lov v Bělorusku, aneb v osidlech byrokracie

Tentokrát něco z praxe. Zařizování a průběh jednoho mého poplatkového zahraničního lovu a jak to taky může dopadnout.

V předchozím článku jsem dal k dobru některé obecné informace o sportovním lovu. Téma není rozhodně vyčerpáno a budu jej pokrývat dalšími články, ale pro tentokrát jsem napsal něco málo z praxe, abych nastínil jak se takový poplatkový lov zařizuje, jak může probíhat a dopadnout.

Mnohé jistě potěší fakt, že tento lov pro mě nebyl úspěšný a nepadlo za oběť žádné zvíře. I neúspěch k lovu patří. Nesmutním tedy, že to tenkrát nedopadlo, naopak se o to více těším na další kolo. Kdyby to totiž bylo snadné, tak by to postrádalo element výzvy, který je nezbytnou součástí sportovního lovu.

Inu, v půlce roku 2018 jsem se doslechl o loveckých možnostech v Bělorusku, konkrétně lov losa. Chvíle hledání na internetu dala zvěsti zapravdu. Oproti českým poměrům se tam loví v daleko divočejší přírodě, ceny jsou více než přijatelné (samotná cena lovu losa začíná na 600 eur), dá se tam dojet autem a lovit lukem. Mimo to mě zaujal způsob lovu. V první polovině září se tam los loví kombinací šoulání a vábení. Zjednodušeně řečeno se chodí po lese a napodobuje se jejich troubení. K lovu jsem ještě přesvědčil kamaráda Petra, takže nepojedu sám.

V praxi to probíhá tak, že jsem našel a kontaktoval běloruského PH (professional hunter, ten člověk co to na místě zařizuje) přes internet. Nejdřív jsme se domluvili na datu a délce pobytu, v tomto případě tři dny. Následně byla sepsána smlouva a zaslána spolu se zvacím dopisem.

Následovalo vyřizování víza. Lovec chtivý ukojit svou vášeň v Bělorusko se musí postavit v první řadě zavrženíhodné byrokracii. Naštěstí je v zájmu PH dostat lovce do země, lhostejno jestli do USA nebo Běloruska, takže pomáhá a radí, jak může a ani tentokrát to nebylo jinak. Chce to ale začít vyřizovat alespoň měsíc předem, ideálně však víc. Jednak spousta času zabere byrokracie, jednak je zde jen omezené množství povolenek, takže ne na každého se dostane. Dále je třeba připravit se na doplatky. Cena samotného lovu je na evropské poměry dobrá, ale jsou zde doplatky za různá povolení a vyzvednutí na hranicích. Není to ale finančně tak hrozné a všechno je navíc přehledně ve smlouvě. Nás to celkově na tři dny vyjde na 1050 eur. V tom je los běžné velikosti , jídlo, ubytování, všechny povolení a vyzvednutí na hranicích.

Pro získání smlouvy je potřeba zaslat PH nečekaně velké množství informací, kopie všech dokladů, značku a model luku, jeho sériové číslo a kolik si člověk bere šípů. Povolání, firmu a její telefonní číslo. Typ barvu a SPZ auta. Rodinný stav, kopii pojištění (minimální plnění 10 000 eur), kopii podepsané smlouvy a zvacího dopisu. Ve chvíli kdy to všechno máme v ruce, je dalším krokem návštěva Běloruské ambasády pro získání víza. Vezme se kopie smlouvy, pasová fotka, zvací dopis, formulář žádosti o vstup do země, platný pas, a kopie pojistné smlouvy a všechno se to odnese na běloruskou ambasádu v Praze. Tam vám dají účet na šedesát eur, vy se přesunete do banky ČSOB, účet zaplatíte, dostanete potvrzení, vrátíte se na ambasádu kde vám všechno vezmou včetně pasu a dostanete papírek s číslem a datem kdy máte přijít. Standardně by to mělo trvat týden. Přijdete tam a dostanete pas, ve kterém je vlepené vízum. Hotovo.

