroty. Trvalo to jen pár vteřin a kudu vykrvácel, nechávaje za sebou spektakulární louže krve, přesně jak jsem čekal přesto tento způsob nelze doporučit.

Je taky třeba počítat s tím, že tělo antilop je 3D, málokdy máte čistý boční profil, většinou je k vám nějak natočená, v případě treestandu dokonce ve dvou osách. Musíte tedy vědomě vézt výstřel tak, aby šíp co nejvíce zdevastoval vitální zonu.

Samozřejmě nejlepší tedy je, aby antilopa vaši přítomnost vůbec nezaregistrovala. Naštěstí PH není jen od toho aby vás vozil ale jeho havním úkolem je zajistit, aby lov proběhl úspěšně, takže budete instruováni. Není to však žádné dogma, pokud si chcete zkusit odlovit antilopu na šoulačku tak vám to bude umožněno, ale úspěšnost bude menší než třeba někde číhat u napajedla.

Dá se lovit na šoulačku, z treestandu, z úkrytu nebo z auta. Pro všechno platí, že je třeba nevystavovat kůži, na ní jsou zvířata zvlášť citlivá když ji vidí.

Šoulačka je jednoznačně nejobtížnější vzhledem k vybroušeným smyslům zvěře, ale z vlastní zkušenosti můžu říci, že to jde i s lukem. Nepříjemná je neustálá kontrola toho jak vane vítr. Bohužel je to poměrně nepřenosné umění, takže si to musí každý zkusit sám. Zase je to skvělá příležitost zkusit si to, prostě si přiberete další lovecký den a i bez loveckého úspěchu se naučíte něco nového.

Treestand je klasika, prostě vylezete na strom s nějakou sedačkou na vhodném místě a čekáte, výhoda je, že nemusíte řešit směr větru, nevýhoda je nutnost maskovat se poněkud lépe vzhledem k tomu, že stromy tam v sezoně neoplívají hojností listí a zvěř poněkud více myslí stran nebezpečí ve 3D. Ideální je tedy hejkal, či alespoň maskovací síť. Tady však pozor aby jste byli i s maskováním schopni neslyšně ovládat luk.

Ukryt je v afrických podmínkách nejčastěji maskovaný stan ve tvaru krychle, postaven na příhodné místo, což obvykle znamená u napajedla. Taky se lze setkat s celou zemljankou se střílnou či prostým valem z větví a jistě to není výčet konečný. Nejvíce problematický je nedostatek místa stran manipulace s lukem a hledání ideálního úhlu výstřelu z nevelké střílny. Zrovna pro tenhle typ střelby je nadmíru důležité nacvičit si nátah a střelbu je všech možných nestandartních poloh. Sice tam většinou sedíte na židličkách, ale to vůbec neznamená, že z nich budete i střílet. A opět platí mít zakrytou kůži. Jeden odlesk a zvěř je pryč.

A konečně střelba z auta. Antilopy nemají takovou hrůzu z aut, záleží jak který druh a taky na denní době, ale zažil jsem třeba skupinu blesboků, které bylo třeba vytroubit, aby uhli z cesty. Vzhledem k „ferovosti“ při lovu lukem to nemohu moc doporučit, ale alternativou je použít auto jen k dopravě a střílet ze země, tenhle způsob se mi líbil nejvíc. Jedete, vidíte zvěř, nepozorovaně vyskočíte, došouláte do ideální pozice a vystřelíte. Nemá to takovou úspěšnost jako třeba treestand, ale je to akční, rychlé a přitom slušně obtížné.

Pozor! Nestřílejte na pohybující se zvěř. Přišel jsem na to tím horším způsobem a jen kombince štěstí, ultimativních hrotů a dobrého odhadu zajistila, že mnou lovená Impala zbytečně netrpěla. Když si předsadíte záměrný bod s tím, že si do něj antilopa nakráčí. Může to fungovat, ale taky může při zvuku výstřelu ztuhnout nebo odskočit.

Další specifikum lovu v Africe jsou vzdálenosti. Jistě, v případě posedů určujete pravidla do značné míry vy, ale obvykle počítejte s delší vzdáleností než je zvykem. Doporučuju trénovat hlavně na 30-40m, což ovšem neznamená, že menší vzdálenost by jste měli zanedbávat. Spousta úkrytů je ve vzdálenostech 15m od napajedel. Víc už nemá moc smysl, vzhledem k reflexům zvěře, bych si na delší vzdálenosti střelbu odpustil.

Pro informaci na jaké vzdálenosti jsem střílel já:Blesbock 28mImpala 30mPrase bradavičnaté 40m

Kudu 45m

Zpětně musím říci, že střílet na Kudu na takovou vzdálenost bylo špatně a příště se toho vyvaruju a to prase bylo výsledkem znamenitých podmínek, jinak bych to taky zabalil.

S tím souvisí problematika odhadu vzdálenosti. V té buši to odhadnout lze, tu více tu méně. Ale u otevřených ploch na to zapomeňte, nemáte se tam čeho chytit, ani velikosti zvířete, neb rozsah velikostí téhož druhu je obvykle značný. Problematické je taky použití range finderu v případě střelby z auta a koneckonců i kdekoliv jinde neb vás to stojí čas a potencionální hluk. Naštěstí PH jsou většinou vybaveni měřičem vzdálenosti a fungují jako jakási obdoba armádních spotterů. Prostě vám dají vědět jaká je vzdálenost, nehledě na to, že vám hledají cíle. Vzhledem k potřebě ticha se výsledek často ukazuje lovci na prstech.

Problematické jsou rovněž všechny překážky. Buš je v podstatě hromada větví, ujistěte se proto, že při výstřelu nehrozí, že o nějakou zavadíte.

A ještě jedna věc stran treningu. Ověřte si jak vám to střílí na extra krátkou vzdálenost. Dva metry, vy stojíte a míříte na terč na zemi. Může se stát, že bude třeba zvěř dorazit a vzhledem k choulostivosti celé akce není na škodu si to nacvičit.

Co s sebou

Luk, čím silnější tím lepší. Držel bych se alespoň na 60 librách v případě antilop. Nejde tak ani o energii jako spíše o rychlost, v případě takto lekavé zvěře je prostě žádoucí přepravit šíp od střelce ke kořisti co nejrychleji. Vážně, ty potvory jsou jak pružiny, vždy připraveny zdrhnout. Optimum je rychlý, 70 liberní luk. Je třeba věnovat pozornost utlumení, nikde nic nesmí cvakat, celé šípové okno je vhodné olepit filcem, takové ty samolepící dorazy na nábytek, prodávané v kutilských potřebách jsou zvlášť vhodné. Rozhodně doporučuju stabilizér. Ne tak pro vyvážení, jako spíš pro tlumení vybrací. Zaměřovač jaký kdo uzná za vhodné, já měl jednopin Pursuit a byl jsem zpokojen i při šoulání. Jen jedna věc. Není úplně dobré mít stupnici či piny po dejme tomu 5 metrech, lepší je mít mířidlo přehlednější s tím, že tu lehce nadsadíte, či podsadíte. Ale neberte to jako dogma. Co komu vyhovuje…

Šípy. já osobně jsem na doporučení zvolil Easton FMJ s patřičným spine a 2“ křidélka blazer, lepená v Helicalu. A byl jsem naprosto spokojen. Při váze 495gr. Je to optimální šíp i na lov těžších antilop. Můžete však použít jaký šíp chcete, jen držte váhu nad 450 ideálně však kolem 500gr. výše se už dostáváme do bolestivého kompromisu váha/rychlost. A nekonečných válek na internetu o tom, jaká váha je na co ideální.

Kalkulujte však taky trochu s vyvážením, řešení není dát na extra lehký karbon extra těžký hrot.

Nedoporučuju rovné lepení křidélek, mějte offset, nebo nejlépe helical. Protože i když používáte mechanický hrot, tak není tak čistý jako cvičný a hrozí určité ovlivnění letu střely. Dobrá stabilizace je tedy na místě.

Lovecké hroty. Věčnou volbu, jestli použít hroty mechanické nebo pevné docela dobře řeší africká realita. Na některou zvěř, typu bůvol, prostě musíte použít fixní hroty pro co největší průbojnost. Když pomineme tyhle extra tuhá zvířata, je na místě zaměřit se na co největší poškození, což jsou obvykle velké otvíráky. Ne že by se nedalo lovit i fixy a třeba takový oryx je docela tuhé zvíře, ale s moderním výkonným kladkovým lukem není důvod vzdávat se výhod velkého mechaniku.

Osobně jsem používal hroty Rage X-treme a zcela upřímně si nemyslím, že v případě antilop existuje něco lepšího. Porážecí účinnek je dechberoucí, ty louže krve jsou v tomto velice výmluvné. Tahle vlastnost může zachránit i méně povedený výstřel neb při rozpětí 2,3″ je velká pravděpodobnost, že se přesekne něco důležitého. Vše co jsem střelil padlo velice rychle pár metrů od místa zásahu. Dále bych vyzdvihl totožné chování jako u cvičného hrotu. I průbojnost je velice dobrá a jsem přesvědčen, že při použití s vhodným lukem a šípem je více než dostatečná pro všechny druhy antilop.

Co se týče množství měl jsem s sebou na lov 4ks zvěře 9ks. šípů a 6ks loveckých hrotů a toto množství se ukázalo jako dostatečné jak pro lov tak trening.

A teď co potřebujete na vlastní lov… Vlastně skoro nic. Měl jsem luk se založeným šípem, druhý šíp (náhradní/dorážecí/pro lepší pocit) jsem měl zastrčen v zadní kapse, mobil pro případ focení, popruh s háčkem na zavěšení luku a hlavu omotanou barracudou (taková síťovaná šála). A to je opravdu absolutně všechno co potřebujete. Na opasku se mi ještě houpal lovecký nůž ale naprosto zbytečně. Ač nebyl nějak velký tak mi jenom překážel. Příště si vezmu jenom nějaký zavírák pro lepší pocit, cokoliv jiného nemá moc smysl. Představa jak se bráníte svým věrným bowiem rozzuřenému lvovi je sice pěkná, ale ne moc reálná.

