V rámci mé další dlouhodobé návštěvy Jižní Ameriky, jsem se koncem září 2022 rozhodl přesunout z mé oblíbené Bolívie do sousední Paraguaye s tím, že zde zůstanu tři měsíce. Rozhodně jde o zajímavou a velice levnou zemi mimo hlavní turistické trasy a současně dost možná jediné místo na kontinentu, kde mají dobré pivo. Primárně jsem sem přijel užít si všeho co Paraguay nabízí a také dokončit mojí další knihu, ale samozřejmě jsem se nebránil si zde i zalovit kdyby se vyskytla příležitost. Konečně pro tyto účely mám v batohu přibalený skládací lovecký luk, konkrétně Romulus o síle 55 lb od tuzemské firmy Lazecký & Měch. Šípy pak používám Easton Gamegetter II o celkové váze 580 gr. Jako svou centrálu jsem, věren svému zvyku, vybral ten nejlevnější hostel v hlavním městě Asunción se společnými pokoji. Na takových místech člověk potká vždy hromadu zajímavých lidí a vyhne se klasickým turistům. A ani tentokrát to nebylo jinak. V listopadu se zde pár dní zdržel chlapík z oblasti Gran Chaco ze severozápadu země. Jak mě nad pivem vysvětlil, loví se tam o sto šest a pozval mě na lovecky orientovanou návštěvu. Inu neváhal jsem.
Tady je na místě vysvětlit, že Paraguay sice není mezi poplatkovými lovci vyhlášená destinace, ale komerčně se tu lovit dá. Je tu pár loveckých bází, které se specializují především na lov ptactva, ale také vodních buvolů, pekari, kapybar a kajmanů. Když jsem se před návštěvou koukal na internet s loveckými nabídkami tak jich bylo k dispozici pomálu a žádná která by mě upoutala. Bylo to totiž mimo sezonu. Ne, že by se tady nedalo lovit, ale v listopadu a prosinci se Gran Chaco mění v dosti nepříjemné a nevypočítatelné místo. Jde o období častých přívalových dešťů. Chaco je skoro dokonalá rovina a tamní půda není schopna pořádně vsakovat vodu. Výsledkem je, že když zaprší tak tam máte brouzdaliště a většina tamních cest přestává být sjízdná. K tomu si připočtěte nevšední odlehlost místa, hustou vegetaci, přemnožené jedovaté hady, kajmany, doslova mračna komárů, čtyřicetistupňová vedra a absolutní vlhko. Oblasti Gran Chaco místní přezdívají „El infierno verde“, což se dá přeložit jako zelené peklo. Přesvědčil jsem se, že je to trefné označení. Každopádně v oblasti kde jsem byl je problém s přemnoženou populací kajmanů, které místní střílejí na potkání. Na druhou stranu se nejedná o nějak velké kusy. Jedná se o kajmana yakaré, který dorůstá k 250 cm, výjimečně až k 300 cm a váhou do 60 kg. V tomto místě a době si ale z těch čísel musíme odečíst tak 100 cm. Já ale nejsem trofejový lovec, takže mě bylo naprosto jedno jak velká moje kořist bude. Na lov jsem ostatně dostal velice pěknou „mimosezónní“ a „průběrnou“ slevu. Dva dny ubytování pro dva lidi s dopravou z hlavního města pivem a jídlem mě vyšel na $50 a za dva lovecké výpady s celkem třemi ulovenými kajmany o délkách 120, 140 a 180 cm jsem zaplatil dalších $250.
Lov probíhal nějakých 250 km severozápadně od Asunciónu, hlavního Paraguayského města. V této oblasti není široko daleko žádné osídlení, které by se už dalo nazvat vesnicí, jen volně rozprostřené usedlosti spojené polní cestou a pár skromných osad. Místem mého pobytu byl v podstatě ranč o čtyřech staveních, obývaný dvěma rodinami a jedním pomocníkem. Do značné míry soběstačné místo s koňmi, dobytkem a částí dedikovanou pro pěstování zeleniny a ovoce bylo obklopeno desítkami kilometrů zeleného pekla, spojeného s civilizací úzkou polní cestou. V sezoně si majitelé přivydělávali ubytováním malých skupinek dobrodružněji laděných turistů a sem tam i lovců, převážně Paraguayců, ale ti zdaleka nebyli hlavním zdrojem příjmů. Tomu odpovídalo i to, že rozhodně nešlo o žádný nóbl lov s luxusním zázemím, čemuž jsem upřímně stejně nikdy moc nefandil.
