Vlk je notoricky známá psovitá šelma, která ač byla v minulosti na našem území prakticky vyhubena, tak dnes prožívá svou renesanci. Jejich pomalu ale jistě rostoucí populace však s sebou nese i nežádoucí jevy, jako jsou útoky na hospodářská zvířata a nejasnou odpověď jak na toto reagovat.
Když se řekne vlk, tak si stále velká část lidí představí krvelačnou obludu z filmů. Paradoxně většina čtyřnohých herců v současných filmech hrajících vlky jsou psí plemena, která byla speciálně vyšlechtěna aby vypadali jako výstavní vlci. Pes je podstatně vhodnější na takové použití a tak bylo prostě jednodušší vykřížit exteriér psů, než cvičit vlky. Typickým zástupcem je plemeno Northern Inuit.
Vlci jsou však ve skutečnosti poměrně plachá zvířata, která vděčí za svou hrůzostrašnou pověst především folkloru, ve kterém měli vždy svoje speciální místo. Někde byli uctíváni, jinde naopak zatracováni, ale v každém případě lze říci, že vlk fascinuje člověka odjakživa.
Něco málo o klasifikaci
Zařazení vlků je poněkud neintuitivní, takže pro pořádek si hned na úvod řekněme, že vlk (Canis) je rod, pod který se řadí spolu s kojotem a šakalem i druh vlk obecný (Canis Lupus). Ten má množství poddruhů a jedním z nich je i pes domácí. Nás však bude zajímat především vlk eurasijský a jeho severoamerické protějšky v podobě černého, kanadského a arktického vlka.
Popis a chování
Vlk obecný je výjimečně přizpůsobiví a inteligentní druh, čemuž vděčí za své značné rozšíření. Jeho jednotlivé poddruhy můžeme najít po celé severní polokouli od Arabského poloostrova až po nejsevernější oblasti Kanady.
V severní Americe dnes najdeme hlavně vlka černého, kanadského a na samém severu vlka arktického. Většina Evropy a Asie připadá historicky na vlka eurasijského, který však byl na mnoha místech v Evropě vyhuben. Kromě něj můžeme zmínit ještě vlka iberského, obývající Pyrenejský poloostrov a vlka sibiřského, obývající nehostinný sever Ruska. Evropská populace vlků se velice hrubě odhaduje na 10 000 – 20 000 jedinců. V Severní Americe je jich až 60 000.
Jednotlivé poddruhy se liší především velikostí, váhou a zbarvením srsti. Ta je u většiny poddruhů dvouvrstvá, složená z delší, hrubší krycí srsti a jemné husté podsady. Poddruhy žijící na věčně zamrzlém severu mají výjimečně bohatou a kvalitní srst, která jim umožňuje přežít klidně i při teplotách -50°.
Barva srsti je značně variabilní, od sněhově bílé přes všechny odstíny šedé a hnědé až po černou.
Zbarvení také závisí na sezóně. Zimní srst bývá zpravidla světlejší a hustší. Většina vlků má tmavší hřbet a světlejší břicho, často ještě mívají tmavší masku okolo očí a množství přechodů. Aby toho nebylo málo, tak někteří jedinci v průběhu života získávají postupně světlejší odstín srsti.
Eurasijský vlk váží 30-80 kg a měří 100-160 cm. Rekordní jedinec vážil 86 kg, ale obvykle je to kolem 50 kg. Váha hodně záleží na areálu rozšíření, V průměru největší jedinci obývají Sibiř. V novém světě jsou vlci o něco menší. Kapitální kusy kanadského vlka mohou mít přes 60 kg, černý a arktický pak kolem 50 kg.
Vlci nepřekvapivě vynikají dokonalým čichem a sluchem. Zrak je ve dne spíše průměrný, ale vlk se na něj zase může spolehnout i v hluboké noci. Vzhledem k tomu, že se jedná o vytrvalostního predátora, dokáže běžet rychlostí 25–50 km/h až do vzdálenosti okolo 20 km a uštvat tak prakticky jakoukoliv kořist.
