Lov čenoprachou předovkou

Hned na úvod je třeba říci, že účelem tohoto článku není popisovat všechny aspekty střelby z předovek. V tomto směru jsou daleko povolanější jedinci, působící na střeleckých fórech, jakož i mnohé stránky, důkladně popisující technické aspekty této problematiky.

Rovněž nejsem nějak zběhlý v historii předovek. Tedy, mám načteno a k americkým mountain manům chovám hluboký respekt, ale nežiju tím do té míry, abych o tom psal články, nebo pobíhal po lese v jelení kůži. Tento text si klade za cíl předvést lov takovými zbraněmi, neboť praktických zkušeností v tomto směru se na internetu moc nenajde, zvlášť ne v češtině. Uvádím zde informace kde lovit, co to obnáší, na co si dát pozor, technická stránka věci a krátký popis z mé zahraniční praxe. Text je tedy určen těm, co již nějakou zkušenost s předovkou mají. Historii a technické základy jsem tedy použil jen v míře nezbytné pro pochopení lovecké problematiky. A jako vždy, případná kritika a připomínky jsou vítány.

Proč se vlastně někdo rozhodne provozovat lov černoprachou předovkou, když má dnes k dispozici přesnější, spolehlivější a uživatelsky daleko příjemnější moderní loveckou pušku, obvykle vybavenou optikou? Z části je za tím touha po tom udělat z lovu větší výzvu. Stejný výsledek jako u moderní pušky, tedy spolehlivě odloveného zvířete bez dohledávání, dostřelování a zbytečného utrpení je zde zaplacen daleko větší dřinou a nasazením. Před samotným lovem je třeba mnoha hodin tréninku na střelnici, zkoušení, laborování a nastřelování, než si může být lovec jistý konzistentní střelbou s dostatečnou přesností a účinkem. Pak je tu samotný lov, který vyžaduje schopnost přiblížení ke zvěři na podstatně kratší vzdálenosti, nemluvě o všech uživatelských nástrahách, které taková předovka před lovce staví.

Krom toho, je tu, u mnohých střelců, láska k historii. Ať už jde o snahu přiblížit si nelehký život amerických trapperů nebo o touhu zažít poetiku lovu prvních evropských myslivců. Navíc, klasická, dlouhá hromová tyč, se svým velkolepým kouřovým projevem a zvučnou ránou, má svoje nezaměnitelné kouzlo, kterému propadla nemalá část střelecké veřejnosti.

Jako u lovu lukem nebo krátkou zbraní, tak i v případě předovek se najdou hlasy, zpochybňující účinnost v cíli. Praxe však ukázala, že předovka s vhodnou střelou má na patřičnou vzdálenost a v rukou trénovaného lovce stejné výsledky, jako běžná puška. Nejde zde jen o historickou zkušenost, ale o praxi tisíců současných lovců, operujících v zemích, kde je takový lov povolen a provozován. Samozřejmě, proti nesmlouvavému argumentu mnohých, že lovit se má jen tím nejlepším, co je technika schopná poskytnout, protože je nemorální si lov jakkoliv užít, je jakákoliv obhajoba krátká. Když však pomineme tento krajní názor, tak není důvod předovky vyškrtávat ze seznamu zbraní použitelných pro lov.

Kde lovit

V ČR je lov předovkou zakázán. Když chce tady člověk lovit lukem, to je hned keců, jak to odporuje tradici myslivosti, ale předovka, která je svým způsobem tradičnější než opakovačka s optikou, je zase už moc zastaralá. No, nemyslím si, že za posledních tři sta let prošla zvířata nějakým bouřlivým konstrukčním rozvojem, takže dokud jeleni nezačnou disponovat kevlarovým exoskeletonem, tak je bude nadále technicky možné lovit předovkou. Řeči o nedostatečném výkonu poslouchám už léta, v souvislosti s lovem lukem a to se podívejme, kdo má doma stolek ze žirafí lebky.

U nás je navíc, stran lovu předovkou, poměrně nejasný zákon, respektive myslivecký zákon to neošetřuje a zbrojní jen vágně, což vyústilo v dohady, jestli by se přece jen nedalo takto lovit. Když už ne perkusní puškou, tak alespoň křesadlovkou, která není v příslušných zákonech vůbec zmíněna. Nicméně rozbor ukazuje, že to všechno patří do zakázaného způsobu lovu.

Mekkou lovu předovkou jsou rozhodně USA. V mnoha státech je tam dokonce oddělená lovecká sezóna. Začíná se lukem, pokračuje předovkou a teprve pak se uvolňují povolení na běžné pušky. Třeba v Pensylvánii je přímo část sezony určena jen pro křesadlovky. Stát od státu se tam liší povolené ráže. Obvykle je ráže .45 přípustná na lov všeho, ale někde vyžadují na těžkou zvěř ráži .50 a větší. Co platí v tomto směru pro USA, platí i pro Kanadu, opět se liší požadavky v různých provinciích.

Co se týče Afriky, vím jistě, že Jihoafrická republika a Namibie umožňuje lovit předovkou a to bez jakýchkoliv podmínek stran výkonu a ráže. Ono v zemi, kde je legální lovit tak, že běžíte za antilopou dokud nepojde na přehřátí, (již brzy na těchto stránkách) se jakékoliv restrikce nedají čekat. Osobně předpokládám, že ve většině afrických zemí, kde je poplatkový lov běžně provozován, bude situace podobná, ale je třeba si to ověřit u místního outfittera, protože se to může měnit i napříč regiony jednoho státu a v průběhu času.

Evropa je, stran lovu, tradičně bez fantazie, což platí i pro předovky. Maďarsko je zatím zřejmě jediný stát v EU, který takový lov umožňuje. Probíhá to na klasické bázi poplatkového lovu v oborách. Stačí si na netu najít místního outfittera, nebo někoho z ČR, který tam pořádá lovecké výlety a pak už je to jen otázka domluvy. Mimo Unii je možné lovit předovkou v Bělorusku. Tam to je, dle outfittera u kterého jsem tam lovil, možné, pokud je zbraň opatřena sériovým číslem. Převoz zbraní do Běloruska je však poněkud více byrokratický, než je zvykem. Já jsem tam byl s pouhým lukem a i tak to stálo za to, takže převoz předovky bude vyžadovat velkou součinnost s outfitterem a mraky papírování.

Pokud se předovkář rozhodne lovit v zahraničí, k jehož dosažení je třeba letadlo, narazí na jeden problém. Do letadla si nelze vzít prach ani zápalky, akceptovány jsou jen celé nábojnice. V případě JAR je to třeba docela velký problém. Na nákup černého prachu tam, na rozdíl od nákupu kompletních nábojů, potřebujete někoho s licencí. Když si tam kolega lovec vezl perkusní revolver, trvalo několik dní, sehnat vše potřebné. Můžu říct, že jsme strávili podstatně víc času lovem někoho s licencí než lovem impaly, která následně padla pod hromovou ranou z Coltu Walker. Je prostě třeba si tyhle záležitosti vyřešit v dostatečném předstihu, aby měl outfitter vše potřebné již připravené. Dvojnásobný problém je to v případě křesadlovky, která potřebuje jemnější prach na pánvičku. Tady ale asi bude lepší vzít lžíci a trochu prachu si podrtit k obrazu svému, než se dožadovat švýcarského pánvičkového prachu v africké provincii Limpopo. I v případě, že dostanete plechovku prachu hned jak vylezete z letadla, není ještě úplně vyhráno. Prachy různých výrobců mohou mít různé vlastnosti, i když je to teoreticky stejný recept s normovanou zrnitostí. Je tak na místě otestovat, jestli je soustřel stále stejný a když ne, tak alespoň zjistit kam to lítá a tam pak mířit.

Těmhle problémům, se však dá za určitých podmínek legálně vyhnout. Převážet prach nejde, ale náboje už jo, pokud má člověk zbrojní průkaz. Přebíječi již vědí. Ostatní si prostě koupí nějakou munici s rozměrnou patronou, vytáhnou střely, vysypou původní prach a nahradí ho odměřenou dávkou toho černého pokladu, na který je jejich předovka zvyklá. Na místě přesypat a problém je vyřešen.

Zbraně

Dnes je lov černoprachou předovkou zejména moderní inline puškou nebo replikami perkusních pušek z devatenáctého století. Na okraji se drží repliky předovek s křesadlovým zámkem a za okrajem jsou zbraně opatřené doutnákovým nebo kolečkovým zámkem. Drtivá většina pušek na současném trhu jsou jednohlavňové, ale najde se i pár výjimek, jako třeba Kodiak Express MK III od firmy Pedersoli. K lovu jsou téměř výhradně používané zbraně s vývrtem. Tedy, i z hladké hlavně jde střílet mnohdy až překvapivě přesně na vzdálenosti použitelné k lovu, ale vyžaduje to značně vyšší nároky na střelce, jakož i na sladění zbraně se střelivem. Podívejme se tedy na to, čím se loví nejčastěji.