Zbytek věcí které jsem si s sebou bral z chaty byl v takovém malém batohu přez rameno. Měl jsem na něm pověšen držák se šesti šípy, z toho jeden s cvičným hrotem (pro případ potřeby nástřelu) a jeden s úderným hrotem (pro případ šance odlovu místního ptactva) uvnitř jsem měl litr vody v čutoře, nějakou sušenku, nářaďové kleště, sadu imbusů, kus serving a D-loop šňůry, pár elektrikářských stahováků (ty se obzvlášť hodili) lepicí pásku, druhou baracudu, pas a tlusté termotriko s dlouhým rukávem. A nic víc jsem nikdy nepotřeboval.

Tohle zavazadlo jsem měl většinou v autě nebo úkrytu. Nešoulal jsem s tím, i když bych mohl, jenom nebyl důvod.

Z dalších věcí bych jen zmínil dvě sady oblečení na lov, v sezoně tam prší tak málo,že nemá cenu něco s sebou na takovou eventualitu tahat. Teploty jsou tam poměrně lidské, kolem 25 přez den, ráno je však docela kosa. Samozřejmě záleží kdy tam jedete. Dále nějaké to nářadí na údržbu luku, rozhodně nějaký jetý kartáček na zuby pro čištění kladek a mířidel, neb prach je tam všudypřítomný. Dostatek cvičných hrotů a takový ten vytahovák šípů, protože je rozhodně na místě ověřit si nastřelení před samotným lovem. Rozhodně přibalte sluneční brýle a nějaký krém na opalování, slunko je tam vážně ostré. Něco na maskování, v mém případě dvě barracudy, které mohu doporučit jako dostačující pro většinu situací. Samozřejmě když tam jdete lovit z treestandu, vemte si pro tento druh lovu vše potřebné, ale konzultujte to s PH.

Upozorňuji, že v JAR mají jiné zásuvky než v Evropě. Je vhodné se informovat jestli je na místě k dispozici vhodná redukce.

Co je třeba vyřídit

V dostatečném předstihu dejte vědět nějaké firmě která to zprostředkovává, že chcete přijet a ulovit si to a to. Dohodněte se na ceně, platbě, termínu, a ptejte je na cokoliv co vás napadne, i kdyby to byla sebevětší blbost. Vyžádejte si zvací dopis. V součinnosti s vyjednáváním termínu si najděte vhodný letecký spoj do Johannesburgu. Informujte se jak to mají vaše aerolinky a tranzitní země s převozem luku a loveckých hrotů, většinou chtějí vyplnit formulář, který vám zašlou na vyžádání přez mail. Rozhodně se pojistěte. Pojištění na lov lukem v Africe není zrovna ve standartní nabídce většiny pojišťoven. Dělá to určitě Česká Pojišťovna a Uniqa, u které jsem se nakonec pojistil. JAR nemá v současnosti nějaké nutné očkování, ale být očkován proti žloutenkám není na škodu. Malárie se tam reálně vyskytuje poměrně málo, ale je na místě se poptat PH jestli není vhodné zásobit se antimalariky. Potřebujete pas, zvací dopis, povolení k přepravě luku od aerolinek, papíry od pojišťovny a není od věci si zjistit a někam napsat čísla na PH a ambasádu. U všeho si udělejte pár kopií. A hotovo. Nyní zbývá jen trénovat a čekat na den D.

A přišel onen slavný čas vypravit se na černý kontinent a pokusit se zanechat v něm nesmazatelnou stopu, jak to ostatně mají evropané ve zvyku od… vždycky.

Jakožto obyvatel Prahy začala má cesta na Ruzyni. Konkrétně s Emirates poletím do Dubaje a pak přestoupím do Johannesburgu, opět s Emirates. Zpáteční letenka mě, s tříměsíčním předstihem, vyšla na 16 000. Jednak je to dobrá cena a jednak Emirates nedělá nějaké ciráty stran převozu zbraní a váha zavazadel je i v ekonomické třídě dostačující pro všechno co jsem potřeboval. Jako nevýhoda se ukázala doba strávená čekáním na přestup. V Dubaji jsem cestou tam a zpět strávil celkem 23h a mohu říci, že to bolelo. Přestupu bych se ale nevyhnul. Přímý let Praha-Johannesburg nebo Vídeň-Johannesburg není k dispozici.

Dorazil jsem s dvouhodinovým předstihem, jako vždy když převážím zbraně. Odbavení proběhlo překvapivě hladce. Dal jsem na přepážce pas, dostalo se mi otázky “ vy jste ten s tím lukem?“ „Ano“ předal jsem pozvánku k lovu a vyplněné povolení k převozu od Emirates, kufr s lukem jsem dle pokynů hodil na pás s nadměrnými/nějak nestandardními zavazadly. No a teď stůj nad mým lukem všichni svatí.

To povolení k převozu je otázka pár e-mailů s Emirates ČR. Pošlou vám formulář, tam jenom vyplníte co převážíte, proč a vaše nacionále a pošlete to zpátky. Pár kopií pro vás a je to vyřízené. I když byla docela záludnost vyplňovat kolonku ráže. Nedalo mi to a opravdu jsem tam napsal průměr šípu v mm. Ještě je třeba říci, že pokud se dostanete do požadovaných rozměrů a váhy zavazadla je to bez příplatku a bráno jako normální odbavené zavazadlo bez ohledu na obsah.

Celá cesta proběhla relativně dobře. Emirates se o cestující docela dobře starají, takže jídlo je vskutku jídlem, personál je příjemný a zábavný terminál zabaví. Takže 5,5 hodiny letu se dalo snést, jen jsem litoval lidi z byznys třídy, kteří si sice usrkávali whisky, ale za nepříjemných zvuků, které dokážou vydávat jen děti bohatých arabů. Jak jsem byl rád za svůj ekonomický heineken a klid. Nebudu lhát že následných 11 hodin na Dubajském letišti bylo nějak příjemných. Alespoň to není takové bludiště jak Ruzyně. Jídlo vyřešil burger king, spaní taková ta lehátkosedačka na exitu a neodolal jsem a jako správný čech si dal pivo. Za 13 EUR to bylo současně nejdražší pivo mého života. Další přestup Dubaj-Johannesburg. 8 hodin v letadle. Tělo už si zvyklo a ani moc neprotestuje.

Tak jsem tady, teď to teprve bude legrace. Už při třídění cestujících to začne. JAR nevyžaduje na občanech České Republiky víza, ale pro velkou část světa ano, což by nebyl problém, kdyby bylo zdejší značení poněkud přehlednější a tak se na poslední chvilku odtrhávám od zástupu víz. Následuje dotazník, který by se dal shrnout do otázky „máte ebolu?“, následuje termokamera a ti méně šťastní se zvýšenou teplotou jsou posíláni k zřízencům s respirátory. Konečně následuje klasické okénko kde je třeba k pasu přihodit zvací dopis, pak si jen jít pro kufr a vše je vyřízeno. Tady jsem čekal nějaký zádrhel, ale všechno na štěstí proběhlo bez problémů, tak asi jsou tu na lovce poněkud zvyklejší oproti evropské praxi. V takové té vyzvedávací hale jsem se snažil najít Stefana, mého hlavního PH, u kterého budu ubytovaný a který mi v podstatě zajistí všechno v průběhu dovolené a který mě tu měl vyzvednout. Teoreticky by to neměl být problém ho najít, neb se jedná o člověka typu „chlap jak hora“ a tak jsem se tam rozhlížel a minuty plynuly. Už jsem si říkal „je konec, teď mu budeš muset zavolat a dohadovat se s ním přes telefon, přeřekneš se, urazíš ho, zavěsí a jsi v hajzlu, Johannesburg nepřežiješ. Místní tě zabijí, naporcují, uvaří, snědí a když budeš mít štěstí tak to udělají v tomhle pořadí“. Můj utrápený výraz však neušel jedné dívce, vyloupla se z davu čekajících a před obličejem mi zamávala papírem s mým jménem. Ukázalo se, že Stefan nestíhal, tak za mnou poslal svou přítelkyni, rovněž PH jménem Sandra. Její společnost byla přesně to co jsem potřeboval neb dvě hodiny cesty z Johannesburgu do Modimolle jsme kompletně vyplnili lehkou konverzací v angličtině. Mě obvykle trvá nějakou dobu se rozmluvit a tohle byl dobrý a nenásilný start. Cestou jsme ještě zašli na docela dobrý steak a pivo. kde jsem se navíc seznámil s Gerriem, který bude následujících několik dnů mým PH, bude se mnou přímo lovit a vozit mě. Jinak ceny jsou tu na úrovni České Republiky, možná i trochu níž, což mě ale nemuselo trápit, protože all inclusive zde platí zřejmě doslova a veškerou útratu na sebe vždy vzal přidělený PH. Pro pivaře: nejrozšířenější je tam místní ležák Castle a stojí za to ho zkusit. chuťově bych ho přirovnal ke Staropramenu, ale má těžko definovatelnou jiskru navíc. Taky se tam dají sehnat ležáky ze Zimbabwe (Rhodesie, pozn. red.) a Namibie, která byla německou kolonií, takže žádné překvapení, že vaří pivo do dnešních dnů.