Bělorusko má jedno obzvláště nepříjemné specifikum, celník na hraničním přechodu má právo odmítnout vstup do země komukoli. Bez ohledu na to jestli má dotyčný platné vízum a všechny papíry v pořádku. V praxi to není tak časté, ale děje se to. Údajně jsou zaujatí hlavně před občany západní Evropy, kam naštěstí nepočítají nás. Člověk by, vzhledem k postsovětské historii čekal, že pomůže úplatek, nicméně to tam prý vůbec není dobrý nápad a člověku naopak obvykle značně přitíží. A běloruské vězení bych zažít opravdu nechtěl. Co ovsem při přechodu nejvíce pomáhá je zaručení se někoho zevnitř, což zajistí PH, takže v praxi nemají lovci takový problém. Akorát si člověk trochu připlatí za vyzvednutí na hranicích. Teoreticky by je šlo překročit na vlastní pěst, ale nechtělo se nám to pro úsporu pár eur riskovat.

To vše je ale běloruské specifikum. Pro srovnání, do JAR stačí zvací dopis, popřípadě dobrozdání od naší policie na převoz některých zbraní. Vízum dostanete automaticky při příchodu do země. Liší se to stát od státu. Obecně ale lze říci, že zahraniční lov, pokud je zařizován na vlastní pěst, vyžaduje poměrně dost papírování, určitý přehled o zákonech a nařízeních a dostatek času. Alternativou je jet pod křídly nějaké tuzemské společnosti, která zprostředkovává lovecké safari. V takovém případě to funguje podobně jako klasické cestovní kanceláře a člověk se nemusí o nic moc starat. Osobně jsem to ale nezkoušel a vždycky jezdil na vlastní pěst.

Stran dopravy jsou dvě možnosti jak se z ČR do Běloruska dostat, autem nebo letadlem přes Minsk. Cesta autem, kterou jsme zvolili je samozřejmě levnější, celkem nás to vyšlo na 5300 rozděleno mezi dva lidi. My budeme lovit ve Vitebské oblasti, což je na severu. Nejkratší cesta se jeví z Polska rovnou do Běloruska, my však zvolili trasu Polsko- Litva – Lotyšsko – Bělorusko, do kterého vjedeme na hraničním přechodu Urbany – Silene. Celkově je to kolem 1800 kilometrů. A trvá to, nepočítaje dobu na celnici, zhruba 18 hodin. Cesta napřímo by sice byla o nějakých 100 kilometrů kratší, ale po horších a pomalejších cestách.

Do Minsku se dá letět přímo z Prahy, za cenu kolem pěti tisíc za zpáteční letenku (i levněji pokud člověk vychytá vhodnou dobu pro nákup) Pokud člověk letí přes Minsk je zde navíc výjimka z vízové povinnosti v případě, že je pobyt kratší než patnáct dní, což ušetří čas na ambasádě, šedesát eur za vyřízení a část byrokracie.

Na lov jsem si vzal svůj kladkový luk, který je oproti tomu tradičnímu vhodnější na střelbu za očekávaných zhoršených světelných podmínek, díky podsvíceným mířidlům. Specifika lovu s lukem hodlám podrobně rozvést v některém z dalších článků, protože je kolem toho rozšířeno mnoho nepravd. Nicméně ve zkratce. Pokud se dodržují všechna opatření, dostatečně trénuje a použije se vhodný luk, šíp a lovecký hrot, tak je lov lukem sice daleko těžší na provedení než lov puškou, ale se stejným, mnohdy i lepším terminálním účinkem . To můžu podepřít vlastní zkušeností a nejednou studií. Viz asi nejznámější, pětiletá analýza, která předcházela povolení lovu lukem v Dánsku. Nyní se ale vraťme k Bělorusku

V den odjezdu jsem vstal nekřesťansky brzo ráno, naposledy jsem všechno zkontroloval a vyrazil na vlak směr Olomouc, kde mě na osmou nabral Petr. Samotná cesta proběhla překvapivě hladce a tak jsme kolem půlnoci dorazili do lotyšského města Daugavpils, pár kilometrů od našeho hraničního přechodu Silene – Urbani. Několik hodin jsme se v autě prospali a vyrazili tak, abychom byli před šestou na hranicích.

Hranice je šestivrstvá. Na prvním checkpointu dostane každé auto dokument – talončik a jak se propracovává sekcemi hranic, dostává do něj razítka. Cílem hry je zarazítkovat všechny kolonky a vítěz pak postupuje do další země.

