Lov v Bělorusku 2018

Inu další rok, další lov. Tentokrát nezvykle na starém kontinentu.

(hned z kraje musím přiznat, že tentokrát nad námi divoká zvěř slavila triumf a my se vrátili s nepořízenou. I tak to ale byla výborná zkušenost, která bude zužitkována při naší další návštěvě. Já jen abych nezdržoval následujícím textem čtenáře bažící po krvi)

Přípravy

Po loňské Africe, ve které jsem byl tehdy již po třetí, jsem zvažoval jet příští rok i někam jinam. Ne, že by mě to na černém kontinentu přestávalo bavit, právě naopak, spíš si začínám pěstovat návyk, ale řekl jsem si, že bych si mohl, rozšířil obzory i bonusovým lovem někde jinde.

Nepojedu sám. Petr, kamarád bowhunter se kterým jsem se seznámil skrze ladění jeho pozvolna se rozrůstající sbírky luků, se rozhodl vyrazit za lovem do světa. Jak známo, ve dvou se to lépe táhne, takže jsem ho uvítal na palubě a jal se prohrabovat v nabídkách.

První možností, kterou jsem zvažoval, bylo doplnit obvyklou Afriku, kterou letos absolvuji zase s Adamem, ještě o severní Ameriku, respektive černého medvěda. Nejdřív jsem prověřit Kanadu, kterou mi doporučil Stefan. Problém s Kanadou je ale v tom, že je to obrovská země a všechno je tam prostě moc daleko od sebe. Nejschůdnější z nalezených nabídek by vyžadovala buď přestup v Montrealu na lokální spoj, v podstatě nějaký Twin Otter, který létá jednou týdně a podle toho vypadá přestup a cena. Druhou možností by bylo půjčit si v Montrealu auto a jet odhadem dvacet hodin čistého času na místo určení. To by se ekonomicky vyplatilo, pokud by nás jelo víc, ve dvou to nemá moc smysl, navíc nemám řidičák a tak by břímě řízení plně dopadlo na Petra.

Druhá možnost byla USA, která nakonec také padla, ale ne pro to, že by tam byla nějaká nevýhoda, naopak tam bylo moc co zažít. Nejlépe vypadal lov černého medvěda v Cat’s Skills, pohoří na sever od New Yorku ve stejnojmenném státě. Problém je, že když už bych tam byl, tak bych si musel New York pořádně projít, to je alespoň na dva dny. Pak by si stačilo půjčit auto, jet den na jih a mohl bych si za pár šupů lovit aligátory… Nu nakonec mám pěkný americký plán do budoucna, ale tak na dva, tři týdny, což bych teď nedal jak s dovolenou tak s penězi. Na kratší dobu by to zas bylo plýtvání dvou transatlantických letů. Nezbylo tedy než se poohlédnout blíže k domovu.

K hledání jsem použil velice užitečnou stránku Bookyourhunt.com, v podstatě takový lovecký Craigslist. Přehledný seznam lokalit, zvířat, PH a to vše s hodnocením klientů a ceníky. To musím obzvlášť vyzdvihnout. Není zrovna časté, aby firmy, které lov nabízejí, měly přímo na svých stránkách ceník, ten je obvykle bez problémů zaslán na vyžádání, ale zdržuje to, pokud člověk srovnává nabídky. Asi za tím vězí určitý konzervatismus, možná z části obchodní strategie, nicméně já dávám přednost otevřené soutěži. Není to jen o ceně, ale také o referencích. Kupříkladu Stefan, ke kterému jezdím do Afriky, praktikuje ten konzervativní způsob. Na nedostatek klientů si zřejmě stěžovat nemůže a třeba pro mě budou jeho služby vždy jasná volba, pokud jde o Afriku, ale dozvěděl jsem se o něm jenom shodou okolností na základě doporučení. Osobně si nemyslím, že je ideální stav, ve kterém musíte mít známosti, aby jste se dostali k dobrému PH.

Tedy, po krátkém hledání jsem na stránce narazil na lov losa v Bělorusku, v rámci společnosti Lebedinoye. Tohle majestátní zvíře tam, s ohledem na velikost trofeje, začíná na pěkných šesti stech eurech, navíc do Běloruska se dá dojet autem. Mimo to mě zaujal způsob lovu. V první polovině září se tam losy loví kombinací šoulání a vábení. Prostě se chodí po lese a napodobuje se jejich troubení, a pokud je los nablízku doprovod vytáhne umělé parohy lehce nad úroveň vegetace a předstírajíc, že je vilná samice snaží se pohybem parohů nalákat losa na ideální místo vůči lovci. Trochu to připomíná práci návodčích na letadlových lodích. Řekl jsem si, že to prostě musím zkusit na živo. Nic proti treestandům, ale tohle vypadá daleko záživněji.

Kontaktoval jsem jejich PH – Aleksandera a jal se vyřizovat nezbytnosti. Nejdřív jsme se domluvili na datu. Vzhledem k tomu, že s autem budeme pány vlastního času, domluvil jsem, že tam pojedeme na dva celé dny lovu s tím, že pokud se někomu z nás za tu dobu nepodaří úspěšně odlovit, tak si to můžeme o jeden den protáhnout. To se později ukázalo jako příliš optimistický předpoklad a chce to tam vyrazit na delší dobu, ale nedalo se nic dělat, dovolené mám jen omezené množství. Následně byla sepsána smlouva spolu se zvacím dopisem a s tím, že si máme vyřídit víza a zaslat zálohu 500 eur na hlavu.