Historickými originály asi nikdo běžně neloví. Jednak vyžadují specifickou péči a druhak náležitý trénink, který je podmínkou pro úspěšný lov, vyžaduje spoustu střílení a to takovým zbraním škodí.

Křesadlové pušky

Historie křesadlového zámku sahá na začátek sedmnáctého století, kdy se vyvinul z dílem doutnákového, dílem kolečkového zámku. Křesací kámen, upnutý v odpruženém kohoutu, po zmáčknutí spouště křísne o ocelovou ocílku. Z té se odškrábnou rozžhavené piliny, které zažehnou sekundární prachovou slož, která skrze kanálek v hlavni a dnovém šroubu – zátravce, zažehne hlavní slož v hlavni a dojde k výstřelu.

Hlavní nevýhodou křesadlovky oproti perkusce je prodleva mezi zmáčknutím spouště a výstřelem, což má dvě negativa. Jednak to samozřejmě není dobré pro přesný zásah. Zadruhé je to prodleva vyplněna jasným zábleskem rozhořívajícího se prachu na pánvičce a charakteristického zvuku pffft. To není příjemné pro střelce a hlavně to při lovu může zvíře, pokud to zahlédne, vyprovokovat k pohybu. Vzhledem k reakčnímu času zvěře to nezřídka znamená špatně umístěný zásah.

Další nevýhodou je malá odolnost vůči povětrnostním vlivům. Problém je v pánvičce. I když je zavřená, tak prach uvnitř je do určité míry vystaven vlhkosti. Stačí hodinka v mlze a prach je zralý na výměnu. Další věc je pohyb prachu v pánvičce. Z té sice neuteče, pokud je zavřená, ale část se obvykle přesype do zátravky a to není úplně ideální pro optimální zápal hlavní slože. Některé zbraně mají na pánvičce zub, který ústí zátravky v zavřeném stavu kryje, méně šťastní majitelé postrádající tuto fičuru si ji mnohdy zbastlí svépomocí. Přesto je nemálo těch, včetně mě, kteří řeší problém s přesypáváním, vlhkostí a bezpečností prostě tak, že prach na pánvičku nasypou, až když se začne blížit šance na výstřel. Pokud se nezadaří, tak se prostě prach z pánvičky vyfoukne a jede se dál.

Pokud přímo prší, tak pro křesadlovku je to obvykle konečná, pokud tedy nelovíme z krytého blindu nebo standu. Přesto existují techniky jak udržet zámek v suchu. Tradičně se používá „cow’s knee“, což je kus tvarované kůže, která zámek chrání před deštěm. Cow’s knee se dá buď koupit a to i v moderní variantě z umělých materiálů nebo jednoduše vyrobit na míru vašemu zámku, což je podle mého lepší varianta. Alternativně a spíš nouzově lze obalit zámek pruhem nepromokavé látky, ale není to řešení které by zrovna přispívalo k pohotovostnímu užití pušky. Úplně si nedovedu představit, jak lovec se zakrytým zámkem stopuje zvěř v dešti, načež sundá kryt a snaží se vystřelit dříve, než voda udělá své.

Ke křesadlovkám navíc patří laborování s křesacím kamenem, který ne vždy projevuje ochotu, produkovat jiskry v dostatečném množství. Inu, křesadlovka je zkrátka hlavně pro nadšence, co jsou ochotni si s tím vyhrát.

Perkusní pušky

Perkusní zámek se objevil v polovině devatenáctého století. Zbraně zůstaly, alespoň v počátku, beze změn, ale rozměrnou pánvičku, ocílku a křesadlo zde nahrazuje zápalka umístěná na pistonu, kterou iniciuje úder kohoutu. Výšleh je pak kanálkem veden k prachové složi.

Užití perkusního zámku u pušek odstranilo některé konstrukční nevýhody křesadlovek. Z hlediska lovu je asi nejdůležitější zkrácení prodlevy mezi zmáčknutím spouště a výstřelem, navíc bez toho, že vám něco hoří u obličeje. Eliminace prachu na pánvičce také snížila výskyt nestejností, které mohly mít vliv na průběh zápalu, jako množství, kvalitu a rozložení prachu na pánvičce. Odpadly problémy s křesacím kamenem a celá koncepce se stala daleko odolnější proti vlhkosti. Perkusní zámek je značně odolnější před rozmary počasí, při porovnání s křesadlem, nicméně v deštivých dnech je žádoucí utěsnění mezi pistonem a zápalkou. Obvykle se to řeší zamazáním lakem na nehty nebo voskem kolem zápalky. Pokud se to udělá dobře, tak je taková zbraň schopna konzistentního výstřelu za každého počasí.

Z praktického hlediska je ve všech směrech (tu více, tu méně) perkuska lepší než křesadlovka, ač mě osobně vždycky štvala manipulace s titěrnou zápalkou.

Stran perkusek i křesadlovek je ještě třeba dodat jednu společnou vlastnost a tou je, z dnešního pohledu nebezpečnost nošení takové zbraně v nabitém stavu. U replik zbraní, jejichž předlohy lovily, když ještě George Washington běhal bos, se zpravidla nevidí dnes běžné pojistné mechanismy, jako přenášecí páka nebo mechanická pojistka. Následkem toho je slyšet argumenty, že takový stav není úplně bezpečný. Nevím o tom, že by to v praxi vedlo k nehodě, ale zvýšená opatrnost je na místě. Zkrátka, je to daň za kombinaci pohotovosti a autenticity. Přesto existují možnosti, jak zajistit takovou zbraň proti nechtěnému výstřelu a určitá část lovců tak v praxi činí. V případě křesadlovky je to jednoduchý kožený návlek na ocílku, který se těsně před výstřelem sejme. Je zpravidla připevněn řemínkem ke zbrani, takže nehrozí jeho ztráta. U perkusek se zase položí tlustý, měkký kus kůže na zápalku na pistonu a pomalu se na ní spustí kohout. Kůže je tak skřípnuta mezi zápalkou a kohoutem. Takové řešení pak nevyžaduje žádnou manipulaci navíc. Prostě se natáhne kohout a kůže odpadne. Objevují se však hlasy, že takový postup není úplně bezpečný. Teoreticky je to pravda, ale testy ukázaly, že zápalka je takhle dostatečně chráněna před iniciací, ovšem lze to doporučil jen na vlastní riziko a jen v rámci lovu. Obvykle se však nosí zbraň v pohotovostním stavu s kohoutem na pojistném ozubu a se zápalkou nasunutou na pistonu.

Moderní perkusní pušky

Pod tento pojem by se dalo zařadit více provedení, ale zdaleka nejrozšířenější je inline perkusní puška, kterou spáchal na počátku osmdesátých let puškař Tony Knight. Vyznačuje se umístěním pistonu v ose hlavně, z čehož je také odvozen anglický název. Takové řešení zaručuje optimální prohoření střeliviny. Nezřídka se u takové zbraně užívají zápalky do brokových patron, generující ráznější zápal slože. Piston v ose je výrazně modifikovaný. Po vložení zápalky je třeba její uzamknutí, což se děje prostřednictvím sklopné hlavně, roling blockem, či odsuvným závěrem různé konstrukce. Expanze horkých plynů do prostoru zátravky, je v případě in line konstrukce totiž výraznější než u klasického bočního uspořádání a je tak třeba zápalku zajistit nějakou formou bloku.

K výrobě moderních předovek, je obvykle použita nerezová ocel, to je velká výhoda stran údržby a životnosti. Zpravidla je taková zbraň osazena montážní lištou pro uchycení puškohledu a polymerovou pažbou moderního anatomického střihu, jakož i bezpečnostními prvky současných standardů. Typicky manuální pojistkou, doplněnou nějakou formou blokace, zvyšující pádovou bezpečnost.

Ráže jsou téměř výhradně .45 nebo .50, s rychlým stoupáním pro použití dlouhých ogiválů. V USA se pro lov zhusta užívají standardní plášťované střely, určené do běžných nábojnic, zde však střílené v plastovém sabotu. Co však moderně nechutná jsou klasické kule, které mají tendenci trhnout se ve vývrtu.

Krom klasického střelného prachu se používají, zvláště v USA, různé bezdýmé náhražky, typickým zástupcem jsou tablety Pyrodexu. Nejedná se však o bezdýmák do normálních zbraní, ale o směs, která má stran hoření a tlaků podobné vlastnosti jako černý prach, ale s čistším hořením a menším množstvím spalin. Tabletovaný Pyrodex má výhodu v snadném odměřování a manipulaci. Prostě se do hlavně vsune určené množství tablet a následně se na ně nabijákem natlačí střela. Vždycky má stejnou hustotu a střed tablety je většinou dutý, takže iniciace zápalkou má takřka ideální průběh.

