Nácvik jízdní lukostřelby v ČR
Do Jihoamerické Uruguaye, vklíněné mezi Brazílii a Argentinu, jsem plánoval vyrazit na lov již na začátku roku 2020, zlákaný tamní možností lovit lukem. Země sice nepatří mezi vyhlášené mimoevropské lokality pro poplatkové lovce, ale má na tomto poli nezpochybnitelný potenciál, atraktivitu a silnou loveckou tradici. Třeba přemnožená prasata se zde dají lovit téměř bez omezení, jen se souhlasem majitele půdy. Trofejovou zvěř zastupuje několik druhů divokých koz a ovcí a hlavně importovaní jeleni a mufloni. Volně se tu dá provozovat neomezený pest control.
Ale vraťme se k mé cestě. Na stránkách bookyourhunt.com, které sdružují širokou paletu nabídek na lovy po celém světě, jsem si vybral jednu z loveckých bází na severovýchodě země, spojil se s jejím majitelem a vše domluvil. Kromě možnosti lovit klasickým lukem mě silně zlákalo tamní běžné používání koní k přesunům po lovišti. To nešlo odolat. Navíc by se možná dalo střílet i ze sedla, pokud bude dobrá příležitost… Dohodl jsem datum, všechny podrobnosti, koupil letenky a čekání na březen si krátil lekcemi jízdní lukostřelby. Pak ale světovou dopravu ochromila pandemie a s ní spojená nelegální uzávěra hranic. Let byl zrušen a já si o Uruguayi mohl nechat jen zdát. V blízkých měsících se ale situace změnila i u mě. Rozhodl jsem se skončit v mé tehdejší práci a živit se výhradně psaním, což má tu výhodu, že mohu pracovat odkudkoliv. Zákaz vycestování mezitím padl a já se rozhodl pořádně projet jižní Ameriku s tím, že se mimo jiné zastavím v Uruguayi na kýžený lov hned jak to situace umožní. Přibalil jsem tedy skládací luk Romulus Fashion od tuzemské firmy Lazecký a Měch o síle 60 lb a nasedl na letadlo do Brazílie, která toho času byla nejvíce otevřená zahraničním návštěvníkům. Kontinent mě učaroval a já, byť s jednou dvouměsíční návštěvou ČR, tady dodnes pendluji mezi státy. Koncem roku 2021 jsem se pak konečně dostal do Uruguaye a rozhodl se zrealizovat svůj lov.
Nejdříve jsem se trajektem z Argentinského Buenos Aires dostal do Montevidea – hlavního města Uruguaye, ve kterém jsem pobyl pár týdnů. V jejich průběhu jsem zavolal majiteli báze, jestli je nabídka stále na stole a jestli je možné v blízké budoucnosti zorganizovat 1-2 dny trvající lov lukem něčeho netrofejového. Byla mi předložena možnost odlovit si divočáka, čtyřrohou ovci, nebo divokou kozu. Zvolil jsem kozu a hned jak to počasí dovolilo (v oblasti po několik dní totiž řádil silný déšť znemožňující lov) jsem chytl autobus z Montevidea do městečka Treinta y Tres, kam jsem dorazil brzy ráno. Vyzvedl mě Mathias, který také byl mým loveckých doprovodem. Z kraje zjišťuji, že nemluví anglicky, takže se přepínám na španělštinu, se kterou ale stále trochu bojuji, zvláště s místním přízvukem. Pro potřeby komunikace to nicméně stačí. Lovecká báze se ukázala jako velký ranč, vzdálený asi 35 km na sever od Treinty. Je tu velký výběh pro koně, dům majitelů a lovecké křídlo v typickém poplatkově – loveckém stylu s množstvím trofejí na stěnách. Bohužel majitel toho všeho který anglicky hovoří byl v průběhu mé návštěvy v Evropě. Místo něho mě ale uvítala jeho manželka a královská snídaně, kterou jsem hladově zhltl. Hned poté nám Mathias připravil a přistavil koně.