Po setmění jsme dorazili do cíle v podobě lovecké chaty (kterýžto název používám spíše z nedostatku lepších výrazů, více by seděl lovecký palác) kde jsem se zběžně seznámil se Stefanem a dohodl s Gerriem plán na první lovecký den. První na řadě bude blesbok, jeho lov je poměrně nenáročný, jsou hojní a celkově je to ideální antilopa pro začátek. Nejdříve zkusíme pár hodin číhat a pak nějaké šoulání kombinované s přepravou autem. Trochu se rozkoukám a další lov bude mít již pevnější strukturu. Poslední co jsem ještě dnes schopen udělat, je vytáhnout luk a udělat zběžnou kontrolu… Zdá se, že přežil, každopádně ráno ho stejně budu muset testnout.

Je zde první lovecky den, více méně koncipovaný jako rozkoukávací. Jestli dnes nic neulovím tak mi to bude fuk. Vstávám v šest ráno s rozbřeskem s tím, že Gerrie pro mě přijede na osmou. Dost času se nasnídat, vyzkoušet luk a udělat průzkum chaty a okolí. Kuchyně se ukazuje jako velice dobře zásobena, beru si k srdci radu ze včerejšího večera, která by se dala shrnout jako „sežer na co přijdeš“ a tvořím si obří snídani.

Nyní je na čase luk. Stefan myslel s výbavou i na lukostřelce, protože je tu val s jemným pískem, důvěrně známá kostka a dobrých 50m volného prostranství, co víc si přát. Střílím tedy na různé vzdálenosti a hle, našel jsem problém, padá mi to níž. Stranově je to perfektní i jednotlivé pozice mířidel na rúzné vzdálenosti sedí, ale padá to všechno o 5 cm níž než by mělo. Ještě to kontroluji s loveckým hrotem, ale to samé. Kontrola mířidel neodhalila, že by se něco posunulo. Luk, základka, vše se zdá v pořádku. Co tedy s tím? Přepisovat stupnici se mi teda moc nechce a zásahů do nastavení mířidel bych se taky rád vyhnul pokud nemusím. Nakonec se rozhoduji pro nejlepší ze všech špatných řešení a prostě budu posunovat mířidla o fous nad značky. Testy ukazují, že to stačí, jen si neodpustím dopsat nad stupnici +5cm pro lepší pocit. Ale stejně by mě zajímalo čím to může být, v tom kufru se to prostě nemělo jak poškodit. Každopádně celou dovolenou mi to nadsazování fungovalo, takže jsem si odpustil se v tom rýpat.

Taky jsem si prolezl chatu. Momentálně jsem jediný ubytovaný, což se za pár dní změní, Stefan se Sandrou mají vlasní dům pár set metrů daleko, chata je pro celkem 10 lidí, pokoje po dvou, obří postele spousta místa, velká koupelna. Hlavní sál je taková prostorná společenská místnost/jídelna nacpaná trofejema. Líbí se mi ten styl, třeba stůl je jenom několikatunový pařez s kořeny a skleněná deska a vypadá to fantasticky, jednotlivé detaily jsou úžasně morbidní, třeba zásobník na piškoty ve sloní noze, konferenční stolek z lebky hrocha nebo lampa v mém pokoji ze žirafí nohy. Jo, tady se mi bude líbit.

Gerrie pro mě přijel přesně na čas, trochu vyplenil lednici a už můžeme jet. Konečně mám šanci vidět místní prostředí za světla a je to úžasné. Trochu jsem se bál, že ty lovecké farmy zničí ráz krajiny ale vůbec ne. Taky je poutavé jak je tu všude plno zvěře, v čechách je malý svátek narazit na laň a tady je všude něco k vidění, zvlášť zajímavá byla tak 50ti hlavá tlupa paviánů která před námi přecházela silnici. Jedeme asi hodinu (vzhledem ke zdejším vzdálenostem je to za rohem) cestou zjišťují vše co jde o technických nuancích lovu bleskoků a vjíždíme na loveckou farmu což je oplocené území, odhadem 10x15km s množstvím antilop, převážně blesboci a impaly. Je to na první pohled běžná farma, barák, kůlna, hospodářská zvěř. Pobíhá tu pár černochů, jinak tu je mrtvo, za chvilku přijíždí jeden z majitelů. Vybízí mě abych si ještě pokusně střelil do terče, z různých vzdáleností, což je bez nejmenších pochyb test na jak daleko jsem schopen se s tím efektivně trefit, nikdo nechce dohledávat blesboka se šípem v zadku. Dostávám „zelenou“ do 40 metrů, bereme stan a jedeme k napajedlu zkusit nějaké to číhání, cestou míjíme spoustu zvěře a musím říci, že je to pro mě docela zážitek vidět to takhle bez plotů ze střechy pickupu. Dorazíme k napajedlu a o dvacet metrů dál postavíme s, ohledem na vítr, stan. Je to taková maskovaná krychle o hraně 170cm, zřídím si střeliště v jedné z mnoha chlopní, sednu na židličku a zbývá už jen čekat. S Gerriem jsem dohodnut, že pokud uvidím něco lovuhodného upozorním na to a po schválení mohu pálit dle libosti.

Bohužel jsme za čtyři hodiny čekání neměli štěstí, blesboci se drželi dál a přišel jenom Sable, antilopa vraní. Tahle potvora mi následující týden docela ničila nervy. Je to opravdu krásné, majestátní zvíře s nádhernými rohy, na rozdíl od většiny antilop není tak opatrná a celkově jsem měl spoustu příležitostí jí lovit většinu pobytu. Důvod proč jsem to neudělal je krom nedostatečné obtížnosti fakt, že se jedná o opravdu drahý špás. 12 000 dolarů. Ta potvora určitě zná svojí cenu, takže překáží u napajdel vědoma si své nedotknutelnosti.

Nicméně, po čtyřech hodinách bylo jasné, že naše současná pozice nepřinese kýžený vysledek, takže bylo na čase nastolit plán B. Už předem jsem odmítl možnost střílet z auta, bylo by to moc jednoduché. Plán je jezdit autem po okolí, což samo o sobě je tady úžasné, když narazíme na nějakého výstavního blesboka tak auto zpomalí, já a Gerrie vyskočíme, schováme se, auto pojede dál a mi se pokusíme došoulat na dostřel.

Tenhle postup děláme následujících 5 hodin a je to nedocenitelná škola šoulání. Učím se kalkulovat s větrem, což je tady snad nejduležitější předpoklad úspěchu, taky studuju reakce blesboků, ještě, že jsem začal s nima, opravdu je pro začátek musím doporučit, jsou krásně čitelní stran reakcí a dobře viditelní. Pokaždé, když si nás všimnou a utečou zavoláme vysílačkou auto, to nás vyzvedne a jedeme o kus dál. Nejdříve se držím jenom za Gerrim a snažím se co nejvíce naučit, později už si občas troufám na to chodit vepředu. Postupně se dostáváme blíž a blíž až jednou vyskočíme z auta asi 100m od osamoceného samce, vyskočíme z auta a kryjeme se za ním protože ho blesbok jistí pohledem, když nám to terén dovolí přikrčíme se, necháme auto odjet a po chvilce vystrčíme hlavu. Je to v pořádku, blesbok jistil celou dobu auto a když odjelo začal se zase pást. S maximální obezřetností postupujeme před, naštěstí je vítr na naší straně. Občas se zastavíme a ztuhnem když se rozhlíží, ale zdá se, že nás nezaregistroval… a na jednou je to tu, Gerrie hlásí na prstech 28 metrů. Měl bych se ještě trochu přiblížit, ale mám naprosto čistý výhled, to zvíře o nás neví a raději bych už neriskoval. Dávám znamení, že do toho jdu. Zkontroluju mířidla, zašeptám si mantru “miř o 5cm nahoru“ zakleknu, v terénním zákrytu natáhnu, zamířím, s ohledem na natočení zvířete, kus před přední nohu, naposledy zkontroluju všechny proměnné a vystřelím.

Zásah, podle všeho přesně tam kam jsem chtěl, blesbok utíká směrem od nás. Snad to bude mít rychle za sebou, nechci aby zbytečně trpěl, ale mám z té rány dobrý pocit. Voláme řidiče aby pro nás přijel, chvilku to trvá, protože ještě jede na otočku na farmu pro psa na stopování. Není to nutné, zběžný pohled ukazuje dobře patrnou rudou cestičku. Po příjezdu stopaře mi to došlo, bylo to několik měsíců staré štěně a tohle pro něj bude takový tréning – inu, proč ne. Po 25 minutách od výstřelu se vydáváme dohledat kořist.

Po cca 30 metrech nacházíme šíp. Má vylomený hrot, cestička krve je velice dobře patrná a po dalších 20 metrech nacházíme blesboka. Krásná velká antilopa. Mám obrovskou radost, nikdy jsem nic tak velkého neulovil, lov byl obtížný a korunovaný úspěchem hned první den. Nemůžu být spokojenější. Ohledání ukazuje, že jsem zasáhl jak jsem potřeboval, prostřelil jsem nazkrz celou vitální zónu pod úhlem a hrot se vzpříčil v žebrech z druhé strany hrudníku za levou nohou. Uběhla tak 50 metrů, což je pro tuto antilopu otázka deseti skoků a padla. Čistá práce. Původně jsem nechtěl z blesboka trofej, ale přinesl mi tolik radosti a užil jsem si natolik jeho lov, že si to rozhodně zaslouží. Rychle pořídím nějaké fotky protože se už smráká, naložíme ho na korbu a na farmě si neodpustím vítězný doutník a pivo se všemi zůčastněnými.

Dále se už za tmy přesuneme zpět do chaty na pozdní večeři v podobě výtečných žebírek a následuje válení na gauči, lehké popíjení, rozbor lovu a plán na další den. Se Stefanem se ještě domlouvám stran jedné své osobní tradice. Totiž, pokud něco ulovím tak to chci sníst a na základě toho mám slíbenou večeři, až se maso trochu uleží. S úžasně příjemným pocitem na plno prožitého dne jdu brzy spát, a navíc odhaluji jeden z nejlepších vynálezů lidstva, elektricky vyhřívanou postel… bude se mi to tu těžko opouštět.