Tady bych chtěl varovat před použitím běžného bezdýmého prachu. Ten pracuje za daleko většího tlaku a naprosto drtivá většina předovek na to není stavěná. Takové pokusy zhusta končí destrukcí zbraně a občas i jejího majitele.

Většina výrobců v Evropě se specializuje na repliky, takže výběr tu není veliký. V ČR jsou nejdostupnější pušky od Ardesy. Evolution, Tracker i Vortek mající i přes svou nízkou cenu dobrou pověst. Zvlášť posledně jmenovaný model je ve státech, dovolujících lovit předovkou, dosti protěžovaný. Pedersoli pak nabízí, za násobně větší peníz, řadu pušek jménem Brutus. Dále se sem čas od času něco dostane přes velkou louži, kde je výrobců a zákazníků přeci jen více. Kupříkladu Remington dle ohlasů vyrábí výborné předovky.

Dá se říci, že moderní perkusky se svými vlastnostmi přibližují loveckým puškám. Vykazují velkou přesnost i na větší vzdálenosti, odolnost proti povětrnostním vlivům a vysokou uživatelskou přívětivost. Pokud se budeme bavit o normálních loveckých vzdálenostech, tak není moc rozdíl mezi tímhle a jednuškou. Samozřejmě je tu však ona nevýhoda jedné rány a zdlouhavého nabíjení té další. Pokud se ochrání ústí hlavně před vniknutím vlhkosti, je taková zbraň použitelná i v extrémních podmínkách. Pyrodex navíc nemá takovou náchylnost ke znehodnocení vlhkostí, respektive s běžnou kondenzací se vypořádá lépe, než černý prach.

Konec konců, inline predovky jsou mnohde brány jako standardní pušky, se stejnou loveckou sezónou a nejsou připouštěny do té předovkové. Není povoleno žádné inline uspořádání, žádná optika, ani žádné saboty. To do určité míry zastavilo jejich rozmach v USA, protože nemálo lidí je bralo jen jako cestu, jak si prodloužit o pár týdnů loveckou sezónu. Další výraznou skupinou uživatelů jsou tam bývalí klienti věznic, kteří by běžnou zbraň vlastnit nemohli a inline předovka je legální možnost jak lovit s nevelkými ústupky v komfortu manipulace oproti běžné pušce. U nás jsou zase inline pušky a pistole způsob, jak mít palnou zbraň na blbnutí na střelnici, bez nutnosti vlastnit zbrojní průkaz.

Osobně nejsem moc příznivcem moderních perkusek na lov. Oproti replikám historických originálů u nich není přidaná hodnota v obtížnosti, ani ve stylu. Normální puška má zkrátka přeci jen vyšší užitnou hodnotu.

Něco málo k technice

Na trhu je široký výběr různých modelů předovek a je nad možnostmi jediného článku popsat je všechny. Nicméně můžu zde uvést ty nejvíce používané vzory v lovecké praxi. Za Ameriku je to Kentucky a Hawken a starý kontinent reprezentuje puška Jaeger. Nutno dodat, že se pod těmito názvy neskrývá nějaký standardizovaný model , ale spíše soubor charakteristik. Tyto zbraně vznikaly v době, kdy prakticky neexistovala sériová výroba. Místo toho za produkcí stály jednotlivé puškařské dílny ze všech koutů toho kterého státu, což nešlo sjednotit, i kdyby to zainteresované strany chtěly.

Vedle téhle tradiční páteře nabídky, je zde již zmíněná řada Kodiak Express, která rozšiřuje možnosti použití předovek i na lov nebezpečné zvěře a tak nesmí v seznamu chybět. Rovnou s tím začneme. 

Kodiak Express 

Kodiak Express je řada těžkých perkusních dvojáků, vyráběná firmou Pedersoli. Ta sice není jediná na trhu, která něco takového nabízí, ( viz. Třeba October Country) ale rozhodně se dá říci, že má v tomto segmentu dominantní postavení. Kodiak je konstrukčně dvouhlavňová perkusní kulovnice, určena pro lov large a dokonce i big game. Jo, perkuskou se dá ulovit i slon a tohle je jedna z mála která to zvládne. Standardní řada je nabízená v rážích .50 .54 a .58. Verze Safari Express je pak v enormní ráži .72. Kule takového diametru mají 500 grn. a ogivály až 800 grn. Výrobce sice udává maximální navážku na 120 grn., ale běžně se pod těžké ogivály používá až 160 grn. prachu. Inu, jak píšu, je to i na slony. Kromě toho se z toho dají střílet i slugy do brokovnice ráže 12 v sabotu. Kodiak se dále vyznačuje znamenitým soustřelem, který bývá u takových zbraní často problematický. Výrobce garantuje soustřel 5 cm na 50 metrů, což je výborná hodnota. Druhá hlaveň zde má svůj účel v podobě instantní opravné rány, což může přijít u lovu nebezpečné zvěře vhod. 

Nevýhody takového typu zbraně jsou jednak rozměry a váha. Nosit téměř pět kilo železa není nic příjemného. Dále je dvouhlavňová soustava u předovek poněkud problematická. Při výstřelu z první hlavně hrozí, že se vlivem zpětného rázu posune střela v druhé hlavni. To je potenciálně nebezpečné pro zbraň i střelce. Správně by se to mělo po prvním výstřelu zkontrolovat nabijákem. 

Dá se říci, že na běžnou medium game je Kodiak zbytečný, ale při lovu nejtěžší nebo nebezpečné zvěře je to dobrá volba. 

Jaeger

Typickým zástupcem evropské lovecké křesadlovky je puška jaeger (též Jäger) z druhé poloviny osmnáctého století. Vznikla postupným vývojem loveckých palných zbraní v německých zemích pro potřeby myslivosti a později ji do výzbroje zařadila i armáda, již jako řádný vojenský vzor.

Je to robustní, leč na svou dobu kompaktní zbraň, něco málo přes metr celkem, hlaveň pak měla kolem osmdesáti centimetrů. Ráže je typicky .54 , ale rozpětí bylo značně široké. Obvykle je vybavena německým napínáčkem a stavitelným mířidlem.

Kentucky

Asi nejrozšířenější tradiční předovky jsou, stran lovu, dlouhé americké pušky – longrifle, obvykle známé jako Kentucky rifle. Je to poněkud zavádějí, protože se poprvé objevily v Pensylvánii, i když taky se jim tak občas říká. Pro evropské lovce byla puška v podstatě sportovní náčiní, ovšem pro americké osadníky to byl životně důležitý nástroj pro lov, jakož i na obranu proti domorodcům a tak se jejich podoba začala záhy odklánět od evropského vzoru. Jejich třistaletá historie by vydala na samotný článek, ne-li celou knihu. Nás však bude zajímat jejich technická stránka. Oproti evropských loveckým puškám má Kentucky nápadně delší hlaveň, obvykle kolem jednoho metru, což ještě zvýrazňuje subtilní forma pažbení. Obvyklá je menší ráže .40 a .46, nezřídka i .36. Důvodem bylo jednak to, že trapeři na severu upřednostňovali zbraně lehčí a výkon takové ráže pro jejich potřeby dostačoval. Dále se jednalo o prostou úsporu materiálu. Olovo prostě bylo drahý. Hlaveň měla obvykle 40 – 50″. Zbraně jsou to jednoduché, odolné a méně zdobné než bylo zvykem v Evropě. Napínáček se na nich vyskytoval zřídkakdy. V polovině devatenáctého století střelci jednoduše adoptovali perkusní zámek a jelo se dál, až do nástupu jednotných nábojnic.

Hawken

Další oblíbenou puškou je Hawken, respektive je nejtypičtějším zástupcem své kategorie. Tyto pušky vychází z Kentucky rifle, jsou však kratší, lehčí a výkonnější. Vznikly z kraje devatenáctého století, za účelem lovu těžší zvěře na planinách, typicky bizonů, osvědčili se i pro lov medvědů v horách.

Hawken je dnes obvykle v ráži .50 a víc, historicky měla ráže průměrně .54. Hlaveň je většinou dlouhá 33-36″. Standardem bylo osazení takové pušky francouzským napínáčkem a polopažbením. Menší váha a kompaktnější rozměry oproti Kentucky, propůjčují Hawkenu lepší ovladatelnost a nositelnost.

Psát něco o volbě značky je těžké, neb debata o tomto je na českém internetu nezvykle ostrá a každý výrobce má věrné zastánce i odpůrce. U replik se platí spíše za provedení a vzhled, než za přesnost a životnost. Je třeba pravda, že Ardesa dělá ne zrovna fešné a docela hrubé repliky, o historické přesnosti nemůže být řeč. Nicméně v soustřelu a životnosti je na tom stejně jako výrazně dražší Pedersoli. Respektive defekty a výrobní poklesky se najdou u obou. Obecně, Pedersoli líp vypadá a je precizněji vyroben, ale zase absurdně předražen. U obou ale platí, že z čistě praktického hlediska jsou v lovecké praxi srovnatelné.

