Druhý pohled na Afriku 2019

Na konci září opět nastal čas lovu. V pořadí už třetí výpravy do Jihoafrického regionu Limpopo jsem se účastnil opět s Krysou, tentokrát ovšem bez jakékoliv vlastní výzbroje. Lov perkusním revolverem byl vydařený experiment, ale není to něco na co bych se chtěl specializovat, a i když na luk jsem nezanevřel, také jsem na něj z mnoha důvodů rok prakticky nesáhl. S oběma opakovačkami, které má Stefan doma k zapůjčení jsem už z minulých let dobře sžitý a Krysova puška Ruger American mi také sedí do ruky velice dobře.

Od chvíle, kdy v létě přišlo na rozhodování na jako zvěř se pojede, jsem měl jasný cíl, a to střelit každého warthoga, kterého uvidím a ostatní nechat, pokud nebudu mít nějakou náhlou potřebu, na pokoji. Tenhle přístup slibuje jistotu čiré zábavy bez jakéhokoliv stresu a nutnosti náročně kombinovat program s PH a druhým klientem. Prostě bych se nechal vysadit na vhodném místě v buši a večer pak s kořistí vyzvednout. Nakonec jsem se ale nechal zlákat na Pakoně běloocasého, jehož lov je za prvé velice záživná zkušenost, za druhé je to extrémně opatrné a vitální zvíře a za třetí na ně Krysa vyhandloval množstevní slevu. Aby pakoni nebylo na háku bratra Smrti smutno, tak jsem na seznam ještě připsal pštrosa.

Plus mínus 24 hodin po odletu z Prahy jsme konečně vystoupili ze Stefanova otlučeného pickupu (nikdy se nežeňte volové..) v regionální metropoli Modimolle. Bohužel celá cesta vyšla časově tak nešikovně, že na birdhunt už nezbýval před setměním čas. Strhaný po dlouhé cestě jsem se tedy vyvalil na terase, obklopil se sixpacky s ležákem a relaxoval. Lov jako takový začne až další ráno.

První celý lovecký den tedy připadne prasatům. Po nastřelení pušek jsme vyrazili na farmu asi 20 kilometrů západně od Modimolle. Krajinný ráz stejné jako v celé provincii. Vyprahlé, prašné podloží, suchá tráva, nízké stromy a husté křoviny plné trnů, které by odradily i Rhodézskou lehkou pěchotu. Tahle část buše bývá střídavě používána na chov skotu, takže obsahuje několik napajedel. Usadil jsem se v kleštích na krávy (určitě to má odborný název, až se uvidím s nějakým známým z hnojárny, zeptám se), kde jsem měl dobrý výhled na dvě z nich. První, bližší, po mojí levé ruce bylo ve vzdálenosti asi 70 metrů, a vzhledem k větru jsem nečekal, že se u něj něco ukáže. Druhé bylo mnohem slibnější, ve vzdálenosti asi 100 metrů. Orientoval jsem se tedy tak, abych mohl lehce zaujmout střeleckou polohu, nechal zajištěnou pušku položenou na batohu a čekal. Čekal jsem asi 20 minut, když sem postřehl pohyb v trávě za napajedlem. Co jsem registroval jako šedou šmouhu v dálce se ukázala být záda masivního warthoga. Jen v jednu chvíli jsem zahlédl kly, a bylo to něco, co bych si rád pověsil na zeď. Bohužel, nejevil žádný zájem o napajedlo a pouze obezřetně prošel kolem, aniž by mi dal šanci k výstřelu. Zastavil se pouze jednou, ve vzdálenosti přibližně 120 metrů, a to tak nešikovně, že jsem nedokázal odhadnout, kterou část prasete vlastně vidím. Rozhodl jsem se to neriskovat, s tím že pokud se taková bestie ukáže za dvacet minut, co teprve přijde později. Nebudu vás napínat. Nic.