Vyřizování víza stojí za to. Lovec chtivý ukojit svou vášeň v Bělorusko se musí postavit v první řadě zavrženíhodné byrokracii. Naštěstí je v zájmu PH dostat lovce do země, lhostejno jestli do USA nebo Běloruska, takže pomáhá a radí, jak může a ani tentokrát to nebylo jinak.

Takže jak to přesně probíhá. Kontaktuje se PH, domluví se co, čím, za kolik a kdy lovit a uzavře se na to smlouva. Chce to alespoň měsíc předem, ideálně však víc. Kupříkladu ten náš lov je poměrně omezen počtem povolení, takže by se na člověka nemuselo dostat, takže jsem to začal řešit pět měsíců předem. Dále je třeba připravit se na doplatky. Cena samotného lovu je na evropské poměry dobrá, ale jsou zde doplatky za různá povolení a vyzvednutí na hranicích. Není to ale finančně tak hrozné a všechno je navíc přehledně ve smlouvě. Nás to celkově na dva dny vyjde na 936 eur na hlavu a v případě tří loveckých dnů to je 1057 eur. V tom je los s trofejí do šesti kilogramů, plná penze, všechny povolení a vyzvednutí na hranicích.

Pro získání smlouvy je potřeba zaslat PH nečekaně velké množství informací, kopie všech dokladů, značku a model luku, jeho sériové číslo a kolik si člověk bere šípů. Povolání, firmu a její telefonní číslo. Typ barvu a SPZ auta. Rodinný stav, kopii pojištění (minimální plnění 10 000 eur, je to povinnost při vstupu do země), kopii podepsané smlouvy a zvacího dopisu a určitě jsem ještě na něco zapomněl.

Ve chvíli kdy máme v ruce smlouvu a zvací dopis od PH je dalším krokem návštěva Běloruské ambasády pro získání víza. Je nutné si ještě vytisknout a vyplnit formulář pro získání víza. Je na internetových stránkách ambasády a je dosti podrobný. Nespíš, používají mustr pro přiznání protistátní činnosti, jenom přepsali pár kolonek.

Následně se vezme kopie smlouvy, pasová fotka, zvací dopis, formulář žádosti o vstup do země, platný pas, a kopie pojistné smlouvy a všechno se to odnese na běloruskou ambasádu v Praze. Tam vám dají účet na šedesát eur, vy se přesunete do banky ČSOB, účet zaplatíte, dostanete potvrzení, vrátíte se na ambasádu kde vám všechno vezmou včetně pasu a dostanete papírek s číslem a datem kdy máte přijít. Standardně by to mělo trvat týden. Přijdete tam a dostanete pas, ve kterém je vlepené vízum. Hotovo.

Bělorusko má jedno obzvláště nepříjemné specifikum, celník na hraničním přechodu má právo odmítnout vstup do země komukoli. Bez ohledu na to jestli má dotyčný platné vízum a všechny papíry v pořádku. V praxi to není tak časté, ale děje se to. Údajně jsou zaujatí hlavně před občany západní Evropy, kam naštěstí nepočítají nás. Člověk by, vzhledem k postsovětské historii čekal, že pomůže úplatek, nicméně to tam prý vůbec není dobrý nápad a člověku naopak obvykle značně přitíží. A běloruský gulag bych zažít opravdu nechtěl. Co ovsem při přechodu nejvíce pomáhá je zaručení se někoho zevnitř, což zajistí PH, takže v praxi nemají lovci takový problém. Akorát si člověk trochu připlatí za vyzvednutí na hranicích. Teoreticky by je šlo překročit na vlastní pěst, ale nechtělo se nám to pro úsporu pár eur riskovat. Možná až při druhém vstupu, když se budeme moci prokázat vízem z předchozí návštěvy.

Stran dopravy jsou dvě možnosti jak se z ČR do Běloruska dostat: autem nebo letadlem přes Minsk.

Cesta autem je samozřejmě levnější, celkem nás to vyšlo na 5300 rozděleno mezi dva lidi. My budeme lovit ve Vitebské oblasti, což je na severu. Nejkratší cesta se jeví z Polska rovnou do Běloruska, my však zvolili trasu Polsko- Litva – Lotyšsko – Bělorusko, do kterého vjedeme na hraničním přechodu Urbany – Silene. Celkově je to kolem 1500 kilometrů. A trvá to, nepočítaje dobu na celnici, zhruba 18 hodin. Cesta napřímo by sice byla o nějakých 100 kilometrů kratší, ale po horších a pomalejších cestách. Navíc je tu na místě obava z překročení hranic na vlastní pěst. A jako malý bonus si budu moci z cestovatelského deníku odškrtnout pár zemí kde jsem ještě nebyl.

Do Minsku se dá letět přímo z Prahy, za cenu kolem pěti tisíc za zpáteční letenku (i levněji pokud člověk vychytá vhodnou dobu pro nákup) Pokud člověk letí přes Minsk je zde navíc výjimka z vízové povinnosti v případě, že je pobyt kratší než patnáct dní, což ušetří čas na ambasádě, šedesát eur za vyřízení a část byrokracie.

My jsme zvolili cestu autem hlavně pro to, že budeme pány vlastního času a původně bylo v plánu jet ve třech, což by náklady srazilo na minimum. Nicméně po tom co jsem tu cestu absolvoval a hlavně zažil běloruskou celnici, tak s největší pravděpodobností příště poletím. Trochu se obávám, jestli nebude nějaký bonusový problém s převozem luků, ale podle Alexe je letecká cesta prosta záludností. Nemohu zatím posoudit, ale přechod pozemní hranice byl tak extrémní zážitek, že letiště prostě nemůže být horší a těch pár tisícovek navíc za letenku za to pohodlí a rychlost stojí.