Z dalších dostupných značek jmenujme Army Sport, Euro Arms a Investarm, které se drží někde na půlce cesty mezi Pedersoli a Ardesou, co do provedení a ceny. Ti kteří však touží po opravdu věrné replice historických originálů, se musí obrátit na zakázkovou výrobu, to se ovšem prodraží.

Důležitý údaj při výběru pušky je stoupání hlavně. Značí se ve formátu 1/XX“, což udává délku hlavně s určitým stoupáním, za kterou se projektil otočí o 360 stupňů. Pro příklad, 1/66″ znamená, že se střela takto otočí po zdolání dráhy dlouhé 66″. Obecně platí, že pokud chci střílet kulí, je ideální pomalé stoupání, obvykle udávané v rozmezí 1/48-66″. O rychlém stoupání hovoříme při stoupání menším, než oněch 1/48″ takové je zase určeno pro konické střely, které vyžadují větší stabilizaci. U nich totiž nastává problém, že střela je na čele, díky zúžení do špičky lehčí a těžiště je tedy více vzadu. Střela má tak snahu se za letu převracet a tím se vychylovat z letové dráhy. Tomu se zabraňuje dostatečně rychlou rotací střely, kterou charakterizuje právě stoupání vývrtu.

Někde na půli cesty je univerzální stoupání. Tedy takové, které dostatečně stabilizuje ogivál a přitom nestrhne kuli. Obvykle se jako univerzální označuje stoupání 1/48″.

To však neznamená, že puška s pomalým vývrtem nemůže střílet konické střely a naopak moderní inline s rychlým vývrtem může zapomenout na kule. Je to otázka zkoušení a není záruka, že se to bude chovat korektně, ale za sebe můžu říct, že z hlavně 1/66″ můžu bez problémů střílet maxiball se stejnou přesností jako s kulí.

U loveckých předovek se můžeme setkat s napínáčkem. Je to konstrukční celek integrovaný do spoušťového ústrojí a má za úkol dostat nataženou spoušť do pozice kdy na ní stačí takříkajíc fouknout a puška vystřelí. Účelem je zvýšení přesnosti díky tomu, ze taková spoušť snižuje riziko strhnutí rány. Rozlišujeme dva systémy – francouzský napínáček, který dopne spoušť zmáčknutím druhé spouště umístěné v rozměrném lučíku a německý napínáček, který je integrovaný do spouště a napíná se dopředným namáčknutím. Napínáčky vskutku fungují, ale není to taková hitparáda, jak by se mohlo zdát. Můj osobní názor je, že v lovecké praxi a na běžné vzdálenosti to nepřináší nějakou podstatnou výhodu. Na druhou stranu je třeba uznat, že takové zařízení se u evropských loveckých pušek objevovalo poměrně běžně, takže po něm byla poptávka.

Dále není na škodu určitá míra poladění zámku. U perkusního v podstatě stačí vyleštit styčné plochy pro plynulejší chod. Systém je to jednoduchý a s trochou kutilských zkušeností by to měl zvládnout každý. Potřeba takového zásahu se však liší zbraň od zbraně. Kupříkladu moje Ardesa měla po vyleštění charakteristiku spouště znatelně lepší, ale kolegův Investarm měl kvalitní chod už z výroby.

U křesadlovky je tu navíc ladění geometrie. To, pod jakým úhlem dopadá kámen na pánvičku a vyvážení síly kohoutu vůči odporu ocílky. Výsledkem by měl být zámek, který spolehlivě produkuje jiskry a to v dostatečném množství. To už je však záležitost pro pokročilé. 

Případné zájemce odkazuji sem, kde je to popsáno do detailů: http://sk.westerners.cz/predovky/kres_ladeni.htm

Projektil

Palné zbraně nezabíjejí, zabíjí střela a nejinak je tomu u předovek. Proto je jejímu výběru třeba věnovat patřičnou pozornost. Lovuchtivý předovkář má několik základních možností.

Sférické střely

Klasická kule odlévaná z olova, nemající úplně ideální ranivost. Tvar má tendenci proplout tkáněmi bez výraznější deformace, navíc je oproti střelám stejné ráže výrazně lehčí. Balistika na delší vzdálenosti taky pokulhává. Obvykle je doporučovaný maximální účinný dostřel 91m (100 yardů), to ovšem na lov bohatě stačí. Kule ráže .45 postačuje na lov vysoké, ale vyžaduje to větší přesnost. Pokud nemá zvěř nadměrně trpět, nestačí zasáhnout komoru, chce to přímo zasáhnout srdce. V případě slabého zásahu takové zvíře odbíhá dosti daleko a minimálně krvácí, což značně stěžuje dohledávání.

Jsou dva způsoby jak střílet kuli. Přes flastr, nebo natvrdo s ucpávkou. Flastr je podle mého rozšířenější, jde o kolečko z tkaniny, zhruba o 2,5 násobku průměru střely. To se dá na ústí hlavně, a přes ní se nabije kule. Látka tak obalí kuli, plní funkci sabotu a vede střelu v drážkách hlavně. Při vhodném průměru střely a dobře zvolené tloušťce promazané látky Je to rychlejší a pohodlnější nabíjení, ale pro lovecké účely je nepříjemný fakt, že podkaliberní kule má o něco málo menší průměr a tedy i váhu.

Alternativou je užít střelu o průměru, který se do drážek již zařízne, ovšem kule se nemůže přímo usazovat na prach a tak je třeba užít ucpávku mezi prachovou slož a projektil. Obvykle se používá kolečko přírodní plsti, tlusté 10-15 mm, které se dá buď koupit, nebo vykrojit z plošného materiálu nástrojem zvaným lochajzna. Ucpávky je třeba samozřejmě mazat.

Kule se pro lov již moc nepoužívá, z důvodu již zmíněné malé ranivosti. Používá se obvykle jen v případech, že puška není schopna vystřelil sofistikovanější druhy střel s dostatečnou přesností, viz. část článku o vývrtech. Kule se krom toho najdou u pravověrných reenacterů, kteří si je neodpustí ani k lovu. Můj názor je že kule je skvělá pro trénink, díky své nízké ceně a snadné manipulaci, ale pokud je to možné, nelovit s tím.

Ogivální střely

Minié

Minié je expanzní střela. Typově nejstarší, vyvinutá v první polovině devatenáctého století a masové rozšířená během americké občanské války, kde se stala novým standardem. Průměr střely je takový, aby šel relativně lehce zasunout do hlavně. V zadní části se nachází dutina. Funguje to tak, že se při výstřelu, díky tlaku v hlavni a dutině zadní části střely roztáhne, expanduje a zařízne se tak do drážek v hlavni, kterou utěsní. Ke správné funkci, je potřebná větší navážka prachu, než u ostatních typů střel, ale to nás, lovuchtivé, trápit nemusí, protože stejně jedeme na maximální navážky. Minié má tu výhodu, že se dá s úspěchem použít i v pomalejších vývrtech, protože těžiště je díky dutině posunuto více dopředu. Nevýhoda je nižší dostupnost a obtížnější samovýroba odléváním.

Maxiball

Maxiball je konstrukcí kompresní střela. Má obvykle tři vodící žebra s odstupňovaným průměrem, pro snadnější a přesnější nabíjení, u dna je průměr nejmenší a měl by jít vložit do hlavně bez odporu, u čela je zase největší a tam by se již měl zařezávat do drážek. Při výstřelu se dno střely tlakem roztáhne a vede jí vývrtem až k ústí. Rozměrné drážky mezi žebry se vyplňují štědrou dávkou maziva. Maxiball má tu výhodu, že, stejně jako minié, není tak citlivý na pomalé vývrty, ale už to neplatí tak plošně pro všechny hlavně.

Se standardním tvarem maxiballu se pojí vlastnost větší průbojnosti za cenu menší ranivosti. Špička takové střely je totiž poměrně špičatá a tkáně jí tak nekladou takový odpor. Na zvlášť tuhou zvěř je to však ideální. Z USA se však dají dovézt kleště na odlévání, které produkují lovecké maxibally s velkou čelní plochou, to je ideální pro běžnou vysokou zvěř a prasata. Ovšem stejného efektu jde docílit i úpravou standardního maxiballu odpilováním materiálu na špici.