Jde o potomky koní, kteří do Jižní Ameriky zavlekli conquistadoři, takzvané caballo español colonial. Jde o silné pracovní plemeno, vynikající svou tvrdostí a ochotou ke spolupráci. Jejich pozitivní vlastnosti se ukázal záhy. Můj kůň si se mnou okamžitě sedl a dokonale reagoval na všechny mé pobídky. Před vlastním lovem jsem přesto věnoval nějaký čas nácviku střelby z jeho hřbetu a manévrování, abych se s ním vžil a poznal, jak bude reagovat. Někteří koně totiž střelbu špatně snášejí a odpovídají úprkem, což není nic, co bych chtěl zažít v terénu. Kůň ale naštěstí reagoval zdrženlivě, což se dalo čekat vzhledem k tomu, že pravidelně snáší i střelbu z kulovnic.
Dnešní plán bude takový, že najdeme skupinu koz a manévrováním se pokusíme jednoho ze samců nastavit tak, že jej budu moci odlovit lukem přímo z koňského hřbetu. Jízdní lovecká lukostřelba je v dnešní době dosti okrajové odvětví bowhuntingu, ale zato mimořádně záživné. Zde se jednalo o mou první ostrou premiéru, ačkoliv s lukem ze země už mám poměrně dost naloveno. Tentokrát ale nemám tušení jestli se vůbec dostanu do pozice, kdy bude možná střelba a upřímně takhle napoprvé moc nevěřím v úspěch. Jsem ale rozhodnutý to zkusit a když to nevyjde dnes, tak snad někdy příště. Protentokrát mě ale trochu tlačí čas. Druhý den navečer se má opět spustit marast, který by měl dle předpovědi trvat i několik dní a tak se rozhoduji, že pokud se nám do tří hodin nezadaří, tak beru kulovnici a odlovím klasicky.
Mathias nemá s mým návrhem problém, naopak projevuje nadšení. Puška to jistí a tak nevidí důvod téhle blbosti pár hodin nevěnovat. Na koních se prý dá ke kozám přiblížit i na docela blízko, na úprk se dávají až ve chvíli, kdy lovci sesednou. Šance tedy existuje a pro případ neúspěchu si můj průvodce na záda hází opakovačku Remington model 700 v ráži .308 Win.
Ve zdejší kopcovité krajině s nízkou vegetací to v případě použití kulovnice probíhá tak, že se projížděním po okolí lokalizuje vhodná kořist. Koně se „zaparkují“ mimo dohled a lovci se pokud možno nepozorovaně dostanou na protější vrchol, odkud vedou střelbu. Typické lovecké vzdálenosti jsou tady 150-300 m. Pro takový lov je potřeba určitá úroveň fyzičky a přesná muška, ale celkově se nejedná o nic extrémního. Zazvěření je zde více než slušné, takže produktivita lovu je dosti vysoká. Sluší se dodat, že lovci, co neholdují jízdě na koni, se mohou po prostoru přesouvat pomocí auta a vlastních nohou, ale přítomnost koní tomuto lovu opravdu přidává zcela nový rozměr, který by bylo škoda nevyužít.
Vyhoupli jsme se do sedel a vyrazili vstříc lovu. Terén je zde mimořádně kopcovitý, pokrytý převážně nízkou vegetací. V údolích jsou tu a tam vidět menší lesíky. Brodíme také několik potoků. Lovecký prostor je opravdu rozlehlý, táhnoucí se mnoho kilometrů na všechny strany. Koně se sveřepě škrábou do příkrých svahů s námi na zádech. Problémy nám nečiní jen terén, ale také teplota, která dnes šplhá na 38°C a na slunci je to samozřejmě ještě horší. Ve složitějších pasážích poskytujeme koním určitou volnost, protože sami vědí, která cesta je pro ně nejlepší.
Po asi třech kilometrech vyjedeme na jeden z nejvyšších kopců v blízkém okolí a hned za ním narazíme na menší stádo Axisů indických. Jde o menší, ale mimořádně krásný druh jelenů. Jak nás zahlédnou, dají se na útěk a nezastaví se dokud nás od nich nedělí více jak 250 m. Kdyby na to přišlo, tak by se stále dali odlovil bez problémů puškou, ale pro axise tu nejsem. Trofeje nesbírám, takže mě tato zvěř nechává chladným.