Co se výstroje týče, původně jsem zvažoval, že si na losa vezmu svůj tradiční luk, ale nakonec jsem seznal, že bych na celou záležitost potřeboval větší časovou rezervu, protože dostat se šouláním na účinný dostřel tradičáku vyžaduje čas na spoustu pokusů nebo štěstí na příležitost. Ježto vím, co mohu od své štěstěny čekat a maje jen dva až tři dny na lov, rozhodl jsem se neponechat nic náhodě a vzal si kladku. S tradičákem si můžu blbnout celé dny příště v Africe.

Nakonec ale bylo všechno jinak a neadekvátní výstroj a taktika byly spolu s nedostatkem času hlavní důvody, proč lov nevyšel. Los se tam loví ráno a večer, to jsem věděl z internetu, jakož i přímo od Alexe. Zhýčkán africkou praxí jsem ale netušil o jak hluboký večer a jak brzké ráno půjde. Jinak řečeno, lov tam probíhá převážně ve tmě, což jsme ovšem netušili. Problém je, že tam kde jsme byli, nemají moc zkušeností s bowhuntery. Jak jsem se při rozhovoru dozvěděl, měli tam jen jednoho, který měl podle všeho docela štěstí. Co jsem vypozoroval, nejspolehlivější metoda jak tak lovit je dřepnout si při západu slunce na treestand a čekat dokud nepřijde los nebo úsvit. Vytipovat místo není problém, jsou tam solné návnady nezřídka s foto pastí. Tomu všemu je ale třeba přizpůsobit výstroj. Hlavní je světlo. Silná svítilna na luku, aktivovaná tlakovým spínačem na rukojeti je základ. Prostě něco přijde, lovec natáhne, srovná se, zhruba namíří na kořist, rozsvítí světlo, domíří a vypustí šíp. Nejen, že los má tendenci na chvilku při náhlém osvícení ztuhnout jako se děje u vysoké, mnohdy neuteče vůbec, prostě se jen vrátí ke své činnosti a na světlo kašlou.

Hroty jsem si vzal čínské kopie Rage X-Treme. Když Čína přišla před lety na trh s loveckými hroty, tak byla kvalita naprosto mizerná, ale od té doby urazila pěkný kus cesty. Nedá se to říci samozřejmě o všech modelech na trhu, ale některé typy jsou již na stejné úrovni jako renomovaní výrobci. Co se těch mých týče, lítá to přesně, funguje spolehlivě, jsou dost ostré, že se s tím dá holit a stojí to dolar za kus. Není co řešit. Z mého pohledu si za to můžou západní firmy samy, chtít za něco tak levného na výrobu a jedno použití takové částky… To bylo jasné, jak to skončí.

Naším cílem tedy bude Los Evropský. Samec může vážit až 700 kg (obvykle kolem 400 kg). Disponuje tedy slušně velkou vitální zónou, ale přesto na svou velikost není nějak zvlášť tuhý na ránu. Rychlá šedesátka na lov plně postačí. Loví se obvykle v průběhu září a října a vábení je prý nejúspěšnější v druhé polovině září. Z loveckého hlediska je los vcelku nezáludné stvoření. Chodí obvykle sám nebo v malých skupinkách. Při přesunech je docela hlučný a již z dálky ho ohlašuje praskot větví. Lov probíhá řádově od západu do východu slunce, což jak už bylo řečeno, v případě luků vyžaduje vhodnou výbavu, ale dá se to.

Odjezd

V sobotu, prvního září, jsem vstal nekřesťansky brzo ráno, naposledy jsem všechno zkontroloval a vyrazil na vlak směr Olomouc, kde mě na osmou nabral Petr. Samotná cesta proběhla překvapivě hladce, pár míst s hustějším provozem se na celkové době jízdy zhruba 16 hodin nijak citelně nepodepsaly. Kolem půlnoci jsme dorazili do lotyšského města Daugavpils, pár kilometrů od našeho hraničního přechodu Silene – Urbani. Pár hodin jsme se v autě prospali a vyrazili tak abychom byli před šestou na hranicích.

Hranice je šestivrstvá. Na prvním checkpointu dostane každé auto dokument – talončik a jak se propracovává sekcemi hranic, dostává do něj razítka. Cílem hry je zarazítkovat všechny kolonky a vítěz pak postupuje do další země.

Lotyšská strana je relativně bezproblémová, kouknou do auta, na luky a ani nechtěli dokumenty, proč to vezeme. Jediné u čeho se pozastaví, je náš terč. Petr totiž využil toho, že jedeme jen ve dvou a tak jedno místo vzadu obsadila mohutná kostka od 3D Targets. Osazenstvo hranic zřejmě něco podobného vidí poprvé, a kdyby byla kostka plná kokainu, tak se celá Vitebská oblast prošňupe k nirváně, takže vzbuzuje zaslouženou pozornost na všech částech přechodu, až v nás klíčí obava, že nám jí nějaký snaživý celník rozřeže na plátky. Kostka však odvážně odolá všem výzvám a vrátí se s námi o pár dní později domů ve zdraví.

V zemi nikoho, kde jsme čekali na vypuštění do běloruského prostoru, nám Alex napsal, že odevzdal povolení na převoz luků na hranicích. Běloruská část se ukázala o dost důkladnější než EU. Důkladně zkoumají všechny dokumenty, fotí si luky, šípy, sériová čísla, dostáváme dva formuláře k vyplnění a pak čekáme, než se vše zpracuje. Jenom jeden pohraničník tam mluví velice lámanou angličtinou, zbytek rusky. Celé to trvá asi tak hodinu a půl, dvě. Teprve pak se za šestým checkpointem setkáváme s Alexem. Takhle probíhá modelově hladký průnik přes hranice, kde před námi byly jen dvě auta. Cesta zpátky bude daleko horší. Hned za checkpointem jsme se přivítali s Alexem a Voloďou, kteří budou po několik dalších dní naši průvodci, zařadili jsme se za jejich auto a vyrazili vstříc našemu dočasnému ubytování.