Na ranč jsme dorazili po tříhodinové cestě autem z Asunciónu kolem poledne. Lov byl rozdělen na dvě fáze. Ta denní probíhala záhy po příjezdu mezi 14-18 hodinou a byla spojena s výšlapem po okolí. Noční část, která měla být (a také byla) produktivnější začala v 22 hodin a zabrala sotva hodinu, ačkoliv bylo domluveno, že můžeme lovit až do rána.
Na místě se nás ujal Oscar jeden z obyvatelů farmy. Hřmotný čtyřicátník, který na první pohled patří k Guaraní – původním obyvatelům Gran Chaco. Ten nám hned vysvětlil plán a vybídl abychom se připravili vyrazit. Záležitost ovšem trochu komplikoval fakt, že jeho španělština byla dosti mizerná. Pro většinu místních je totiž prvním jazykem guaranština, kterou zase nemluvím já. Naštěstí moje přítelkyně, která pochází z Bolívie a s tímto jazykem má nějaké zkušenosti a dokázala přeložit co bylo potřeba.
Plán byl takový, že budeme systematicky procházet divočinu ve vzdálenosti několika kilometrů od ranče v turisticko/loveckém módu. Přítelkyně s foťákem, já s lukem a průvodce s brokovnicí, kterou mě v případě, že se dostaneme do lovecké situace nedovolující zodpovědné použít luk podá, nebo s ní případně odrazí útok zvěře. Kajman prý na lidi běžně ve dne neútočí, ale díky jeho nenápadnosti a nehybnosti se lze dostat do situace, že jej člověk přehlédne, nevědomky se dostane do jeho bezprostřední vzdálenosti a plaz se pak může rozhodnout chránit svůj osobní prostor. To samé se dá říci o tamní populaci hadů. Pokud jde o vybavení, tak bylo nutné zahalit se od hlavy k patě, protože Gran Chaco je zamořeno komáry. Další věcí je dodržování intenzivního pitného režimu. Absolutní vzdušná vlhkost a vedro člověka rychle vysává, takže jsem si na záda hodil camelbak s obsahem 2,5 litru vody. Šípy jsem osadil jednoduchým dvoubřitým hrotem, který vyniká vysokou průbojností. Moje kořist pravděpodobně bude vážit méně 50 kg, ale zástupci z řádu krokodýlů jsou obecně tvrdí na ránu a trochu tricky na dobré umístění zásahu, zvlášť když mají tělo z větší části ponořené pod vodou. Často se pro takový lov používají šípy, ke kterým je připevněno lanko, což usnadňuje vylovení a v případě ne úplně dobrého zásahu kořist nepláchne. Zde to ale není potřeba, protože vodní plochy jsou v místě lovu pro hru na schovávanou příliš mělké.
Pokud jde o brokovnici jedná se o jednoduchou kozlici s vyhazovači. Nějak jsem se v tom spěchu zapomněl podívat co to vlastně je, ale hádám, že šlo o levnou rusandu. A to poněkud orezlou musím dodat. Použité náboje pak 12/76 s broky 00.