Real

Real je kompresní střela s odstupňovanými žebry, konstrukčně a funkčně podobná maxiballu, ale postrádající rozměrné mazací drážky, místo nich má větší množství mělkých a zkosených žeber, které usnadňují nabíjení. Jejich výhodou je větší výběr provedení, jakož i gramáží, včetně těch extra těžkých. Kupříkladu pro ráži .45 je k sehnání i real s váhou 450 grn., což dosti rozšiřuje možnosti použití. Nevýhodou je pak potřeba rychlého vývrtu pro dostatečnou stabilizaci takové střely.

Sabot

Sabot je zařízení umožňující výstřel podkaliberní střely, jednoduše řečeno, vytěsňuje prostor mezi hlavní a střelou. Obvykle je to tvarovaný plastový kalíšek do kterého je vložena střela. Ten se při výstřelu roztáhne, utěsní mezeru mezi hlavní a střelou a vede ji v drážkách ven. Po opuštění hlavně se sabot od střely oddělí. Výhodou je relativně bezproblémové vsunutí sabotu do hlavně, konzistentnější a optimálnější vnitřní balistika a možnost používat běžné plášťované střely do krátkých zbraní. Kupříkladu v USA je zcela běžné střílet z padesátkové hlavně poloplášťovou, 240 grn. těžkou střelu do nábojů .44 Magnum. Nevýhodou je potřeba rychlého stoupání drážek, které jsou jednak nutné k dobré stabilizaci střely a jednak k bezproblémovému oddělení sabotu po opuštění hlavně. Taky je to poměrně moderní záležitost a to by někteří tradicionalisté nepřekousli.

PowerBelt

Pod tímto názvem se skrývá takový polosabot. V podstatě se používá střela jen o trochu menší než ráže pušky. Střela je na dně opatřena plastovým nákružkem, který při výstřelu zajistí kompresí řádné utěsnění a vedení střely a po opuštění hlavně jednoduše odpadne. Protože se střela nedotýká přímo hlavně, používají se běžně i střely plášťované, či z jiných materiálů než jen z měkkého olova. U nás jsou to střely velice špatně sehnatelné, pokud vůbec a v USA jsou daleko používanější saboty, které v praxi odvedou stejnou práci za méně peněz.

To bychom měli hlavní rozdělení typů, leč v nabídce jsou i jejich různá provedení. V případě sabotů je už z podstaty věci na výběr extrémně široká paleta střel. Všechny ostatní typy se pak dělají v provedení:

RN – Round Nose, kulatá špička. Taková střela má vyšší průbojnost a minimální deformaci. Ze všech typů má nejmenší náchylnost k fragmentaci. Používá se primárně na velkou a tuhou zvěř, kde jsou takové vlastnosti vítané, ovšem u běžné zvěře vykazuje malou ranivost.

CN – Conical Nose – kuželově zúžená špička. Standardní provedení u maxiballů. Platí to co u kulaté špičky, velká průbojnost za cenu malé ranivosti.

FP – Flat Pointed – tupá špička. FP se dá považovat za univerzální typ. Nijak extra se nedeformuje, ale díky velké čelní ploše s relativně ostrým okrajem má slušnou ranivost. Ideální na vitálnější vysokou a prasata.

HP – Hollow Point – dutá špička. Střely s dutinou disponují největší tendencí k deformaci, při průletu cílem a tedy největší ranivostí, ale za cenu malé průbojnosti. Podle tvaru a velikosti dutiny snese užití i na větší zvěř, ale obvykle se používá na běžnou vysokou. Bohužel jsou u nás téměř nesehnatelné, jak kleště, tak samotné střely. Tudíž je to hlavně dovozová záležitost.

Mazání

Pokud píši o střelách, nesmím opomenout důležitost mazání. Pro zkušené to není nic nového, ale vzhledem k tomu jak často je na střelnici vidět nabíjení bez jakéhokoliv mazání s kusem toaletního papíru suplujícího ucpávku, to zmínit jednoduše musím. Mazadlo se dá koupit hotové, syntetické, ale obvykle si moc nerozumí s černým prachem, nadměrně se přepaluje a sviní. Daleko lepší službu udělá doma namíchané mazadlo z přírodních surovin. Asi nejrozšířenější recept na mazadlo je hovězí lůj se včelím voskem, obvykle v poměru 2:1. Vosk se nechá sehnat v prodejně s včelařskými potřebami. S hovězím lojem je to těžší. Chce to mít dobrého řezníka a vyškvařit si to. Poměr se může měnit s teplotou, respektive v zimě se přidává lůj, aby byla zachována stále stejná konzistence. Ta by měla mít takové vlastnosti, aby to bylo kompaktní a neteklo, ale dostatečně mazalo. pro lovecké užití se často zvyšuje poměr vosku. Takové mazadlo je kompaktnější. V případě kule se mazivem napouští flastry, popřípadě ucpávka. Samozřejmě to z nich nesmí kapat, jinak hrozí znehodnocení prachové slože, která je s tím v kontaktu. Kritické na mazání jsou hlavně střely typu maxiball, s rozměrnými drážkami. Mazivo musí být dostatečně tuhé a lepivé, aby se v nich udrželo. Někdo to řeší přidáním lanolínu, někdo již řečeným zvýšením poměru vosku. Já osobně, mažu flastry pod kuli směsí 3:1 a při mazání maxiballů 2:1. Pro lov v minusových teplotách se do směsi přidává ještě trochu husí masti. Mazáci však mají ještě propracovanější směsi, zvící míchání lektvarů za úplňku. Přírodní oleje, tuky, sádla a lůj, všeho druhu a původu, lanolín, parafín…

Ráže a výkon

Jak jsem již psal, původně se v USA k lovu užívali menší ráže, obvykle něco mezi .40 až .46, občas dokonce o .36. Důvod byl prostý, úspora materiálu. Velké ráže byly vyhrazeny spíše pro vojenské zbraně. Teprve později se, z důvodu lovu nebezpečné či těžké zvěře, začaly vyskytovat ráže přes .50. V Evropě byla situace trochu jiná. Lov palnou zbraní byla výsada vyšších vrstev a tak se nešetřilo. Klasický jaeger měl ráži kolem .54 a víc.

V současné době jsou v rámci lovu nejprotěžovanější ráže .45 a .50, řidčeji se používá .54. Obvykle se jako použitelné minimum pro lov drobnější zvěře bere ráže .40. U ráže .45 je konsensus, že stačí na vše do velikosti a váhy jelena (včetně). Na těžší zvěř je vyhrazen kalibr .50 a víc. Někdy však volbu ráže upravuje přímo zákon, na což je třeba dát pozor a zjistit si to v případě loveckého výletu dopředu.

U nás je momentálně v platnosti zákon upravující výkon střely, která musí ve sto metrech disponovat alespoň 1000 J u srnčí zvěře a 1500 J u ostatní spárkaté. Osobně si myslím, že je to absurdně předimenzované, ale budiž. Na tyhle hodnoty se však i předovka dá naládovat.

Na západě se obvykle udává energický potenciál v jednotkách ft-lbs. V USA je u předovek obvykle vyžadováno alespoň 800 ft-lbs (to je zhruba 1080 J) u vysoké a 1000 ft-lbs na všechno ostatní.

Prach

S černým prachem do replik je to vcelku jednoduché. Různé druhy se liší zrnitostí a obvykle se značí 1FG – 4FG (ovšem není to jediný typ označení). Obecně platí, že pro velké ráže se hodí prach s vyšší zrnitostí a naopak, menší ráže užívají jemnější prach. V praxi však výběr prachu závisí i na délce hlavně a typu a váze střely. 

Množství prachu se dávkuje podle váhy střely, standardně v rozmezí 1/10 – 1/5. Pro příklad, pro kuli s váhou 100 grn. je přípustná navážka 10 – 20 grn. V běžné praxi, kdy je přebytek výkonu žádoucí, se však se začíná u maximální navážky a snižuje se jen, když by trpěl soustřel, mnoho střelců naopak prach přidává. To však platí spíš u kulí. U ogiválů se vychází z maximální navážky povolené výrobcem. Ta se obvykle poníží na 80 – 90%, načež se začne kolem těchto hodnot testováním hledat ideální navážka, pro konkrétní zbraň a projektil. 

K sehnání jsou zde v první řadě prachy Vesuvit od tuzemské Explosie. Je zdaleka nejrozšířenější, nejlevnější a navzdory pokleskům s kvalitou v minulosti je dnes naprosto bezproblémový. Dále se nechají sehnat kvalitní francouzské prachy Vectan, v široké paletě zrnitostí. Řidčeji jsou pak k dostání špičkové švýcarské prachy Swiss, kde je však špičková i cena. Výčet uzavírá bezdýmá náhražka černého prachu Pyrodex, který se však moc nehodí pro repliky z důvodu poněkud vyšších tlaků ve standardním provedení.

