Dlouhá cesta k M16

AR-15 vs. armáda

V září 1958 generál Wyman odešel do výslužby a je nahrazen generálem Brucem C. Clarkem. Při té příležitost hlava CONARC v podobě generála Herberta B. Powella ustavuje komisi, která má za cíl zhodnotit dosavadní výsledky celé řady armádních programů včetně SCHV.

Vedení Fairchild Engine & Airplane Corp. v této fázi už nebylo úplně optimistické stran budoucnosti AR-10/15. Konglomerát na tom finančně nebyl zrovna nejlépe a ArmaLite pro něj bylo jen malou, ale náročnou součástí portfolia, zatím bez větší návratnosti. Krom toho se ArmaLite dosud zaměřovala pouze na vývoj a měla jen velice omezené výrobní kapacity, které výhledově nestačily ani na větší prototypové série. Opatrné vedení na tom nechtělo nic měnit a riskovat další finanční ztráty v případě neúspěchu. Proto byla přes již zmíněnou dealerskou společnost Cooper-MacDonald, Inc. (za 1% z případných prodejů) dohodnuta licenční výroba a případný další vývoj s Coltem s možností rozšíření i o další výrobu mimo státy. V únoru 1959 se obě strany dohodly tak, že Fairchild od Coltu obdržel jednorázovou platbu $75 000 (což pokrývalo alespoň část výdajů za vývoj) a 4,5% z ceny každé v budoucnu prodané zbraně typu AR-10/15. Robert Freemont přitom přechází do Coltu, aby pomohl s laděním výroby. Colt tak později získal slušný cash flow, což na pár dekád utlumilo tendence věhlasné, avšak přinejlepším problematické zbrojovky k bankrotům. Společnost Cooper-MacDonald Inc. dále vycítila potenciál prodejů v Asii na základě předpokladu, že postavou menší obyvatelé tamních zemí lehkou a šikovnou AR-15 se zanedbatelným zpětným rázem ocení. Robert MacDonald, spoluvlastník výše zmíněné společnosti se proto rozjel na propagační cestu s AR-15 i AR-10 a vskutku, lehčí zbraň z dvojice zde byla přijata s nadšením, ačkoliv větším prodejům bránil fakt, že se toho času ještě nejednalo o standardní zbraň americké armády, takže se náklady na jejich nákup nedaly pokrýt fondem americké vojenské pomoci. Přesto se podařilo dojednat menší, rozsahem spíše testovací kontrakty s Indií, Malajsií, Barmou a Singapurem. Vedlejším produktem byla zpětná vazba, že prodejně zajímavější bude AR-15 než AR-10, pro kterou se přitom v této době připravovala stavba výrobní linky. MacDonald však zbrojovku kontaktoval a přesvědčil jí dát AR-10 k ledu a postavit linku na perspektivnější AR-15. Koneckonců na AR-10 toho času fungovala linka v Nizozemské A.I., a tak by se v případě potřeby daly testovací vzorky nakupovat odtud. Jinak, pokud jde o ArmaLite, tak tu Stoner opouští v roce 1961 a přechází do Cadillac Gauge. Art Miller jej ve zbrojovce nahrazuje na pozici hlavního designéra. O rok později Fairchild ArmaLite prodává za spíše symbolickou částku Sullivanovi.

Ještě před tím se však při arktických zkouškách ve Fort Greely ukázalo pár problémů s dodanými prototypy a Stoner se rozjel na studený sever najít jejich příčinu. Ta se ukázala záhy. Někdo z nejasných, až podezřelých důvodů všechny zbraně kompletně rozebral a při sborce natloukl některé čepy obráceně a jiné zase nahradil kulatinou neznámého původu. To mělo za následek příliš volné uložení sestavy nástavby mušky, což se velice negativně projevilo na přesnosti zbraní. Stoner se snažil Powellově komisi situaci vysvětlit, ale ta ve své nadutosti neměla zájem cokoliv měnit na již dodaném reportu z arktických testů a na jeho základě přiložila posudek, že .222 Special (který byl v té době přejmenován na .223 Remington) není vhodnou náhradou za 7,62x51mm. Místo toho bylo doporučeno zaměřit se na vývoj střeliva ráže .25“ podle Cartenova návrhu. AR-15 se měla přestavět na nový náboj a adoptovat několik dalších navržených úprav. Výsledek měl být vyroben v sérii o počtu 750 kusů pro extenzivní testy v podobě omezeného zavedení u bojových jednotek.