Asi v pět hodin se konečně ukázal Stefan s Krysou. Už jsem nedočkavě přešlapoval na místě, protože bylo sjednáno vyzvednutí ve čtyři, aby se pohodlně stihl birdhunt. Naházel jsem svoji výbavu do pickupu, a zpoždění mi bylo vysvětleno – Krysa postřelil jedno prase revolverem, a hodinu trvalo jeho dohledávání v neprostupné buši. Oba Stefan a Krysa i dva místí ohaři byli rozdrásáni do krve, fakt bolestivější o to víc, že prase nakonec nenašli. Nic naplat, i mrchožrouti potřebují jíst.

Večerní birdhunt byl domluvený na nedaleké farmě. Bohužel si Stefan spletl vrata a vjeli jsme na farmu někoho úplně jiného, než s kým byla redukce stavu ptactva domluvená. Vznikla tak vtipná situace, když se v pickupu ukázal majitel farmy se dvěma černochy a dožadoval se vysvětlení. Situace umocněná navíc tím, že jsme chvíli před tím zahlédli přecházet přes cestu warthoga, kterého Krysa promptně odstřelil. Situace se nakonec vyřešila dohodou, kdy si farmář nechal skolené prase, a my směli odjet. Napodruhé Stefan našel správnou bránu – pravda ony nebývají označené, takže splést se dá snadno – a udělali jsme rychlý okruh po poli. Vzhledem k tomu, jak se připozdilo a jak rychle ubývalo světlo, nebyl úlovek zrovna světoborný, ale alespoň jsem si za jinak neproduktivní den mohl udělat zářez za frankolína a povedlo se mi zasáhnout i perličku. Taková perlička je vůbec zajímavý pták. Na to že obdržela zásah z brokovnice, který pak následoval neřízený pád z poměrně slušné výšky na vyprahlou zeminu, zůstala ještě docela živá, a to tak, že kdybych jí nechytil a nezlomil jí vaz, ještě si tam někde běhá. U další to za mě, k mojí nelibosti, stihl dřív pes. Není to tak, že bych zrovna rád lámal krky, ale to, co ohař po dohledání vyplivne, už nevypadá ani vzdáleně jako pták, a s chomáčem ulepeného peří se můžu vyfotit i doma.

Dalšího dne jsme brzy po svítání vyrazili na lov pakoňů. Cesta vedoucí přes Marble Hall (i přes honosnost naznačující jméno je to díra k pohledání) a Groblersdal a zabere dvě a půl hodiny, lovit se bude na farmě nedaleko města Middelburg. Po příjezdu vystupujeme z auta, nabíjíme pušky a ve společnosti majitele farmy a jeho psa se vydáváme hledat kořist. Farma má po sklizni, takže pakoně, kterých zde je několik skupin, se budou zdržovat uprostřed pole a žrát co z kukuřice na polích ještě zbývá. Pro nás to znamená spousta opatrného pohybu v nepříliš fotograficky vděčné lokalitě, ale jelikož los určuje Krysu prvním střílejícím, nechávám pušku na rameni a stejně vyndávám z batohu foťák. Alespoň mám skvělou šanci stalk pozorovat s mírným odstupem, všechno zaznamenat a zjistit výhody a nevýhody fotografického vybavení které jsem pro tuto cestu zvolil.

Vtipný fakt: v domorodém jazyce se pakoňům říká gnů, podle zvuku jejich bučení. Je to zajímavé, protože v Čechách chováme krávy a ovce, ne bůů a méé. Inu, Afrika.