Lotyšská strana je relativně bezproblémová, kouknou do auta, na luky a ani nechtěli dokumenty, proč to vezeme. Jediné u čeho se pozastaví, je náš terč. Petr totiž využil toho, že jedeme jen ve dvou a tak jedno místo vzadu obsadila mohutná pěnová kostka, do které si můžeme tréninkově střílet když zrovna nebudeme lovit. Osazenstvo hranic zřejmě něco podobného vidí poprvé, a kdyby byla kostka plná kokainu, tak se celá Vitebská oblast prošňupe k nirváně, takže vzbuzuje zaslouženou pozornost na všech částech přechodu. Až v nás klíčí obava, že nám jí nějaký snaživý celník rozřeže na plátky. Kostka však odvážně odolá všem výzvám a vrátí se s námi o pár dní později domů ve zdraví.

Běloruská část se ukázala o dost důkladnější než EU. Zkoumají všechny dokumenty, fotí si luky, šípy, sériová čísla, dostáváme dva formuláře k vyplnění a pak čekáme, než se vše zpracuje. Jenom jeden pohraničník tam mluví velice lámanou angličtinou, zbytek rusky. Celé to trvá asi tak hodinu a půl, dvě. Teprve pak se za šestým checkpointem setkáváme s PH, za kterým jedeme v závěsu až k cílové destinaci.

Bělorusko je zajímavý stát, století socialismu se hluboce vrylo do zdejší architektury i lidí. V podstatě všechno je postaveno buď z masivního železobetonu, nebo z dřevěných fošen, zvláště vesničky jsou kýčovitým způsobem malebné, kdy před každou nahnutou chalupou s vyřezávanými okenicemi stojí zástup dřevěných postaviček a všechno hraje modrou a žlutou barvou, nezřídka i včetně okolních balvanů. Netradiční praxí je pro našince zřizování hřbitovů za každou vesničkou v lese bez oplocení. Nestalo se nám sice, že bychom se v noci došoulali mezi náhrobky, ale jistě by to bylo intenzivní zpestření.

Druhou kapitolou je budovatelský revoluční vliv SSSR. Asi nikdy nezapomenu, jak jsme projížděli vedle místního komplexu školy v přírodě, který svojí mírou fortifikace připomínal spíše poctivě postavený koncentrák nežli místo dětského smíchu. Samozřejmostí jsou pak tanky uprostřed náměstí, umístěny na pokrokově nakloněných soklu a opuštěné fabriky. Zkrátka, když jste ve městě, tak vás jediný pohled na okolí nenechá na pochybách v které části světa se nacházíte.

Ovšem příroda je tam krásná, i když na můj vkus docela plochá. Vitebská oblast má podobný reliéf jako sousední Lotyšsko, takže z pohledu našince naprosto rovná. Na severu se loví ve volně přístupných rozlehlých lesích. Ty jsou tam vskutku divoké, smíšené. Složením podobné vojenskému újezdu u Milovic, ale podstatně hustší. Lesy jsou přerušované loukami a poli. Terén je extrémně rovinatý s velkou koncentrací rozlehlých jezer a na mnoha místech se dá setkat s bažinou. Bohužel je to prostředí ideální pro komáry a mušky všeho druhu. Nevím jak v jiných částech roku, ale když jsme tam byli, tak koncentrace hmyzu byla vážně nepříjemná. Chce to opravdu dobrý repelent. Počasí je poměrně výrazné a nepředvídatelné jak teplotou, tak deštěm, zvlášť v září. Zimy jsou však oproti tomu mírné.

Po příjezdu jsme byli konfrontováni s tím, že na ranní lov je již pozdě, takže budeme vyrážet až v sedm večer. Ať se zatím najíme a odpočineme. To byla obzvlášť dobrá rada, protože pokud se bavíme jen o lovu losů tak od deseti ráno do šesti do večera opravdu není co dělat, ale vzhledem k tomu, že lov tam končí zhruba ve dvě ráno a začíná před pátou tak je nejlepší odbýt si hlavní spánek přes poledne.

