lov štěpem je výjimečně záživná lovecká výzva nejvyššího řádu daná obtížností celého podniku a tak se najdou jeho příznivci z řad sportovních lovců i v moderní době.
Existují archeologické důkazy, že lidstvo používalo oštěp, respektive kopí již na svém úsvitu, v době nejstaršího paleolitu. Na základě fyzických důkazů je použití tyčových zbraní prokázané již v období před 400 000 až 500 000 lety., ale ředpokládá se ale, že předchůdci dnešního člověka je mohli začít používat již výrazně dříve. Taková zbraň je ve své základní formě dostatečně jednoduchá, aby jí dokázali vymyslet, vyrobit a obsluhovat i mazanější druhy opic. Původně byly hroty tvořené jen zašpičatěním ratiště, občas dodatečně vytvrzené v ohni. Následovaly hroty kostěné a kamenné, zajištěné kůží nebo šlachou. To bylo před zhruba 200 000 lety. Dalším mezníkem se stal začátek doby bronzové, kdy se díky novému materiálu mohlo začít více experimentovat s tvarem hrotu. Pak konečně přišla doba železná, před zhruba třemi milénii a brzy na to se železo stalo dominantním materiálem na výrobu hrotů. Snad každý národ někdy ve své historii užíval oštěp a tak jich existuje nepřeberné a nepopsatelné množství typů. V Evropě byl lovecký oštěp nahrazen poměrně brzy lukem, i když ještě dlouhou dobu byl užíván ve vojenské variantě. Jinde však oštěp vydržel, v případě Afriky dokonce kontinuálně, až do dnešních dnů.
Zajímavostí je, že lidé nejsou jediný živočišný druh, který vynalezl a používá tyčové zbraně. O neandrtálcích a některých dalších vyhynulých příbuzných a předcích dnešního člověka se to všeobecně ví. Krom nich ale mezi jeho uživatele nezpochybnitelně patří i šimpanz hornoguinejský. Ten je schopen utrhnout si vhodnou větev, očistit jí od kůry a větviček a naostřit okusováním. Výsledek svého snažení šimpanz používá převážně jako kopí, hlavně při lovu spících komb v jejich norách, výjimečně s ním ale i vrhá jako s oštěpem.
Přes to, že dnes máme k dispozici modernější a účinnějších zbraně, tak krom několika primitivních národů praktické použití oštěpu přežívá mezi sportovními lovci, kteří v lovu oštěpem vidí hlavně mimořádnou výzvu danou obtížností a syrovostí takového podniku. U nás se jedná jako obvykle o zakázaný způsob lovu, ale našinci nic nebrání si oštěp pořídit, trénovat a pak se vydat přetavit teorii do praxe v některé ze zahraničních destinací, kde je to umožněno. Vrhněme se tedy rovnou na technickou stránku moderního lovu s oštěpem.
Co a kde se s tím loví
Oštěp je sice velice náročný na ovládnutí a produktivita lovu je oproti pušce pochopitelně mizivá, ale v cíli je velice účinný. Je sice pomalý, ale díky své váze si uchovává velkou hybnost, zajišťující značnou průraznost. Obzvláště je to patrné při vrhu oštěpu z výšky, kdy po pár metrech pádu nemá při běžné váze problém projet i velkým zvířetem skrz naskrz. Kromě vlastního efektu proražení vitální zóny hrudníku i s jeho obsahem, se k terminálnímu efektu přičítá i zranění, které si zvíře způsobí samo při úprku s oštěpem trčícím z těla, zvláště pokud se vrhne do husté vegetace. Při dobrém zásahu zřídkakdy dojde k odběhnutí na delší vzdálenost než několik desítek metrů.
Nejčastější obětí loveckého oštěpu je divoké prase ve všech jeho variacích. Dále vysoká a antilopy spadající svou velikostí do střední zvěře, divoké ovce a ještě medvědi v severní Americe. Nejtěžší zvěř, která se ještě relativně běžně loví, je kapský buvol, což je ovšem značně nebezpečné a lze to považovat za lovecký vrchol. Lovit se s tím dá, z těch protěžovanějších států, s jistotou v USA, Kanadě a Jihoafrické Republice.