Následující dějství probíhající od začátku roku 1959 se dá připodobnit k remaku Kafkova Procesu, akorát ze zbrojního prostředí, plný absurdních situací a zuřivým odporem proti nové zbrani. V lednu 1959 Powellova komise vydala svou zprávu hodnotící program SCHV, mimo jiné na základě reportu z Aberdeenské inženýrské sekce a CDEC (Combat Development Experimentation Center), tedy vysoce odborných pracovišť. Jediným problémem bylo, že report z Aberdeenu pod názvem „A Test Of Rifle, Caliber .22, AR15; Rifle Lightweight Military, Caliber .224; and Pertinent Ammunition“ přišel až po výše zmíněné zprávě a některé části údajně chyběly v důsledku Cartenova zásahu. Report jinak hovoří o SCHV pozitivně, což už se zdaleka nedalo říci o zprávě od Powellovy komise. Na jejím základě se Chief of Staff generál Maxvell Tailor nechal slyšet, že pouze M14 je způsobilá k armádní službě a osobně se zasadil za to, aby armáda nekupovala žádné pušky na základě AR-15, což ukončilo i projekt nákupu a testů 750 exemplářů v ráži .25. Dlužno dodat, že to byla jedna z posledních Tailorovích akcí, protože v tom samém roce odstoupil z funkce.

CDRC zveřejnilo svůj report „Rifle Squad Armed With a Lightweight High-Velocity Rifle“ v květnu. Cílem zkoušek bylo určit bojovou hodnotu zbraně v realistických podmínkách a v rámci fireteamů. V reportu se lze dočíst, že 5-7 mužů vyzbrojených puškami AR-15 jsou bojově efektivnější, než 11 mužů s M14. Report se celkově o AR-15 vyjadřuje velice pochvalně a doporučuje pokračovat v programu SCHV a s ráží .22. To se však především kvůli Powellovi komisi neuskutečnilo.

Až v červenci následujícího roku se AR-15 dostala opět do hry a to ne zrovna oficiální cestou. O měsíc dříve zbrojovka Colt žádala o zahájení dalšího testování své zdokonalené předprodukční verze AR-15, ale Carten žádost zamítl. Zástupci Coltu se na to tedy rozhodli jít jinak. Robert W. MacDonald, vlivný lobbista z Cooper-MacDonald Inc. využil toho, že generál Curtis LeMay, toho času Chieff of Staff amerického letectva, je přítelem Richarda Boutelleho, prezidenta Fairchildu. Uspořádal tedy oslavu 4. července v kombinaci s Boutelleho narozeninovou párty, kam samozřejmě pozval i LeMaye. Tomu bylo v průběhu oslavy nabídnuto, jestli si nechce zastřílet ze zbrusu nové AR-15 na terče v podobě tria melounů. LeMay neodolal a už po pár výstřelech byl vlastnostmi zbraně okouzlen a rozhodl se doporučit ji k zavedení v letectvu jako náhradu za letité a už poněkud zastaralé karabiny M2. Následně nechal koupit tři kusy k posouzení na letecké základně Lackland. Tomu ale předcházela jedna nepříjemná záležitost stran nutnosti získání oficiálního dobrozdání z OD od Cartena. Ten v zamítavé odpovědi konečně vyjevil své důvody odporu k AR-15. Silně se totiž stavěl proti tomu, aby střelivo a zbraně pro potřeby ozbrojených složek vyvíjely soukromé firmy a zastával názor, že první i poslední slovo by v celé záležitosti mělo mít OD, přičemž na vývoj a výrobu by měla mít monopol pouze springfieldská zbrojovka. Na AR-15 byl obzvláště vysazený také proto, že neměl důvěru v použití hliníkových slitin a plastů na výrobu zbraní. Krom toho byl Carten s přihlédnutím ke své pozici až překvapivě konzervativní a i tváří v tvář nesporné nadřazenosti lehkých útočných pušek stál neochvějně za konceptem bitevních pušek.

