Přišel další rok a s ním další návštěva afrických lovišť. Sešlo se mi víc dovolených v jednom bloku volna a proto jsem musel letošní Afriku vecpat do pouhých čtyř loveckých dnů. Další změnou, je, že tentokrát nepojedu sám, ale s dlouholetým kamarádem Adamem, taky lukostřelcem, který již nevydržel moje věcné žvanění o krásách afrického lovu a rozhodl se to vyzkoušet na vlastní kůži.
Přípravy, cesta, pondělí a úterý
Tentokrát jsem se rozhodl pro hlavní lov zvolit žirafu. Krom subjektivních důvodů jsem si od toho sliboval i získání nějakých jakých zkušenosti s lovem zvlášť těžké zvěře. K tomu nějaký ten bonusový lov ptactva brokovnicí, možná warthoga puškou a zbytek času zkoušet možnosti lovu klasickým lukem.
Adam si pro svou první loveckou výpravu moudře zvolil kombinaci blesboka, impaly a warthoga. Něco tradičním lukem, něco puškou, podle příležitosti.
Přípravy
Lov žirafy lukem má svá specifika, vyplývající z velikosti a odolnosti, vyhrazené jen těm nejtěžším savcům. První překážkou je nezvykle silná kůže, mocností přes dva centimetry, která už sama o sobě prakticky znemožňuje použití mechanických hrotů. Vitální zónu dále chrání mohutná, široká žebra, která navíc nejsou pod kůží vůbec vidět. Střelba z boku je tak vždycky padesát na padesát, že trefíte žebro, v takovém případě sice může šíp sklouznout a prorazit do hrudní dutiny, ale nedá se na to spoléhat. Ostatně s těmi žebry mají problém i běžné lovecké ráže.
Žirafa má však jedno slabé místo, které lze pro lov lukem využít. Těsně nad hrudní kostí je měkké místo, plochou velké asi jako podtácek které není chráněno kostí a přitom vede rovnou do hrudníku. Tudíž pokud to jen trochu bude možné natočením zvířete, tak je na místě poslat šíp do tohoto bodu.
Vitalita a odolnost žirafy rovněž klade značné nároky na luk a šíp. Použil jsem k tomu svůj věrný PSE Omen, ale musel jsem ho osadit silnějšíma ramenama, konkrétně 75liber oproti předchozím 60. 75lbs. je taková spodní hranice pro lov žiraf, spíš je vhodnější 80lbs. nicméně Omen je velice výkonný luk, a potřebnou kinetickou energii (v tomto případě je doporučeno KE kolem 90) převyšuje. Problematické je, že v dnešní době nejsou luky silnější než sedmdesát liber úplně běžné. Je to logické, neboť dnes jsou luky natolik výkonné, že ta sedmdesátka bohatě stačí na všechno. Na všechno kromě kapského buvola, slona, nosorožce, hrocha a… žirafy. Mathews a Hoyt si drží v nabídce luky přímo na těžkou zvěř, nutno podotknout, že už dlouho recyklované, jinak ale většina firem má pro své luky i ramena 80 a více liber silná, jenom to nikde nepíšou a člověk se musí zeptat. Já jsem ty svoje ale sehnal na ebay, Omen je z roku 2011-2013 takže se na něj už nic nevyrábí, naštěstí jsou ale X-Force ramena v rámci určitých generací zaměnitelná. Takže se můj Omen může pyšnit zbrusu novýma ramenama pro EVO za 90$.
Stejně jako výkon luku je důležitá, ba důležitější, konfigurace šípu. Tuhle problematiku bych rád trochu rozvedl, sám jsem o tom nelehce sháněl informace, až jsem o tom chtěl napsat i samostatný článek, ale vyžiju se s tím tady. Budu mluvit o konfiguraci na žirafu, ale platí to také pro kapského buvola. Tyto dva druhy patří do stejné třídy vitality, nad příčkou běžné large game obsahující zvířata jako pakůň a kudu a pod nejtěžší metou vyhrazenou slonům, hrochům a nosorožcům.
Názory na minimální váhu pro lov žirafy se různí, ale neklesají pod 750grn. Nejvyšší zastání má váha 800-850grn. Požadavky na luk jsou takové aby tento šíp vystřelil rychlostí vyšší než 230 fps. a to s kinetickou energií kolem 90. Libráž je pak již jen doporučena na 80lbs. V praxi už je těžké takový šíp vůbec postavit. Nejenom kvůli váze, ale i kvůli vhodnému spine, většina typů shaftů nejsou tvrdší než 300,což je na více jak 70lbs. luk už obvykle málo. V podstatě existují dvě možnosti, ta „košer“ je vybrat si jeden z nemnoha modelů tvrdších shaftů a nechat si je poslal do ČR, protože tady se sehnat prakticky nedají. Takový zlatý standard je v tomhle směru FMJ dangerous game od Eastonu. K tomu je třeba si sehnat nějaký těžký fixní (a obvykle pobuřujícím způsobem předražený) lovecký hrot a nezřídka nakonec ještě vlepit do shaftu weight tube nebo jiný druh závaží v množství které nás dostane na požadovanou váhu.
Druhá možnost, pomoci si sám s tím co je běžně k dispozici, je překvapivě zastoupena v prakticky stejné míře. Poměrně rozšířené je nacpat do shaftu gamegetter 400 trubku powerflight 400 nebo 340 (podle požadované tvrdosti a váhy. Sedne to tak dokonale, že se to skoro ani nemusí lepit a výsledek je tvrdý a tak těžký shaft, že se už váha nemusí dohánět hrotem ani jinak. (pravda, za cenu ne úplně optimálního vyvážení, kvůli pravidelnějšímu rozložení váhy bude hodnota FOC pravděpodobně mimo optimální rozmezí 7-14%. Také průměr gamegetteru není při srovnání třeba s 6mm FMJ zrovna hubeňour, což má určitý vliv na průbojnost. koho by to zajímalo, tak jsem se dočetl, že v případě powerflightu 400 je výsledný spine 220 a v případě 340 vyjde spine tuhosti 185 měřeno standardní metodou.
