Lovec 11/20 – Výprava za lopatáčem

Daněk

Ačkoliv daněk nepatří mezi naší původní zvěř, tak se dokázal velice dobře začlenit do tuzemské přírody a stát se její neodmyslitelnou součástí. Díky líbivému vzhledu je daněk ataktivní pro lovce a myslivce, jakož i pro milovníky přírody. Gurmáni zase oceňují lahodnou chuť dančí zvěřiny. Pojďme se tedy podívat na tuto zajímavou zvěř podrobněji.

trocha anatomie

Daněk evropský, známí také jako daněk skvrnitý (Dama dama) je druh z čeledi jelenovití. Jedná se tedy o sudokopytníka. Samci mají v kohoutku 80-110 cm, samice pak 75-90 cm. Na délku daněk dorůstá 130-170 cm. Hmotnost je u samců 40-95 kg, u samic 30 až 50 kg. Největší zaznamenaný samec pocházel z Německa, na délku měřil 190cm a vážil téměř 150 kg.

Daněk je krom parohů charakteristický svým zbarvením, které se mění v závislosti na ročním období. V létě se honosí červenohnědým zbarvením s bílými skvrnami v podélných řadách. Břicho, zadek a vnitřní strany končetin jsou rovněž čistě bílé. Na hřbetě až po špičku ocasu je přítomen černý pruh. V zimní období se srst zahustí a ztmavne. Skvrny jsou na takové srsti méně zřetelné, někdy téměř nerozeznatelné. Kromě standardního zbarvení, se v přírodě relativně vzácně objevuje varieta bez černého pruhu, zato s výraznější skvrnitostí, které nemizí ani v zimním období.

Pohlavní dimorfismus je výrazný. Parohy mají jen samci a dále jsou na první pohled mohutnější než samice. Zbarvení je jinak podobné.

Ocas může měřit až 27 cm a daněk jej používá jako komunikační prostředek se zbytkem skupiny. Stopa daňka je podobná jelení, ale je protáhlejší a špičatější.

Díky svému líbivému vzhledu a nenáročnosti jsou daňci častými chavanci zámeckých obor a zoologických zahrad. Na základě poptávky tak byly v minulosti cíleně vyšlechtěny i jinak zbarvené variety, které se v přírodě přirozeně téměř nevyskytují. Jedná se o černou varietu, která je celočerná, jen spodní část břicha přechází do tmavě šedohnědé. V průběhu roku se takové zbarvení nemění. Dále je zde bílá varieta, která má stejný vzor jako u běžných jedinců, ovšem černé a hnědé plochy jsou zde světle béžové. V zimě se takové zvíře může přebarvit do téměř jednotné bílé.

Samec dosahuje pohlavní dospělosti ve věku dvou let, samice o něco dříve. Daňci se mohou dožít i více než dvaceti let.

Majestátní parohy

Daněk je na první pohled snadno rozpoznatelný díky svému paroží lopatovitého tvaru.

Parohy rostou jen samcům a začínají se u nich objevovat ve věku jednoho roku. Vytloukají je v průběhu srpna a shazují další rok v dubnu nebo květnu. V průběhu růstu je paroží obaleno lýkem.

Při druhém paroží mladý daněk dosahuje stupně šesteráka až osmeráka s mírně rozšířenou horní částí kmene. V dalším roce už paroží vytváří malé lopaty. Ve spodní části kmene jsou dvě větve, očnice, střední větev a horní část kmene má formu lopaty, která má po zadním okraji prstové výběžky. Delší zadní výběžek na spodní části lopaty je trn nebo palec, který může být jednoduchý nebo dělený.

Paroží každým rokem přibývá na délce, prodlužují se očnice a střední větev, ztlušťuje se kmen a zvětšují se lopaty. Vrcholu daněk dosahuje ve věku 9 až 10 let, pak u něj začíná paroží ubývat na síle.

Dančí dějiny

Jak již bylo řečeno, daněk není řazen mezi naše původní druhy, protože předky současné populace sem zavlekli lidé. Navzdory tomu ovšem existují důkazy o přirozeném výskytu daňka ve střední Evropě v teplých dobách meziledových. Se snižující se teplotou však daněk ustoupil do teplejších oblastí jihovýchodu.

Původ současných populací daňka lze vysledovat do oblasti východního středomoří a Malé Asie. Z těchto míst je do oblasti dnešní Itálie a jižní Francie začali dovážet již staří římané, kteří je chovali především pro okrasu a chutné maso. V osmém století se rozšíříli na území dnešního Německa a později i do Dánska, Švýcarska a na Britské ostrovy. V 18. a 19. století byli daňci vysazeni i do Severní Ameriky, do Austrálie a na Nový Zéland, kde zdivočeli a výrazně konkurují některým původním druhům. Zvláště na Australském ostrově Tasmánie je tamní populace daňka, která se stačila za posledních 40 let více než ztrojnásobit, pohromou pro tamní unikátní ekosystém. Menší populace daňků lze rovněž najít v Jihoafrické republice u Kapského města, dále pak v Peru, Argentině a dokonce i v Chile.