Nejlepší volbou je samburu
Existuje nepřeberné množství typů loveckých oštěpů, ale za jeho vrcholnou formu se dnes považuje samburu, který nese jméno kmene původních obyvatel Keni. Existují i jiné oštěpy, ale samburu je u sportovních lovců nejrozšířenější. Navíc je možné jej rozebrat na tři díly, což se hodí, vzhledem k tomu, že jej musíme nějak dostat do letadla v rámci přepravy do zvolené destinace. Váží kolem jednoho kilogramu a je dlouhé od 165 do 220 centimetrů. Kombinace listového ostří, spojeného s dlouhou tenkou kulatinou zajišťuje skvělou průbojnost. Druhý hrot je jen zašpičatělý a slouží dílem k tomu, aby se dalo samburu pohodlně zapíchnout do země, mělo lepší letové vlastnosti a v neposlední řadě také slouží k tréninku a šetří tak ostří na hlavním hrotu. Krom toho se dá použít na drobnou zvěř. Samburu hodně zpopularizovala firma Cold Steel, která jej nabízí v několika délkách a šířkách hrotu. Obecně platí, čím širší hrot tím větší ranivost, ale menší průbojnost. Pro lov prasat se osvědčila univerzální šíře kolem 5 cm. Na svojí váhu se samburu skvěle hází, má výbornou ranivost a pro poplatkového lovce nedocenitelnou vlastnost: dá se rozebrat na tři díly a provést tak bez problémů letadlem. Problematické je ovšem ratiště. Při špatném dopadu má tendenci se lámat, pokud je zhotoveno ze dřeva, což je zrovna případ u Cold Steel. Doporučuji vyměnit střed za jiný, z pevnějšího materiálu. Krom toho mají dlouhé přechody mezi hrotem a tulejí tendenci k ohnutí. Při mém lovu se kulatina u hrotu ohla téměř do pravého úhlu, jak s sebou zasažené prase házelo. Nicméně se mi to později podařilo zase narovnat a po nezbytném přebroušení oštěp zase létá k naprosté spokojenosti.
Volil bych střední délku oštěpu, firmou Cold Steel označovanou jako light samburu. Ani ne tak kvůli váze, ale je kratší, 165 cm oproti 216 cm u standardní velikosti. Při manipulaci tak nepotřebuje tolik místa, což se na treestandu hodí. Obecně platí, že delší oštěp se při letu chová korektněji, ale pro naše použití typicky na pár metrů to nehraje roli. Bez ohledu na typ oštěpu silně doporučuji olepeni těžiště gumou, která pak slouží jako zarážka, do které se opírá ruka při vrhu a současně slouží jako značka kde zbraň uchopit. Lze také přidat amentum. To je zlepšovák, který má za cíl zvýšit přesnost vrženého kopí, prostřednictvím jeho stabilizace rotací. Jedná se o jednoduchou smyčku. Do smyčky se vstrčí dva prsty a při vrhu působí síla přes prsty na amentum. To způsobuje odmotávání smyčky a tedy i rotaci oštěpu.
Kromě Cold Steelu samburu vyrábí i další firmy, popřípadě si jej lze s trochou šikovnosti vyrobit, což byl i můj případ. Moje kreace je 170 cm dlouhá a 900 g těžká. Střed je z hliníkové tlustostěné trubky průměru 1,6 cm a je opatřen závity M10. Do nich jsou našroubovány ocelové kulatiny s centimetrem v průměru. Tréninkový hrot je jen zašpičatělý, lovecký je pak opatřen listem z hardoxu v rozměrech 16×4,5×0,4 centimetrů, vložený do k tomu účelu upravené kulatiny. Následně byly oba díly svařeny. V ratišti je olověné závaží, díky čemuž je těžiště přesně uprostřed. Správně by to mělo být blíže k hrotu, ale takhle mám výhodu při tréninku, protože mám pro každou stranu stejný úchop a vyvážení. Místo, za které oštěp držím je hned za těžištěm a je ohraničené gumovou páskou. Amentum z paracordu, mám připevněné za konec střední části. Kvůli tréninku jsem si udělal rovnou sadu tří oštěpů.
Trénink je klíčem k úspěchu
Trénovat loveckou činnost s oštěpem je dosti komplikovaný podnik. Stejně jako pro luk, platí i pro oštěp, že každé vypuštění by mělo být vedeno stejně a ze stejné výchozí pozice. Bohužel, u obou zbraní rovněž platí, že praxe lovu v divočině je na hony vzdálena ideální teorii.