Úterý

Vstal jsem opět za úsvitu krátce po šesté. Obecně se zde snažím chodit spát brzo a náležitě si odpočinout. Dnes pojedeme na stejné místo jako včera a ve stejnou dobu, tentokrát však na impalu. Na rozdíl od blesboka jsou impaly poněkud ostražitější a mají rychlejší reakce, prakticky nemá smysl střílet když vás sponzoruje, protože je na určitou vzdálenost opravdu schopná úplně uhnout šípu, v horším případě uhnout tak, že jí trefíte mimo vitální zónu. Vzhledem k rychlosti udělá pár skoků a už jí jen tak nenajdete.

Od začátku bylo v plánu použít k lovu metodu hybridní šoulačky z předchozího dne. Dřepění ve stanu si užiju do syta s oryxem, už teď mi všichni říkají, že ten bude stát za to, tak není co řešit.

Gerrie mě vyzvedl opět v 8 hodin, dojeli jsme opět do té samé lovecké farmy, změnili vozidlo a hurá na impalu. Neměli jsem z počátku moc štěstí. Ne stran šoulání, ale vůbec nějakého samce vidět. Po dvou hodinách projíždění krásnou přírodou jsme však měli štěstí v podobě výstavního samce s nádherným parožím ve společnosti zhruba desetihlavého stáda. Slezli jsme, auto odjelo, zůstali jsme za terénní vlnou a čekali co bude dál. Šoulat se k němu nemá moc smysl, někdo z toho stáda nás uvidí a jsou všichni v prachu, na druhou stranu je samec v pohybu, pomalu krouží kolem skupiny, rozhodl jsem se tedy chvilku počkat a třeba k nám dojde, vítr nám přeje a když nic jiného, užiju si společnost těchto úžasných zvířat. Chvilku jsme je sledovali a opravdu, samec mimoděk zamířil k nám, Gerrie mi na prstech ukazuje vzdálenost a já se mezitím pomalu připravím ke střelbě. Postupně se dostal na 27metrů, ale je vidět, že na víc se nepřiblíží. Jde velice pomalu do předu, z mého pohledu z leva do prava, hlava ve výšce těla… A tady jsem udělal hlavní chybu celého lovu v Africe. Jsem docela zvyklí střílet na pohyblivé objekty, ale s lukem je to docela blbost. Nicméně jsem celou záležitost podvědomě vyhodnotil jako, že to půjde. Reflex vyhrál nad rozumem, natáhl jsem luk, předsadil záměrný bod na krk počkal jsem si na nákrok a vystřelil. Byla to chyba, blbost a i když to dopadlo relativně dobře (impala zemřela rychle). Tak mi moje netrpělivost pokazila celý lov. Teorie byla taková, že si zvíře do rány přijde, už z nákroku dávalo nohu dopředu a stačilo dokončit pohyb a bylo to tam, přesně ve vitální zoně, v případě, že by se zastavila tak to dostane do krku. Hroty Rage již předvedli co dokáží a tak nějak jsem čekal, že v případě zásahu krku to ukončí skoro stejně rychle jako zásah hrudníku. Kdybych, zamířil na vitální zonu, vystřelil a impala by dokončila krok tak je šíp v žaludku. To se mi prohnalo hlavou když jsem zamířil na krk, ale hned jak jsem vystřelil bylo mi jasné, že chyba byla vůbec vystřelit. No každopádně impala zamrzla, a trochu se zhoupla dozadu, prostřelil jsem jí krk načež se ztratila v buši. Zavolali jsme řidiče, který rovněž fungoval jako stopař a musím říci, že skvělý stopař. Šíp jsme našli skoro hned, hrot byl plně otevřen a celý šíp byl pokryt krví… Alespoň, že tak. Krve však okolo moc není. Zaslouženě mě zžírá špatné svědomí, kdepak ta impala asi je… Konečně jí nacházíme. Přeskočila plot, proto bylo tak těžké ji najít. Byla asi 300 metrů od zásahu a podle všeho to šlo rychle. Přestřelil jsem svazek tepen a krkavici.

Naložili jsme ji na auto a na farmě se jí hned chopil jeden z místních a začal jí zručně zpracovávat. Hned se taky ukáže proč nebyla stopa krve, i přes masivní poškození tak patrná. Vykrvácela totiž z velké části do krku. Tohle se tedy moc nepovedlo, příště si tyhle blbiny odpustím a budu střílet jen na jistotu. No trápit se můžu i s plným žaludkem. Je právě doba na oběd. Naložíme vyvrženou impalu na korbu a jedeme se do Modimolle najíst. V pizzerii se scházíme se Sašou a probíráme tenhle neúspěch.

Vzhledem k tomu, že máme skoro půl dne před sebou, je rozhodnuto zkusit lov prasat bradavičnatých přímo na Stefanově pozemku, asi dva kilometry od chaty. Po příjezdu už na nás čeká Sandra, jenom si přesedneme a hrr na prase. Za chvilku už vylézáme z auta s tím, že máme tři hodiny lovu než se začne stmívat. Náš úkryt je v podstatě val z větví, vybaven párem stoliček a přes cestu a vyschlé koryto potoku je vnadiště plné nahnilé zeleniny a granulí. Taky tu je fotopast na monitoring štětkouna šedého, zde zvaného, příznačněji, bush pig. Je to poněkud atraktivnější verze prasete bradavičnatého s převážně noční aktivitou.

Prasata nebyla na mém původním seznamu, takže jsem už cestou zjišťoval co je to z loveckého hlediska zač. Konstrukcí, velikostí a odolností je velice podobný našemu divočákovi, ale jeho komora je poněkud čitelnější díky chybějícímu „hrbu“ na lov je však poněkud těžší, jejich čich je opravdu excelentní, bez dobrého větru nemáte šanci, rovněž má výborný zrak a sluch. Tvoří tlupy s jasnou hierarchií takže platí, že první jde ten nejpostradatelnější. Jejich lov je pomalu národním sportem a tak nějak se obvykle přidávají k hlavnímu lovu pro zpestření neb jsou levná a hojná. Taky mám posvěcení lovit šakala a to skoro zadarmo a v co největším množství. Jsou to zde velcí škůdci a čím méně jich tu je, tím jsou majitelé pozemků šťastnější.

Takže tedy prasata. Sedám na sedačku, ergonomicky si uspořádám veškerou výstroj. Držák šípů přidělávám na větev před sebe pomocí elektrikářských stahováků voda jde pod sedadlo, báglík co nejdál aby nepřekážel a luk si opírám o nohu. Problematická je vzdálenost. Do středu vnadiště je to 39 metrů, to je na luk hodně, zaříkám se, že pokud nebudu mít naprosto skvělé podmínky ke střelbě tak si to nechám ujít. Pak si skouším jak provedu nátah a zamíření. Moc místa tu tedy neni a čeká mě hotová taneční kreace. V případě, že něco uvidím tak sklouznu ze sedačky doprava, v podřepu za valem natáhnu luk, vstanu v zákrytu stromu, vyklopím se k vnadišti, zamířím a vystřelím. To bude veselé, ještě si to párkrát vyzkouším, usadím se a teď už zbývá jen čekat.

A nic nepřijde. Tři hodiny hypnotizuji pohledem vnadidlo a nic. Ale když už se pomalu zvedáme s tím ze zavoláme Sandře aby nás vyzvedla, stanu se posluchačem skvělé podívané, z okolních kopců začnou výt šakalové. Tak tucet hrdel zahlučí na několik minut údolí ve kterém se nacházíme. Úžasná show s trochou mrazení v zádech. Pak už nás vyzvedává Sandra. Loučím se s Gerriem, neb ho povinnosti neodkladně táhnou jinam a já dostanu na zítřek nového PH.

Následuje rychlá večeře. Se Stefanem ještě proberu záležitost s impalou, vyjádří se v tom smyslu, že i posraný lov je dobrý, pokud se z něho dokáže lovec poučit, což mi trochu zvedne náladu. Taky probereme další směřování lovů. Po delší debatě odškrtávám ze seznamu springboka. V této oblasti se nevyskytuje, museli bychom za ním cestovat přes 4 hodiny a s to s nejasným výsledkem. Vzhledem k tomu, že ho nemám jako „hlavní cíl‘ tak ho bez uzardění měním za pokračování lovu prasete. To se pak bude kombinovat s lovem oryxe. Rovněž je mi důrazně doporučeno abych v případě neúspěchu přehodnotil možnost poslední den lovit něco jiného. Oryx patří k tomu nejtěžšímu co se dá lovit, takže by nebyla ostuda nechat si ho na příště, pokud nebudu mít štěstí. To však zatím řešit nemusím neb mám zatím fůru času.

Středa

Dnešní den tedy začnu lovem prasete bradavičnatého, bude následovat pozdní oběd a pak se začneme pokoušet o Oryxe. Trochu si přispím, užiju si obrovskou snídani a zatrénuju s lukem. Všude kolem kmitají černoši a dělají úpravy na chatě a okolí. Jak řekl Stefan, tady práce nikdy nekončí. Navíc dneska má přijet skupina ze Španělska, takže alespoň tady nebudu sám a poznám další lidi. Nicméně moje zkušenost se Španěly je hlavně v tom, že patologicky odmítají mluvit anglicky, takže to možná bude veselé.

Na devátou přijíždí můj nový PH. ( Hrozně rád bych zde uvedl jeho jméno, ale nemůžu. Od začátku tohohle dobrodružství jsem chtěl napsat report, takže jsem si udělal spoustu poznámek, bohužel tu část se jménem se mi nějak podařilo smazat. Navíc ty afrikánská jména do hlavy moc nelezou)

Dohodli jsme se, že pojedeme na stejné místo jako o den dříve s Gerriem, tam je docela velká šance úspěchu. Sváží nás tam Stefan s tím, že nás za 4 hodiny vyzvedne. Cestou vidíme stádo zeber kterak prchají do svahu, úchvatné divadlo. Dorazíme na místo, zařídím se jak včera klesnu do židle a zbývá jen čekat.