Krom výše zmíněného je tu ještě pánvičkový prach pro potřeby křesadlového zámku. Takový prach je výrazně jemnější. S těžkostmi se dá přímo koupit, mají ho v nabídce Vectan a Swiss, nicméně většina lidí si ho vyrábí sama, podrcením toho běžného. Někdo to drtí lžící na listu papíru, mě se zase osvědčil vyřazený mlýnek na pepř.

Už jsem psal, že klasický bezdýmák se do předovek použít nesmí. Je s tím však spojen ještě jeden fenomén a to míchání černého a bezdýmého prachu. To se opravdu dělalo pro potřeby soutěží, respektive pro potřebu vyvinout potřebný tlak i se značně redukovanou navážkou prachu. Nicméně pro lov je to z mnoha důvodů nepoužívané a nebezpečné.

Prach je nejlépe mít v terénu již odměřen a uložen v hermeticky uzavíratelném obalu. Nejvíce se osvědčily plastové zkumavky s integrovaným víčkem. Pro tablety Pyrodexu se dokonce používají plastové rychlonabíječe, v kterých je obsažena i střela.

Tradiční a stále užívaná metoda je přechovávat prach v prachovnici, vybavené odměrkou. Není to obvykle tak přesné a rezistentní proti povětrnostním vlivům jako předchozí metoda, ale v praxi to, při správné manipulaci, bohatě stačí.

Brokovnice

Krom předovek pušek, jsou užitelné k lovu ještě předovky brokovnice. Je to sice poněkud okrajovější záležitost, ale pro úplnost textu a zajímavost si to nemůžu odpustit. Z definice mají brokovnice hladkou hlaveň bez vývrtu a střílí hromadnou střelu, typicky broky. Nabíjení je trochu složitější než u jednotných střel. Nasypeme prach, vložíme papírovou zátku + filcovou zátku vhodné tloušťky, nasypeme broky a ty pak musíte opatřit těsněním. Standardně se na ně natlačí papírová krytka nebo korková zátka tloušťky 5 – 10 mm. Následně je třeba vše řádně upěchovat. Průměr broků se liší nejenom od toho co chceme střílet, ale taky od toho, co je ta která konkrétní zbraň ochotna střílet v požadovaném rozptylu na danou vzdálenost. Obvykle se doporučuje 4 – 4,5 mm na škodnou, 3,5 mm se považuje za univerzální a 2,5 – 3 mm na ptactvo obvyklé velikosti.

S prachem se to má tak, že v teoretické rovině platí poměr váhy prachu 1/10 – 1/5 vůči váze střely. Praxe je taková, že to obvykle chce o něco štědřejší dávku. Střílet uspokojivě z brokové předovky prostě vyžaduje značnou míru laborování. Výhodou ovšem je, že pokud se nám vše podaří sladit, tak se taková zbraň v lovecké praxi vyrovná účinností a dosahem moderní brokovnici, když pomineme zdlouhavé nabíjení, samozřejmě.

Jednuška

Pro lovecké použití je zdaleka nejrozšířenější brokovnice s jednou hlavní. Konstrukčně je v mnohém totožná s normální puškou předovkou a užívá stejně perkusní i křesadlové zámky. Rozdíl je pochopitelně v hlavni, ta je hladká, obvykle dlouhá 26 – 35″ , ale historicky jsou časté i mnohem delší. Ráže je dnes běžně 16 a 12, řidčeji 10.Typickým zástupcem takové zbraně je typ Fowler. Taková koncepce je relativně lehká a dobře ovladatelná. Někteří výrobci dovolují u svých brokovnic střílet i jednotnou kulí, ale nalaborovat takovou zbraň, aby střílela přesně a konzistentně je dosti pracné a pušku to plně nenahradí.

Ještě na okraj zmíním moderní předovkové brokovnice. Moc se to nevidí, ale pár jich na trhu je. Kupříkladu TK2000 je typický zástupce. Prakticky je to moderní inline, akorát uzpůsobena na střelbu broky. Tedy hladká hlaveň, zpravidla ráže 12 a opatřena choke.

Jinak, choke je vynález až z konce devatenáctého století, takže u replik je potřeba dlouhé hlavně, má li soustřel za něco stát.

Dvojka

Dvouhlavňových brokovnic – předovek, vhodných pro lov, na trhu moc není. Dobře sehnatelné, coach guny, které se převážně používají pro některé soutěže kovbojské akční střelby jsou moc krátké. Krátká hlaveň coach gun, se jistě hodila na obranu dostavníků, odkud získala i svůj název, ale na regulérní lov to není ideální, vzhledem k moc širokému krytí broků. Chce to zvolit model s délkou hlavně alespoň 25″, ideálně však vyšší. Jednou z mála možností je produkce brokovnic Pedersoli, který nabízí dvojky jako perkusky, tak i křesadlovky. A samozřejmě si to nechá pořádně zaplatit.

Nepříjemná vlastnost dvouranovek je možnost pohybu nálože v druhé hlavni, během prvního výstřelu. Výstřel dostatečně neupěchované nálože může vést k poškození nebo dokonce k destrukci zbraně. Mnohdy se doporučuje po prvním výstřelu zkontrolovat nabijákem jestli nedošlo k pohybu. V lovecké praxi, kdy je možnost okamžitého druhého výstřelu vítaná, to však nemá místo. Proto je třeba na střelnici vyzkoušet jaká kombinace ucpávky a krytky, popřípadě polonáboje, je schopna spolehlivě udržet vše na jednom místě. Krom toho je taková dvojka dosti těžká a nepříjemná na manipulaci. Výhodou pak je jen instantní druhá rána. Je pak na zvážení každého, jestli ji v praxi opravdu užije. Co tak můžu soudit ze zahraničních fórech, tak většina lovců upřednostňuje jednušky a to v perkusní variantě.

Trombon

Zvláštností, se kterou se díky Ardese dá relativně běžně setkat i na našem trhu, jsou trombony, anglicky blunderbuss. Speciálně u Ardesy se ale nejedná ani tak o trombon, jako spíš o věc na výrobu hluku a kouře. (Model „Festival“, pozn. editora) Nicméně, historicky má rozšířené ústí v kombinaci s krátkou hlavní účel v usnadnění nabíjení za pohybu. Obvykle se jednalo o zbraň vojenskou, či určenou k obraně (kupříkladu britská pošta Royal Mail měla tento typ ve výzbroji celá desetiletí). Existují dvě konstrukce – s postupně se rozšiřující hlavní (ústí mohlo být kruhové nebo eliptické na plocho), nebo s rovnou hlavní, která má na konci našroubovaný trychtýř. Krytí broků, vystřelených z takové hlavně je ale obvykle moc široké pro lovecké použití.

Kachnice

Zvláštní kategorií jsou kachnice, zvané také vodnice, anglicky punt gun, podle názvu loděk, ze kterých se střílelo. Jak název napovídá, jedná se o brokovnici uzpůsobenou na lov vodního ptactva. Konstrukčně je to jednoduchá perkusní, nebo řidčeji křesadlová, jednohlavňová brokovnice. Nicméně postupným vývojem, kdy se prodlužovala hlaveň a zvětšovala ráže pro zvýšení produktivity lovu, se z kachnic stala monstra připomínající spíše dělo než loveckou zbraň. Velikostní rozpětí je zhruba od 1500 mm a 16 mm ráže až po třímetrové zbraně s ráži dvou palců. Taková věc byla schopna metnout i půl kila olova a jediný mocný výstřel prý dokázal skosit běžně i padesát opeřenců. Lovilo se s tím buď ze břehu, kdy skupina lovců lstí přilákala kachny do úzkého koridoru, načež spustila střelbu, ale častěji se palba vedla z loďky.

Zlatým obdobím kachnic byla první polovina devatenáctého století. Od roku 1860 se pak začal lov vodního ptactva v houfech, jakožto živnost, v USA omezovat různými zákony, až téměř vymizel. Ač by se mohlo zdát, že takový lov je jen relikt minulosti, tak okrajově se s tím lze stále setkat u hrstky nadšenců. Je to sice poněkud hrubý způsob lovu, ale co můžu soudit z videí, tak výstřel je to jářku velkolepý. Samozřejmě, je tu překážka v tom, že něco takového se standardně nevyrábí a člověk musí vzít za vděk zakázkovou výrobou. Pro našince by byl taky problém při dopravě tak rozměrné zbraně. Autem do Běloruska by to asi šlo, ale letecká přeprava by byla jistě komická.