Zajímavé jsou okolnosti vysazení daňků na řecký ostrov Rhodos. Ti byli údajně dovezeni z Thesálie na základě Delfské věštby za účelem tlumení místní populace hadů. V antickém Řecku totiž panovalo mylné přesvědčení, že daňci zabíjejí hady. K této události odkazují sochy daňka a daněly, umístěné v rhodském přístavu v místech, kde údajně stál Rhodský kolos.

První zmínky o výskytu daňků v českých zemích jsou z roku 1465, kdy byli chováni v oboře u Podivic na Vyškovsku. Od roku 1548 byli daňci chováni také v pražské Královské oboře ve Stromovce. Tam se daňkům natolik dařilo, že v roce 1601 nechal císař Rudolf II přemnoženou zvěř z části vypustit do volné přírody, kde však dlouho nepřežila.

Kromě tohoto pokusu byli daňci na našem území chováni výhradně v oborách a zámeckých parcích. Teprve na konci 19. století byli znovu cíleně vypuštěni do volné přírody, kde dosud žijí. V současnosti jejich populace v ČR čítá celkově okolo 11 000 kusů a mírně roste a to jak v oborách tak ve volnosti.

Lov daňka

Na našem území má daněk predátory jen v podobě vlka a rysa, ale ti se na jeho stavech téměř nepodepisují. Jejich regulace tedy leží na bedrech lovců.

Daňek se tradičně lovil od 16. srpna do 31 prosince, ale se začátkem roku 2020 došlo k rozšíření lovecké sezony. Hlavním důvodem je oficiálně ochrana nově vysazovaných stromků, které jsou náhradou za vytěžené stromy stižené kůrovcem. Nově je tedy možné lovit daňka od 1. července do 31. ledna a danělu od 1.srpna do 31. ledna. Zvěř do dvou let věku je pak možné lovit celoročně.

Lov Daňka se v našich podmínkám neliší od lovu jiné spárkaté zvěře. Převážně se loví na čekanou, s využitím posedů. Lovec si pak může vypomoci vytvořením vnadiště v dosahu posedu. Na dančí zvěř se za tímto účelem většině lovců osvědčila návnada v podobě jablek, popřípadě speciální větřidlo. Číhat lze rovněž s využitím přirozených krytů poblíž tras kde se zvěř pohybuje.

Královskou disciplínou je samozřejmě šoulání, které by však vydalo na samostatný článek. Takový lov vyžaduje dostatek zkušeností, dobré obeznámení s terénem a chováním zvěře, chceme li být úspěšní. Vlastní provedení se však u daňka neliší od šoulání běžnější srnčí zvěře.

Daněk nepatří mezi zvěř tuhou na ránu a lze jej tak s úspěchem lovit jakoukoliv běžnou loveckou ráží, která splňuje tuzemský limit pro lov ostatní spárkaté zvěře, tedy 1 500J ve 100m. Tudíž cokoliv od .44 Magnum výše. U luků bude stačit nátahová síla 55 liber a více v kombinaci s rozměrnějším broadheadem. Jako všichni jelenovití má i daněk výborný čich, sluch i zrak. Navíc je dosti plachý, obecně plašší než jiná jelení zvěř. Neustále je v pohybu a pase se po celý den. Jeho lov tedy může být pro lovce docela výzvou a velkým loveckým zážitkem.

Pokud je daněk ve stresu začne se pohybovat zvláštním způsobem, kdy se odráží všemi čtyřmi končetinami a prudce odskakuje. Takovými skoky signalizuje nebezpečí ostatním ve stádu. Daňci však ve své čeledi nepatří k nejrychlejším, udává se, že jejich maximální rychlost nepřesahuje 50 km/h.

Jako další výstražné znamení používají dańci svůj relativně dlouhý ocas, jehož černý hřbet výborně kontrastuje s bílou plochou pod ním. V klidu má daněk ocas svěšený, v případě úleku jej však vztyčí a odhalí tak jeho světlou spodní část, což je dobře viditelné i na větši vzdálenosti.

Jako trofej je ceněno pochopiteně hlavně lopatovité paroží a kožešina. Výjimečně si někdo nechá zhotovit i shouldermount z obzvláště výstavního jedince.

Kde lovit

Na našem území lze daňka lovit ve volnosti v rámci výkonu práva myslivosti, popřípadě za úplatu v některé z mnoha obor po celé České republice.

Poplatkový lov daňka je dále možný ve většině států Evropy, ale pokud jej chceme lovit normální puškou, tak k tomu jednoduše není důvod, protože naše obory disponují i opravdu kapitálními kusy. Cenové rozpětí je značně široké a určuje se na základě síly trofeje a nabídky konkrétní obory. Ceny začínají zhruba na 15 000 kč za lopatkáře a mohou překročit i 100 000 u kapitálních Lopatáčů.