Pak je tu méně zastoupená, leč nápaditá metoda, kdy se do trubky šípu nasype a napěchuje nějaký materiál, který nejen, že zvedne váhu, ale do určité míry má i zvýšit tvrdost soustavy. Obvykle se používá jemný písek, někteří nedají dopustit na sůl. Tohle řešení jsem shledal jako poněkud nouzové, navíc se značně mění vlastnosti pokud výplň navlhne.
Třetí metoda spočívá ve vlepení hliníkové kulatiny za insert do shaftu. Tohle řešení jsem si pro svou univerzálnost vybral já. Z obrázku je patrné o co jde. Koupí se prostě hliníková kulatina průměrem maximálně blízká vnitřnímu průměru shaftu, zváží, vypočítá se kolik váží jeden její palec délky, zvážím si hotový šíp a podle roho kolik mi chybí do ideální váhy tolik si odříznu kulatiny, dotěsní se teflonovou páskou a vlepí za insert. Je to jednoduché na výrobu, ne o mnoho komplikovanější než samotné kompletování šípů. Není potřeba kupovat nic nestandardního z dovozu, tím pádem to i vyjde levně a na rozdíl od první možnosti bude FOC daleko ideálnější. Spine je trochu záludnější. Jde o to, že ta část shaftu vyplňená kulatinou má daleko menší průhyb než zbytek což zvyšuje tvrdost soustavy, ovšem nerovnoměrně. Prakticky to ovšem funguje skvěle při použití v moderních kladkových lucích, kde šíp nemusí „obtékat“ střed luku v šípovém okně. Šíp sebou nijak zvlášť při letu nehází a celkově se chová kultivovaně.
Výběr hrotů je vedle toho nadmíru prostý: jednoduchý pevný dvoubřit. Tady se žádné experimentování nevyplatí. Nemusí to ale být zrovna German Kinetic, stačí se jen vyhnout těm s „žiletkovou“ tloušťkou čepelky. Je tu možnost, že se ostří dostane do kontaktu s kostí a v takovém případě je důležité aby se nezdeformovalo. A samozřejmě to musí být ostré jako břitva. Já osobně jsem použil hroty Stinger s váhou 125 grn. Což se může zdát málo, ale váhu a FOC mi dohnalo závaží.
To by snad bylo z technických specifik lovu vše. Ještě bych ale zmínil v rámci příprav převoz tradičního luku. Kvůli proklínanému rozměrovému limitu je to trochu složitější, pokud člověk nemá takedown. Adam s tím neměl problém, na jeho 122 centimetrů dlouhý Bear nebyl problém zhotovit pouzdro s velkou rozměrovou rezervou. Ale můj Alexbow je poněkud větší. Alespoň, že to není reflex, takhle jsem mohl použít obyčejnou plastovou odpadní trubku patřičného průměru se zadělaným koncem. Ač ne moc fešné, ušetřilo mi tohle řešení 500 eur za příplatky za nadrozměrné zavazadlo. Ale bylo to těsně, při délce luku 142cm a průměru tubusu 7,5cm jsem měl rezervu 5mm…
A výprava započala…
V neděli odpoledne, po dvanácté jsme se s Adamem sešli na Ruzyni na příslušné přepážce, tak abychom spolehlivě stihli začátek odbavování. S nějakou výraznější komplikací z důvodů převozu luku jsem se zatím ještě nesetkal, ale lépe být vybaven dostatečnou časovou rezervou. Navíc jsem jako obvykle letěl s Emirates s přestupem v Dubaji, což znamená Airbus 380, což znamená až 600 lidí a ti jsou schopni vytvořit předlouhou frontu které je záhodno se vyhnout. Vše proběhlo hladce, odbavení i následná, téměř šesti hodinová cesta do Dubaje, jak nemám araby rád tak musím uznat, servis a vybavení letadel mají na úrovni. Následoval přestup v Dubaji, oproti loňskému roku, kdy jsem musel kvůli nedobré návaznosti spojů čekat třináct hodin utekli letošní tři hodinky jako voda. Následovalo dalších více jak sedm hodin letu do Johannesburgu, a dopoledne jsme již vybíhali z letadla chtěje se vyhnout obvykle nelidsky dlouhé řadě před imigračním. Chytili jsme zřejmě dobrou chvilku mezi lety, protože již za sotva půl hodiny jsme byli venku kde jsme se Přivítali se Stefanem, s kterým budeme lovit po celou dobu pobytu.
Jeli jsme asi dvě hodiny z Johannesburgu do Modimolle, ovšem ubytování bylo jinde než v minulosti. A to jsem se na svůj pokoj tak těšil… Ovšem i nové ubytování bylo dobré, dostali jsme chatku s dvěma postelema, vybalili jsme si věci, vyzkoušeli luky a šli jsme do hlavní budovy něco pojíst, popít a socializovat se. Při té příležitosti nám byl nabídnut předkrm sestávají z výborného sušeného masa s pohnutou historií. Nedlouho před naším příjezdem jeden lovec lovil v noci štětkouna, v podstatě něco mezi divokým prasetem a warthogem. Smůla byla že místo prasete střelil omylem plemenného býka, velice drahého plemenného býka… Kdyby se to přepočítalo na kilo masa tak i Kobe je levnější, ale tak přeci se to nevyhodí a z cizího krev neteče.