Osobně jsem se stylem pokus – omyl propracoval k jedné normované pozici, která vykázala nejkonzistentnější výsledek. V případě hodu proti cíli na stejné výškové úrovni, vycházím z obvyklého postoje, tedy stabilní stoj do A s mírně předsunutou levou nohou, oštěp v pravé ruce. Abych vytvořil určitou stejnost výchozí pozice, tak ruku držící oštěp mám za středem hlavy a samotný oštěp opřený o její vršek. Hlavu i s oštěpem nakloním na pravou stranu, zafixuji si pozici ruky a hlavu nakloním zpátky. Výsledkem je vždy stejná startovací pozice oštěpu a současně i určitá forma míření.
Vlastní vrh vyžaduje určitou úroveň takzvané výbušné síly. Jde o jakýsi švihavý pohyb, který se má plynule zrychlovat až do opuštění oštěpu z ruky, což je třeba důkladně natrénovat. V lovecké praxi se hází obvykle z místa. Ani nakročení při vypuštění není dobrý nápad, protože je slyšet a mohlo by lovce prozradit. Oštěp letí totiž tak pomalu, že pokud ho zvíře zpozoruje, dokáže mu uhnout. Vrh má na svědomí celá horní končetina a rotace těla.
Trénink na rovině není moc náročný na prostor a vybavení. Deset metrů, hromada písku, nebo jen val zeminy bez větších kamenů je všechno, co člověk potřebuje. Z hlediska zákona oštěp není zbraň, takže se s tím dá házet kdekoli, kde nehrozí zasažení nezúčastněných osob. Řekl bych, že nejdůležitější je naučit se strefovat cíl ze stejné výškové úrovně, i když většina lovců loví z výšky treestandu. Házet pod sebe je totiž už jenom lehčí a jistější.
Trénink hodu z výšky je však náročnější na výběr místa. Ideální je nějaký ostrý svah bez kamenů, jejichž zásah oštěpu rozhodně neprospívá. Samozřejmě by neměl chybět ani trénink vrhu přímo z treestandu nebo treesaddlu, aby si lovec zvykl na možné nástrahy s tím spojené. V případě užití treestandu, ať už při tréninku nebo při samotném lovu je na místě být vybaven harnesy, popruhy které v případě potřeby zabrání pádu.
Jak se s tím loví
U oštěpů je zdaleka nejčastější taktikou vrh ze stromu, popřípadě z jiného vyvýšeného stanoviště. Výhody lovu z výšky jsou obecně známé, hlavně jde o minimalizování možnosti prozrazení lovce zavětřením nebo spatřením. Oštěp se dá také vrhnout z krytu na zemi, ale je to ve všech směrech obtížnější. Obvykle se na první způsob užívá treestandu nebo treesaddlu, v běžné výšce 3 – 6 metrů.
Teoreticky je samotný lov jednoduchý. V bezprostřední blízkosti napajedla/návnady/zvířecí stezky si lovec vyleze na strom s oštěpem a čeká, až mu něco přijde pod 10 metrů, načež po tom hodí oštěp. Praxe je ale samozřejmě zdlouhavá, nepohodlná a nejistá. Při své lovecké premiéře jsem měl díky štěstí odloveno za pár hodin čekání, ale dokážu si představit, že to může zabrat i celé dny.
Druhý způsob, použití oštěpu na rovině, je daleko těžší. Jednak se musí dát do vrhu větší síla, vrhá se po výrazné balistické křivce, což zrovna nepřidá na přesnosti a hlavně dostat se aktivně do blízkosti zvěře pod deset metrů je dosti nesnadné. Jde to, s trochou štěstí a spoustou praxe u osamocených zvířat v terénu, který umožňuje neslyšný pohyb s nějakým tím krytím. Ovšem je to velice nejistý podnik.
Názor na jakou vzdálenost se dá s oštěpem lovit se různí. Tim Wells, který je v podstatě ikonou současného lovu oštěpem, tvrdí, že devět metrů je maximum. S tím, že je optimální to držet pod šest metrů. Osobně s ním plně souhlasím. Není to jen o tom jak daleko a jak přesně se dá těžký oštěp dohodit, ale spíše jde o časovou prodlevu mezi odhozením a zasažením. Ta je dlouhá o dost delší než u šípu a neporovnatelně delší než u střely. Čím delší prodleva, tím větší pravděpodobnost, že se zvěř pohne než to k ní doletí a špatný zásah je na světě.