Trénink a příprava

Vraťme se nyní k puškám. V první řadě je klíčové zbraň nastřelit a to na první ránu z čisté hlavně. Černopraché předovky mají tu nepříjemnou vlastnost, že první rána letí trochu jinak než ty ostatní. Teprve začouzená hlaveň po jednom, dvou „odmašťovacích“ výstřelech začne střílet všechny další střely na jedno místo. Rychlejší vývrty na to netrpí v takové míře, stejně jako moderní perkusky, které místo černého prachu používají Pyrodex, ale týká se to i jich. Na střelnici to není problém. První rána se vystřelí do valu a pak se dá bavit a soutěžit dle libosti. Na lovu si však luxus výstřelu nanečisto obvykle nemůžeme dovolit a první rána je ta na které záleží nejvíc. Pravda, jsou tací, co si na začátku lovu někde stranou vystřelí, ale není to obvyklé. Spaliny, při delší expozici, hlavni nesvědčí.

Pokud chceme opravdu přesně střílet na první ránu, je jediná možnost zaznamenávat si, kam jde první rána z čisté hlavně, při každé návštěvě střelnice. Z výsledků se udělá překryt a to je ten soustřel, který nás zajímá. Obvykle to není nějak obří rozdíl a v praxi si stačí pamatovat, kam to vůči normálu létá. Mě kupříkladu jde první rána na padesát metrů o deset centimetrů doleva a o pět nahoru. S touto metodou nástřelu se pojí určitý způsob vyčištění, respektive před lovem je třeba zbavit hlaveň zbytků konzervačních přípravků a mazadel, která jsme nanesli při čištění po poslední návštěvě střelnice. Tedy důkladně vytřít. Někteří si k tomu pomáhají lihem, ale obvykle stačí čistý kus hadříku na výtěráku, vytřít, vyměnit hadřík, vytřít a je hotovo. Cílem je vést první výstřel z vždy stejného stavu hlavně.

Když už máme nastřeleno, nezbývá než začít trénovat. Hodně. Není nutné ani moudré trénovat jenom s ogivály, které pak použijeme k lovu. Pokud na ně již máme spolehlivě nastřeleno, tak je záhodno pilovat soustřel, a na to stačí levnější kule s flastrem. Já typicky trénuju s kulí a teprve když potřebuji vezmu dvacet maxiballů, sedmnáct jich vystřelím na střelnici v předvečer lovu, abych si byl jistý a tři si pak vezmu na lov. A samozřejmě je třeba perfektně zvládat manipulaci a všechny potřebné úkony jako nabíjení i za zhoršených podmínek. Stran tréninku střílíme, pokud možno, na různé vzdálenosti, řekněme 10-60 metrů a z různých poloh. Řádově se zde střílí na kratší vzdálenosti a tak je zde větší možnost nutnosti vést palbu zpoza různých druhů krytů. V lovecké praxi se jen zřídkakdy vyskytují střelecké boxy s židlí a za hranicemi střední Evropy slábne i hustota posedů našeho typu, což pro nejednoho myslivce může být šok, neřkuli nepřekonatelný problém.

Ještě je na místě vybavit se vhodným maskováním. Vzhledem ke kratším loveckým vzdálenostem je vyšší riziko odhalení.

Lov

Nyní se dostáváme k samotnému lovu. V čem se to tedy od lovu běžnou puškou liší? Rozhodně ve vzdálenostech. Předovky sice dokážou střílet až překvapivě přesně i na dlouhé vzdálenosti, ale lovecká praxe v terénu, kdy si střelec musí být jistý zásahem je na hony vzdálena ideálnímu stavu. Jako maximální účinná lovecká vzdálenost se zde nejčastěji udává 100 yardů, tedy 91 m. Ne, že by se nedalo nebo nelovilo i na větší vzdálenosti, ale je to taková obecně uznávaná hranice. Obvykle se však loví na dvacet až padesát metrů. Přeci jen k tomuto způsobu lovu tak nějak patří osobnější kontakt se zvěří.

Již bylo řečeno, že problémem je prodleva mezi zmáčknutím spuště a výstřelem, zvlášť u křesadlovky, navíc vyplněná jasným plamenem z pánvičky. Je logicky žádoucí zkratit prodlevu co to jde. U perkusky moc cest není, ale tam to zdaleka není tolik potřeba. U křesadlovky je klíčový dobrý prach na pánvičku. Existuje buď možnost pořídit si speciální prach přímo k tomu určený, nebo si nadrtit ten standardní. Vyžaduje to však určitou zkušenost získanou testováním. Oproti rozšířenému názoru není žádoucí nadrtit prach přímo na pudr, žádoucí jsou sice malá zrna, ale pořád zrna. Naopak se nadrcený prach ještě přesývá aby byla ta pudrová složka odstraněna. Je tu jeden fígl, jak optimalizovat hoření a to zvětšit na určitém místě plochu prachu na pánvičce. Obvykle je to žebro na ocílce, respektive na vnitřní straně víka, které doléhá na ocílku. Žebro se při uzavření obtiskne do prachu a to zvětší plochu prvotního zážehu. Některé ocílky tím disponují už z výroby, ale obvykle je to podomácku dodělávaná fičura, která však opravdu dokáže zmenšit prodlevu mezi zmáčknutím spuště a výstřelem, ale bavíme se tady o setinkách vteřin.

Co se týče záblesku z pánvičky, s tím se přímo nic dělat nedá. Někteří opatřují paničku ze předu jednoduchou clonou z kůže, osobně jsem s tím také laboroval, ale v praxi se stačí držet poučky z bowhuntingu, střílet jen když se zvěř dívá jiným směrem.

Další specifikum jsou rozměry. Taková předovka je obvykle výrazně delší než běžná puška a pokud lovíme z blindu, tak je peklo se tam poskládat. I s tím je třeba počítat a nacvičit si to. Je třeba kalkulovat s tím, že křesadlovka a v trochu menší míře i perkuska může výstřelem na nevhodném místě způsobit požár, jen to zahučí. Já osobně jsem za všechny ty roky střelby podpálil nejeden drn plevele na střelnicích. Není tedy radno střílet, kupříkladu, v horkém létě schován v suché trávě. V USA si kupříkladu velká část lovců bere na lov v suchém prostředí takový ten malý hasicí sprej.

Na druhou stranu, největší nepřítel lovu s předovkou je vlhkost. Jak chránit různé druhy zámků už víme, ale tím to nekončí. Pro křesadlo i perkus platí, že je třeba dbát na řádné usazení střely na prach. Primárně z důvodů přesnosti a bezpečnosti. V studeném a vlhkém prostředí však hrozí i kondenzace vlhkosti, která by prach znehodnotila. Kupříkladu, pokud nabitou zbraň přemístíme z prostředí s nízkou teplotou na chvíli do vyhřáté místnosti a pak zpět na mráz, dojde ke kondenzaci, která bude mít vliv na výstřel. Typicky se to stává, když se lovec po neúspěšném ranním lovu jde najíst do chaty, vezme s sebou pušku, načež pak opět vyrazí ven na druhé kolo.

Dále je třeba zmínit ochranu ústí hlavně. Z několika důvodů je na místě transportovat pušku s ústím hlavně směrem nahoru, především tak nehrozí změna usazení střely v hlavni. Při deštivém počasí je tak třeba ústí hlavně ochránit před vniknutím vlhkosti. Asi nejrozšířenější je navléknout přes ústí kondom nebo gumovou rukavici. Jedna vrstva takového materiálu nemá dle zkušenosti vliv na přesnost a nemusí se tak před výstřelem sundávat.

Lov křesadlovkou v Maďarsku 2017 a přípravy

Pokud mám popsat svoje začátky, tak první předovka, kterou jsem si pořídil byla křesadlovka Kentucky rifle od Ardesy z kitu. Prostě levná flinta na občasné blbnutí na střelnici a taky hromosvod mé kutilské vášně. Postupem let jsem střílel z celkem reprezentativní řady předovek různých výrobců, přikoupil jsem perkusního Hawkena, ale Kentucky mě stejně pořád bavila nejvíc a neměl jsem potřebu investovat do nějaké lepší značky. Ať si proti Ardese říká kdo chce co chce, faktem je, že jí mám v době psaní článku již dvanáctý rok, nastříleno tisíce ran a na padesát metrů se s ní dá pořád nastřelit rozptyl spolehlivě pod deset centimetrů, s mechanickými mířidly. Což se o Hawkenu od Investarm za více jak dvojnásobek říci nedalo. Žádný trychtýř na hlavni, prasklá pažba nebo k nepoužití vysekaná ocílka mě zatím stále nepotkala. Asi dobrý kus. Samozřejmě to chtělo nějaké to dolícování a vyleštění zámku a beze zbytku platí výtka, že to má k dobovému originálu daleko jak vzhledem, tak provedením. Nicméně, jako zbrani na střílení pro zábavu tomu nemůžu nic moc vytknout. Léta jsem lovil jenom lukem, později ještě revolverem, ale křesadlovka byla vždy jen na střelnici. Když tu, v půlce roku 2017, mi má chorobná touha po dobrodružství vložila do hlavy myšlenku lovit i s touhle věcí.