Pozemek, který se nám na další dny stal domovem, musel v rudých dobách patřit nějakému pohlavárovi. Tři metry vysoká železobetonová zeď kolem celého pozemku dávala tušit, že místní chudina nebyla vítaná. Kde nebyla zeď, doléhalo na pozemek velké jezero, obehnané rákosím a osazeno několika ostrůvky. Rozlehlý dvůr disponoval dvěma budovami, jednak naší útulnou loveckou chatkou, vybavenou čtyřmi pokoji a kuchyní a jednak domem majitelů zvící něco mezi majákem a postsovětským podnikatelským barokem. Zabydleli jsme se tedy, připravili se na večer a opodál proti balíku slámy zřídili malou lukostřelnici pro trénink. Den byl tedy strávený po náročné cestě rekreačně a ožívat jsme začali až po půl sedmé, kdy byl čas na přípravu před lovem. Musím ještě vypíchnout místní kuchyni, které se nám dostalo hned po příjezdu a byla jednoduše vynikající, skládající se převážně z lokálně naloveného a na různé způsoby zapečeného masa.

V sedm hodin jsme již byli připraveni před chatou, nasedli jsme do Land Roveru a vyrazili vstříc lovu. Zastavili jsme na polní cestě uprostřed lesa těsně před soumrakem a rozdělili se. Já jsem šel s jedním PH a Petr s druhým ještě kousek popojeli, než se vydali po svých do hlubokých lesů. A tak jsme šli těžkým, z části bažinatým terénem, sem tam PH vyloudil velkolepý zvuk sexuálně frustrovaného losa v říji, tu zase zlomil větev, aby byla iluze pohybujícího se zvířete dokonalá. Ušli jsme v tichosti a tmě, znásobené ještě mlhou, za několik hodin dobrých deset kilometrů, bohužel v patách nám byla smůla a tak jsme se bez kontaktu s čímkoliv živím, vyjma mračen komárů, vynořili s prázdnýma rukama u auta. Nedlouho na to přišel Petr se svým doprovodem. Jeho mise byla rovněž zakončena bez úspěchu. Ovšem získali jsme cenné zkušenosti stran místního specifickém prostředí.

Noc se pozvolna začala měnit v ráno a tak jsme se kolem jedné hodiny vrátili na bázi, načež jsme o čtyři hodiny později již vyráželi na další kolo. Tady to asi můžu zkrátit. Ač jsme maximálně využili loveckých oken následujících dvou rán a jedné noci, stále nás provázel neúspěch. Losa jsme dvakrát zahlédli, ale bez možnosti odlovu. V jednom případě nám v tom zabránil terén. Byla téměř naprostá tma, která skryla náš pohyb a také vítr k nám byl milosrdný, ovšem pláň očividně vznikla nedávno, když se tady kácelo. Jinak řečeno všude po zemi větve, které jen čekali na to, aby nám mohly křupnout pod nohama. Následky byly jasné a při pokusu o přiblížení los utekl varován hlukem.

V druhém případě jsme měli snad ty nejhorší světelné podmínky, co jdou. Byla ještě natolik tma, že se dalo jen stěží mířit, ale dost světla na to aby los, dívajíc se naším směrem, viděl zřetelně naše siluety a aby toho nebylo málo, tak se celá scéna nacházela v mlžném oparu. Přesto nás PH pobízel ke střelbě, což jsme museli jasně odmítnout, protože nehledě na světelné podmínky jsme pořád byli takových osmdesát metrů daleko. Na pušku dobrý ale schopnosti luků náš průvodce opravdu přecenil. Přesto jsme se zkusili přišoulat blíže, což vzhledem k otevřené louce, jen s pár keři na krytí dopadlo dle očekávání neslavně.

Přesto jedno zvíře za náš pobyt padlo. Poslední den nás ráno zastihlo u okraje lesa, když nás doběhl PH a určil nový směr podél meze a vybídl nás k běhu. Po pár set metrech jsme dorazili ke korytu potoka. Kde jsem zahlédl, jak se něco chlupatého pohybuje ve vysoké trávě. Los to nebyl, ale vzhledem k tomu jak se PH hotovil s brokovnicí k výstřelu jsem i já natáhl a zamířil. Byl to vlk. Chvilku mi trvalo si to uvědomit, živého vlka jsem ještě mimo ZOO neviděl, ale ta chvilka stačila, aby byl PH ve výstřelu rychlejší. Vlci jsou tady totiž momentálně přemnožená škodná, způsobují velké škody na ostatní zvěři a tak se střílejí doslova na potkání. Zastihnout je, je ale dílo náhody. Blbý tři vteřiny, víc jsem nepotřeboval, leč proud broků utnul mé snažení.