Asi za hodinu zpozoruji pohyb. Přiběhne vzrostlá samice a začne rýt v zemi u granulí, prověřuje okolí a větří. Po pár minutách se uklidní a začne žrát. PH mi dává znamení, že je to sice jenom samice, ale pokud budu chtít, můžu střílet dle libosti. Nemám to v úmyslu, zatím, ale rád využiju příležitosti a vyzkouším si nanečisto postup nátahu a míření. Sklouznu z křesla, kleknu, natáhnu, vstanu když prase reje v zemi, ale najednou bere roha. PH mě uklidňuje, že jenom něco zavětřila a já jí nezavdal příčinu k útěku. Alespoň jsem si zase vyzkoušel proces před výstřelem, je to vážně docela tanec vytočit se tady a o nic nezavadit. Poprvé v životě zatoužím po extra krátkém luku, i když můj Hoyt má rozumných 33″. Sedám a čekám dál. Rozhoduji se, že pokud se vrátí a budu mít s ohledem na vzdálenost dobrou příležitost k výstřelu tak do toho půjdu. Trofej stejně nechci, jde mi jen o obtížnost tohoto podniku a její překonání a pak prase sním. Z tohoto hlediska je mi jedno jestli je to vzrostlý samec nebo ne, jenom to musí být dospělý, spíše postarší jedinec.

Tedy číháme a opravdu, za hodinku se vrací ta samá samice a má sebou menšího kamaráda. Tak jo, počkám až se prase trošku uklidní a přestane pořád kontrolovat okolí, pak udělám tu svojí piruetu s lukem, zamířím a pokud nebudu mít ideální podmínky tak jdu od toho, to fiasko s impalou byla v tomhle pro mě skvělá škola.

Pirueta proběhla dobře, zamířím, prase je klidné, stojí na jednom místě a žere z hromady granulí, druhé je úplně mimo. Vzhledem k natočení těla mířím kus za zadní nohu. Ještě jednou kontroluji všechny proměnné, soustředím se jestli mi situace sedí jak technicky tak pocitově. V hlavě se mi rozsvítí zelená a já střílím.

Zásah. Zdá se, že dobrý. Ještě, že tak, teď už bych nevystřelil kdybych si nebyl naprosto jistý dobrým zásahem, ale stejně jsem z toho měl docela vítr. Prase vykvikne a velice nejistým během mizí z dohledu.

PH potvrzuje dobrou trefu. Volá Stefanovi o vyzvednutí a po patnácti minutách od výstřelu velí k dohledávce. Cestička krve je velice čitelná, asi to šlo naskrz neb deset metrů od zásahu nacházíme šíp v patě stromu, celý od krve. Jdeme dál a po 30 metrech narážíme na pašíka. Je po něm. Pěkný úlovek. Žádný kapitální kus ale o to tady nešlo. Královsky jsem si to užil. Ohledávám zranění. Vstřel šel o kus víš než jsem chtěl ale spolehlivě jsem trefil komoru a plíce a šíp pak vylétl na hranici hřbetu ven. Krev všude okolo. Opět musím složit poklonu hrotům Rage. Ten devastační účinek je dechberoucí a přitom se mi nezdá, že by nějak utrpěla průbojnost. Mám sice silný luk, ale z roku 2007 a srovnání v rychlosti se současnými topmodely nesnese. A ejhle, stejně to na čtyřicet metrů prostřelí prase skrz naskrz. Toliko k morálnímu zastarávání luků a potřebě je každý rok obměňovat.

Uděláme nějaké fotky a odtáhneme prase na cestu, kde právě přijíždí Stefan, který při pohledu na vzdálenost zásahu uznale zamručí. Následně se rozdělujeme. PH si jede přes oběd něco vyřídit s tím, že mě později vyzvedne a pojedeme se porozhlédnout po oryxovi. U stefanova domu je živo, jednak si dva zdejší černoši vezmou do parády moje prase a začnou ho zručně bourat, spousta dalších kope po okolí a mezi tím pobíhá asi deset výstavních a velice přátelských ohařů které si tu drží Sandra pro lov ptactva.

Je čas oběda, vydávám se tedy na loupeživou výpravu do kuchyně. Tam se seznamuji s kuchařkou Nikou. Jakožto zatím jediný strávník se o mě doteď stran jídla bez problémů postarala Sandra, neb ale k večeru dorazí ta tlupa Španělů, Nika posílí naše řady aby se nápor hladových krků zvládl. A je to odbornice na slovo vzatá, hned mi nabízí možnosti k obědu, zjišťuje mé dietetické požadavky a když zjistí odkud jsem tak slíbí, že zajistí přísun piva. Nejsem zřejmě první Čech se kterým se setkala.

Po obědě si dopřávám trénink s lukem a upravuju si trochu rukávy u blůzy v zájmu eliminace hluku, u oryxe nehodlám ponechat nic náhodě.

Ve dvě pro mě přijíždí PH, v jednom poněkud vzdálenějším parku mají párek oryxů tak uvidíme. V dojezdové vzdálenosti se nachází několik míst s přímorožci, ale je jich celkově pomálu. Vyskytují se spíše více na severu. Ale snad budeme mít štěstí.

Co se specifik této krásné antilopy týče, tak je opravdu jedna z nejtěžších na lov. Má extrémně dobré smysly a to i na poměry antilop a při jakékoli pochybnosti zdrhá. Největší problém je s jejím chováním, je přivyklá na život v pouštích takže pro ní není problém chodit se napít jednou za dva dny a to ještě nepravidelně během dne. Stran potravy má taky značnou výdrž není vybíravá což stěžuje možnost nalákat jí na kus prémiového mlsu. Další věc je odolnost, přímorožec jihoafrický je opravdu tuhé a vitální zvíře. Chce to trefit přesně na komoru když je v klidu.

Jedeme asi tři hodiny (což je na africké poměry „přijatelná zajížďka“) kochám se nádhernou krajinou, táhnoucí se do nekonečna a zlepšuji se konverzací v anglickém jazyku. Anglicky tady umí prakticky každý, je to taky jeden z úředních jazyků, ale s kolísavou úrovní. Bílá část obyvatelstva preferuje afrikánštinu, což je půvabný mix holandštiny, němčiny a angličtiny. Černoši mají zase svoje jazyky jako xomi nebo zulu. Celkem je tu sedm používaných jazyků a na můj dotaz jak se to řeší na úřadech, mi bylo odpovězeno, že pěkně blbě.

Dorazili jsme do cíle. vesnička dvojitý plot a cedule nás varuje před kapskými buvoly. Jsem v sedmém nebi, jedním z mých životních cílů je skolit „africkou černou smrt“ a konečně je s trochou štěstí uvidím na vlastní oči. Za dvojicí plotů se nachází půvabná lovecká vesnička v africkém stylu. Zdravíme se s majiteli, PH domlouvá podrobnosti a já jsem opět vyzván abych si „cvičně“ zastřílel na přilehlý terč. Chápu to. Tahle obora je už opravdu obrovská a dohledávat tady něco špatně střeleného by byl očistec i se psem.

U plotu zpozoruji kapské buvoly. dvouletá „telata“ už teď jsou velcí jak vzrostlá kráva. V šesti letech kdy dospějí jsou dvakrát takoví. Úžasná zvířata. Inu dají-li okolnosti srovnám s jedním z nich Jednoho dne síly. To abych už začal šetřit. Stojí 8-15 tisíc dolarů.

Je čas jet, přesedáme na pickup a jedeme vstříc přímorožci. Kochám se krásnou plání plnou pasoucí se zvěře. Přijedeme k úkrytu u napajedla ale to je panečku luxus. Zděná polozemljanka se sedačkami a kobercem, pozorovatelny z polopropustného skla kolem dokola a dvě střílny. Vzdálenost k napajedlu je 15 metrů. Upřímně, je to takový luxus, že se mi odsud lovit moc nechce, je to moc jednoduché, ale dám tomu šanci když už jsme tady. Složím si věci, připravím luk a zbývá už jen čekat. Diana ovšem dnes svou náklonnost již předvedla v podobě prasete a tak za tři hodiny čekání nevidíme, krom ptactva nic zajímavého, natož přímorožce.

Vyzvedává nás provozovatel, loučíme se, přesedáme a jedeme do chaty, ze které se ozývá španělština a voní maso. Španělská expedice se ukazuje jako dobrá parta, bohužel nás při komunikaci velice omezuje jejich mizerná angličtina, ale dá se to. Gestikulace jako obvykle pomáhá. Spořádám výborné jídlo v podobě žebírek s krémovou omáčkou, vypiju si pivko se Španěly a jdu spát. Zítra ráno pojedeme na oryxe někam jinam, tak snad budeme mít štěstí.

Další den ve znamení přímorožce

Dneska vyzkoušíme hned dvě místa abychom maximalizovali možnost nějakého ulovit. PH mě vyzvedává v 7 ráno, ještě si se Španěly stačíme popřát hodně štěstí v lovu, ti se chystají značně zredukovat populaci antilop Nyal. Což je taková podměrečná verze Kudu, ale obtížnější na lov. Taky jsem na ní narazil. Nejdříve vyrážíme do parku který je vzdálen asi hodinu jízdy mají tam ale v současnosti jenom jednoho přímorožce, no uvidíme. Přijedeme, pozdravíme se s provozovatelem, načež jsme dovezeni k vnadidlu. Je to až surrealistický výjev. Uprostřed buše, na rudé půdě je dvoumetráková hromada pomerančů. Není to tady primárně pro přímorožce, ale pro kudu, nicméně nedaleká fotopast prý načapala oryxe kterak mlsal pomeranče. Stan je přesně 20 metrů daleko od středu hromady, a snad ještě menší než ten posledně. Prostě krychle o hraně 1,5 metru. Což už je pro ovládání luku docela problém při dvou lidech uvnitř. Pokud si představíte půdorys stanu jako čtverec, tak jediný způsob jak o nic nezavadit je natahovat luk diagonálně z pokleku. Několikrát si to vyzkouším a stejně je to jen tak tak. Rozhodně nic pro longbow.