Při jídle jsme se se Stefanem domluvili, že k večeru, k naší velké spokojenosti, vyrazíme na bonusový lov ptactva. Už jsem tenhle typ lovu zkusil loni a je to neskonalá zábava. V podstatě jde o to, že lovci výzbrojeni brokovnicí stojí na korbě pick-upu, který jede velice pomalu podél pole. Hluk z auta vyplaší ptactvo a to se následně sestřeluje, v drtivé většině jde o místní variantu holubů a francoliny, což je něco jako koroptev a obojí je tam značně přemnožené. Popřípadě se seskočí z auta a o vyplašení se postará k tomu vycvičený pes, který také ulovené ptactvo dohledává a aportuje.
A tak jsme jeli, já vyzbrojen pumpou jako minulý rok, Adam se chopil kozlice. Popisovat tenhle lov do podrobna ale bohužel dost dobře nejde, šlo o zhruba dvě hodiny téměř permanentní akce, vystřílené patrony a ulovené ptactvo se nám vzadu vršily rychlým tempem a pes ve vysoké trávě dribloval jak kybernetická myš. Lépe nerozvádět, ale v pravdě královsky jsme si to oba užili.
Po návratu jsme si jen dali rychlou večeři, vypili pár piv, porovnali zážitky a šli relativně časně spát, chtěje mít dost sil na zítřek.
Úterý
Budíček v 7 hodin, snídaně, vyzkoušení luků, a následný přesun na loviště…Plán byl takový, že primárně půjdeme po žirafě. Vzhledem k malému počtu lovuhodných samců v oblasti a jejich poměrně nepředvídatelnému dennímu rytmu bylo dohodnuto, že k lovu použijeme auto s tím, že se s Adamem povezeme na korbě a když nalezneme vhodnou skupinu tak podle možností seskočím z auta a pokusím se přiblížit. Adam se poveze se mnou vzadu vyzbrojen klasickým lukem, pro případ, že bude dobrá příležitost na blesboka. Na korbě jsme si navíc rozmístili foťáky a dálkoměr, takže jednak budou konečně pořádné fotky zvěře a jednak ten co nebude střílet bude dělat s dálkoměrem spottera.
Po celou dobu jízdy jsme naráželi na spoustu zvěře, samozřejmě jen samci žiraf se někam schovali, jak jinak. Většina zvířat si držela distanc ale Adamovi, vybaveného zrcadlovkou s teleobjektivem stejně neunikla a tak máme spoustu skvělých fotek. Pak jsme ale narazili na skupinu odhadem dvaceti kapských buvolů. Postávali u cesty bez známek strachu a ti kteří se váleli přímo na cestě vstávali jen s krajní nechutí. Byl to velice zajímavý moment, takhle zblízka jsem je ještě neviděl a přitom jsem vždycky měl pro tenhle druh slabost, velice agresivní, na býložravce, a pozoruhodně odolní. Nejednomu lovci se stalo setkání s rozzuřeným buvolem osudným a o jejich prohnanosti kolují přímo legendy. Snad i já s nimi jednou změřím síly a přežiju abych o tom mohl vyprávět.
Teprve kolem oběda se nám podařilo nalézt skupinku žiraf, tři samce a jednu samici. Samozřejmě na nás celou dobu koukali, udržovali si distanc a celkově znemožňovaly abych se pohnul. Po chvilce nervy drásajícího čekání se však dali do pohybu a jeden ze samců udělal osudovou chybu tím, že se ve vzdálenosti cca 30m otočil hrudí k naší pozici. Nechtělo se mi moc střílet z auta, raději někde čekám nebo chodím, je to takové, řekněme čestnější, nicméně tohle byla skvělá příležitost, navíc s dobrým úhlem výstřelu. Než bych slezl zdrhne a o nějakém přiblížení už nemůže být vůbec řeč. Tohle byla navíc zřejmě jediná skupina která připadala svým složením k úvahu a po tomhle setkání budou daleko ostražitější… Puzení vyhrálo, natáhl jsem, zamířil na místo kde jsem předpokládal konec hrudní kosti, počkal až se žirafa zadívá jinam a vystřelil. Horizontálně to byl perfektní výstřel, ale zvuk lámané kosti dal na srozuměnou, že jsem ono slabé místo podstřelil. Žirafa se otočila a krvácejíc se dala na ústup.
Po nějakých deseti, patnácti minutách jízdy jsme žirafu nalezli nedaleko svých druhů. Byla ke mě natočená sice bokem, ale nehybně. Nechtěje zbytečně prodlužovat trápení, ještě na korbě jsem natáhl luk, Adam mi řekl informaci o vzdálenosti (26 metrů), rychle jsem zamířil a vystřelil na komoru. Zásah byl dobře umístěn, ale byla tu jistá možnost, že jsem zasáhl žebro. Žirafa se dala, teď již notně kolísavou chůzí na útěk. Seskočil jsem z korby a vzal jsem si od Stefana pušku pro případ, že bude nutný dostřel (mimochodem opakovačka ze zbrojovky Brno, ráže .458 Winchester Magnum). Držet se za ní bylo poměrně snadné díky dobré stopě. Po několika minutách pronásledování jsme ji zastihly pomalu klopítajíc, na Stefanovo znamení jsme se drželi asi šedesát metrů za ní. Její skon pak přišel krátce na to.
Skon žirafy trval déle než by mi bylo milé, něco málo přes třicet minut. Ale vzhledem k nízkému prvnímu výstřelu to šlo poměrně rychle. Žirafy, díky své vitalitě, odbíhají prakticky vždy, ale mají výhodu, že se dají poměrně dobře sledovat, prostě tak velké zvíře se ve vegetaci neztratí jako třeba impala. Proto nebyla prodleva mezi prvním a druhým výstřelem tak veliká. Ještě že tak.