Co u mě naopak zájem vzbudilo, byla skupina koz, pasoucí se za na svahu o dva kopce dále. Na nic jsme nečekali, nasedli na koně a vyrazili k nim. Ve vzdálenosti kolem 200 m jsme opět sesedli, abych si mohl smontovat a připravit luk, který jsem měl z důvodu snadnější přepravy v rozebraném stavu přichycený k camelbaku na zádech. S doprovodem jsem si také domluvil taktiku. Mathias vjede velkým obloukem nad skupinu a pokusí se jí zabránit v útěku, já na to vjedu pod ně a pokusím se odlovit jednoho ze samců. Ty jsme pomocí optiky kulovnice ve skupině identifikovali dva, jeden větší černý, druhý menší, bílo hnědý. Tři pokusy – když to nevyjde bere pušku. Mathias pak vyjede na svou misi a já pozoruji kořist, která pohled opětuje, ale na tuto vzdálenost ještě nemá tendenci k útěku.
Když zpozoruji svého druha na kopci, tak vyjíždím se založeným šípem. Kozy se snaží vyklidit pole. Jezdec na kopci je na okamžik zmate, stáčí se doprava a vede koně nad cestou v údolí asi dvacet metrů ode mě. Nejde o zběsilí úprk, kozy se prostě jen snaží najít klidnější místo. Že by je někdo lovil na takovou vzdálenost z koně očividně nejsou zvyklé. Koně vedu v mírnějším klusu. Mathias jede nad nimi, lehce vzadu a udržuje je tak v koridoru mezi námi. Jak se cesta stáčí kolem kopce, tak si trochu nadjedu a v tom stádo zastaví, chtěje se již se známkou stresu obrátit. Tvrdě zastavuji koně před chaoticky ustupující skupinou, natahuji luk a zamířím na nejbližšího samce, toho hnědobílého, který proti mně stojí čelem. Okamžik čekám, než se začne obracet a v ten moment na něj vystřelím šíp. Vzdálenost odhaduji na 12 m.
Bezprostředně po zásahu ale bylo poznat, že jsem chybil. V chaotické situaci jsem zřejmě pod tlakem adrenalinu a nezkušeností s tímto typem lovu špatně načasoval výstřel a místo komory zasáhl pánevní oblast a podbřišek. Výkonný luk udělal své, šíp zvířetem čistě projel a nenávratně zmizel v nízké vegetaci. Ač sice umístění zásahu bylo daleko od ideálu, tak mé kořisti alespoň spolehlivě znemožnil útěk. Seskočili jsme rychle z koní, Mathias mě hodil velký nůž, vrhl se na kozu a já ho okamžitě následoval. Kořist byla znehybněna a doražena bodnutím přímo do srdce přes žebra. Po pár vteřinách se koza přestala vzpouzet bylo po lovu.
Od výstřelu po smrt tak uběhla celkově sotva minuta. Skončilo to tedy zdárně a získal jsem nezbytné zkušenosti na příště, ale mám ještě hodně co pilovat. Překvapením pro mě byla rychlost celého podniku. Něco málo přes dvě hodiny jízdy, pár desítek minut přípravy před ztečí a vlastní akce sotva 3 minuty s úspěchem hned napoprvé. Jsem si jistý, že jsem měl dnes jen štěstí na příležitost.
Následovalo focení a vývrh. Místní mají osvědčený způsob, jak kořist pomocí koní transportovat. Přelomí se zámek, všechna žebra až ke krku a zvíře se doširoka otevře. Pak se za běhy z jedné strany přiváže za sedlo a může se jet. Váha je na koni dobře rozložena a zvěřina má příležitost řádně vychladnout.
Po příjemné půlhodince jízdy jsme zahlédli střechu chaty a koně znatelně zrychlili, těšíce se na shledání se svými druhy. Posledních pár set metrů jsme si přes cílovou rovinku i zacválali. Pak zbývalo jen kořist rozbourat. Nesbírám trofeje, místo toho jsem si nabral pár kilo masa pro pozdější konzumaci. Celý lov zabral něco málo přes tři hodiny a po zpracování kořisti byl akorát čas na oběd, což byl jak jinak obrovský steak. Po vytrávení jsem dvě hodiny věnoval nelovecké vyjížďce po okolí. Kromě samotného potěšení z jízdy jsem měl příležitost zahlédnout několik lovecky velice atraktivních Jákobových ovcí, vyznačujících se čtveřicí rohů a také jednoho trofejního jelena.