Vlčí smečky jsou známé svojí hierarchií, ve které má každý jedinec ve skupině svoje pevné místo a úkoly. Na vrcholu smečky je takzvaný alfa pár, kterému jsou ostatní členové podřízení. Bety a gamy se starají o lov, obranu a výchovu mláďat. U větších skupin se vyskytují ještě omegy, kteří se dílem starají o mladé, dílem slouží i jako jakýsi „hromosvod“ pro zmírňování napětí uvnitř skupiny. Velikost smečky je závislá především na dostatku potravy. Pohybuje se obvykle od 5 do 20 jedinců, přičemž rekord byl téměř padesát členů. Smečka však není neměnný celek. Může se rozpadat a spojovat, někteří jedinci se do ní pak zapojují jen dočasně. Ani postavení jednotlivých zvířat uvnitř skupiny není „na věčné časy“ a alfa pár se může obměňovat.
Páření probíhá typicky koncem zimy. V té době dochází často k dočasnému rozpuštění smečky. V období březosti, které trvá 62–75 dní, se samice většinou zdržují v okolí doupěte, které pro tyto účely vytvoří. Vrhají nejčastěji 5–6 vlčat. Mláďata jsou první měsíce života odkázána na matku. Smysly získávají po 9–12 dnech. Po třech týdnech poprvé opouštějí doupata. Samice do té doby zůstávají u nich a o přísun potravy se jim starají samci.
Pohlavní dospělosti dosahují vlci ve věku dvou let a ve volné přírodě se dožívají obvykle 6-8 let. V zajetí se mohou dožít až 20 let.
Mimořádný predátor
Vlci jsou vysoce organizovaní, vytrvalostní predátoři lovící ve smečkách. Díky tomu mají relativně vysokou úspěšnost lovu a současně si troufnou i na kořist podstatně větší, než jsou sami. Loví v podstatě všechny živočichy, které jim jejich areál rozšíření může nabídnout. Z těch velkých jsou to soby, losy, pižmoni a dokonce i bizoni. Dále vysokou a srní zvěř, prasata, hlodavce, ryby i jiné predátory, kupříkladu lišky. Rádi si přilepší i ovocem a nepohrdnou ani mršinou.
Lov velkých savců je v jejich podání obzvláště spektakulární. Pokud je útok veden na stádo, tak dospělé, zdravé zvíře nemusí mít z vlků velký strach. Smečka si vybírá vždy jen mladé, poraněné nebo jinak oslabené jedince, kteří jsou mnohem snazší kořistí. Ti totiž zaostávají při útěku za stádem a vlci se na ně mohou spolehlivě zaměřit. Přežití nejsilnějšího v praxi.
Ve chvíli, kdy se dá stádo na útěk a je zaměřena kořist, tak se vlci snaží obratným manévrováním zabránit znovu sjednocení stáda, protože silná zvířata pak budou kopyty a rohy chránit ta slabá.
Pokud se zadaří oddělit a udržet kořist od stáda, tak jí smečka štve tak dlouho, dokud se neunaví a nezastaví. V té chvíli se na ní vlci vrhnou. Jako první žerou alfy a teprve po nich přijdou na řadu ostatní členové smečky. Dospělí vlk dokáže sníst naráz až 10 kg masa. Na druhou stranu v hubeném období přežije i týdny bez potravy, aniž by to mělo výrazný vliv na jeho výkony.
Vlci v Evropě včera a dnes
Vlk byl v minulosti na území Evropy hojným druhem, ale jak rostla a houstla lidská populace docházelo ke konfliktům. Vlivem lidské činnosti ubývala vlkům přirozená kořist a z toho důvodu se často uchylovali k lovu hospodářských zvířat, z čehož zase nebyli nadšení jejich majitelé. To postupem času vedlo k cílenému vyhlazování vlků v Evropě od středověku, které vrcholilo koncem devatenáctého století. Toho času byl vlk na mnoha místech kontinentu prakticky vyhlazen.