Bělorusko je zajímavý stát, století socialismu se hluboce vryly do zdejší architektury a lidí. V podstatě všechno je postaveno buď z masivního železobetonu, nebo z dřevěných fošen, zvláště vesničky jsou kýčovitým způsobem malebné, kdy před každou nahnutou chalupou s vyřezávanými okenicemi stojí zástup dřevěných postaviček a všechno hraje modrou a žlutou barvou, nezřídka i včetně okolních balvanů. Netradiční praxí je pro našince zřizování hřbitovů za každou vesničkou v lese bez oplocení. Nestalo se nám sice, že bychom se v noci došoulali mezi náhrobky, ale jistě by to bylo intenzivní zpestření.

Druhou kapitolou je budovatelský revoluční vliv SSSR. Asi nikdy nezapomenu, jak jsme projížděli vedle místního komplexu školy v přírodě, který svými fortifikačními prvky připomínal spíše poctivě postavený koncentrák nežli místo dětského smíchu. Samozřejmostí jsou pak tanky uprostřed náměstí, umístěny na pokrokově nakloněném soklu a opuštěné fabriky. Zkrátka, když jste ve městě, tak vás jediný pohled na okolí nenechá na pochybách v které části světa se nacházíte.

Ovšem příroda je tom krásná, i když na můj vkus docela plochá. Vitebská oblast má podobný reliéf jako sousední Lotyšsko, takže z pohledu našince naprosto rovná. Na severu se loví ve volně přístupných rozlehlých lesích. Ty jsou tam vskutku divoké, smíšené. Složením podobné vojenskému újezdu u Milovic, ale podstatně hustší. Lesy jsou přerušované loukami a poli. Terén je extrémně rovinatý s velkou koncentrací rozlehlých jezer a na mnoha místech se dá setkat s bažinou. Bohužel je to prostředí ideální pro komáry a mušky všeho druhu. Nevím jak v jiných částech roku, ale když jsme tam byli, tak koncentrace hmyzu byla vážně nepříjemná. Chce to opravdu dobrý repelent. Počasí je poměrně výrazné a nepředvídatelné jak teplotou, tak deštěm, zvlášť v září. Zimy jsou však oproti tomu mírné, jak nám bylo řečeno.

Neděle

Po příjezdu jsme byli konfrontováni s tím, že na ranní lov je již pozdě, takže budeme vyrážet až v sedm večer. Ať se zatím najíme, vybalíme, a odpočineme si. To byla obzvlášť dobrá rada, protože jak jsme později zjistili, pokud se bavíme jen o lovu losů tak od deseti ráno do šesti do večera opravdu není co dělat, ale vzhledem k tomu, že lov tam končí zhruba ve dvě ráno a začíná před pátou tak je nejlepší odbýt si hlavní spánek přes poledne.

Pozemek, který se nám na další dny stal domovem, musel v rudých dobách patřit nějakému pohlavárovi. Tři metry vysoká železobetonová zeď kolem celého pozemku dávala tušit, že místní chudina není vítaná. Kde nebyla zeď, doléhalo na pozemek velké jezero, obehnané rákosím a osazeno několika ostrůvky. Rozlehlý dvůr disponoval dvěma budovami, jednak naší útulnou loveckou chatkou, vybavenou čtyřmi pokoji a kuchyní a jednak domem majitelů zvící něco mezi majákem a postsovětským podnikatelským barokem. Byli jsme tamtou dobou jediní návštěvníci, další lovci měli přijet až den po našem odjezdu.

Zabydleli jsme se tedy, připravili se na večer a opodál proti balíku slámy jsme zřídili malou lukostřelnici pro trénink. Den byl tedy strávený po náročné cestě rekreačně a ožívat jsme začali až po půl sedmé, kdy byl čas na přípravu před lovem. Musím ještě vypíchnout místní kuchyni, které se nám dostalo hned po příjezdu a byla jednoduše vynikající, skládající se převážně z lokálně naloveného a na různé způsoby zapečeného masa.

V sedm hodin jsme již byli připraveni před chatou, nasedli jsme do Land Roveru a vyrazili vstříc lovu.

Za zmínku stojí výzbroj našich společníků – brokové kozlice, obyčejný slug na losa, hrubé broky na případnou škodnou. V Africe mají pomalu na každou zvěř jinou pušku, ale tady se s tím moc neserou. Po opuštění našeho útočiště jsme nějaký čas kroužili po okolí, načež jsme zastavili na polní cestě uprostřed lesa těsně před soumrakem a rozdělili se. Já jsem šel s Voloďou, Petr s Alexem ještě kousek popojeli, než se vydali po svých do hlubokých lesů. Na jednu stranu bych si to raději vyměnil, protože Voloďa neumí anglicky a já zase rusky, ale jak se ukázalo, ovládá, na rozdíl od Alexe umění vábení. A tak jsme šli těžkým, z části bažinatým terénem, sem tam Voloďa vyloudil velkolepý zvuk sexuálně frustrovaného losa v říji, tu zase zlomil větev, aby byla iluze pohybujícího se zvířete dokonalá. Ušli jsme v tichosti a tmě, znásobené ještě mlhou, za několik hodin dobrých osm kilometrů, bohužel v patách nám byla smůla a tak jsme se bez kontaktu s čímkoliv živím, vyjma mračen komárů, vynořili s prázdnýma rukama u auta. Nedlouho na to přišel Petr se svým doprovodem. Jeho mise byla rovněž zakončena bez úspěchu. Navíc zjistil, že mu baterky v mířidlech odmítají poskytnout proud pro přísvit, nicméně tento problém vyřešil Alex druhý den nákupem ve městě. Nedopadlo to, ovšem získali jsme cenné zkušenosti stran místního specifickém prostředí. Mimo to se ale začal rýsovat problém v podobě špatné viditelnosti. V případě, že takto losa potkáme, budeme závislí na doprovodu, který cíl našeho snažení bude muset osvítit baterkou, aby se dalo s lukem zamířit.