LeMay byl zase obzvláště vysazený na lidi Cartenova typu, a tak vztekajícího se úředníka přes protesty dotlačil k uspořádání testů pušek od Coltu pro letectvo. Shodou okolností se testu účastnilo i několik pušek AR-10 z nizozemské licenční produkce, protože Colt na AR-10 neměl postavenou linku a toto řešení tak bylo rychlejší a levnější než výroba malé série vlastními silami. Generál LeMay se za letectvo spolu s dalším zástupcem armády částí testů osobně účastnil a to dle některých indicií proto, aby Carten nebyl schopen ovlivnit výsledky. Test proběhl v Aberdeenu a výsledky byly zveřejněny v listopadu. Report se o AR-15 vyjadřuje celkově pochvalně a třeba míra poruch 2,5 zádržek na 1 000 výstřelů je špičková. Cartenovi nezbylo nic jiného, než správu uzavřít konstatováním, že získaná data jsou „přijatelně uspokojivá“. Na základě kladného zhodnocení z Aberdeenu tak bylo umožněno letectvu rozjet interní testy s možností výhledového zavedení, aniž by na to OD mělo vliv.

Mezitím i z Lacklandských testů AR-15 vyšla z kraje roku 1961 jako jasný výtěž, nechávaje dalece za sebou M2 a M14. LeMay tak do DoD zaslal žádost o schválení postupného nákupu 80 000 pušek AR-15 pro potřeby letectva jako náhrady za M2. Stojí za vysvětlení, že toho času letectvo nemělo klasickou bojovou pěchotu, ale přesto mimo jiné disponovalo pár tisíci vojáky, kteří se především starali o ochranu letišť. Přitom se plánoval další růst této větve ozbrojených složek s výhledovým založením bojových jednotek zvláštního určení a různých v pozemním boji nasaditelných specialistů.

V roce 1958 byla z rozhodnutí DoD založena již zmíněná ARPA (Advanced Research Project Agency, později přidání slova Defense přejmenována na DARPA). Agentura původně měla za úkol výzkum a vývoj balistických střel v kombinaci s jadernou hlavicí. Později ale začala zaštiťovat široké spektrum pokročilých vojenských projektů. V polovině roku 1961 se zde rozjíždí projekt AGILE, mající za úkol výzkum protipovstaleckého boje a zvýšení jeho efektivity. Vzhledem k mezinárodní situaci jsou výzkumníci posláni do Thajska a Jižního Vietnamu, kde je jejich práce nejpotřebnější. V reportech se mimo jiné objevuje doporučení vyzbrojit tamní vojáky drobných postav puškami typu AR-15, což je záhy podepřeno žádostí o 4 000 kusů pro vybrané jihovietnamské jednotky. Žádost je ale zamítnuta a místo nich jsou nabídnuty použité M2. ARPA přesto ze svých prostředků nakoupila alespoň 10 pušek AR-15 pro potřeby limitovaného testování v Saigonu. Nepřekvapivě s vysoce pozitivními výsledky. Žádost je znovu poslána do DoD, přičemž tentokrát samotný ministr obrany Robert S. McNamara schválí nákup 1 000 kusů pušek. V lednu 1962 je ARPA obdrží a rozjíždí bojové testování. V květnu téhož roku letectvo po mnoha urgencích konečně obdrží zelenou k nákupu pušek AR-15. Pro začátek je schválen nákup 8 500 kusů.

O měsíc později ARPA zveřejňuje svou zprávu „Test of ArmaLite Rifle, AR-15, Report of Task 13A“ Kromě obvyklých superlativů na klíčové výhody zbraně, je přiložen soubor hodnocení podepřený fotografiemi zranění způsobených střelou 223 Rem, které se dají souhrnně popsat jako „násilné“. Celkově je terminální efekt chválen a zpráva je uzavřena doporučením na vyzbrojení celé jihovietnamské armády puškami AR-15. Záhy se k žádosti připojuje americké velitelství ve Vietnamu na dodání 20 000 nových pušek. V té době si menší množství nových pušek vyžádá také námořnictvo pro potřeby speciálních jednotek SEALs. Dlužno dodat, že americká vojenská přítomnost se v této době zatím oficiálně omezuje na výcvik, poradenství, materiální a leteckou podporu. Bojové akce jsou toliko neoficiální záležitostí malých speciálních jednotek.