Vrhá se výhradně na komoru, hlava a krk jsou pro oštěp nevhodné cíle, vzhledem k jejich velikosti a nejistém terminálním efektu. Po lebce by navíc oštěp s velkou pravděpodobností sklouzl. Samotná komora je ovšem také zrádná, úhel při vrhu ze stromu není optimální a tak hrozí zasažení páteře, což má nejistý výsledek. Je třeba vrhat trochu pod úhlem, aby byl zasažen prostor žeber. Na druhou stranu, velkou výhodou vrhu z výšky je podstatně vyšší dopadová energie a rychlost. Vrh ze stejné výškové úrovně otevírá lovci lepší úhel, ovšem za cenu nižší energie a přesnosti, respektive vyšších požadavků na trénink.
Přes to lze říci, že lov takovou zbraní, pokud je veden na vhodnou vzdálenost a je podepřen dostatečným tréninkem, je více než účinný. Zvláště u vrhu ze stromu dokáže oštěp generovat až překvapivé množství kinetické energie. Produktivita takového lovu samozřejmě nikdy nebude jako u pušky, ale to snad ani nikdo nečeká. Co to ovšem dá s určitostí, je výjimečný lovecký zážitek.
Z loveckých deníků
I pro mě byla možnost zkusit lov pomocí oštěpu v praxi lákavá a tak jsem jej po dlouhém období tréninku přibalil do zavazadla, v rámci jedné z mých loveckých výprav do Jihoafrické Republiky. Šestá hodina večerní mě zastihla čtyři metry nad zemí, na plošince treestandu. Ten byl nainstalován v průběhu odpolední výhně, zatímco byla zvěř zalezlá. Přímo pod ním se nacházela návnada v podobě balíku sena a pár kusů ovoce, které mělo svá nejlepší léta za sebou. Nebylo to zrovna nejlepší místo k číhání, ale zoufalý nedostatek vhodných stromů nepřipouštěl jinou možnost. Vyškrábal jsem se sem ve čtyři hodiny s tím, že budu vyzvednut krátce po setmění. V pouzdře jsem měl sice svůj Ruger, ale dnešní večer byl zasvěcen jiné zbrani. Lovecký oštěp typu samburu vlastní výroby však zatím neškodně odpočíval zapřený o větev. Nebyl jsem pro tentokrát zacílen na nějaké konkrétní zvíře, lov oštěpem svádí dost k oportunismu. Prostě cokoliv, co přijde na vzdálenost pod osm metrů a bude vážit pod 150 kilogramů je cílem.
Po sedmé hodině se na mě konečně usmálo štěstí. Skupinka warthogů zřejmě ucítila přezrálé ovoce a přiběhla pod strom. Vzhledem k minimální vzdálenosti jsem z počátku ani nedýchal, ale mojí přítomnost však, vzhledem k pozici na stromě a maskování, nezaregistroval ani jeden. Pomalu jsem si připravil oštěp. Nejbližší warthog byl zhruba čtyři metry od kmene a výjimečně dobře natočen. Obvykle taková příležitost zabere daleko více vyčkávání, ale pro jednou jsem měl štěstí. Bez okolků jsem plynule natočil oštěp k cíli a vrhnul ho praseti do levého boku. To se vzepjalo a i s mým oštěpem v těle zmizelo v pár metrů vzdáleném pásu křoví, nechávaje za sebou širokou rudou šmouhu. Po pár minutách vyčkávání, jsem slezl z treestandu, připravil si revolver a vydal se po červené. Zhruba třicet metrů od místa zásahu ležel v tratolišti krve můj ohnutý oštěp a za dalších dvacet metrů jsem objevil svou kořist bez známek života. Zásah byl o pár palců jinde, než jsem při daném úhlu zamýšlel, ale bylo to ještě v normě. V praxi se tak ukázala dostatečná účinnost oštěpu, jakožto lovecké zbraně i v současnosti.
Lovec | Spisovatel | Dobrodruh
bowhunter.cz
tomasprachar.blog.idnes.cz