Když jsme po půlnoci dorazili do chatky, nezbylo než se rozloučit s tím, že máme být v pět ráno připraveni vyrazit na další kolo.

Pondělí

Probuzení, snídaně, naházet na sebe vše potřebné a už jsme vyráželi na další lov. Oproti noci plné vábení jsme nyní hlavně jezdili v autě po okolí, abychom losa lokalizovali, následně provedli pár set metrů po směru jeho přesunu výsadek a potom se přišoulali. Lesy jsou zde rozlehlé a vábit se dá jen později večer, takže pro efektivní využití času se používá tento způsob jako doplněk. Pomalu vyšlo slunce a osvítilo hustý mlžný opar. Jezdili jsme asi hodinu doslova cestou necestou, když tu jsme v mlze vskutku zahlédli na hraně mýtiny tři nezaměnitelné siluety. Já jsem vystoupil s Voloďou (s Petrem jsme se již předtím dohodli, že v takovém případě jde do akce ten, na jehož straně auta bude los zpozorován) a jal se přibližovat k losům, kteří se však mezitím přesunuli na nedaleké pole. V takovém prostředí bylo přiblížení na dostřel luku prakticky nemožné a tak jsme doběhli zpátky do auta a vyrazili jsme do míst, kam skupinka směřovala, abychom si na ně v tichosti počkali. V jednom místě já, v druhém Petr. Ten je také letmo přes mlhu zahlédl, já ani to ne. K naší nelibosti se stočili jiným směrem už několik stovek metrů před námi.

Ještě drahnou dobu jsme následně jezdili po okolí, koukali po losech a užívali krásy krajiny, ale bez výsledku. Okno ranního lovu se uzavřelo a my jsme se odebrali do chaty.

Po vydatném odpoledním spánku, jídle a nějaké té střelbě do terče jsme v šest hodin opět vyrazili do akce.

V úvodu večerního lovu jsme opět jezdili několik hodin po okolních lesích, polích a lukách snažíc se zahlédnout losa. To se nám sice nepodařilo, ale zase jsme měli zpestření v podobě lovu bobra. Zdejší kombinace vodních ploch a husté vegetace zdejším bobrům svědčí natolik, že je již lze označit za přemnožené škůdce. Za jednoho bobra si tam účtují čtyřicet eur a jsou bráni jako bonus k hlavnímu lovu, pokud má člověk štěstí a zahlédne ho. My jsme to štěstí měli a zahlédli jsme ho, jak se vyplašen autem schoval do roury pod vozovkou, kterou protékal potok. Ovládán svou desítky let starou touhou ušít si bobří čapku jakou měli mladí svišti, stoupl jsem si s lukem nad jedno ústí, Petr pak na druhé. Chvíle čekání prozradila, že bobr moudře odmítá vylézt z bezpečí. Alex s Voloďou tedy začali realizovat plán jak bobra motivovat. Ten spočíval v tom pokácet nedalekou břízu, vsunout jí do jednoho ústí a rázným pumpováním vypudit nebohé zvířátko ven. Petr si vlezl nad ústí, já si zase našel úkryt nějakých deset metrů od něj ve křoví. Bobr však není hloupé zvíře a sveřepě odmítl vyplout ven, jen jednou vykoukl na pár čísel z roury, jen aby hned zaplul zpátky.

Nezbylo než přiznat porážku a než se tady lopotit bude lépe soustředit se na losa. Následovala opět jízda po okolních lesích a lukách, občas zpestřenou přejezdem přes pole a to včetně vzrostlého kukuřičného, těsně před sklizní. Tady lovu opravdu nesmí nic stát v cestě.

Setmělo se a my stále jezdili po lese, tentokrát jsme však měli štěstí Alex zahlédl jednoho na okraji louky, toho však hned jak zpozoroval auto pohltila černá stěna lesa. Voloďa se mnou a Petrem provedl rychlý výsadek, schovali jsme se na kraji lesa a čekali, co bude, Voloďa předběhl louku a umně začal s vábením, chtěje nalákat losa zpět a Alex odjel z autem o pár set metrů dál po cestě. Bohužel akce opět skončila bez úspěchu. Přesunuli jsme se k autu a Voloďa se ještě pokusil o volání v jiném směru. Tentokrát se však opravdu předvedl. Vystřihl tak teskné losí volání, že to i v člověku budilo lítost. Nic platné, zdejší losi jsou zřejmě tvrďáci a neobtěžovali se s odpovědí. Dali jsme si tedy menší svačinu a trochu pokecali. Tou dobou bylo kolem půlnoci, nasedli jsme do auta a zkusili ještě propátrávat okolí. Po určité době se na nás štěstěna nepatrně usmála, protože byl zhlédnut los, ale opět otevřená pláň. Sice byla téměř naprostá tma, která skryla náš pohyb, také vítr k nám byl milosrdný, ovšem pláň očividně vznikla nedávno, když se tady kácelo. Jinak řečeno všude po zemi větve, které jen čekali na to, aby nám mohly křupnout pod nohama. Následky byly jasné.