Vybavení a víceméně poučení jsme se odvážně vydali do zeleného pekla, které nás spolklo už po pár krocích. Vše je pokryté vysokou travou a volné plochy střídá nízký ale hustý les. Půda je vidět jen místy, většina ploch je pokryta vodou, jejíž výška kolísá od kotníků ke kolenům. Lze ale vytušit, že jdeme po úzké stezce. Alespoň podloží je relativně pevné a neboříme se tak do bahna. Přesto je pohyb pomalý a namáhavý, vedro a vlhko k nesnesení a brzy zjišťuji, že tamní komáři jsou schopni na napnutých partiích probít vrstvu dvou triček bez větších problémů. Inu uvidíme, jestli můj extenzivně dlouhý seznam různých očkování bude fungovat (jen pro úplnost, při vstupu do Paraguaye je povinné mít platné očkování proti žluté zimnici a na hranicích to opravdu kontrolují). Vizuálně je to ale krásné místo. Bujná vegetace, spousta ptactva v čele s hejny čápů a všudypřítomná voda vytváří nádhernou scenérii. Vzhledem k náročnému prostředí to ale nebylo snadné plně ocenit. Zpětně musím říct, že Gran Chaco opravdu vyžaduje mimořádně vysokou resistenci proti nepohodlí. Troufám si tvrdit, že moje neustále cestování v často dosti extrémních podmínkách a náročná sbírka koníčků mě docela zocelila co do snášení diskomfortu, ale i tak pro mě tohle místo bylo na hraně. Teplota se přes den blíží 40˚C a ani po setmění to moc nepadá. To by ani tak nevadilo, ale v kombinaci se 100% vlhkostí je to k nesnesení. Samozřejmě mít nohy téměř neustále ve vodě taky po pár hodinách není nejpříjemnější.
Takhle se procházíme přes dvě hodiny až narazíme na jezírko celé pokryté vodním rostlinstvem, které díky všudy přítomné vodě neostře splývá s okolím. S Oscarem se rozhlížíme po kořisti a vskutku, na protějším břehu lze nad hladinou zahlédnout část nezaměnitelné kajmaní hlavy. Nenápadně ale promptně jezírko s několikametrovým odstupem obejdeme a já se pak pomalu plížím do míst, kde jsem kajmana zahlédl. A je pořád tam, natočený pravým bokem k mé pozici nějakých 5 metrů daleko a 1,5 metrů pode mnou. Vegetace mě brání vést zodpovědně výstřel na komoru, ale díky malé vzdálenosti a optimálnímu úhlu si věřím na zásah hlavy. Průvodce vylézá po mém boku a je mě jasné, že případný špatný zásah by ihned dorovnal brokovnicí. Není nad čím dumat. Natahuji luk, dvakrát si v hlavě připomínám správné umístění zásahu a vypouštím šíp. Zásah! A ideální. Kajman se ve vodě přetočí, zacuká sebou a nehybně vystaví břicho. Pár vteřin vyčkávám, sklouznu k němu a ramenem luku si jej přitahuji k sobě. Kus má nějakých 130-140 cm. Šíp spolehlivě projel lebkou a mozkovnou, ale tvrdé šupiny na spodní části už prorazit nedokázal. Jsou to jářku tvrdé potvory. Mám pro co jsem přišel a tak je čas na návrat. Hodím si kajmana na rameno a pokračujeme v cestě, která se záhy stáčí přímo k ranči. Prvních pár stovek metrů pokračujeme v brodění, ale pak se cesta rozšiřuje a vyvyšuje a my si tak můžeme užít luxusu chůze po suché zemi.
Zpátky na ranči si otevřeme pivo, uděláme několik fotek a Oscar nám následně předvádí jak zpracovat kajmana. Kvůli tvrdé kůži je to i přes jeho menší velikost docela zdlouhavý proces. Osobně chci jen nějaké maso. kůži přenechám osazenstvu ranče, stejně jako kůži a maso z případných dalších úlovků.