Po lovu se rozjelo obvyklé kolečko ohledávání a focení, přeci jen takhle zblízka se člověk k žirafě normálně nedostane a navíc je to konstrukcí velice zajímavé zvíře. Ono slabé místo jsem opravdu podstřelil o pár centimetrů, z části za to může velký pokles šípu daný jeho váhou v kombinaci s nedostatkem času na přenastavení mířidel, kdy jsem musel pokles do určité míry odhadovat a z druhé části to, že jsem předpokládal slabé místo níže než bylo. Ač jsem si poslední měsíc pravidelně memoroval kde to místo je s pomocí obrázků, tak v praxi se to ukázalo jako problém. Mezitím přijela skupina místních, kteří se postarají o rozporcování aby jsme si mohli odvést maso. V rámci trofejí jsem chtěl jen lebku, tudíž kůže automaticky propadá na další prodej. Maso se sní a tak nějak v podstatě všechno se využije, jak to má být.
Zatím co se mistní začali činit vyrazili jsme na další lov, tentokrát primárně pro Adama, odložil jsem tedy luk a chopil se dálkoměru abych mu dělal spottera.
V průběhu zhruba hodiny jízdy, kdy jsem se krčil vzadu snažíc se co nejmíň překážet a nebýt vidět, v jedné ruce foťák, v druhé dálkoměr, Adam za mnou, složený bůhví jak, jsme sice zahlédli (a vyfotili) spoustu zvěře a došlo i na situace kde jsem už šeptem zděloval vzdálenosti z dálkoměru a Adam natahoval luk, ale ani v jednom případě z toho nakonec nic nebylo. Nakonec se však k výstřelu dostal. Zahlédli jsme vzrostlého samce blesboka ve vzdálenosti devatenácti metrů. Nátah, výstřel. Jenže na nás koukal a hanba nám, že jsem to já nebo Stefan Adamovi zapomněli zdělit v průběhu instruktáže, ale na zvíře které kouká na pozici střelce se z luku nestřílí dokud se nepodívá jinam… Naštěstí blesbok projevil nevšední reflexy a dokázal se vyhnout šípu s takovým umem, že ač ten nesporně letěl do vitální zóny ve finále zvíře ani neškrtl.
Po téhle eskapádě se Adam rozumně rozhodl přejít pro dnešek na pušku a tradičák si nechat nazítřek na číhanou. A zanedlouho se na něj štěstí opravdu usmálo. Spozoroval v dálce blesboka seskočil z korby a se Stefanem se daly do stalkování, já jsem počkal v autě a pár minut na to se opravdu ozval slibně znící výstřel. Chvíli na to jsem už zpozoroval vracejícího se Stefana a vydal jsem se mu, vybaven foťákem v ústrety. Ten mě nasměroval dále kde jsem již zahlédl Adama s výrazem hluboké spokojenosti, jak se sklání nad blesbokem. A musím říct, že na to, že poprvé střílel z pušky s optikou a šlo o jeho první lov velké zvěře tak klobouk dolů, skvělý zásah na komoru.
Zbytek dne již nepřinesl nic nového. Přijeli jsme někdy po sedmé hodině, už za tmy, odstavili jsme návěs s masem u boudy kde probíhá následné zpracování a odebrali se do naší haciendy. Po sprše a převlečení následovala skvělá večeře v podobě zapečených brambor a masa. Pak jsme se dohodly se Stefanem na základních rysech následujícího dne: vezme se blindový stan, umístí se na vhodný flek a bude se číhat. Tak budeme mít s tradičáky šanci na úspěch. Po velice zdařilém dni jsme si taky neodpustili panáka na baru a tradiční vítězný doutník před chatkou s přáním, že zítra se nám bude opět dařit.
Středa
Dnešní den se ponese ve znamení tradičních luků. Po snídani, vyzkoušení luků a všeobecné přípravě jsme sedli do auta a zamířili do stejné oblasti jako včera s tím, že na příhodném místě, nedaleko krmelce, jsme postavili blind – takový malý krychlový stan o hraně kolem půldruhého metru, načež jsme nalezli dovnitř s luky, foťáky, dálkoměrem, vodou a chladícím boxem sloužící nám jako sedátko. Plán je takový, že tam budem sedět a číhat tři hodiny, pak oběd s tím, že se projedem po okolí kdyby náhodou a pak zpět do blindu až do večera. Pokud přijde blesbok je můj, impala je Adama, ten co nestřílí dělá spottera. Jinak neprůstřelný plán však začala hatit realita života v krabici od bot. Na klasický luk je tam místa pomálu, Adam se svým Bearem byl relativně v pohodě, ale já jsem se musel se svým Alexem docela zkroutit abych z něho mohl vystřelit, jediné štěstí, že jsem zvyklý střílet s lukem docela šikmo. Vertikálně by to prakticky nešlo, škrtal bych koncem ramena o strop. Jako větší problém se ukázala neslyšná manipulace. Držet luk celou dobu v ruce dost dobře nejde, takže jsme je museli umístit tak, aby se daly neslyšně zvednout a připravit k vystřelu a současně aby nepřekážely. Pro dva lidi a dva luky s tím, že se dopředu neví kdo bude střílet se to ukázalo jako vcelku problematické. Ve finále to vypadalo tak, že jsme oba seděli půlkou zadku na boxu v rohu, v protilehlém rohu byl můj luk upevněn háčkem o stěnu ve stojací poloze, Adamův byl napříč na podlaze a šípy jsme měly připraveny pod okénkem. Navíc byl problém s nátahem, nebylo prostě místo a šíp z okýnka vytáhnout nemůžeme, takže nátah vypadal tak, že jsme spíš odtahovaly luk od tětivy, než naopak, nějaké konzistentní provedení nepřicházelo v úvahu. Trochu jsem zalitoval, že nemám kratší šípy, ale zase jsem čekal spíš střelbu z treestandu. Nicméně přípravu jsme nepodcenili a oba trénovali střelbu z pokleku a z různých nestandardních poloh, takže to bylo spíš jen nepříjemné, než že by nás to nějak zásadně omezovalo.