V září vychází zpráva známá jako Hitch report podle výzkumníka Charlese Hitche, zadaná ministerstvem obrany, respektive Office of the Secretary of Defense (OSD). Jde o vyčerpávajícím způsobem podrobnou zprávu, která ve zkratce vyhodnocuje AR-15 jako obecně výrazně lepší zbraň než M14 nebo konkurenční AK-47. Lze se dokonce dočíst, že v praxi je dokonce i válečná M1 o něco lepší než M14. Rozsah zprávy a tvrdost dat je taková, že se nad ní nedá moc polemizovat. V reakci na zprávu McNamara pověří generála Earla Wheelera, toho času na pozici Army Chief of Staff, k uspořádání důkladných kompetitivních testů AR-15, M14 a ukořistěných AK-47.

Wheeler se však z kraje roku 1963 nechal slyšet, že AR-15 není ve své tehdejší podobě způsobilá na pozici standardní pěchotní pušky z toho důvodu, že zavedení nového náboje by šlo proti NATO standardizaci, M14 je účinnější na vzdálenosti přes 400 m a zbraň AR-15 potřebuje další sérii úprav, protože při testech trpěla 8x vyšší poruchovostí, než kontrolní M14. Nakonec byl zpochybněn i terminální účinek reportovaný z ARPA, který se při testech nedařilo zopakovat.

Cyrus Vance zastávající pozici Secretary of the Army, který z pověření McNamary dané testy zadal, nechal v reakci na poněkud podezřelé výsledky vše prověřit nezávislou inspekcí a ukázalo se, že nedůvěra byla na místě. Zjistilo se totiž, že zkoušky probíhaly podle jen lehce upraveného předválečného schématu pro pušku M1 se střelbou do 800 m, přičemž u AR-15 byla testována jak samonabíjecí, tak automatická střelba a výsledky se průměrovaly, zatímco M14 všemi testy prošla v samonabíjecím režimu. Ba co více, Infantry Board  dokonce nesrovnávala AR-15 s normální M14, ale nechala si dodat vylepšené M14 (USAIB) a prototypy takzvaných „match rifle“, což jsou výběrové exempláře dosahující nadprůměrné přesnosti. Krom toho se podařilo najít memorandum obsahující rámcové pokyny k testování, kde se lze mimo jiné dočíst větu „The US Army Infantry Board will conduct only those tests that will reflect adversely on the AR-15“, jinak řečeno, test byl úmyslně sestaven tak, že AR-15 byla v nevýhodě. Problémy se spolehlivostí pak větším dílem byly způsobeny vadným střelivem. To se nejčastěji projevovalo vyražením zápalky z nábojnice vlivem tlaku při výstřelu. Problém nepříjemný ale s jistotou řešitelný. Dlužno dodat, že AR-15 v tehdejší formě měla k dokonalosti daleko a některé výtky byly opravněné, ale provedený test byl silně zavádějící.

Výsledkem bylo, že rozzuřený McNamara pozastavil další výrobu M14, a nařídil jednorázový nákup 85 000 kusů AR-15 pro bojové jednotky. M14 se totiž do tohoto rozhodnutí nevyrobilo dost ke kompletnímu přezbrojení, AR-15 se přitom v průběhu předchozích let celkově po očištění zavádějících výsledků ukázala jako lepší volba a McNamara nehodlal ztrácet čas s dalším testem, který by buď byl zmanipulovaný, nebo ukázal to, co už stejně všichni věděli. Myšlenka jednorázového nákupu byla taková, že prvosledové bojové jednotky budou vyzbrojeny AR-15, ostatní budou mít M14 a všichni tak budou více méně rozumně přezbrojení z pušek M1 a karabin M1/M2. Zavedení AR-15 také mělo sloužit jako dočasná záplata než budou k dispozici „zázračné“ zbraně z programu SPIW, které měly podle rozvrhu „uzrát“ v roce 1965.

Dlužno dodat, že Wheeler měl v jedné věci pravdu; zavedení náboje .223 Rem by bylo proti standardizaci NATO. U omezeného přezbrojení se to ještě dalo odůvodnit, ale když nakonec Američané adoptovali AR-15 v plném rozsahu, tak ostatní členové NATO zuřili. Tím spíše, že Britové v podstatě od války silně prosazovali intermediate cartridge, podstupovali jeden ústupek za druhým a Američané si pak „na sílu“ protlačili svůj náboj a sotva co byl standardizován, a draze na něj přešla velká část NATO armád, tak si Američané zase vymýšlejí něco nového. Inu neproběhlo to hladce, jak si ještě ukážeme.