Po lokalizování prvního stáda, obsahujícího mezi deseti a dvaceti jedinci, bylo potřeba nepozorovaně se přiblížit na vzdálenost, která by umožňovala identifikaci jednotlivých zvířat. Naštěstí okolní terén nabízí možnost aspoň trochu se krýt za sem tam nějaký keř, trs vysoké trávy, nebo přinejhorším větší balvany, a poslední část je tvořená terénní vlnou. Ne vždy tomu tak bude. Jakmile jsme se dostali asi na 250 metrů, přilepili jsme se ke kamenité zemi, Krysa zaujal pozici, ze které bylo možné zamířit a vyčkával na vhodný cíl. Já jsem se přes hledáček kamery s těmito zvířaty také poprvé zblízka seznámil. Nejsou sice tak velcí jako Oryx, kterého jsem lovil minulý rok, ale stejně jde o mohutnou potvoru s velice špičatými rohy. Po nějaké době se ukázalo, že tahle konkrétní skupina neobsahuje žádného býka vhodného k odstřelu, a tak jsme se od ní po vlastních stopách vzdálili. Stádo se posunulo dál směrem od nás, takže kryti terénem, nemuseli jsme aspoň odcházet po čtyřech. Druhé stádo o ani ne deseti kusech se páslo ve společnosti skupiny buvolců běločelých na protějším kopci, asi dva kilometry od místa, kde jsme pozorovali první. Tentokrát jsme se pro akutní nedostatek krytí dostali sotva na 350 metrů, ale i tak nás nějaké pozorné oko ve stádu zahlédlo a zvířata změnila směr směrem k bezpečnějšímu prostředí, daleko uprostřed pastviny. Jak to komentoval Stefan, „those fuckers have eyes like fucking telescopes“. Vzhledem k tomu že se jednalo pouze o samice, pronásledování vzdáváme a jdeme hledat jinou příležitost. O několik kilometrů dál nacházíme třetí skupinu, tentokrát asi 40tihlavé stádo. Stefan je schopný už z dálky určit několik samců v dobré velikosti. Nicméně zvířata se pasou v místě, kde bude přiblížení velice obtížné. Nakonec se nám daří dostat se nepozorovaně na nějakých 300 metrů. Několik minut trvá, než přijde správná chvíle pro výstřel, ale jakmile se jeden ze samců postavil bokem k nám, tak aby za ním nestálo jiné zvíře, Krysa stiskl spoušť, zasažený pakůň sebou trhl, a i s celým stádem se dává na útěk. Naštěstí ne přímo od nás, ale spíše v mírně se rozšiřujícím okruhu, takže i když trvá pár minut, než se stádo uklidní, zastavuje ve skutečnosti jen o nějakých 60 metrů dál vzdušnou čarou. Zasažený samec je jasně patrný, nejistě stojí na okraji stáda a po několika nepřesvědčivých pokusech udržet rovnováhu se kácí k zemi.

Řada je na mě. Pakoni jsou sice mírně podráždění, ale vítr stále hraje pro nás, a nové postavení stáda umožnuje dokonce o něco zkrátit vzdálenost. Přišourali jsme se tedy na nějakých 260 metrů, kde jsem si zapřel pušku o příhodně umístěný balvan a jakmile mi Stefan určil zvíře, stiskl jsem spoušť. V optice vidím, jak sebou zvíře trhlo a hned je mi jasné, se mi podařil dobrý zásah. Po několika vteřinách padl pakůň k zemi, zatímco zbytek stáda, teď už chudší o dvě hlavy, zmizel v prachu. Jelikož v tuto chvíli už není třeba se dál schovávat, vstáváme a jdeme obhlédnout svoje úlovky. Oba pakoně jsme náklaďákem svezli na farmu k vyvrhnutí, kde se jsem měl šanci prozkoumal devastaci, kterou po sobě soft point 25.06 zanechal. Přes horní stranu srdce mého pakoně byla vykousnutá díra velká jako pěst, nebylo divu, že nedoběhl daleko. Jelikož jsme se s Krysou po krátkém zvážení nákladů rozhodli si ještě jednou, naposledy, nechat poslat trofeje do Čech, hodili jsme obě vyvržená zvířata na pickup s tím, že je cestou vyložíme u taxidermisty, a jelikož se den chýlil ke konci, vyrazili jsme zpět do Modimolle.