Noc se pozvolna začala měnit v ráno a nás čekal ještě poslední pokus v podobě číhání na jednom ze solných stanovišť. Alex nás odvezl o kus dál a zůstal v autě. Ujal se nás Voloďa, který se s námi v maximální tichosti plížil k stanovišti. Narazili jsme na plac a zvuky v okolním lese dávali tušit přítomnost losa. Nevím, jestli jsme ho vyplašili hlukem nebo nás ucítil, či byl prostě jen na odchodu, každopádně, Voloďa zkusil něco málo volání a dřepli jsme si tak na hodinu, hodinu a půl kousek od kostky soli a čekali jsme, za občasného vizuálního zpestření blesky ze vzdálené bouřky.

Smůla nás však neopustila ani tentokrát a my se nad ránem vraceli do chatky opět s nepořízenou.

Na samém konci lovu, když už jsme vjížděli na polňačku k vesnici Alex náhle zastavil, neb zahlédl lišku, jak se nemoudře prochází nedaleko našeho auta. Ježto je liška místní škodná (a je fakt, že za celý svůj předchozí život jsem neviděl tolik lišek jako tady za pár dní) vyskočil Voloďa z auta s brokovnicí v ruce a udělal s liškou krátký proces. Alespoň něco se dnes ulovilo.

Úterý

Poslední den lovu a současně den odjezdu ohraničený platností víza začal krátce po čtvrté hodině. Devadesát minut spánku bylo sice osvěžujících, ale ne zrovna dostačujících.

Začali jsme jako obvykle jezdit po okolí, hledaje losa a to se nám opravdu překvapivě brzo podařilo, ovšem prostředí nás postavilo před prakticky nezdolatelnou výzvu. Jednak jsme měli snad ty nejhorší světelné podmínky, co jdou. Byla ještě natolik tma, že se prakticky nedalo mířit, ale dost světla na to aby los, dívajíc se naším směrem viděl zřetelně naše siluety a aby toho nebylo málo, tak se celá scéna již tradičně nacházela v mlžném oparu. Přesto nás Voloďa pobízel ke střelbě, což jsme museli jasně odmítnout, protože nehledě na světelné podmínky jsme pořád byli takových osmdesát metrů daleko. Na pušku dobrý ale schopnosti luků náš průvodce opravdu přecenil. Přesto jsme se zkusili přišoulat blíže, což vzhledem k otevřené louce, jen s pár keři dopadlo dle očekávání. Došli jsme až k okraji lesa když nás doběhl Voloďa a určil nový směr podél meze. Ta se po asi půl kilometru změnila v koryto potoka. Voloďa v určité chvíli něco zahlédl. Zrychlili a doběhli jsme ke korytu, kde jsme zahlédli, jak se něco chlupatého pohybuje ve vysoké trávě. Los to nebyl, ale vzhledem k tomu jak se Voloďa hotovil s brokovnicí k výstřelu jsem i já natáhl a zamířil. Byl to vlk. Chvilku mi trvalo si to uvědomit, živého vlka jsem ještě mimo ZOO neviděl, ale ta chvilka stačila, aby byl Voloďa ve výstřelu rychlejší. Vlci jsou tady totiž škodná, střílejí se na potkání a jejich cena je pro zahraničního lovce pouhých 150 eur, jak jsem dodatečně zjistil. Blbý tři vteřiny, víc jsem nepotřeboval, leč proud broků utnul mé snažení. Najedli jsme se, do auta naložili vlka a jelo se dál, nicméně na losa už začínalo být pozdě.

Byl tedy aktivován plán B jako Bobr. Naděje také nebyla největší, i bobři jsou aktivní obvykle až po setmění, ale za pokus to stálo. Zastavili jsme u takového bažinovitého jezírka které bylo osazeno fortelnou bobří přehradou, jehož přítok zajišťoval slabý potok. Rozhodl jsem se rychle prozkoumat tok a okolí, zatímco mě Petr jistil z cesty.

Pohyboval jsem se korytem obezřetně a s připraveným lukem. Jednak utíkající bobr moc času lovci nedá a jednak, když jsou vyrušeni, můžou být docela útoční. Zní to až neuvěřitelně, ale celosvětově bobři pár lidí ročně zabijí a to tak, že se jim zakousnou do stehna a zrovna trefí tepnu. Na obranu bobrů je třeba poznamenat, že si o to oběti většinou říkali, buď jde o turisty, kteří bobra honí, aby si s ním mohli udělat selfie, anebo jde zkrátka o lovce, kteří s bobrem potupně leč férově prohrají. Nicméně jsem na žádného nenarazil. Buď odvedli vážně dobrou práci při maskování svého hradu anebo opravdu bydlí v dírách podél potoka, ale rozutekli se dříve, než jsem se přiblížil.

Dorazili jsme do chaty opět s nepořízenou. Předběžný plán byl sbalit se a odjet, ale frustrace z nevydařeného lovu byla silnější. Rozhodli jsme se ještě to večer před odjezdem zkoušet do poslední minuty, když už jsme tu. Alex navíc řekl, že pokud bych přijel na hranice s vízem propadlým jen pár hodin, vyfasuju maximálně pokárání. Nechtěl jsem to tedy v praxi zkoušet, ale dobře vědět. Hlavně byla blbost dávat si vízum takhle na těsno. Původně mělo být až do šestého, ale nějakou administrativní chybou jsem přišel o den a už se mi nechtělo to řešit. Chyba. Příště si to nechám pro jistotu vystavit s masivní rezervou.