Jako opravdový problém se ale ukázalo světlo. Vzhledem k terénu jsme byli omezeni s orientací stanu ve vzdálenosti 19m od krmelce v podobě žlabu naplněného suchou travou. Za dobrou polohu jsme platili faktem, že nám celé dopoledne svítilo stoupající slunce přímo do střílny, a dále měl blind protrženou díru na střeše, jinými slovy když jsme si nedali opravdu pozor a nedrželi jsme se mimo úhel střílny, tak nás zvířata mohla zpozorovat, aniž bychom se pohli.
Aby toho nebylo málo, problém jsem měl i s výbavou, já totiž z tradičního luku střílím podle značek na středu luku a i když bylo ve stanu dost světla na to abychom měli obavy z prozrazení, tak to nestačilo na to abych ty značky viděl když jsem mířil ven proti světlu. Přiznám se, že mě tohle při přípravě nenapadlo řešit, nicméně stačil kousek izolepy která lehce vybíhala do boku a tvořila proti světlu siluetu ve výši značky pro deset a dvacet metrů. V průběhu dopoledne přišlo jen pár samic impal, využili jsme je alespoň k tomu, abychom si zkusili pohyb po stanu a manipulaci s luky v neviděném a neslyšeném režimu a to s ne úplně přesvědčivým výsledkem. Netřeba dodávat, že většinu času bylo ve stanu vedro, dusno a smrad jak v opičárně, což je zkrátka cena za výhody lovu z blindu téhle konstrukce.
Někdy po dvanácté se pro nás stavil Stefan. Odjeli jsme kus od našeho blindu a dali si rychlý oběd v podobě toustů a pivka a chvilku poseděli. Následně jsme pár desítek minut jezdili po okolí, já s Adamem vzadu na korbě, luky připraveny – co kdyby jsme měly štěstí – neměli, takže jsme alespoň pořídili pár fotek.
Odpoledne už bylo trochu živější, chodily samice impal a nyaly, pár žiraf v povzdálí a v jeden moment se kolem nás prohnalo i pár warthogů, až jsem musel napsat Stefanovi jestli jsou zde lovitelní – jsou – pro případ dobré šance. Bohužel nám stále nepřicházel žádný samec impaly, či blesboka a ani warthogové se už nevrátili. Vítr nebyl zrovna nejstálejší, ale jsem přesvědčen, že jsme spíš jen měli smůlu, než že jsme byli prozrazeni pachem. Většina antilop frká když ucítí člověka, aby varovaly kamarády, ale nic takového jsem nezaslechl.
Když už se začínalo stmívat tak přijel Stefan aby nás vyzvedl, už jsem se smířoval s dnešním neuspěchem, když v tom si Stefan všiml skupinky blesboků v povzdálí jak směřují k senu. Popadl jsem rychle luk a šíp a v podřepu jsem se došoural cca 50 metrů zpět do stanu tak, že jsem jím byl krytý před bystrými pohledy pohledy blesboků. Adam se Stefanem nasedli do auta a poodjeli zhruba sto metrů daleko, ale tak, že stále viděli na stan. Já jsem se mezitím uvnitř umístil do střelecké polohy, připravil si luk, založil šíp a jednou z mnoha děr ve stanu jsem sledoval pohyb blesboků. Ač šlo o velkou skupinu tak se jednalo téměř výhradně o samice, zahlédl jsem snad dva mladé samce, světlo už nebylo nic moc. Jenže z toho nakonec nic nebylo – školácká chyba nezavřel jsem za sebou vstup z vcelku oprávněné obavy, že tento pohyb a hluk přibližující se blesboky zaplaší, neboť ve chvíli kdy jsem vlezl do stanu už byli opravdu blízko a jak zapadalo slunce za stanem tak ty potvory viděli perfektně jakýkoliv můj pohyb. Takže když začali chodit ke krmelci a já už vyhlížel nějakého samce, stačilo jen natočit pomalu hlavu, a už utíkali. Pak už si jen drželi distanc přešlapovali a koukali na stan. Za pár minut bylo jasné, že to dnes už nedopadne. Stefan přijel, nasedl jsem a zamířili jsme směrem k večeři, pivu, doutníku a posteli.
Čtvrtek
Dnes jsme vstávali o hodinu dříve než obvykle, abychom zvýšili své šance stran lovu z blindu. Rozespalí jsme se nacpali do auta a vyrazili do naší zapařené krabice od bot. Dneska nás čeká dlouhý den, krom celodenního lovu si v noci vyzkoušíme lov bushpigů – štětkoun šedý.
Přijeli jsme k blindu kde Stefan konstatoval, že vítr není zrovna ideální, ale že to zkusíme. Nacpali jsme se tedy s Adamem a všema věcma dovnitř a Stefan odjel pár set metrů stranou. A vítr k nám opravdu nebyl milosrdný. Blesbok pro mě nepřišel žádný, ale vcelku dost impal včetně samců. Bohužel pro nás, ti se na rozdíl od samic moc k senu nehrnuli. Několikrát se stalo, že nás impaly ucítily. Jedna frkla a všechny zdrhly. I když jsme byli bez hnutí nalepeni na zemi tak, že neexistovala možnost, že by nás viděly nebo slyšely, tak do určitého pásma prostě nešly. Takže asi pach. Bohužel pro nás to bylo pásmo zrovna před naší střílnou.
O to víc frustrující bylo, že se v klidu pásly po naší levé straně v dostřelové vzdálenosti. V nejednom případě se tam procházely na sotva deset metrů. Ale samozřejmě jsme tím směrem měli zadělanou střílnu a pokus od její oddělání (vnější chlopeň na zip, vnitřní síťka na jeho suchou variantu) by vyvolal takový hluk, že by je to jistojistě zaplašilo. Vrcholem všeho bylo, když ke stanu přišla žirafa, která mi zřejmě nemohla zapomenout mnou provedenou redukci jejich stavů a jak nás ucítila začala frkat, držela si distanc, ale neměla se k odchodu a tak upozorňovala na naší přítomnost občasným frknutím široké okolí dlouhé minuty.