Naštěstí se od padesátých let trend otočil a vlci se začali opět pomalu rozšiřovat. V současnosti jsou, až na pár výjimek, vlci na území evropské unie přísně chráněni včetně ČR.
Vlčí populace v ČR
Vlci byli v minulosti běžnou a rozšířenou součástí i naší fauny, ale intenzivní lov po vzoru zbytku Evropy způsobil vyhubení životaschopné populace. Poslední vlk na našem území byl zastřelen roku 1874 u Vimperka. Místo dodnes připomíná malý památník „vlčí kámen“. Občas byl vlk pozorován i po této události, ale jednalo se obvykle o zbloudilé jednotlivce. Od začátku devadesátých let se však případy pozorování začaly množit, jak k nám přirozeně přicházeli jedinci z Polska, Německa a Slovenska.
V současné době se ví o zhruba dvou desítkách smeček vlků na území ČR, především pak v příhraničních oblastech. Konkrétně se jedná o Beskydy, Bílé Karpaty a Šumavu. Na severu pak především v Krušných, Lužických a Jizerských horách. Celkové množství se pak pomalu ale jistě blíží ke stovce.
Takové počty si již běžně vybírají svou daň. V současné době jsme tak svědky pochopitelného volání myslivců a hospodářů po regulaci, protože jim vlci způsobují čím dál větší škody. Na druhé straně se za vlky staví ochránci přírody a nemalá část veřejného mínění.
Běžným argumentem na straně ochránců je, že vlk je přirozená a důležitá součást potravního řetězce. To je historicky bez debat pravda, ovšem v ČR už se o divočině, kde by se vlk uplatnil, moc mluvit nedá. Pro naše území je typická kulturní krajina a vysoká, relativně rovnoměrná hustota zalidnění. Co se kořisti týče, tak představa, že vlci pomůžou myslivcům s přemnoženou zvěří, nestojí na pevných základech. Ano, vlci jistě strhnou určité množství divoké zvěře, ale při současných stavech si nelze namlouvat, že se bude jednat o nějak významné množství. Hlavní problém je v tom, že vlk je dost chytrý na to, aby šel cestou nejmenšího odporu a ten vidí v podobě lovu hospodářských zvířat, především ovcí. Výsledkem jsou ztráty na majetku, které musí kompenzovat stát.
Současná situace není ještě natolik vážná, aby to ospravedlnilo lov stále ještě v podstatě ohroženého zvířete. Na druhou stranu je třeba zapracovat na systému kompenzací a zabezpečení stád. Přes to se v blízké budoucnosti nevyhneme přehodnocení statutu ochrany a případné regulace.
Je vlk nebezpečný člověku?
Spolu s častějším výskytem vlka u nás přišla nevyhnutelně na přetřes otázka o míře nebezpečí pro člověka. Údajně poslední případ, kdy vlk zabil na území Evropy člověka pochází z roku 1974.
Vlk je za normálních okolností plaché zvíře, které se lidem vyhýbá. Existují však specifické případy, kdy může zaútočit. Jsou nebezpeční především pokud jsou nakažení vzteklinou, ale ta se u nás nevyskytuje. Reálnější riziko nastává, pokud si vlk na lidskou přítomnost zvykne a přestane nás vnímat jako hrozbu. Takové zvíře může ve výjimečných případech na člověka zaútočit, ale střety zpravidla nebývají pro člověka fatální.
Samozřejmě lze dohledat útoky na člověka z různých koutů světa, ale v celkovém měřítku jde o extrémně vzácné případy.
Lovíme vlka
Vlk dokáže být lovci zdatným soupeřem. V první řadě se jedná o opravdu ostražité zvíře, které při sebemenším podezření opouští scénu. Lov dále komplikuje špatně předvídatelné chování jedinců i smeček a v neposlední řadě velká pohyblivost v kombinaci rozlehlým teritoriem.