Lov v zahraničí by měl smysl asi jen v případě, že bychom chtěli lovit jinou zbraní než puškou. Pro lovce s lukem je nejblíže sousední Slovensko, pro milovníky černoprachých předovek je pak k dispozici nedaleké Maďarsko.

Královská zvěřina

Daněk byl vždy znám pro delikátní chuť svého masa. Dle mnohých se jedná o nejkvalitnější tuzemskou zvěřinu. Dančí maso se vyznačuje svou tmavě červenou až rudou barvou. Je jemné, libové, má velice nízký obsah cholesterolu a hodí se na mnoho kulinářských úprav v rámci bezpočtu receptů domácí i zahraniční kuchyně. Tradiční klasikou je třeba dančí guláš, nebo medailonky, ovšem ani dančí burger již není ani u nás ničím neobvyklým.

Z těchto důvodů se daněk chová i na farmách přímo za účelem produkce masa. Ovšem z legislativních i praktických důvodů je takových chovů nemnoho.

Způsob života

Daňci žijí mimo říji v oddělených skupinách samců a samic s mláďaty. Dospělí samci občas žijí samotářsky. Za optimálních podmínek dosahují jednotlivá stáda 30-150 jedinců.

Daněk u nás nejraději obývá listnaté a smíšené lesy. Za potravou pak vycházejí na louky, případně pole. Daněk je aktivní po celý den a je neustále v pohybu. Živí se převážně spásáním trávy a bylin, příležitostně si přilepší žaludy, bukvicí, kaštany a hlohem. Má li možnost, vezme útokem i pole, kde si rád pochutná na jeteli, dozrávající pšenici, řepce nebo kukuřici. V sadech se zase s vervou pouští do spadaných jablek. Celkově však daňci, v porovnáním se srnčí nebo černou zvěří, nezpůsobují zemědělcům výrazné škody. Daněk, na rozdíl od srnčí zvěře téměř neloupe kůru stromů ani neokusuje jejich výhonky.

Daňci neužívají kaliště jako jeleni, ale vyhrabávají si mělké doliny ve kterých se chladí. Kromě dolin patří mezi pobytové stopy dančí zvěře ještě rejdiště, což jsou vyšlapané kruhy v podrostu.

Hlučná říje

Říje u daňků začíná v polovině října a trvá 3 až 4 týdny. V tomto období se samci stahují na svá říjiště, která obývali již v minulých letech. Jsou tedy svým říjištím věrni, avšak mají jich obvykle několik a průběžně se mezi nimi pohybují. Říjiště se obvykle nacházejí na volných prostranstvích luk. Samec se v říji projevuje specifickým chraptivým zvukem, v myslivecké mluvě známým jako rochání které je slyšet až do vzdálenosti 500 m. Rocháním se snaží samci přilákat říjné daněly na své území. Daněk tedy přímo nevyhledává samice jako jelen, ale jen na sebe upozorňuje, přičemž břímě výběru je na danělách. Při optimálním skladbě dančí populace se mladí daňci říje neůčastní, ačkoliv jim to nebrání v příležitostných soubojích. Pokud je ovšem na daném území výrazný nepoměr ve prospěch samic, tak se mohou do říje zapojit již od druhého roku věku.

V průběhu říje spolu samci svádí souboje o postavení a teritorium. Takové střety typicky nastávají, pokud samec při přecházení z jednoho ze svých říjišť do dalšího protne teritorium soka. Vlastní souboj se většinou omezuje na narážení parohů proti parohům a vzájemné přetlačování, s cílem soka povalit. Daňci obecně nejsou tak bojovní jako jeleni a jen zřídkakdy dojde při souboji k vážným zraněním, ačkoliv nárazy jejich lopat zní opravdu mocně a mohou se rozléhat na nemalou vzdálenost. Poražený samec občas odchází z takové pře s ulomeným parohem. Výjimečně lze u daňků pozorovat souboj tří samců, kdy se do zaklesnuté dvojice opře parohy další daněk.

Daněla se poprvé může spářit již ve věku 16 měsíců, ale obvykle je to až ve druhém roce života. Během říje nevydává žádné zvuky. Po říji daňci opět vytvářejí stáda. Březost trvá kolem 32 týdnů, porody tedy probíhají v červnu. Samice rodí jedno, výjimečně dvě dančata, která sají od matky 3 až 4 měsíce a zůstávají s ní do jara následujícího roku.

Mysliveckou mluvou o daňkovi asi bych tohle dal do extra boxu někam na začátek

Dospělá samice daňka se nazývá daněla, mladá samice šmola. mládě je danče.

Dospívající samci se nazývají dle tvaru paroží. Daněk s prvním parožím je označován jako špičák, protože jeho parohy mají tvar jednoduchých špiček na nečleněné lodyze. Druhé paroží se již člení a dosahuje stupně šesteráka nebo osmeráka – vařečkáře. Samec s třetím až pátým parožím se označuje jako lopatkář. Poslední stupeň je pak lopatáč. Pokud dosáhne samec věku, kdy již nasadí slabší lopaty než v předchozím roce, hovoříme o něm jako o zpátečníkovi.