Pozdeji žirafa i impaly odtáhly dál a vystřídaly je skupinka nyal včetně opravdu výstavních samců, kteří se bez známky toho, že by nás ucítily seřadily u sena před naší střílnou a spokojeně se ládovaly. Bylo zajímavé je sledovat takhle z blízka, velice elegantní stvoření. Dva samci se tam později dokonce začali chvilkama rvát, přetlačovali se rohy a strkali do sebe.
I oni však po nějaké době odpochodovali důstojným krokem, aby je vystřídaly impaly. Ty se ovšem stále vyhýbaly senu a raději se pásly nalevo od stanu jak posledně. Postupem času, když už bylo jasné, že k senu nepůjdou a když se nám začal krátit čas jsme se rozhodli zprovoznit boční střílnu i přes riziko hluku. Pomalu, centimetr za centimetrem jsme odepínali síťku, když tu se impaly rozhodly odejít. Nevím jestli jsme je zaplašily hlukem, možné to je, ale zase neutíkaly, prostě odešly. Tak jako tak, vzhledem k okolnostem, toho pokusu nelituji. Po jejich odchodu jsme si střílnu v klidu připravili, ale nebylo to nic platné, po poledni už, jak se dalo předpokládat, nic nepřišlo, zvěř je v této době málo aktivní.
Kolem druhé nás vyzvedl Stefan, inu opět jsme neměli štěstí a tak aby jsme ukojili svou loveckou vášeň bylo rozhodnuto vyrazit namísto druhého kola v blindu, který byl kompromitován nevýhodným směrem větru, do jiné oblasti na lov warthogů.
Zanedlouho jsme dorazili do opravdu rozlehlého prostoru, ve kterém jsem poznal jedno z míst kde jsem lovil warthoga i při mé první návštěvě v Africe. Já jsem byl vysazen přesně tam kde před lety, vzal jsem si pušku (pro evropana vcelku raritní pákovou opakovačku ráže .444 Merlin) a nějakou vodu a jal jsem se najít vhodnou pozici, zatímco Stefan odvážel Adama na další stanoviště. To v mém případě bylo takové bahnité jezírko se strmými, z části zarostlýmy břehy. Na základě směru větru a předpokládaného směru příchodu warthogů jsem zaujal ideální pozici s dobrým poměrem krytí a výhledu. Mohl jsem tak kontrolovat většinu břehů a přitom na mě nebylo prakticky vidět. Za chvilku si na hladinu sedlo hejno kachen a já čekal a čekal. Zkrátím to: vůbec nic nepřišlo, bohužel i tohle k lovu patří.
Už téměř za tmy mě vyzvedl Stefan. Ten sice nelovil, ale říkal, že viděl několik vzrostlých samců, má to tak někdo štěstí…
A tak jsme se rozjeli pro Adama. Ten však štěstí na rozdíl ode mě měl. A tak necelých sto metrů od jeho pozice ležel ukázkově zasažený, statný warthog. Kromě jednoho odloveného samce se prý ukázal ještě jeden menší čuník a těsně před setměním dokonce rodinka tří, která prošla sotva dva metry od něj a jak jsme se shodli, tyhle zvířata jsou o dost hezčí přes optiku než z blízka. Zvíře jsme vyvrhli, naložili a jelo se dál.
Po lovu warthogů, kolem osmé jsme se přesunuli do města na něco k snědku. Taky bylo potřeba zabít čas do jedenácti, kdy začne náš noční lov. Beznadějně naplněná pizzerie nás přesměrovala do restaurace s mořskými plody, kde jsme si s Adamem dohromady objednali tác s tak nějak vším co se dá za mořské plody považovat. Já jsem na všechny ty potvůrky už vcelku zvyklý, ale Adam vyjádřil nedůvěru ve schopnost svého žaludku, takovou večeři udržet a jak se později ukáže bylo to vcelku prorocké konstatování.
Před jedenáctou jsme se rozjeli do prostoru kde budeme lovit – plný polí a travnatě křovinatých ploch. Vzhledem k tomu, že jsme opravdu daleko od větších měst a celkově je tu daleko řidší osídlení, než zvykem v Evropě, tak tu je jen minimální světelný smog, tudíž úžasně jasná hvězdná obloha, radost pohledět. Cestou po polňačce jsme projeli kolem spousty springhare – noháčů jihoafrických, tenhle hlodavec, pohybující se jako klokan, se loví zajímavou metodou – jsou tak citliví na světlo, že když se dostatečně dobře oslní tak na nějakou dobu ztuhnou a pak se k nim druhý lovec může nepozorovaně přiblížit a prostě chytnout do rukou.
My jsme však noháče nechali vesele hopkat a po chvilce jsme se dostali na první místo. Zatímco Stefan dávat dohromady pušku, svítilnu a termovizi tak jsme se s Adamem domluvili na pořadí: jeden bere pušku na štětkouna, druhý zase luk v případě srážky s dikobrazem, což budu já, na dikobraze mám spadeno už pár let… Adam má první pušku, když/až odloví štětkouna tak jí přebírám já se stejným cílem. Postup je takový, že Stefan půjde první s termovizí a bude navigovat k štětkounům, až se k nim doplížíme dostatečně blízko tak Stefan osvítí zvíře silnou baterkou, což dá střelci pár vteřin na výstřel než se prase či cokoliv jiného pokusí spasit útěkem. Říkám si, že by na to asi byla vhodnější puška s mechanických mířidly než s optikou jako v našem případě, ale berem co máme.