Zvažoval jsem zkusit ještě lov prasat navečer. Času na to by bylo dost. Kňouři se tu loví ráno a večer u vnadišť z úkrytu na kratší vzdálenosti do 50 m. S trochou štěstí by tak šel použít i luk, u kterého si u normálního lovu ze země věřím na 25 m. Nakonec jsem se ale rozhodl si další lov pro tuto návštěvu odpustit, protože tu rozhodně nejsem naposled.
Co kde a za kolik
V oblasti dnešní Uruguaye původně žádná větší zvěř nežila, ale postupně se sem z celého světa zavlekli výše uvedené druhy, kterým se v úrodném prostředí mimořádně daří již po mnoho generací. Platí se v dolarech hotově a na místě. Jeden den lovu komplet s ubytováním, plnou penzí, průvodcem a zpracováním zvěřiny na této bázi vyšel na $200. Odlov divokého prase na $300 a za divokou kozu (mountain, angora, gabonese goat) je cena $500. Zdivočelá Jákobova ovce vyjde na $600. Neméně zajímavá ovce tlustorohá stojí $800. Výše uvedená zvěř má fixní cenu bez ohledu na velikost trofeje. Trofejoví jsou naopak axis indický a daněk evropský, kteří svorně začínají na $1700. Muflon na $2000 a jelen evropský na $4000. Pro milovníky lovu obzvláště velké zvěře se zde najde také nějaký ten vodní buvol, bratru za $2500.
Loveckých bází pro poplatkové zahraniční lovce je v zemi spíše méně. V západní části při řece Uruguay, podle které se stát jmenuje, najdeme několik bází specializujících se na lov vodního a tažného ptactva a údajně jde o lovecky extrémně produktivní lokality. Komerční lov zvěře se pak situuje na severovýchod země. Je zde také relativně rozšířenou praxí rekreační lov drobných škůdců pomocí vzduchovek, kupříkladu nutrie, krysy a holuby. Lovecká sezona na většinu zvěře platí po celý rok. Výjimkou je jelen, axis a daněk, kteří se loví mezi březnem a srpnem. Půjčení vhodné kulovnice a střelivo je zahrnuto v základní ceně. Jde lovit i vlastní zbraní, ale je pak třeba počítat s dodatečným papírováním a poplatkem $120. Pro transport luku ale nejsou potřeba žádná povolení.
Samotný lov na poplatkové bázi v doprovodu místního profesionálního lovce nevyžaduje po návštěvníkovi žádné papírování, ani povolení. Není vyžadován lovecký lístek ze země původu, IBEP stran luků ani zbrojní průkaz, pokud si zbraň půjčíme na místě.
Zpáteční letenky Montevideo-Praha začínají na 18 000 Kč a je třeba počítat s dvěma přestupy a zhruba 24h letu. Vízum není nutné dopředu vyřizovat.
Vnitrostátní dopravu zajišťují především autobusy, ale jde si samozřejmě půjčit auto, letů je pomálu. Není to ani potřeba, Uruguay má totiž rozlohu zhruba jako ČR. Jde o bezpečnou, ekonomicky vyspělou zemi. Jediný problém je v relativně malé znalosti angličtiny. Umět španělsky je značná výhoda, ale i bez ní se zde dá fungovat. Lovecké báze mají obvykle někoho, kdo anglicky hovoří. Klima je teplé, s vysokou vlhkostí. Nejnižší teploty jsou uprostřed roku a přes den se pohybují kolem 20°C. V průběhu naší zimy je to typicky přes 30°C. Počasí je jinak dosti uniformní a stran lovu nejsou v průběhu roku moc rozdíly v produktivitě. Je ale třeba počítat s tím, že se zde sem tam vyskytují prudké bouřky, které spolehlivě dokážou lov znemožnit, proto není od věci plánovat cestu s dostatečnou časovou rezervou.
Článek vznikl pro časopis Lovec od Extra Publishing
Lovec | Spisovatel | Dobrodruh
bowhunter.cz
tomasprachar.blog.idnes.cz