Lov žiraf – ultimátní zlo nebo nafouklá bublina?

V posledních letech se za hojné mediální podpory zvedla vlna odporu proti sportovnímu lovu žiraf, který údajně posunuje celý druh k vyhubení. Je to ale skutečně tak?

Lov žiraf byl a stále je poměrně běžnou součástí loveckých ceníků v Jihoafrické republice i jinde. Není to zdaleka tak časté jako lov antilop nebo warthogů, ale v rámci oblasti kam jezdím lovit se nejedná o nic výjimečného.

Populace žiraf je tam dostatečně velká na to, aby udržitelně snesla regulovanou míru komerčního lovu a následně se ze zvířat takto ulovených vše zpracuje. Nic nepřijde na zmar a dotčená populace se stačí bez problémů obnovovat. Prostě korektní lov.

Přesto jsou lovci, kteří takový lov absolvují, pokud se toho někdo chytne, vláčeni špínou sociálních sítí a žumpou bulváru. Aniž by porušili zákon, vznikají petice za omezení jejich zákonem chráněných práv a zpravidla se stávají terčem výhružek a nadávek. Vím to z první ruky, protože jsem sám žirafu lovil lukem v roce 2017. Výborný, nezapomenutelný lov. Jako po každé mojí lovecké výpravě jsem o tom napsal na internet cestopis i za cenu předvídatelné protireakce. Leč, jako odpůrce sociálních sítí jsem vyvázl relativně bez problémů.

Přesto na tom stále nevidím nic špatného a nechápu pozdvižení, které to vyvolává. Protože osvěty není nikdy dost a vzhledem k tomu, že se na toto téma vyjadřují převážně jen různí zelení aktivisté, tak nebude na škodu podívat se na takovou záležitost blíže i z druhé strany.

V posledních letech se za hojné mediální podpory zvedla vlna odporu proti lovu žiraf. IUCN (Mezinárodní svaz pro ochranu přírody) začal vést celý rod jako zranitelný a obchod s trofejemi spadá od loňského roku pod CITES (Úmluva o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin). Jsou ale tato zvířata opravdu ohrožena vyhynutím aby to takové kroky ospravedlnilo?

V první řadě je třeba si ujasnit pojmy. Pod názvem žirafa se dnes skrývá celý rod. Až do roku 2016 se totiž uvažovalo o žirafě jako o jediném druhu s několika poddruhy, nicméně na základě genetického rozboru se rozčlenili do čtyř druhů: žirafa severní, žirafa jižní, žirafa masajská a žirafa síťovaná. Rozdíly mezi jednotlivými druhy spočívají především ve vzorování a areálu rozšíření.

Pokud jde o absolutní čísla celého rodu, tak počty klesly (dle IUCN) o 36 až 40 procent ze zhruba 157 000 v roce 1985 na přibližně 97.500 v roce 2015. To vypadá na první pohled hrozivě, ale obviňovat za tuto situaci legální poplatkový lov by byla hloupost.

Pravda je, že žirafa severní, obývající oblast Čadu a Nigeru má v současné době jen kolem 5 000 jedinců, což je alarmující množství a ochrana je zde více než na místě. Rovněž žirafa síťovaná, vyskytující se převážně v Somálsku a Etiopii má jen něco kolem 8500 jedinců, což z ní také dělá potencionálního kandidáta na vyhubení.

Ovšem Žirafa masajská, žijící ve východní Africe v Keni a Tanzanii, má naproti tomu slušnou a relativně stabilní populaci přes 32 000 jedinců.

Legálnímu lovu je však vystavena téměř výhradně jen žirafa jižní. Ta má kolem 45 000 jedinců. Konkrétně je žirafy možné legálně lovit v Jihoafrické republice, Namibii a Zimbabwe a ve všech třech zemích přitom jejich populace zcela jasně roste. Dokonce i slovutná IUCN, které má obvykle pro lov jen slova odsouzení v tomto případě uznává, že ve výše uvedených zemích počty žiraf rostou a legální lov ani obchod s legálně získanými trofejemi nemá za následek snižování stavů žiraf. V první řadě za to totiž může pytláctví, ztráta přirozených stanovišť a občanské nepokoje. To se týká především střední a východní Afriky. Realita totiž je, že tam kde evropan vidí jenom žirafu, tak pro afričana je to taky necelá tuna masa. Legální lov na jihu naopak druhu pomáhá, protože vytváří ekonomický zájem na jejich hojných počtech. Krom samotného lovu je zde obchod s trofejemi, který se týká především lebek, kůží a kostí. Samozřejmě se i v takovém případě plně využije všechno maso, jen s tučným bonusem za odstřel.

Negativnímu pohledu na takový lov přispívá i jeho líčení jako zábava milionářů. To jednoduše není pravda. Já se kupříkladu primárně živím jako seřizovač ve výrobě a stejně jsem si na takový lov byl schopný bez větších problémů ušetřit.