To poněkud omezuje možnost si na ně někde jen tak počíhat a lovec si musí pomoci návnadou. Dále se s úspěchem používá stopování, metoda spot & stalk, popřípadě vábení. Použitá metoda se bude lišit dle ročního období a lokality.
Jinak se ale nejedná o nějak nebezpečný lov. Vlk je sice predátor, ale ne na tolik velký a vitální, aby mohl ozbrojeného lovce nějak ohrozit. Na ránu není o mnoho tvrdší než srnčí zvěř a tak jej lze úspěšně lovit jakoukoliv běžnou loveckou ráží.
Kde lovit
Jak již bylo řečeno, u nás je lov vlka za běžných okolností přísně zakázán. Pokud si chceme takový lov vyzkoušet, nezbude nám než vyrazit do světa jako poplatkoví lovci.
Zřejmě nejlevnější lov vlka na poplatkové bázi lze zažít v Bělorusku. Vlci jsou ve Vitebské oblasti dosti hojní a přistupuje se tam k nim jako ke škodné a střílí se na potkání, jak jsem se mohl osobně přesvědčit. Když pomineme oportunistický lov místních, tak zahraniční lovci je loví převážně za soumraku a v noci za použití treestadu. Před něj se natáhne návnada v podobě mršiny a pak nezbývá než čekat. Někdy pěkně dlouho sluší se dodat, protože vlci nepatří mezi předvídatelné protivníky. Druhou a atraktivnější metodou je šoulání přes den. Nejlepší dobou je na to začátek zimy s prvním sněhem. V doprovodu místního průvodce pročesáváte místa kde se mohou vlci vyskytovat, popřípadě se lákají za použití vábničky. Občas to sklouzne k regulérnímu stopování, pokud se narazí na čerstvé stopy. Je to fyzicky náročný lov, ale údajně s docela vysokou úspěšností. Cena za odlov vlka se liší dle poskytovatele od 150 do 400 EUR za kus.
O něco dražší je lov vlka v Rusku. Lov tam probíhá přes den v prvních měsících roku. Krom obvyklých metod se tam loví i zajímavou alternativou za pomoci vlajek. Před vlastním lovem se vystopuje vlčí smečka a ve specifických místech kolem ní se natáhne lanko, na kterém jsou v pravidelných rozestupech zavěšeny jasně rudé vlajky. Vlci mají tendenci se od nich držet dál a tak fungují jako jednoduchá bariéra, proti které jde skupina lovců. Jedná se o způsob lovu mimořádně náročný na přípravu, ale v případě, že se vše udělá správně tak i velice produktivní pro lovce.
Vlci se dále běžně loví v Kanadě. Obvykle se na to preferuje začátek roku, ale v některých provinciích je to možné celoročně. Loví se s pomocí návnady, která se nechá u průvodcem vytipovaného místa a u ní se zavěsí treestand. Lovec se pak jen usadí a číhá. Další možností je aktivní šoulání, které není zdaleka tak produktivní, ale ve spojení s divokou zasněženou krajinou kanadského severu se jedná o mimořádný, jakož i značně fyzicky náročný zážitek. Kanada je trochu dražší. Šestidenní lov vlka v Britské Columbii vyjde na 3 000 – 4 000 EUR. Na druhou stranu, v Kanadě lze odlovit i opravdu kapitální kusy na severoamerické poměry.
Našinec dále může vyrazit na Balkán. Konkrétně do Makedonie, které má na evropské poměry obrovskou vlčí populaci až kolem 1200 jedinců. To vše na rozloze o málo větší než má Morava. Lov vlků je zde pro to poměrně intenzivní, ovšem jejich populace vykazuje až překvapivou stabilitu. Makedonci dle očekávání využívají tohoto bohatství a nemalou část z 300 – 400 jedinců, kteří se tam každoročně odloví mají na svědomí zahraniční lovci. Loví se zde celoročně šouláním nebo na čekanou. Nejlepší období k lovu je začátkem roku. Čtyřdenní lov vyjde zahraničního zájemce obvykle na 4 000 – 5 000 EUR.