No budiž. Vítr nám momentálně přeje, tak uvidíme. Čas máme od 8:30 do 13:00, pak oběd a přesun na loviště číslo dvě. Sedíme sotva půl hodiny a buš začíná ožívat. První přijde „vervet monkey“ česky kočkodan obecný červenozelený. (Našel-li jsem to správně) Kořistí jeden pomeranč a mizí v trávě. PH říká, že se lovit dají a to levně, ale je třeba si vyřídit povolení předem, takže nic pro mě. Osobně bys stejně spíše upřednostnil paviána. Za deset minut se opička vrací a bere další kus. Zůstává na místě, přiběhne další a další a najednou je tu celá tlupa asi dvaceti opic, pasoucích se na pomerančích. Je to zajímavé sledovat, část hlídá a část se cpe. V jedné chvilce všechny utečou, podle všeho nás zvětřili, ale za tak půl hodiny se vrací a cpou se dál. Pak se část rozvalí po okolí a část vyleze na stromy a navzájem si prohrabávají srst. Nakonec se líně odeberou odkud přišli. Celkem to trvá tak dvě hodiny, ale rozhodně to byl skvěle strávený čas vidět je v jejich přirozeném prostředí.

Pak už jen po nějaké době vidíme v dálce samice kudu, vypadá to, že k nám chtějí jít, ale pak odbíhají. Otočil se vítr, což za chvilku PH potvrzuje. Je 12 hodin, takže už tu nemá smysl dále setrvávat. Voláme o vyzvednutí.

Za chvilku už vyrážíme do města (nevím kterého) kde se najíme, pro nedostatek jiných možností, v KFC. Taky tu konečně vidím další aspekt spjatý s Afrikou jako chudoba a státní převraty: slumy. Chýše ze dřeva vlnitého plechu a starých koberců, držící pomocí pásky z VHS kazet a víry v lepší zítřky. Tato obydlí tvoří asi polovinu města. A je to vážně síla, kam se hrabe Luník 9.

Každopádně, po této kulturní vložce se přesouváme na jiné loviště. Jedeme dobré dvě hodiny na farmu a pak ještě půl hodiny čekáme na majitele, aby nás zavezl ke stanu, cestou však máme nečekané rozptýlení. Na cestě se povaluje vzrostlý had. Nebudu spekulovat co to bylo, ke zkušenému herpetologovi mám daleko, ale rozhodně bych nebyl rád kdyby nám to vlezlo do stanu. Vzhledem k nežádoucnosti jedovatých hadů v „oborách“ dělal majitel co mohl, aby nebohého hada sprovodil ze světa. Nejdříve se ho snažil přejet, a když minul, chopil se pušky a minul znovu, zatímco se had ztratil ve křoví. Po tomto nečekaném zpestření jsme konečně dorazili na místo v podobě zavlažované zelené louky zhruba 100×300 metrů, v jejímž rohu bylo napajedlo se stanem. Pěkné místo, dokážu si představit, že se u zvěře těší oblibě.

Vítr k nám ani teď není úplně milosrdný, ale nějaké směry možného příchodu zvěře zůstávají netknuté. Takže tedy nacpat se do stanu, vyzkoušet si nátah, zajistit si použitelnou střílnu a hurá na čekání… Ve zkratce, nepřišlo nic kromě dvou sable a určitě proto, aby mě provokovali. Musím říci, že přišli opravdu výstavní samci. Naprosto nebojácně přišli k napajedlu a začali pít bok po boku. Dva jednou ranou chtělo by se říci. Asi půl hodiny tam pili a postávali a pak šli. Postupně zapadlo slunce, tak jsme si zavolali odvoz.

Když jsme dorazili do chaty, tak jsem akorát stihl večeři. Grupa Španělů také neměla na úlovky štěstí. Celý den byl pro mě natolik psychicky náročný, že jsem se hned po jídle omluvil a šel jsem na kutě s přáním úspěšného zítřka.

Pátek

Popis dalšího dne bude, z důvodu zachování spádu stručný: proběhl stejně jako čtvrtek. Dokonce jsme viděli i tu samou zvěř. Rozdíl byl jen na samém konci dne.

Kolem sedmé hodiny, když už se smrákalo, jsem konečně uviděl, pro mě už téměř bájného, přímorožce. Skupinka dvou samců a jedné samice se vyloupla z buše a přicházela k napajedlu. Ani jsem nedýchal. Přímorožci se dostali velice pomalu a obezřetně snad až na dvacet metrů, ale v tom sebou všichni naráz škubli a zmizeli v buši tak rychle a ladně, že to až bylo překvapující u tak velkého zvířete. Podle všeho nás zavětřili. Ani mi to tolik, v té chvilce, nevadí. Alespoň jsem konečně nějaké viděl. To je rozhodně pokrok od včerejška. Po chvilce se trojice vrací a začne se pást asi 150m od nás. Světelné podmínky se rapidně horší a oryxové nejeví žádnou ochotu se k nám vydat. PH mi nabídne, že mi půjčí pušku pokud chci „zvýšit šance“. Beru si jí a chvilku pozoruji oryxe přes zaměřovač. Jsou to opravdu krásná zvířata. No, snad budu mít více štěstí zítra.

Voláme majitele aby si pro nás přijel. Teď navíc nemůžeme vylézt ze stanu, přímorožci by si to tu mohli spojit s lidmi a nějakou dobu by sem nepřišli. Takže s vylézáním počkáme, až je příjezd auta zaplaší. Aby byl neúspěšný lov řádně završen, tak jsem tam ještě někde vytrousil sluneční brýle, které mi zbytek pobytu citelně chyběly. Po strastiplné cestě zpět do chaty jsem byl ovšem potěšen večeří. Servírovalo se maso z mnou střelené impaly a blesboka ve velkém stylu. Nika se opravdu předvedla, něco tak dobrého jsem už dlouho nejedl. Antilopy mají velice specifickou, jemnou chuť. V tomto případě v dušené úpravě s fazolkami, slaninou a pepřovou omáčkou. Impala chuťově vyhrála, ale nedá se říci, že blesbok by výrazně zaostával. Inu přežral jsem se a ještě zbylo na degustace pro Španěly, kteří oslavovali úspěšný lov nyal. Takže jsem jako bonus vyfasoval doutník a několik panáků vybrané poloostrovní pálenky. Příjemně naladěn jsem se o půlnoci odebral na kutě.

Sobota

Ode dneška budu lovit se Stefanem. Dopoledne se podíváme po prasatech a k večeru zase zkusíme štěstí s přímorožcem. Pokud nebudeme mít štěstí, možná přehodnotím svůj lovecký seznam, jak mi bylo nabídnuto na začátku. Přímorožců je tady opravdu pomálu, což z nich dělá, spolu s jejich charakteristikami, velice těžce lovitelnou záležitost. Ale to předbíhám. Vyrážíme v 8 a jedeme k nedalekému napajedlu/bahništi… Prostě obří louže uprostřed buše. Cestou míjíme plno zvířat, nejdřív nám přes cestu přeběhnou paviáni, o kus dál kočkodani a nakonec vidíme u cesty postávat i vzrostlou žirafu.

Dojedeme k napajedlu a Stefan bere mačetu a neomylně prosekává „střílnu“ na oblast s největším množstvím bahna a s ohledem na momentální vítr. Prasata si sem prý chodí často pro bahenní koupel, což je skvělá příležitost nějaké ulovit. Takže si sedneme za terénní vlnu a čekáme jestli nějaké přijde. Výhoda je, že prasata jsou poměrně hlučná, takže lov nevyžaduje permanentní vizuální kontrolu okolí. Po asi dvou hodinách dvě prasátka vskutku přicházejí, ale dost daleko, tak 80 metrů a navíc se jen napijí a pokračují dále. Čekáme ještě hodinu a pak Stefan, s přihlédnutím k uzavírajícímu se časovému oknu, navrhne zkusit prasata vyšoulat.

Potloukáme se po buši a nacházíme množství děr která si prasata bradavičnatá ryjí v zemi, bohužel nemáme štěstí a tak je jediným zpestřením dikobraz který nám přejde přes cestu, aniž by nám věnoval pozornost. Stefan mi dává znamení, že se dá lovit, ale to si odpustím. Mám dikobrazy rád, jsou důkazem, že má evoluce smysl pro humor.

Vracíme se k autu. Jedeme na oběd a pak vyrážíme na oryxe, zase k hromadě pomerančů. Dneska slunko jede na plný výkon, panečku, ty pomeranče už musejí být řádně „uleželé“. A taky, že ano. Nemusím být antilopa abych to cítil dříve, než jsem to znovu uviděl. Sedáme do známého malého stanu, opět si nacvičím nátah, sednu a hypnotizuju tu shnilou hromadu ovoce pohledem. Po slabé hodince začne chodit zvěř. Postupně se nám tam vystřídají kočkodani, blesboci, samice kudu a pak tam doskákali nějací ptáci. Vyblitě modří, téměř dokonale kulatí, na průměru tak 30 centimetrů, zřejmě nelétaví (bylo mi řečeno, jak se to jmenuje, ale zapomněl jsem to, než jsem si vyhotovil poznámku). Vzhledem k tomu, že se už smrákalo a naděje, že ještě přijde oryx se přiblížila k nule, mi Stefan navrhl jestli si nechci jednoho odlovit. Cena je mizivá a maso sice prý není nějak dokonalé ale jíst se to dá kdybych na tom trval.