Po dvou a půl dnech lovu jsme museli uznat porážku. Na pušku se příležitost opakovaně naskytla, ale to by prostě bylo moc snadné, raději si cestu za nějakou dobu zopakuji. Proces odjezdu byl ale neméně intenzivním zážitkem. Problém nastal na hranicích. Dostali jsme se přes první bránu a obdrželi putovní talončik, na primární celnici jsme ukázali obsah vozu, lámaně ve třech jazycích vysvětlili, kdo jsme, co jsme v Bělorusku dělali a kam jedeme, ukázaly obsah vozu a zahrnuli jsme skupinku pohraničníků štosem papírů. Po delším čase se jedna pohraničnice vrátila a vysvětlila nám, že nemáme originál jednoho dokumentu celého v azbuce. Kopii ano, ale ne originál. Nemaje papír a argumenty nezbylo než ve dvě ráno zavolat PH. Celník si tam nemůže jen tak převzít mobil, takže následovala situace, kdy na mě naráz mluvili dva Bělorusové rusky, jeden velice lámanou angličtinou a já se snažil interpretovat problém čtvrtému Bělorusovi na telefonu. V určité fázi, když jsem se opakovaně snažil zjistit, jak se jmenuje onen dokument a odpovědí byla ruská věta, jsem docela propadal beznaději. Jediné co mě napadlo, bylo nechat si to opakovat pořád dokola, foneticky si to přepsat a pak to nadiktovat do telefonu. Naštěstí když dva celníci mávli rukama a odešli, tak ten poslední, co mluvil trochu anglicky se slitoval, zašli jsme za roh, kde si vzal telefon a za minutu všechno vyřídil. Bylo nám nařízeno přeparkovat auto na vyhrazené místo mezi druhým a třetím checkpointem a čekat s tím, že PH za pár hodin přijede a všechno vyřídí. Všechny papíry a pasy zůstaly na celnici. Nic příjemného, byli jsme lapeni v osidlech byrokracie a nešlo to tam ani zpět.

Po zhruba třech hodinách, které jsme strávili spánkem, PH přijel. Razné zaťukání na dveře nás vytrhlo ze snění o lepším místě a já se vydal v doprovodu vojáka k checkpointu číslo jedna. Tam už čekal PH s dalším zeleným pánem. Mávli jsme na sebe, PH podal papír svému vojákovi, ten ho podal přes závoru tomu mému a ten ho podal mě. Připadal jsem si jak na mostě špionů. Nyní jsme, vybaveni náležitým dokumentem, vyfasovali tlustou ježibabu páchnoucí řepou, která měla za úkol zpracovat primární byrokratickou část procesu překročení hranic. Tato uživatelsky extrémně nepřívětivá osoba po nás hodila několik formulářů a ráznou pištivou ruštinou začala udávat příkazy k vyplňování. Snažili jsme se jí vysvětlit, aby povolala někoho, kdo dokáže mluvit buď pomalu, nebo anglicky, ale nedala se zviklat a dál předváděla záchvat samomluvy. Po vyplnění si vše vzala, odbelhala se do kukaně, kterou s vnějším světem spojovala jen štěrbina šířky A4 a jala se úřadovat. To byl zhruba hodinový proces, který od nás vyžadoval maximální pozornost. Nepravidelně se totiž pomalé ťukání do klávesnice přerušilo a z okénka se vystrčil dokument zasviněný azbukou a proud ruštiny nás vyzíval k podepsání na označená místo. Neradno podepisovat něco co si nemůžeme přečíst a tak Petr trval na formuláři v angličtině. Leč na jeho odůvodnění “ja nepanemaju parusky” baba vylítla jak matrjoška nacpaná dynamitem a zařvala “Što ty nepanemajes?!” když výstup skončil, tak se rozjel pokus dostat ze systému anglickou verzi formulářů, které by ti zatracení Češi podepsali. Když se konečně zadařilo Petr byl samou radostí natolik rozrušen, že se podepsal do špatného políčka, načež baba v reakci zalapala po dechu. Začal jsem mít obavu o zdraví této zasloužilé soudružky, měnit takhle barvy, to nemůže být zdravé. jestli jí z nás trefí mrtvice tak širokorozchodnou rovnou do gulagu.