První místo nám nepřeje úspěch, pár zvířat tu je, ale v nevhodných pozicích, zkusíme ještě zajít za obzor, ale to samé, přejíždíme tedy kousek jinam. Tam už to vypadá nadějně, chopíme se všeho potřebného a vydáváme se neslyšně po cestě v poli.
Po nějaké době už slyšíme zvuky, které může vydávat jen skupina divokých prasat. Ještě se k nim kousek připlížíme, Stefan dává povel Adamovi, že se chystá rozsvítit, ten zamíří po zvuku, světlo, výstřel a pak už vidíme jak štětkouni zabíhají do vysoké trávy. Shodneme se, že jedno z prasat bylo zasaženo a to nejspíš slušně. Proplétáme se několik stovek metrů vegetací se Stefanem třímající termovizi v čele. Přelezeme jeden z plotů a zahlédneme siluetu jak nám opět mizí v trávě.
Po chvilce se však přiblížíme natolik, že Stefan zase rozsvítí načež padne další rána, tentokrát však nejspíš chybná a prase zmizí v houští. Nějakou dobu se potloukáme kolem, ale nedaří se nám ho najít ani s termovizí. Je rozhodnuto ho jít dohledat ráno s pomocí psa a nyní pokračovat v lovu, tentokrát půjdu s puškou já. K tomu je však nutný přesun na další lokalitu, tady už si dá všechno živé po dvou výstřelech dobrý pozor.
Dojedeme tedy autem zase o kus dál a já vyfasuju pušku. Adam se v té chvíli nechal slyšet, že mu není nejlépe a vrávoravým krokem poodešel, načež jsme zaslechli neomylné zvuky reverzního chodu trávicího traktu. Plody moře vrátily úder. Zůstává tedy ve voze a my vyrážíme.
Jdeme v maximální tichosti po hraně pole, přejdeme jedno, druhé, teprve pak Stefan něco zachytil na termovizi. Před námi jsou prasata a nevědí o nás, problém je, že jsou kompletně kryty vysokou trávou za ohradníkem pole. Z téhle strany nemám šanci, tráva je tak hustá, že i kdyby Stefan zapnul baterku tak uvidím jenom souvislou vrstvu vegetace. Přitom jsou před námi méně jak třicet metrů a jsou skvěle vidět v termovizi.
Zkoušíme je tedy obejít. Stáhneme se na vzdálenost tak sedmdesát metrů, přelezeme plot a přibližujeme se z jiné strany, tráva je v tomhle místě poněkud otevřenější, ale pořád to má daleko k čistému výstřelu, další strana je však zarostlá krom trávy také keři, tudy se ani nemá smysl zkoušet přiblížit. Chvilku čekáme jestli se nedají do pohybu, ale pak Stefan dává znamení, že zkusíme štěstí, připravím si pušku ve směru kde tuším nejbližšího štětkouna, Stefan zapne světlo, ale jediné co vidím, je hřbet mizející ve zlomku vteřiny ve křoví. Celá skupina se dala do pohybu a zmizela z dosahu. Tady se nedalo nic dělat. Zkoušíme ještě zajít za hranu pole jestli něco neukáže termovize ale bez úspěchu.
Jsou tři hodiny ráno. Už nějakou chvilku bojuju s dřímotou a tak mi ani nevadí, že končíme. Před zítřejším dnem potřebuju urvat alespoň trochu spánku abych mohl fungovat. Zpět k autu je to docela štreka, pár kilometrů jsme tady nachodili a nemám ani nejmenší ponětí kde vůči vozidlu jsme. Stefan však vede neomylně. Kolem čtvrté hodiny dojedeme do chatky, po domluvě jsme si trochu posunuli budíček, a pak už jen padli a spali.
Pátek
Po předešlém dlouhém dni (a noci) jsme si sice přispali do sedmi, ale i tak to znamenalo poněkud nedostatečné tři hodiny spánku. Pokud však chceme ještě dnes něco dělat není zbytí. Základním způsobem jsme se zabalili, následně nasnídali, naložili jsme věci a sebe do auta a vyrazili.První úkol dnešního dne je najít štětkouna. Přijíždíme na hranu pole, blízko místa kde jsme ho naposled viděli. Bereme sebou ohaře, který nám bude nápomocen při stopování.
Adam bere do ruky pušku a vyrážíme v pořadí pes, Stefan, Adam a já. Ohař se vskutku ve své práci vyzná a neomylně, avšak opatrně, nás vede vstříc štětkounovi. Po zhruba třista metrech na něj opravdu narazíme, leží a nehýbe se, pomalu se přibližujeme.Pes, dobře si vědom toho co dokáže zraněné prase vypadá obzvlášť napjatě. Ve vzdálenosti asi tří metrů náhle zachroptí a vstane, pes štěkne a začne ho obíhat, čímž na sebe poutá jeho pozornost. Adam namíří na komoru a ve chvíli kdy není pes ohrožen výstřelem zmáčkne spoušť. Zvíře okamžitě padne, jako by jej někdo vypnul a ohař na něj se štěknutím skočí a začne jej kousat. Celé to proběhlo v rámci pár vteřin, ale zážitek nevýslovný.
A jaký to byl panečku kousek štětkouna, velikostně až hraniční pro svůj druh. I Stefan potvrdil, že takhle velcí se málo kdy vidí. Ohledání ukázalo, že výstřel z předchozího dne sice komory dosáhl, ale byl veden pod takovým úhlem, že cestou prošel dutinou břišní z boku, takže poranění nebylo okamžitě fatální. Inu tento typ lovu má určitý prostor pro chyby, ale s termovizí přímo na zbrani by to, dle mého názoru už ani nebyl lov, spíš odstřel.
Pak přišla poněkud namáhavá část, kdy jsme s Adamem čuníka, který měl výrazně přes metrák, odtahovali pár set metrů na cestu, zatímco Stefan šel pro auto. Pak focení, vyvrhování, nakládání… Však to znáte.