Třetí den byl opět dnem prasat. A protože jsme pořád ještě nestihli pořádný birdhunt, vybavili jsme se každý kromě pušky i brokovnicí a časně z rána vyrazili do polí. Bohužel ptactvu se nechtělo zrovna spolupracovat, mezi úlovky skončil jen frankolín a jedna hrdlička červenooká, která si nejspíš myslela, že je na stromě v bezpečí. Přišel čas věnovat se větší kořisti. Hned vedle pole se nacházela studna s přistaveným rezervoárem a malým bahništěm. V tom si lebedila kráva, ale říkal jsem si, že její přítomnost by mohla uklidnit ostatní zvěř a rozhodl jsem se zřídit si posed ve stínu stromu asi 50 metrů daleko. Vítr byl relativně stabilní, a po půlhodině jsem už v trávě za bahništěm zahlédl šedivý prasečí hřbet. Beru do ruky pušku, ale z prasete se vyklubala mladá prasnice se dvěma mladými. Pozoroval jsem je přes optiku a pořídil několik fotek, ale to bylo vše, rodinka se napila a zmizela v buši. Po další hodině se ukázal samec, který by stál za ránu, bohužel přesně v ten moment jsem ucítil poryv větru na temeni hlavy. To bylo to nejhorší, co se mohlo stát, warthog zbystřil, a ačkoliv se kolem bahniště ještě chvíli pohyboval, už se prakticky nezastavil a už vůbec v dobré pozici. Velice vychytrale se buď kryl za porostem, nebo před ležící krávou. Po několika minutách, kdy jsem ho se zatajeným dechem a prstem na spoušti pozoroval, odběhl do buše. Mírně frustrovaný jsem zauvažoval nad změnou pozice, naneštěstí vítr začal být opravdu nepředvídatelný, a nakonec jsem usoudil, že bude nejlépe, zůstat kde jsem. Trvalo zhruba hodinu, než jsem opět zaregistroval koutkem oka pohyb. Prase, sice mladé, ale po předchozím zklamání jsem si řekl, že musím kletbu zlomit a jakmile sklonilo hlavu k vodě, střelil jsem ho do srdce. Na místě padlo na zem, dvakrát koplo zadní nohou a bylo po všem. Kráva nebyla ze všeho toho rámusu dvakrát nadšená, odběhla někam pryč a nevypadala, že má v plánu se vracet. Alespoň zmizela směrem, kde mi nebude překážet. K domluvenému vyzvednutí mi zbývaly dobré dvě hodiny, ale jediná další prasata, která se u vody otočila, byla ona mladá rodinka z dřívějška. A ne jednou, ale třikrát, pravidelně co půl hodinu. Inu nic, jakmile dorazil Stefan, hodili jsme můj úlovek na korbu, a jelo se zkontrolovat Krysu.

Ukázalo se, že si zařídil ležení na plošině v koruně stromu na okraji pole s čerstvě vzrostlým obilím, sahajícím asi pod kolena, nějakých 7 kilometrů vzdušnou čarou dál, a za celý den neviděl kromě ptáků absolutně nic. To taky vysvětlovalo, proč pod stromem ležela perlička s groteskně velkým otvorem skrze tělo. Bylo tak prokázáno, že pro ventilaci napětí je revolver .44 Magnum dokonalý prostředek. Rozhodli jsme se na poli zůstat, kdyby se vepři rozhodli přijít k večeři, takže jsme jen přesunuli o pár set metrů dál, kde jsme mohli kontrolovat přístupové body – a čekali. Slunce pomalu klesalo, a už to vypadalo beznadějně, když v tu chvíli se na opačné straně pole objevila masivní prasnice. Vzal jsem pušku a se sehnutými hlavami jsme se začali přibližovat po okraji pole na místo, odkud bych měl mít šanci střílet. Trvalo to jen několik minut, dal jsem si chvilku abych popadl dech, zapřel pušku o kůl v plotě a střelil nic netušící zvíře skrze plíce. V rozmazaném obrazu optiky, setinu vteřiny po výstřelu, jsem zaregistroval jen oblak prachu za siluetou cíle, a prase kterému se podlamují zadní nohy a padá k zemi. Musím podotknout, že ač jsem střílel na něco okolo sta metrů, v mladém obilí se i dobře zasažené zvíře poměrně špatně hledá, a to i když víte přibližně kde by mělo být. Podařilo se po několika minutách, zvíře leželo mezi řádky, okolí bylo pokryté krví. Zásah byl sice vysoko, protože vitální zóna byla částečně kryta obilím, ale naprosto devastující. Po drobné kulce zůstal výstupní otvor velký jako můj palec. Chytili jsme se Stefanem pašíka každý za jeden kel a odtáhli ho zpět, nějaký ten půl kilometru, k autu. O zhruba hodinu později slunce začalo olizovat obzor, a my už už brali brokovnice s cílem přerušit proud desítek a desítek frankolínů přecházejících z buše do nezoraných zbytků kukuřice, když se situace opakovala prakticky stejně, až na výměnu rolí, kdy Krysa střílel a já celou akci sledoval s foťákem. Do pole se přiloudal solidní warthog a zmizel v obilí. Opět následovalo došoulání na co nejbližší vzdálenost, zapření pušky o hromadu nařezaných větví, která se tam zrovna válela – a výstřel. Prase sebou šlehlo na zem a našli jsme ho v kaluži krve, ale stále trochu živé několik metrů od místa, kde bylo zasaženo. Krysa neváhal, přebil pušku a střelil ho do vazu, aby celou kauzu ukončil. Ukázalo se to jako akt dvojího milosrdenství, neboť warthog měl kolem rypáku oko, do kterého se musel chytit už před dlouhou dobou. Ačkoliv nebylo utažené tak těsně, aby mu to znemožnilo žrát, i tak bylo zaříznuté do kůže. Po jeho vyvrhnutí jsme ještě rychle vzali brokovnice a prošli okraj pole, kde se shromažďovali frankolíni, ale za prvé už byla celkem tma a za druhé, celá aféra s prasetem je dost poplašila a všichni až na jednoho naší vášni unikli.