Cena samotné žirafy je v oblasti kam jezdím lovit, zjednodušeně řečeno, závislá na jejich množství. Neviditelná ruka trhu tak chrání stabilní, udržitelnou populaci. V době kdy jsem tam jel lovit byla cena podle tohoto klíče dosti nízko, na 1600 eur, což byl jeden z důvodů proč jsem se pro takový lov rozhodl. Rok na to již cena překročila 2000 eur. To je totiž jeden z důvodů, proč se v zemích kde je takový lov legální žirafě daří. Je zde prostě ekonomický zájem na udržení stabilní populace a jak vidno jde to i bez zákazů a nařízení. Stačí upravovat cenu dle poměru nabídky a poptávky.

Tam kde je naopak poplatkový lov nelegální, je pro místní taková žirafa především hromadou masa, které se dá sníst. Při africké bídě jdou nějaké ideály stranou a není zde tedy zájem na udržitelném lovu.

Rovněž hojně kritizovaný byznys s produkty z žiraf je v podstatě neškodný. Podle výzkumu organizace na ochranu zvířat Humane Society International (HSI) bylo v letech 2006 až 2015 dovezeno do USA zhruba 40 000 žirafích produktů pocházejících z necelých 4000 kusů zvířat. Zhruba 95 procent všech jednotlivých žiraf, jejichž části byly vyvezeny do USA, mají na svědomí lovci, kteří si za to zaplatili, ne pytláci. Převedení všech žiraf pod CITES tak nebude mít prakticky žádný dopad, snad kromě pochybného PR. Jenom to bude komplikovat legální dovoz.

Jako větší riziko než obchod s legálně získaným materiálem vidím třeba jeden takový nešvar, který se rozmohl v Tanzanii na začátku 21. století. Konkrétně přesvědčení, že mozek a kostní dřeň ze žiraf funguje jako svého druhu očkování proti HIV. Nefunguje, ale místní populaci žiraf, které tam je mimochodem nelegální normálně lovit, to slušně likviduje už druhou dekádu.

Poměrně častou otázkou je, proč se vůbec někdo rozhodne lovit žirafu, když je to tak krásné zvíře. Jsou pěkné, to jo, ale je z nich taky hromada masa které se dá sníst, jakož i kostí, kůže a vnitřností, které se dají rovněž zpracovat. Z hlediska využitelnosti se taková žirafa dá zpracovat jako kráva na jatkách. Nic se nevyhodí. V Africe se prostě maso získává lovem z větší části než u nás a žirafa je tam jedno ze zvířat, které se prostě jí, protože je k dispozici. Pokud se shodneme na tom, že otevřený biochov, kde si krávy běhají po louce, je lepší než uzavřený velkochov, tak odlov divokých zvířat v přírodě je na tom ještě o třídu lépe a je jedno jestli se jedná o krávu nebo žirafu. Nehledě na to, že člověk musí mít žaludek na to aby se dokázal podívat do očí zvířeti, které má v úmyslu zabít a sníst, místo toho aby si jen pokrytecky koupil anonymní balíček masa v supermarketu a pak nadával jak je to v tý Africe pro zvířátka špatný.

Subjektivně je to pak v mnoha směrech atraktivní lov a nesnadná výzva. Nemusí se to zdát, ale taková žirafa oplývá vitalitou vyhrazenou jen těm nejtěžším suchozemským savcům. Mimořádně silná kůže, masivní kostra a celková mocnost tkáně kterou je třeba pro úspěšný odlov proniknout, klade velké nároky na umístění zásahu a vhodnou zbraň. Oproti praxi v přírodních parcích, kde jsou žirafy na lidi zvyklé a nechají se krmit snad i z ruky, jsou ty co čelí lovu daleko pozornější a opatrnější. Vzhledem k jejich výšce a pozorovacím schopnostem to může být dosti nesnadný podnik, pokud lov probíhá na kratší vzdálenost.

Taky nemůžu popřít určitý WOW efekt, který se prostě dostaví při lovu zvířat s výškou přes pět metrů a váhou hodně přes tunu. V mém případě, kdy jsem lovil žirafu s použitím kladkového luku, jsem si od toho navíc sliboval i získání zkušenosti s lovem zvlášť těžké zvěře lukem, což je dosti specifická disciplína.

Ač se to nemusí z předchozích řádků zdát, nesnažím se zde tvrdit, že lovit žirafy je nějaké dobrodiní. Stojím si však za tím, že to není čisté zlo, které si zaslouží jen a pouze odsouzení. Pokud se totiž budeme držet pouze faktů a čísel tak legální poplatkový lov není pro populaci žiraf ani tak problém, jako spíše část řešení.