Chráněni jazykovou bariérou jsme si čas krátili pří, jak babě nejlépe zkazit den. Petr, povahou dobrák, spřádal plán vyprázdnit se té sani před dveře, a jak by vylezla z budky, šlápla by na něco velmi ošklivého. Já jsem však přesvědčen o tom, že byrokrati by za své hříchy páchané na společnosti neměly požívat lidská práva a proto mi nezbylo než kategoricky žádat okamžité utracení. To vzbudilo další debatu o výši trestu v gulagu, a jestli by nás rozsadili do různých dolů nebo bychom mohli rubat uranovou rudu pospolu. V praxi jsme však této atletce z Citery škodili jen halasným smíchem.

O hodinu a devět nadvakrát podepsaných papírů (3x já, 3x Petr a 3x za auto) nám baba ukázala na okénko vyhrazené pro kontrolu pasů. Petr neměl problém, zato mě, hrdého majitele toho času již pár hodin propadlého víza, (neb mi končilo s úderem půlnoci) nařídili čekat. Celník vlezl do hlavní budovy, jen aby se za okamžik vrátil v doprovodu dvou kamarádů, kteří se nemohli vynadívat na můj pas. Nakonec ke mě přišel ten co nám na začátku tolik pomohl, řekl, že jsem tímto ústně pokárán a vrátil mi pas. Následoval opět odchod na most agentů, kde byl zase obřadně předán problematický dokument z prvního dějství PH, který na něj již pár hodin čekal. Nasedl jsem do auta, zatímco Petr si šel ještě nakoupit do přilehlého duty free shopu, ale Bělorusko ještě neřeklo poslední slovo. Přišel další celník a vzal mi pas, řka, že mi ho za minutu vrátí. Propadl jsem zoufalství, tak gulag přece jen bude. K mému překvapení se však celník za chvíli opravdu vrátil s pasem a s tím, že můžeme jet. Nechtěli jsme zjišťovat, jestli nás pro velký úspěch nezdrží znovu a tak jsme bez okolků vyrazili. Když jsme odjížděli skrze třetí a poslední běloruský checkpoint, tak se s námi jeden z pohraničníků rozloučil v tom smyslu, že “tak vás přece jenom pustili?!“ To potěší, že taky zřejmě nemuseli.

O tři checkpointy, kontrolu dokladů, auta a vyplnění dvou formulářů na Lotyšské straně později, jsme byli konečně v unii. Pro EU mám obvykle jen slova pohrdání, ale tentokrát jsem se do ní upřímně těšil. Nadávajíc na byrokracii, vyrazili jsme Lotyšskem do města Daugavpils, respektive do místní pevnosti na břehu řeky Dougavy. Velkolepá bastionová pevnost z roku 1810, postavená jako ochrana Ruska před Napoleonem opravdu stojí za návštěvu.

Po kulturní vsuvce zbývalo již jen nějak přežít 1500 kilometrů jízdy. Naštěstí Petr, profesionální řidič, projevil za volantem nevšední houževnatost a s krátkou přestávkou na oběd jsme cestu absolvovali na jeden zátah tak rychle, že jsem ještě těsně stihl poslední autobus z Brna do Prahy za což mu patří můj dík.

A tím byl výlet ukončen. S naprostou jistotou můžu říct, že tam v blízké budoucnosti pojedu zas. Bělorusko, konkrétně ta oblast kde jsme byli, má velký potenciál a bylo by neodpustitelné se tam nevrátit a nedotáhnout lov do zdárného konce. Škoda jen té byrokracie. Příště poletím letadlem abych se jí alespoň z části vyhnul, stejně jako hraničním přechodům a budu tam alespoň pět dní. Inu plán na další návštěvu je jasný. Na druhou stranu, za souhrnné náklady nějakých 600 eur i s cestou, to byl i přes neúspěch v lovu velice zajímavý výlet a každé jedno euro z toho stálo za to.