Zemědelskou půdu jsme ten večer navštívili ještě jednou kolem desáté hodiny s tím, že se podíváme po dikobrazech a štětkounech – obojí by se mělo na poli hojně vyskytovat. Vyfasoval jsem malorážku, Krysa hodil na záda pušku a do ruky vzal kopí vlastní výroby. Docela jsem se těšil na situaci, kdy se při pronásledování dikobraza zaplete do elektrického ohradníku a kopím se probodne, ale bohužel, prošli jsme pole křížem krážem, a kromě několika duikerů jsme nic nenašli. Po domluvě jsme se stáhli s tím, že to zkusíme znovu zítra.

Další den jsem opět vstával s východem slunce kolem páté hodiny, a zhruba v šest jsme vyráželi na sever od Modimolle směrem na Vaalwater odlovit nějakého pštrosa. Na farmě nás uvítali bratři Dani a Tomi, jejichž rodiče byli podle určitých náznaků také sourozenci. Ona celá farma působila jako z béčkového hororu. Každopádně je mi jedno koho měli přikovaného ve sklepě, od toho jsem tam nepřijel, not my chains, not my problem. Lokalizace pštrosa na farmě nebyla těžká, tihle ptáci jsou vidět z dálky, co by však mohlo být ošemetné bylo přiblížení se na dostřel. Naštěstí můj exemplář se pohyboval podél říčky, která údolím protékala a mírný svah společně s podrostem poskytoval dostatek krytí, takže jsme se snadno dostali asi na 200 metrů. Zapřel jsem pušku o terén a pozoroval cíl. Pštros postával natočený směrem ode mě asi v tříčtvrtečním úhlu, zamířil jsem tedy na střed masy, vystřelil jsem – a minul. Pravděpodobně kulku mírně sebral vítr a prolétla peřím po boku ptáka. Ten se lekl a popoběhl asi padesát metrů dál, kde se zastavil a koukal co se stalo – naneštěstí pro něj, bokem ke mně. Teď jsem obrys těla viděl mnohem lépe, odhadl jsem zhruba vitální zónu a vystřelil podruhé. Tentokrát šel pštros k zemi jako pytel brambor. Nemařil jsem čas, vstal a šel zkontrolovat kořist, a Stefan a zbytek skupiny vyrazil za mnou. Jakmile jsem došel blíž, ukázalo se, že kulka sice škrtla vitální zónu, ale trochu moc vzadu, a cestou zřejmě přerazila ptáku kyčle. Pštros totiž seděl v trávě, sice znehybněný, ale ne zneškodněný, a jakmile nás zpozoroval, začal kroutit hlavou a hrozit klovnutím. Nechtěl jsem nechat zvíře déle trápit, takže jsem opět nabil pušku, když v tom mi jeden z bratrů, který nás doprovázel, podal svoji S&W MP9 ráže 9mm se slovy „head or spine“. Pokrčil jsem rameny, hodil pušku na záda a ze dvou metrů střelil sedícího pštrosa do hlavy. Už jsem spáchal nejeden hřích, ale tohle žádným odpustkem nevykoupím.