V Evropě se dají vlci poplatkově lovit ještě na severu Španělska. Konkrétně jde o poddruh vlka iberského. Ovšem jedná se o tuze drahou kratochvíli, běžně překračující 12 000 EUR.
Pro milovníky exotiky je tu možnost lovit vlky v Kazachstánu od září do února. Preferovanou metodou je zde stopování. Dílem specifického terénu, dílem tradice, se k této kratochvíli obvykle využívají koně, což není úplně pro každého, ale pro hledače nevšedních zážitků to bude to pravé. Vlk je v Kazachstánu relativně hojný a pětidenní lov se tak dá sehnat za rozumných 2 500 EUR.
Dále je pochopitelně možné lovit vlky v USA. Nejprotěžovanější státy jsou v tomto směru Aljaška a Montana. Co do velikosti trofejí se severozápad USA směle vyrovná Kanadě, ale je třeba počítat s tím, že se jedná o fyzicky opravdu náročný lov. Preferovanou metodou je stopování v kombinaci s vábením. Doporučovaným obdobím k lovu je zde leden a únor. Ceny za komerční odlov začínají na 4 000 EUR, ale mohou se vyšplhat i přes 10 000 EUR dle poskytovatele a lokality.
Z loveckých deníků
Na vlastní kůži jsem lov vlka zažil v Bělorusku. Poprvé jsem byl svědkem jednoho úspěšného leč cizího odlovu v roce 2018. O rok později jsem se sám o odlov vlka pokoušel, leč mé snažení nedopadlo zdárně.
V prvním případě jsem se k tomu připletl čirou náhodou v rámci lovu losa, kterého jsem se po čtyři dny neúspěšně snažil skolit. Přesto jedno zvíře za můj pobyt padlo. Poslední den mě spolu s průvodcem ráno zastihlo u okraje lesa při šoulání. Najednou se průvodce dal do běhu podél meze a já jej následoval. Po pár set metrech jsme dorazili ke korytu potoka. Kde jsem zahlédl, jak se něco chlupatého pohybuje ve vysoké trávě. Los to nebyl, ale vzhledem k tomu jak se průvodce hotovil s brokovnicí k výstřelu jsem i já natáhl a zamířil svým lukem. Byl to vlk. Chvilku mi trvalo si to uvědomit, živého vlka jsem ještě mimo ZOO neviděl, ale ta chvilka stačila, aby byl PH při výstřelu rychlejší. Vlci se tady střílejí doslova na potkání. Zastihnout je přes den je ale dílo náhody. Stačil okamžik a mohl jsem slavit úspěch, leč proud broků utnul mé snažení.
O rok později byla další návštěva Běloruska opět ve znamení lovu losa, kterého se mi na samotném konci a po mnoha peripetiích podařilo skolit, nicméně součástí pobytu byla i tužba k odlovu vlka. Neberte takový bonus za mrzkých 150 EUR, zvláště když se jedná o tak atraktivní kořist… Šlo o lov na návnadu, při kterém jsem obsadil chatrný treestand, na jehož dohled byla umístěna hororově působící mršina koně. Podle stavu již zde plnila svou funkci delší dobu, ale stále byla sto poskytnout chlupáčům trochu masa.
Vlkům jsem z tohoto pobytu vyhradil dvě noci od 20h do 3h ráno, kdy se jejich přítomnost dala očekávat. Bohužel pro mě, vlci se toho času potulovali jinde. Na tomto místě jsem nezaznamenal jediný kontakt a tak jsem opustil nešťastného koníka a po zbytek pobytu se věnoval losům jinde. Nebylo však překvapení, že fotopast pod treestandem zachytila vlka hned následující noc. Inu v Bělorusku mi nikdy nebylo nakloněno.
Lovec | Spisovatel | Dobrodruh
bowhunter.cz
tomasprachar.blog.idnes.cz