Po večeři nastal čas k noční fázi lovu, tentokrát jen já a průvodce. Na noční lov se s lukem úplně necítím, dlouho jsem to netrénoval a nemám s sebou ani k tomu určenou svítilnu s montáží k riseru. Nechávám tak luk v chatě a půjdu jen s brokovnicí. Noční Gran Chaco má negativum v podobě jedovatých hadů, kteří ožívají po setmění. Za celou dobu jsem viděl „jen“ dva exempláře, ale byl jsem varován, že je jimi celé prostředí zamořeno. Pozitivní bylo jen to, že se jedná o druhy, jejichž jed potřebuje pár hodin než člověka usmrtí a na ranči byl k dispozici protijed. I tak ale nejde o nic, co bych chtěl zažít. Místní lovci pro setmění proto nosí holiny, které hadi neprokousnou. Bohužel pro mě, jediné volné holiny byly o tři čísla menší a i přes veškerou snahu se mě do nich nepodařilo nasoukat. Na řadu přišel plán B – obalit si nohy tlustou vrstvou triček a to vše pevně zajistit lepicí páskou. Půjčil jsem si ještě rukavice hlavu obalil palestinou, zajištěnou čelovkou, na záda hodil camelbak obsahující krom vody nůž a rezervní svítilnu, do kapsy vysypal náboje, do ruky vzal brokovnici a spolu s průvodcem zamířil po stejné cestě co minule. Specifické prostředí se dost dobře nedá prosvítit bez zpětného oslnění, takže jsme měli svítilny nastaveny na slabší výkon, což nám dávalo rozhled jen pár metrů. Na druhou stranu to bezpečně stačilo na to, abychom zahlédly odlesky od kajmaních očí i na podstatně delší vzdálenosti. A že jich bylo! Majitel říkal, že vylézají hlavně v noci a měl pravdu. Za hodinu a půl jsme zahlédly dobrý tucet. Prvního jsem odstřelil už asi čtvrt hodinky po začátku. Prostě jsem při brodění zpozoroval odlesk páru nehybných očí nějakých 15 metrů daleko a s velkou obezřetností a zamířenou zbraní jsem se k nim začal přibližovat. Když jsem byl necelých 10 metrů daleko, tak jsem už mohl potvrdit, že se jedná o kajmana. Sice menšího, ale na to se tady dneska nehraje. Výstřel, zvířená voda a už jsme z vody tahali štíhlého predátora, kterého Oscar bez průtahů nacpal do pytle a hodil na záda. Pokračovali jsme dál a minuli pár dalších svítících očí, jejichž poloha by ale byla problematická jak na střelbu tak vylovení. Asi po 20 minutách jsme dosáhly jedné z rozsáhlejších vodních ploch, kterou jsme následně začali projíždět světlem. Náhle jsem zpozoroval pár očí nějakých 10 metrů ode mě a v pohybu. V pohybu směrem k mojí pozici! Nahodil jsem zbraň o mezi odlesky promptně poslal shluk broků. Predátor se okamžitě vypnul, méně než 5 metrů od mé pozice. Docela adrenalinový okamžik… Rychlé ohledání ukázalo, že pytel na tento exemplář s délkou přes 180 cm stačit nebude. Oscar si ode mě vzal brokovnici, já si kajmana hodil na záda a vypravili jsme se zpátky k ranči. Cestou jsme zahlédli další kajmany, ale ti se nás nemuseli obávat a díky Oscarově připravené brokovnici ani my jich. Když jsme dorazili na ranč tak po krátkém zhodnocení jsem lov ukončil. Měl jsem na kontě o dva kajmany víc než jsem doufal a nebyl moc důvod pokračovat. Nehledě na to, že zabere dobře hodinu dvě je všechny zpracovat.
Celkově musím říci, že moje dojmy jsou mimořádně pozitivní. Nedá se vysloveně říci, že by šlo o lov vyžadující nějaký velký um stran stopování, nebo střelectví. Nejvzdálenější aligátor byl v okamžiku výstřelu sotva 10 metrů daleko a v podstatě se chodí křížem krážem kolem jednotnějších vodních těles a zbytek je na štěstí, které ale lovec nemusí nějak zvlášť pobízet, protože krokodýlí populace je tam mimořádně početná. Podstatně náročnější je to psychicky. brodit se noční divočinou za minimálního osvětlení a po kolena ve vodě v místě doslova zamořeného krokodýli a jedovatými hady vyplaví dost adrenalinu, současně jde o dosti záživnou záležitost, kterou lze dobrodružněji laděným lovcům jen doporučit.
Lovec | Spisovatel | Dobrodruh
bowhunter.cz
tomasprachar.blog.idnes.cz