Pštrosa jsme naložili, a přes Modimolle odjeli číhat na dobře známé pole, kde jsme předchozí den odlovili pár pašíků, ale bohužel, jako bychom si už všechno štěstí vybrali. Do tmy se žádné zvíře neukázalo, a jedinou obětí byla perlička, kterou jsem při odjezdu za soumraku střelil brokovnicí. Po zkušenostech z minula jsem ji ještě pár vteřin pozoroval, jestli se nevzpamatuje, a opravdu, jakmile se prach zvířený dopadem broků rozptýlil, perlička vyskočila a dala se na útěk. Na nic jsem nečekal a střelil ji znovu, a aby si to pamatovala, tak pro jistotu potřetí. Krysa, který má s těmihle ptáky taky svoje zkušenosti, do ní v tu chvíli ještě vyprázdnil jednu komoru z kozlice. A stejně se ještě cukala, dokud jsem nevyskočil z pickupu a netrhl jí vazem.

Po setmění jsme se na to samé místo vrátili znovu. Tentokrát Stefan vsadil na přímou metodu, takže na místo chůze s termovizí jsme kolem pole jezdili na korbě pickupu a osvětlovali okolí silnou svítilnou napojenou na autobaterii. Minuli jsme několik duikerů a dva servaly a konečně se ukázal i bushpig. Proud světla z auta se mu sice moc nelíbil, ale než si stačil na něco stěžovat, Krysa ho z korby zastřelil. Štětkoun padl na místě a zemřel, obklopen tím, co miloval. Jeho vyvržením a naložením na auto bohužel lov v podstatě skončil, kromě pár duikerů jsme už nic dalšího nezahlédli, takže i další noc jsem ostrouhal.

Poslední půlden byl poměrně zajímavý. Ráno jsme ještě naposledy vyrazili do buše na číhanou, a už cestou jsem byl naplněný nadějí. Jen ze silnice jsem zahlédl možná deset warthogů různých velikostí, skupinu kočkodanů šedozelených a další zvěř. Bohužel jakmile jsem vystoupil z auta, zaregistroval jsem i něco, co mě trápilo od prvního dne, a to nevypočitatelný silný vítr, a k tomu se navíc ještě přidal stepní požár asi 15 kilometrů severně – a přesně proti větru od nás. Představa uhoření v africké buši mě moc nelákala, ale zase, člověk může umřít, když doma uklouzne ve sprše. Usadil jsem se tedy ve starých dobrých kleštích na krávy, napnul si provizorní přístřešek, abych se na prudkém slunci moc nepřipekl, a čekal. A moje naděje mizela. Jenom asi po dvou hodinách se ukázalo dvacetihlavé stádo Impal, a i na tento obvykle velmi plachý druh byla zvířata viditelně nervózní. Nakonec se přece jen osmělila, a přišla k napajedlu. Chvíli jsem zvažoval odlov samce, který je vedl, ale kvůli němu jsem tam ten den nebyl, a nechal jsem ho jít. Potom mi zbývala asi poslední hodina, a tak jsem vzal pušku na rameno, foťák do ruky a udělal si několikakilometrový hike buší, jen tak abych si ještě užil terén, a zpátky na stanovišti jsem byl pár minut před tím, než se v zatáčce ukázal Stefanův pickup, s Krysou na korbě. No, aspoň i on ulovil hovno. Ve vzduchu začínal být cítit kouř, oheň za těch pár hodin překonal deset kilometrů, takže byl nejvyšší čas z Afriky zase vypadnout.