Nicméně zabalili jsme vše, co nebylo potřeba pro lov, pořádně se vyspali a na šestou vyrazili na poslední dobrodružství. Jako obvykle jsme do tmy kroužili po okolí, ale naprosto bez úspěchu. Pak bylo rozhodnuto zkusit stacionární způsob lovu. Rozdělili jsme se, Petr byl vysazen u jednoho posedu, já byl převezen o pár kilometrů dál.

Cestou na moje stanoviště jsem měl alespoň štěstí vidět další příslušníky zdejší fauny a to v podobě rysa a později i skupinky srnců.

Dorazili jsme k okraji lesa, kde jsem se s Voloďou pustil do maximálně tichého přesunu k treestandu, pro případ kdyby u solných lizů něco bylo. Nebylo. Vyfasoval jsem vysílačku, vylezl nahoru a Voloďa se vytratil, řka, že mě v případě neúspěchu za jednu, dvě hodiny vyzvednou.

Najednou jsem si uvědomil, že tady jsem měl dřepět noc co noc. Jasně začal bych lov vždycky callingem, je to velice zábavný a náročný způsob a bylo by škoda ho vynechat. Raději bych losa skolil tak, nicméně v deset by mě sem mohli přivézt, a já bych si tu dřepěl celou noc, dokud by něco nepřišlo, nebo dokud by nebylo ráno, kdy by si mě vyzvedli. Pak bych se přes den vyspal a mohl bych znova. Moje pozice byla perfektní, dvacet metrů od kostek soli, pět metrů nad terénem, treestand minimalistický leč pohodlný a nabízející skvělý rozhled, dostatečné maskování a nijak nebránil manipulaci s lukem a podle fotopastí se tu pravidelně nějaký los otočí.

Škoda, inu plyne z toho velké poučení pro příště. Bohužel tato zastávka nemohla trvat o moc déle, protože bylo třeba zvednout kotvy a vyrazit na hranice. Nepřišlo mi nic, a když jsme dorazili k Petrovu standu tak ani zde neležel skolený los.

Odjezd, aneb v osidlech byrokracie

Odjezd byl natolik intenzivním zážitkem, že ho musím podrobněji popsat. Když jsme se konečně otočili v chatě pro auto, rozloučili se a vyrazili vstříc domovu, hodiny dávaly tušit, že přeci jen budu muset prubnout blahosklonnost pohraničníků nad propadlým vízem. Ač jsme to docela hnali, nabrali jsme zpoždění kolem hodiny a půl a to díky ne úplně optimálnímu značení spolu s faktem, že nás střídavě zasahoval prudký noční déšť. Taky tomu nepomohli dvě policejní kontroly, při kterých ve mě byla dušička malá, vzhledem k propadlému vízu. Na celnici to člověk nějak vysvětlí, ale dohadujte se s policajtem, který umí jenom rusky, proč jste ještě neopustil zemi, nicméně v obou případech nás bez problémů pustili dál, ač jsem obě kontroly trávil uvažováním, jestli půjdu rovnou do gulagu, nebo mě jen nechají přes zimu rubat v solném dolu. Problém nastal až na hranicích. Dostali jsme se přes první bránu a obdrželi putovní talončik, na primární celnici jsme ukázali obsah vozu, lámaně ve třech jazycích vysvětlili, kdo jsme, co jsme v Bělorusku dělali a kam jedeme, ukázaly obsah vozu a zahrnuli jsme skupinku pohraničníků štosem papírů. Po delším čase se jedna pohraničnice vrátila a vysvětlila nám, že nemáme originál jednoho dokumentu celého v azbuce. Kopii ano, ale ne originál. Nemaje papír a argumenty nezbylo než ve dvě ráno zavolat Alexovi. Celník si tam nemůže jen tak převzít mobil, takže následovala situace, kdy na mě naráz mluvili dva Bělorusové rusky, jeden velice lámanou angličtinou a já se snažil interpretovat problém čtvrtému Bělorusovi na telefonu. V určité fázi, když jsem se opakovaně snažil zjistit, jak se jmenuje onen dokument a odpovědí byla ruská věta, jsem docela propadal beznaději. Jediné co mě napadlo, bylo nechat si to opakovat pořád dokola, foneticky si to přepsat a pak to nadiktovat do telefonu. Naštěstí když dva celníci mávli rukama a odešli, tak ten poslední, co mluvil trochu anglicky se slitoval, zašli jsme za roh, kde si vzal telefon a za minutu všechno vyřídil. Bylo nám nařízeno přeparkovat auto na vyhrazené místo mezi druhým a třetím checkpointem a čekat s tím, že Alex za pár hodin přijede a všechno vyřídí. Všechny papíry a pasy zůstaly na celnici. Nic příjemného, byli jsme lapeni v osidlech byrokracie a nešlo to tam ani zpět.