Výběr místa, kde by se to dalo realizovat byl jednoduchý. Maďarsko je blízko, je to tam legální a navíc už jsme tam lovili, takže budu mít osvědčený kontakt. Stran výběru zvěře, padla volba na muflona proto, že je tam hojný, relativně levný a ve váhové kategorii, na kterou moje Ardesa stačí i se značnou rezervou výkonu.

Pro potřeby lovu jsem na pušce učinil několik úprav. K již vyměněným zadním mířidlům za stavitelná, jsem nyní do mušky vybrousil drážku a vlepil do ní světlovodné vlákno. To zlepšilo čitelnost mířidel, zvlášť pak v horších světelných podmínkách. Stran starších úprav jsem si udělal nový nabiják z ocelové kulatiny s mosazným koncem, který je daleko odolnější než původní dřevěný a slouží i jako báze výtěraku. Samozřejmě jsem poladil mechanismus zámku a spouště. Závěrem jsem ještě měnil zátravku, jejíž průměr jsem shledal moc velkým.

Ze začátku jsem se obával, že s vývrtem 1/66″ budu odkázán jen na kule, se všemi nevyhodami, které to s sebou nese. Přesto jsem to zkusil se střelami maxiball, diametru 454, toho času za 5,5 Kč za kus v jistém pražském obchodě se zbraněmi na Václaváku. No a ono to fungovalo. Na padesáti metrech jsem nevypozoroval žádné poklesky stran přesnosti. Váha 245 grn. je ideální, avšak v rámci zamýšleného loveckého použití na relativně měkkou zvěř není poměrně špičaté čelo střely vhodné. Pro vyšší ranivost bylo třeba zvětšit čelní plochu. Snadná pomoc spočívala v pilníku a jednoduchém přípravku, který zajistil přesnost takového úkonu. Váha sice klesla na 236 grn, ale to je stále dostatečné a za podstatně zvýšenou ranivost je to malá cena. Ono z toho, co se tady dá sehnat jsem zase moc na výběr neměl. 450 grn. těžký Volunteer, střela typu real s plochou špičkou, bude jistě výborná na lov, ale to by můj pomalý vývrt už neukočíroval. Dále jsou zde k zakoupení kleště na odlévání střel typu minié s váhou 240 grn. Ty by podle všeho pro mé účely měly být vhodné. Samozřejmě je zde ještě možnost dostat sem střely či kleště ze zahraničí. V USA je podstatně větší výběr střel než u nás, včetně těch, přímo určených k lovu. Ale pro moje potřeby, to jest standardně střílet na střelnicí kuli přes flastr a jednou za dva roky si s tím picnout něco v cizině, je kupovaný maxiball ideální a ekonomická volba. Prachu dávám 50 grn. Mám, trochu překvapivě, prakticky stejný soustřel jako u kulí, takže o to méně střílím maxiball a drtivou většinu tréninku pokryje kule. Z 33,5″ dlouhé hlavně, je výkon 236 grn těžké střely, hnané 50 grn Vesuvitu LC, v průměru 1297 J na ústí. S přihlédnutím k ranivosti/průbojnosti střel typu maxiball s plochou špičkou to spolehlivě stačí na veškerou vysokou zvěř, antilopy a divoká prasata všech druhů, tedy na pokrytí všech mých současných, jakož i budoucích tužeb.

Na lovu

A teď vlastní příklad. Koncem prosince, roku 2017, jsem převedl teorii do praxe. Po třech měsících aktivní přípravy, kdy jsem byl na střelnici každý druhý týden a po mnoha hodinách studia a laborování, jsem s kolegou Adamem vyrazil na víkendový lov muflona do Maďarska. Proces zařizování probíhá úplně stejně jako při lovu běžnou puškou v rámci poplatkového lovu. Na internetu či na doporučení si najdete a kontaktuje svého outfittera, který s vámi vyřeší vše potřebné a provede vás nástrahami transportu zbraně. Nic hrozného, ale vyžaduje to jednu záležitost, a to evropský zbrojní průkaz. To není problém pro držitele standardního zbrojáku, ale znemožňuje to takový výlet všem ostatním. My jsme to měli o to jednodušší, že jsme tam již lovit byli, takže stačilo zvednout telefon a domluvit se s naším člověkem.

Dorazili jsme v půl deváté ráno rovnou do obory, kde jsme se přivítali s místním hospodářem. Chtěje užít zbytků rána k lovu, rychle jsme se dohodli kde, kdo a jak bude lovit a rozešli jsme se na své posty. Já jsem se schoval za starý seník, na dohled od napajedla. Pro křesadlovku to nejsou zrovna ideální kulisy, pokud tedy nemáte sklony k pyromanii. Bylo tedy třeba učinit preventivní opatření, aby seník nelehl popelem. Z předpokládaného místa dopadu případných jisker jsem odstranil zapomenutý balík slámy a místo něj umístil tlustý pytel na suť, který jsem vezl pro zpětný transport mufloních ostatků. Pro případné hašení jsem měl po ruce vodu a na pánvičku jsem nacvakl kožený kryt, který nejenže trochu snižuje možnost vizuálního zrazení zvěře, ale v tomto případě jsem si od něj hlavně sliboval zachycení části jisker vylétajících do okolí.

Po tři hodiny jsem s muflony zápolil v bitvě nervů, kdy se přesouvali po prostoru. Občas přišli tak na padesát metrů, kdy už bych mohl něco podnikat, ale tuhle byli v pohybu, tu zas za vegetací, nebo v mizerném úhlu. Mezi nimi byl navíc jeden chovný samec kterého jsem nesměl za žádnou cenu trefit. Respektive za cenu jasně danou, ale pořádně vysokou. Opravdové, přerostlé monstrum. Tak na toho jediného jsem měl samozřejmě čistou ránu hned několikrát. V jedné chvíli jsem se musel zahrabat do sena a tvářit se jako jeho součást, protože můj seník oblažily svou návštěvou místní jeleni sika a to ve vzdálenosti, na kterou by se dalo s úspěchem použít i kopí. Kolem oběda se mi však naskytla šance. Hospodář, moudře vybaven reflexní vestou, prošel nedaleko stáda, což přinutilo muflony k přesunu a v jednom případě mi to vytvořilo šanci k odlovu. Jeden muflon proběhl kolem seníku a měl se již k odchodu. Stál ke mě zády, ale něco upoutalo jeho pozornost, načež stočil hlavu doleva a umožnil mi tak čistý výstřel na mozek. Raději bych upřednostnil střelbu na komoru, ale tímto zásahem jsem si byl natolik jistý, že jsem se rozhodl jít do toho. Dopnul jsem kohout do zadní polohy. Zamířil dle svého nejlepšího uvážení a zmáčkl spoušť. Vyladěný zámek, jemný prach na pánvičce a ostrý kámen nezklamaly a odměnily mě výstřelem takřka bez prodlevy. Seník a nejbližší okolí zahalila černoprachá mlha s vůní síry a muflon okamžitě padl tam, kde stál. Po rychlém ohledání seníku stran známek začínajícího požáru jsem došel ke svému muflonovi. Stále s sebou trochu šil. Častý projev při zásahu hlavy. Mozek je pryč, v tomhle případě doslova, byl vidět všude kolem, ale kmen mozkový zůstal, takže ač je zvěř okamžitě mrtvá, tak tělu chvilku trvá si to uvědomit a ještě chvilku kope. Po focení jsem ho odtáhl do zázemí, vyvrhnul a zabalil na cestu lebku, jakožto trofej.

Nedlouho po mě byl úspěšný i Adam, který lovil daňka. Po zpracování a rychlém jídle jsme se rozhodli využít toho, že jsme oba odlovili první den a vyrazili jsme rovnou k domovu. Osobně dávám přednost vícedenním lovům za ztížených podmínek. Je to pak záživnější a férovější, ale vzhledem k premiéře předovky bylo neradno si to komplikovat. Po návratu do Prahy se při kostrování lebky ukázalo, čeho je lehce upravený maxiball schopný. Vstřel byl v lebce relativně pravidelného tvaru o průměru 18 mm, výstřel pak již značně nepravidelný, zabírající o zhruba polovinu větší plochu. Kromě toho to vytrhlo celou zadní část lebky, takže bylo třeba trochu slepování, ale zase jsem ušetřil čas vybíráním mozku, ze kterého v hlavě zbyla sotva lžíce kaše.

Lov křesadlovou puškou beze zbytku splnil očekávání. Je to podstatně větší výzva než lov moderní puškou a vyžaduje to aktivní trénink, ale současně je to na běžné vzdálenosti více než dostatečně přesné pro jistý odlov. Vhodně vybraná střela vykazuje terminální vlastnosti v míře zaručující rychlé usmrcení, s malým nebo žádným odběhnutím zvěře. Navíc je to o dost záživnější, takže tuto zkušenost mohu všem vřele doporučit.

Ratte