Chvilku nad tím přemýšlím… inu proč ne, na přímorožce můžu dnes zapomenout, problém je, že ty modré potvory jsou pěkně daleko, přes 30 metrů a jsou tam nějaké větve. Na druhou stranu, ať zasáhnu kamkoliv, smrt je, vzhledem k hrotům a velikosti zvěře, jistá a rychlá.

Tak jo, udělám si radost. Zaměřím se na největšího ze skupiny, počkám si až se zastaví, natáhnu, zamířím přesně na střed, vystřelím… a trefím větev, šíp letí po změněné trase do stromu, pták nezraněn uniká. Pozoruji kde se stala chyba. Problém nebyl ve větvích v cílové oblasti, ale v jedné, asi dva metry od mého stanoviště, které jsem si nevšiml. Když jsem se připravoval na oryxe tak jsem si důkladně ověřil, že mi nic nebude stát v cestě, ale tady jsem střílel jiným směrem a pod jiným úhlem. No nic, další věc na kterou si dát do budoucna pozor.

Jedem do chaty, Španělé to opět rozjíždí, neb zítra ráno jedou domů. Všichni si ulovili co chtěli, což znamená mix nyal a prasat bradavičnatých. Opět tedy další kolo dobrého jídla, španělské pálenky a doutníků.

Mě čeká ještě neděle + dopoledne v pondělí (v případě nouze). Odlétám ve tři, takže mám čas do 11:30, ale snad na to nedojde. Každopádně dám řeč se Stefanem. Vzhledem ke specifikům oryxů a jejich nedostatkovosti v dojezdové vzdálenosti, bude nejlepší jejich lov nechat na budoucí návštěvu. Zkusit to v budoucnu v jiné oblasti, s dostatkem času a s více zkušenostmi, bude lepší než se další den stresovat s minimální pravděpodobností úspěchu. Ve světle těchto rozhodnutí, pojedeme se Stefanem zítra odpoledne do jiné oblasti, kde je hojnost zvěře, pro zdejší oblast typické, kde budeme projíždět dokud mi něco nepadne do oka. Metoda lovu bude, vzhledem k nedostatkům alternativ v této oblasti a její rozlehlosti, osvědčená „hybridní šoulačka“. Začínáme až v jednu hodinu, takže se můžu na zítra v klidu vyspat a potrénovat.

Zbývá mi už jen jeden den, nepočítaje pár hodin v pondělí. Zadaří se mi na samém konci, nebo pojedu domů se svěšenou hlavou? Poslední část Afrického dobrodružství je tu…

Neděle

Dnes, začnu lovit až odpoledne. Z organizačních důvodů to dříve nepůjde, chápu to, ale zrovna dvakrát nadšený z toho nejsem. Inu dochází mi poněkud čas i možnosti. Vybrat si pro začátek Oryxe, mimo jejich hlavní výskyt, nebyl úplně dobrý nápad. Ale jak nad tím přemýšlím, neměl jsem moc možností jak se vyhnout tomu, jak to dopadlo. Optimální časovou rezervu jsem konzultoval po mailu, ale je v tom i obrovská porce štěstí u takovéhle zvěře. Konečně, i když pojedu domů „jen“ s tím co jsem si dosud nalovil, tak to bude fajn. Lov v Africe mi učaroval natolik, že sem stejně nejedu naposledy.

Celé dopoledne se tedy povaluju, jím, a čtu Honor Harringtonovou. Co taky dělat jiného. Španělé jsou pryč, Stefan má nějaké zařizování a Sandra komanduje houf původních obyvatel Afriky, stran prací na chatě a přilehlém okolí. Idylu narušuje jen požár za kopci, ze kterého je vidět šedý dým. Inu je sucho, nikoho to tady moc nevzrušuje, místní jsou v tomhle zřejmě docela otrlí.

Kolem jedné se zastaví Stefan, že prý do sebe rychle nahází oběd a vyrážíme. Zabalím si tedy vše potřebné a zhruba za dvě hodiny cesty jsme na místě, v doprovodu jednoho ze Sandřiných ohařů, pro potřeby dohledávání. Ale na jaké místo jsme to dojeli… Kus plotem obehnané divočiny s rozlohou průměrného českého kraje, nacpaného rozličnou zvěří. Se Stefanem se domlouváme, že první kolečko bude vyhlídkové, s tím, že se pak zastavíme a domluvíme stran lovu.

A tak brázdíme členitou buš s mnoha vrchy, skálami i otevřenými pláněmi. Nemusel bych tady lovit, abych to ocenil. Ze své pozorovatelny vzadu na pickupu vidím vzrostlé kudu, stádo pakoňů, umně schovanou žirafu, hartebeesty a mezi tím pobíhá množství impal. Opravdová show nastane u lvů. Ano, i ti tady jsou, mají vlastní obrovské výběhy. Dvě lvice, jeden vzrostlý lev a opodál separé skupinka dospívajících lvic. Lvi zde nejsou na pevno, jenom momentálně čekají na převoz. Je úžasné je z pár metrů pozorovat přes, upřímně, docela chatrně vyhlížející plot, a to zvlášť když se zase rozjedeme a lvice běží vedle auta. A když jsme u nich zastavili a náš ohař usazený na zadních sedačkách je zvětřil, vydal zakňučení čiré hrůzy a jal se do našich věcí a sedaček hrabat noru, kde by se mohl schovat.

Po asi hodině a půl jízdy (a to jsme zdaleka neprojeli všechno) zastavíme u napajedla. Ohaři se ven zrovna dvakrát nechce, je zavrtaný v prostoru pro nohy a pohřbený pod pouzdrem s puškou a hromadou výstroje. Když už se ho Stefanovi podaří dostat ven, začne pobíhat jak blázen, štěká na všechno a na všechny a pár minut trvá než se uklidní. Tenhle pes tedy lvy moc nemusí.

Nyní je na čase dohodnout se Stefanem co dál. Primárně tedy půjdu po kudu velkém. O tom zvířeti mám nastudováno hodně, původně byl ve finále rozhodování co zde budu lovit a dříve nebo později bych se k němu stejně dostal. Přes svou váhu a velikost nepatří mezi „tvrdou“ zvěř jako oryx a je poněkud klidnější a je tu menší riziko, že uskočí při zvuku výstřelu. Je kapku dražší, 1500 EUR. S tím jsem nepočítal když jsem obstarával hotovost, ale se Stefanem jsme se dohodli, že případnou sekeru (ještě nemám vyúčtováno) mu můžu poslat z Prahy na účet. Alternativou ke kudu, je pakůň. Který se zde hojně vyskytuje. No uvidíme.

Omotávám se barakudou, abych co nejméně připomínal člověka a lezu s lukem a dvěma šípy na korbu. Blbé je, že si není na co sednout. Jisté zkušenosti s terénní jízdou bez sedaček mám, takže se už teď v duchu omlouvám kolenům. Tohle bude jízda!

Domluva se Stefanem je prostá: pokud on uvidí kudu/pakoně zastavuje, pokud já, tak kopnu do kabiny a zastavujeme. Stefan změří vzdálenost, vytáhne ruku z kabiny a na prstech mi ukáže kolik metrů. Když se rozhodnu, že do toho půjdu, tak dám signál, seskočím, zalezu si, auto kus odjede a já můžu střílet dle svého uvážení. Oproti předchozí „hybridní šoulačce“ se však nemůžu odpoutat mimo dohled. Chápu důvody (potloukat se tady sám není ani trochu dobrý nápad) i když z toho nemám zrovna radost. Takže slézt, zalézt a vystřelit/nevystřelit dle okolností. V případě pakoně bych střílel dokonce výhradně z auta, vzhledem k tomu, že stádo se neptá, ale běží.

Začneme tedy jezdit po okolí. Opět se mi naskýtá pohled na krásnou přírodu. Jízda ve vysoké rychlosti kolem lvic je zvláště sugestivní. Nedělám si iluze, že v případě absence plotu a jejich vůle by ke mě na korbu naskočily bez větších problémů. Dokonce i lev, doteď apatický, vyskočil a jal se podél plotu pronásledovat vozidlo. O duševním rozpoložením ohaře na zadních sedačkách si nedělám velké iluze.

Jak jsem se obával, jízda vzadu není pohodlná, přes veškerou mou snahu jsem omlácený až hrůza. Po jedné zdolané roklině si poroučím technický time-out a obaluju si kolena termotrikem a bundou, načež to zajistím izolepou. Raději tu zmrznu jenom v tričku a barakudách než abych dostal další plnou ránu do kolene. Snažil jsem si i nalézt jinou pozici, ale z povahy věci je nejlepší široké oboustranné zakleknutí.

Jenže stran lovu nemáme štěstí. Pakoně jsou pořád v pohybu a kuduové buď hned zdrhnou, nebo jsou v různých nevýhodných pozicích… Moc daleko, mizerné natočení, větve. Téměř na konci dne seskočím z auta. Že by konečně…? Ne! Ani nemusím natahovat luk, abych poznal, že jsem z toho auta tak vyklepaný, že bych se netrefil na jistotu. Spíš vůbec. Kdepak, jedna impala stačila. Raději pojedu domů bez kudu, zato se vztyčenou hlavou.

Dneska to vážně už nemá cenu. Konec. Při jízdě k chatě diskutujeme o možnostech. Pokud zítra vyrazíme brzo, tak abychom v „oboře“ byli řekněme v 7 ráno s tím, že sebou povezu moje sbalená zavazadla, tak budu mít bezpečně čtyři hodiny lovu i s případným základním zpracováním kořisti. Pak převlíknout, dojet na letiště a odletět v 14:15. To půjde, plán je na světě! V souladu s tím si jdu hned po rychlé večeři a rozloučení se Sandrou zabalit a brzo spát, protože zítra vstáváme časně.