Po zhruba třech hodinách, které jsme strávili spánkem, Alex přijel. Razné zaťukání na dveře nás vytrhlo ze snění o lepším místě a já se vydal v doprovodu vojáka k checkpointu číslo jedna. Tam už čekal Alex s dalším zeleným pánem. Mávli jsme na sebe, Alex podal papír svému vojákovi, ten ho podal tomu mému a ten ho podal mě. Připadal jsem si jak na mostě špionů. Nyní jsme, vybaveni náležitým dokumentem vyfasovali tlustou ježibabu páchnoucí řepou, která měla za úkol zpracovat primární byrokratickou část procesu překročení hranic. Tato uživatelsky extrémně nepřívětivá osoba po nás hodila několik formulářů a ráznou pištivou ruštinou začala udávat příkazy k vyplňování. Snažili jsme se jí vysvětlit, aby povolala někoho, kdo dokáže mluvit buď pomalu, nebo anglicky, ale nedala se zviklat a dál předváděla záchvat samomluvy. Po vyplnění si vše vzala, odbelhala se do kukaně, kterou s vnějším světem spojovala jen štěrbina šířky A4 a jala se úřadovat. To byl zhruba hodinový proces, který od nás vyžadoval maximální pozornost. Nepravidelně se totiž pomalé ťukání do klávesnice přerušilo a z okénka se vystrčil dokument zasviněný azbukou a proud ruštiny nás vyzíval k podepsání na označená místo. Neradno podepisovat něco co si nemůžeme přečíst a tak Petr trval na formuláři v angličtině. Leč na jeho odůvodnění „ja nepanemaju parusky“ baba vylítla jak matrjoška nacpaná dynamitem a zařvala „Što ty nepanemajes?!“ když výstup skončil, tak se rozjel pokus dostat ze systému anglickou verzi formulářů, které by ti zatracení Češi podepsali. Když se konečně zadařilo Petr byl samou radostí natolik rozrušen, že se podepsal do špatného políčka. Začal jsem mít obavu o zdraví této zasloužilé soudružky, měnit takhle barvy, to nemůže být zdravé. jestli jí z nás trefí mrtvice tak širokorozchodnou rovnou do gulagu.

Chráněni jazykovou bariérou jsme si čas krátili pří jak babě nejlépe zkazit den. Petr, povahou dobrák, spřádal plán vyprázdnit se té sani před dveře, a jak by vylezla z budky, šlápla by na něco velmi ošklivého. Já jsem však přesvědčen o tom, že byrokrati by za své hříchy páchané na společnosti neměly požívat lidská práva a proto mi nezbylo než kategoricky žádat okamžité utracení. Nakonec jsme se shodli na těžkém ublížení na zdraví, což vzbudilo další debatu o výši trestu v gulagu, a jestli by nás rozsadili do různých dolů nebo bychom mohli rubat uranovou rudu pospolu. V praxi jsme však této atletce z Citery škodili jen halasným smíchem.

O hodinu a devět nadvakrát podepsaných papírů (3x já, 3x Petr a 3x za auto) nám baba ukázala na okénko vyhrazené pro kontrolu pasů. Petr neměl problém, zato mě, hrdého majitele toho času již šest hodin propadlého pasu, nařídili čekat, celník vlezl na hlavní budovy, jen aby se za okamžik vrátil v doprovodu dvou kamarádů, kteří se nemohli vynadívat na můj pas. Nakonec ke mě přišel ten co nám na začátku tolik pomohl, řekl, že jsem tímto ústně pokárán a vrátil mi pas. Následoval opět odchod na most agentů, kde byl zase obřadně předán problematický dokument z prvního dějství Alexovi, který na něj již pár hodin čekal. Nasedl jsem do auta, zatímco Petr si šel ještě nakoupit do přilehlého duty free shopu, ale Bělorusko ještě neřeklo poslední slovo. Přišel další celník a vzal mi pas, řka, že mi ho za minutu vrátí. Propadl jsem zoufalství, tak gulag přece jen bude. K mému překvapení se však celník za chvíli opravdu vrátil s pasem a s tím, že můžeme jet. Nechtěli jsme zjišťovat, jestli nás pro velký úspěch nezdrží znovu a tak jsme bez okolků vyrazili.

Když jsme odjížděli skrze třetí a poslední běloruský checkpoint, tak se s námi jeden z pohraničníků rozloučil v tom smyslu, že „tak vás přece jenom pustili?!“ To potěší, že taky zřejmě nemuseli.

O tři checkpointy, kontrolu dokladů, auta a vyplnění dvou formulářů na Lotyšské straně jsme byli konečně v unii. Pro EU mám obvykle jen slova pohrdání, ale absence hranic je opravdu uživatelsky příjemná záležitost.

Nadávajíc na byrokracii vyrazili jsme Lotyšskem do města Daugavpils, respektive do místní pevnosti na břehu řeky Dougavy. Velkolepá bastionová pevnost z roku 1810, postavená jako ochrana Ruska před Napoleonem opravdu stojí za návštěvu.

Po kulturní vsuvce zbývalo již jen nějak přežít 1300 kilometrů jízdy. Naštěstí Petr, profesionální řidič, projevil za volantem nevšední houževnatost a s krátkou přestávkou na oběd jsme cestu absolvovali na jeden zátah tak rychle, že jsem ještě těsně stihl autobus z Brna do Prahy v deset večer, za což mu patří můj dík.

A tím byl výlet ukončen. Nemůžeme jinak, než jet příští rok zase, tentokrát správně vybaveni, v lepší čas, na delší dobu a posílení zkušenostmi. Bělorusko, konkrétně ta oblast kde jsme byli má velký potenciál a bylo by neodpustitelné se tam nevrátit a nedotáhnout lov do zdárného konce. Škoda jen té byrokracie a neschopnosti místních to dobře prodat. Kdybych měl relevantní informace tak jsem tam letěl v letadle na týden a po tom co bych odlovil losa v noci z treestandu lukem vybaveným svítilnou se spínačem v rukojeti, tak bych vzal křesadlovou pušku a zbytek pobytu strávil lovem vlků. Inu plán na další rok je jasný. Na druhou stranu, za souhrnné náklady nějakých 600 Eur to byl velice zajímavý výlet a každé jedno euro z toho stálo za to.