Pondělí

Ráno proběhlo nutně hekticky. Chtěje si utrhnout co nejvíce spánku, cpu se deset minut před srazem do kalhot a do auta nastupuji s begelem, coby snídaní, v puse. Dle předpokladů kolena bolí a to hodně. V autě mě kromě Stefana přivítá taky Carlos, Sandřin pes plemene Jack-Russel, který se mi bez zaváhání vyhoupne do klína kde téměř okamžitě usne. Uvidíme jak si tento udatný psík poradí se lvím pachem ? Dorážíme téměř přesně dle harmonogramu, pět minut před sedmou. Opět se zabalím do barakud, vezmu luk, šíp a sednu si na zajištěný chladící box který vzal Stefan pro tento účel. Po včerejšku je to jako sedět na trůnu, odlitém přesně na mé pozadí. Začneme propátrávat okolí. Zvěř je, zdá se, klidnější, zvlášť jedna žirafa dávala jasně najevo svou netečnost když jsme projeli sotva 10 metrů od ní, aniž by se nechala nějak zvláště rušit.

Při průjezdu kolem lvů jsem po očku sledoval Carlose jak bude reagovat. Navzdory očekávání se opřel o okénko a začal na ně štěkat. Vím, že Jack-Russelové jsou docela od rány, ale tohle bylo překvapivé. Na odpověď nás dokonce lev počastoval zařváním. Musím se přiznat, že z těch pár metrů mi to nebylo zrovna příjemné. Psíkovi to však vůbec nevadilo, štěkal dokud jsme se nevzdálili.

Další popisu hodná zastávka byla už lovecká. Zpozoroval jsem stádo pakoňů a mezi samicemi a telaty v různém stupni odrostlosti byl vzrostlý samec. Skoro černý mohutný pakůň. Stefan mi ukazuje vzdálenost 27 metrů. To by se dalo, ale je k nám špatně natočený a navíc na mě kouká. Přes to si natáhnu luk, svět přes mířidla vypadá vždy logičtěji, i když s vysokou pravděpodobností nebudu střílet. Ne, čumí sem. Trhne sebou při výstřelu a je to v hajzlu. Navíc se mi ho nechce střílet z auta. Povolím luk a kopnu do kabiny na znamení, že můžeme pokračovat.

Míjíme postupně několik kudu… Daleko, daleko, moc malý, utíká… A pak zase pakůň. Tenhle je sám, pase se na vršku, tipuji tak 35 metrů daleko. Pěkný kus, ale asi si ho nechám ujít. V tom mi ale Stefan, ukazuje vzdálenost. 65 metrů ?! Zas až tak mizerný odhad mít nemůžu… Ale mám. Cestou na letiště se o tom se Stefanem obšírně bavíme a jak tady kolem loveného zvířete není nic čeho by se dalo chytit stran odhadu vzdálenosti. Pomůže jenom rangefinder, zvlášť když nejsem zvyklý na zdejší zvěř, potažmo její velikost. To bych tady musel mít pořádně odloveno, abych se začal trochu chytat.

Jedeme dál. Docela mě překvapilo že tady mají i pštrosy. Taky za účelem lovu. Udržují od nás vzdálenost vždy alespoň sto metrů. Tohle by mohlo být v budoucnu zajímavé pokusit se vyšoulat je s lukem.

Minula devátá hodina a já se už smiřoval, že pojedu domů s prázdnou, když tu se na nás usmálo štěstí. Kudu! Docela daleko v buši, ale zase nás nějak výrazněji nejistil, to by se dalo zkusit. Kudu mám po levé ruce, budu muset vylézt z auta napravo, kde se ale není kam schovat, takže budu muset střílet v zákrytu za autem. Stefan mi ukazuje 44 metrů. To je na luk opravdu hodně, ale na tohle jsem, po mailové konzultaci se Stefanen trénoval několik měsíců. Navíc u kudu není takové riziko, že sebou při výstřelu trhne, zvlášť když se to ztratí ve zvuku motoru. Osobně bych ho raději vyšoulal nebo ulovil z úkrytu, je to takové, řekněme … čestnější. Na druhou stranu jsem už na kudu měl příležitosti, jen jsem je nevyužil, neb jsem čekal na oryxe.

Tak jo, jdu do toho, auto zastavuje, motor stále běží. Pomalu se sesunu z korby do prava, přestavím mířidlo a natahuju luk. Odsud to ale nepůjde, pohybem hlavy dávám Stefanovi znamení, aby kousek popojel… Jen dva metry. Teď by to šlo, budu střílet přes korbu. Kudu nám nevěnuje moc pozornost, asi je zvyklý, že tudy občas něco projede, ale není moc dobře natočený, nemám boční pohled, ale to nebude problém, namířím na místo kde se napojuje krk s tělem, při tomhle ostrém úhlu bych měl zasáhnout i předek komory, ale hlavně jsem si jistý, že přeseknu spoustu tepen, u přímorožce bych to neudělal, ale kudu… Zpětně musím říci, že tohle kalkulování a ještě na tuhle vzdálenost není hodné napodobování. Nepochyboval jsem, že to dopadne tak jak to dopadlo. Ale pro příště si to odpustím. Přeci jen takhle vzdálenost dává velký prostor pro chyby a nebýt za nastartovaným autem, ale někde v úkrytu, kde nebudu maskován hlukem, tak nevystřelím.

Každopádně jsem zamířil, srovnal luk, promyslel všechny proměnné… A vystřelil. A zasáhl. A stalo se to, co jsem plánoval. I přes tu vzdálenost bylo vidět, jak z kudu vytryskl proud krve. Celé to bylo nesmírně rychlé. Kudu odběhl deset, patnáct metrů a padl, celou dobu na dohled. Normálně bychom si měli dát chvilku čas, než k němu půjdeme, ale tady to nebylo potřeba. Beru si další šíp pro případ doražení ale… Ne neberu. Ráno jsem si, já nevyspalý blbec, nevzal stranou další šíp. Proklínám svou lehkovážnost, zatímco se hrabu v kufru. Další věc na kterou si dát pozor. Nejsem příznivec nošení šípů na luku, ale alespoň nějaký minimalistický držák na jeden kus bych mohl zbastlit.

Jdeme ke kudu. Od místa zásahu se táhnou doslova louže krve a když ke zvířeti dojdeme je již nadevší pochybnost docela mrtvé. Jestli nám trvalo čtyři minuty se k němu od okamžiku zásahu dostat? Čistá, rychlá práce bez zbytečného utrpení… Jsem nadmíru spokojen. Chvilku u kudu posedím, zatímco Stefan prosekává buš, aby mohl přijet s autem blíže. Je to úžasně triumfální pocit blaha, svět se opět zdá jako čistší, jednodušší a šťastnější místo. Na poměry kudu to sice není žádný obr, navíc si zlomil špičku jednoho rohu ale to je mi fuk. Užil jsem si to, i když při jiném způsobu lovu bych si to asi užil ještě víc.

Každopádně, pro tento rok je odloveno. Doslova v poslední hodině. Pořídíme fotky a jde se nakládat (jinak ano, mám obličej pomazaný krví – je to zdejší tradice a mít více času dotáhnu jí do konce a sním jeho varlata. Co jsem pochopil, tak se to má dělat u první střelené antilopy, ale nebyla příležitost. Tak doháním resty).

No, pořídíme pár fotek, a přišel čas naložit kudu. Stefan zacouvá až k němu a vyhnu se popisu jak moc obtížné je naložit ve dvou lidech více jak 200 kilovou mrtvolu na metr a půl vysokou korbu. Když se po perné půlhodince zadařilo, odjeli jsme k nedalekému „pit stopu“ kde jsme kudu vyvrhli, vypláchli a umístili do přilehlého stavení, odkud bude později transportován na další zpracování. Převlékl jsem se, umyl, sbalil luk a přišel čas jet domů.

V družné náladě jsme dojeli na letiště, kde jsme ještě vyřídili nezbytné papírování a zaplatil jsem. Celkově to nebylo tak hrozné. Za více než týden pobytu s plnou penzí, kudu, prase, blesboka a impalu jsem platil 3900 EUR. Platil jsem to v hotovosti v EURech. Samozřejmě by nebyl problém ani bankovní převod, dolary nebo místní měna. Je jenom třeba se na způsobu platby dohodnout předem.

Pak už se zbývá jen rozloučit. Stefan a vůbec každý tady se ukázal jako profesionál, s kterým se dalo navíc normálně bavit a s přístupem každého PH jsem byl naprosto spokojen a bylo vidět, že je jejich práce baví. Bude mi to tady chybět, ale už teď vím, že tu nejsem naposled. Říká se, že někomu se prostě Afrika zažere pod kůži… musím konstatovat, že jsem jedním z nich. Tenhle výlet musím vřele doporučit každému, bylo to úžasné.

Jinak cesta zpět proběhla bez vážnějších problémů, krom toho, že mi v Dubaji zabavili jihoafrické pivo, 14 třetinek… zatracení mohamedáni! Ale alespoň luk dorazil se mnou, jak měl. Za nějakých pět měsíců dorazí ještě trofeje antilop a výlet Afrika 2015 bude završen.

Závěrem bych chtěl ještě poděkovat několika lidem:

V první řadě všem PH kteří se tam o mě starali při mých velkoloveckých začátcích.

Sašovi, který mi prakticky umožnil celé tohle dobrodružství zažít, nemluvě o tom, že mi byl oporou a rádcem přímo na místě a snášel mé nemyslivecké výrazivo.

A Honzovi, strůjci webu Bowhunter.cz. Nebýt toho jen stěží bych začal s loveckou lukostřelbou. Navíc je mu třeba přisoudit až andělskou trpělivost stran korektury mých článků na webu, včetně tohoto.