Nyní nám zbývají zhruba tři hodiny než bude třeba se dobalit, převléknout a vyjet na letiště. Vyrážíme tedy do prostoru, kde jsem lovil žirafu, zkusit ještě jednou štěstí stran lovu z klasického luku. Z nedostatku času je jediná možnost střelba z auta. Adam měl původně v plánu ještě impalu, ale vzhledem ke svým včerejším úspěchům celý zbytek času na lov přenechal mě.Primárně mám zájem o blesboka, ale nepohrdnu ani impalou a v tomhle konkrétním místě je, jak se dozvídám, poněkud lepší cena za nyalu než obvykle, takže je zahrnuta. Vědět to včera tak už mám odloveno, měli jsme na nyalu skvělou šanci z blindu.
Začali jsme tedy jezdit po okolí, já jsem se skrčil s lukem v zadní části korby u štětkouna, Adam tentokrát zůstal se Stefanem v autě. Jezdili jsme poněkud rychleji než před tím, což tomu na jednu stranu přidávalo na akčnosti, na druhou stranu jsme vzadu s tělem štětkouna nadskakovali a byl jsem z toho byl dosti vyklepaný. Tak vyklepaný, že když jsem konečně měl slušnou šanci na odlov, tak můj zásah měl značné rezervy…To bylo tak, když zbývalo něco málo přes hodinu do odjezdu, s tím, že jsem do té doby vůbec neměl vhodnou příležitost na nic, pickup prudce zabrzdil, až jsem si téměř ustlal na štětkounovi. Důvod zastavení byl prostý – nyala. V rychlosti jsem překlekl, předtáhl luk a namířil a vyčkával až se podívá jinam. Byla daleko odhadem patnáct metrů, na tuhle vzdálenost jsem schopen bez problémů střílet s dostatečnou přesností, nicméně ukázaly se dva problémy, jednak už zmíněné „vyklepání“ z jízdy (měl jsem problém udržet ruku s lukem v klidu a vážně jsem zvažoval, že výstřel vzdám) a jednak odhad vzdálenosti. Patnáct metrů se zdá po právu málo, ale v rámci odhadu jsem byl vzdycky tragický, i když jsem se to snažil tréninkem naučit.
Krom toho odhad na zvíře, jehož velikost nemám v oku, stejně jako okolní prostředí je docela těžký. Měl jsem si sem posadit Adama s dálkoměrem aby mi dělal spottera, takhle jsem to odhadl chybně na dvacet metrů… No, buď jak buď, když se nyala podívala jinam a já vystřelil tak byl zásah moc vysoko, mimo komoru. Nicméně velký hrot udělal své a zvíře odběhlo se značně zakrváceným bokem.
Slezl jsem z korby, vzal pušku a zkusili se po nyale podívat, ale bez úspěchu, nasedneme tedy do auta a zkusíme jezdit po prostoru v naději, že bychom ji mohli zahlédnout, rovněž bez úspěchu, se psem bychom měli slušnou šanci, ale ten byl po vystopování štětkouna odvezen domů. Bohužel nám kriticky dochází čas k hledání, respektive už trochu přetahujeme. Odjezdíme poslední kolečko a pak, nedá se nic dělat, musíme vyrazit na cestu domů. Stefan si je jistý, že se jedná o fatální zranění, a ujistil mě, že až bude mít trochu času, tak se po nyale podívá a alespoň mi pošle fotku. Není to ideální závěr lovu, ale co se dá dělat. Slibuji si alespoň , že si na příští rok vyhradím víc času na tradiční luk a to výhradně z treestandu nebo blindu. Auto na to opravdu není, stejnou měrou jako stalk.
Jak mě poději informoval Stefan po mailu, tak tři dny na to se nyala našla. Tou dobou již nějaký čas po svém skonu, takže místní mrchožrouti již vykonali něco z toho co jim jde nejlépe, proto jenom fotka hlavy…
Naše africké dobrodružství pro letošní rok skončilo a přišel čas vydat se na předlouhou cestu domů. Stefan nás odvezl k sobě, kde jsme se v rychlosti osprchovali, převlékli a dobalili si svoje věci. Zaplatili účet a už jsme jeli směr letiště, pohužel jízda se u první mýtné brány změnia v popojíždění, jakási policejní stávka v kombinaci se zvýšeným pátečním provozem natáhlo obvykle dvouhodinovou cestu skoro o polovinu.
Zvlášť když jsme se přibližovali k Johannesburgu tak dálnice směrem od města vypadala jako když nad metropolí zaparkovalo UFO a vyvolalo hromadný exodus. Člověk hned ocení náš systém dálničních známek. Je hezké, že tu mají čtyři pruhy z každé strany, ale když mají každých padesát kilometrů brány u kterých opravdu fungují jen dvě okénka je to k ničemu. Ale zase jsme si užili sociální dynamiku cizích kultur v zácpě, důkladně, Kalkata hadr.
Když jsme konečně dorazili na letiště a rozloučili se se Stefanem, přivítala nás předlouhá fronta před jednou kontrolou, zřejmě kompenzace, za to, že jsme si jí dostatečně neužili při příletu. Mimochodem prošli jsme celkem pěti kontrolama než jsme se dostali do letadla. Naštěstí jsme měli dostatečnou časovou rezervu. S odbavením našich od pohledu podezřelých zavazadel naštěstí nebyly větší problémy. Nemůžu říct, že bych si cestu zpět užil, ale dalo se to, s přihlédnutím ke vzdálenosti, přežít. Hned v letadle na mě padla dřímota a vydržela až do Prahy. To jsem si říkal, že bych mohl sfouknout tenhle cestopis v letadlech, ale nakonec jsem se probouzel jen při příležitostech plundrovat palubní zásoby jídla a piva.
Nuže tím bych to ukončil, zdárně jsme přežili všechny nástrahy Afriky i cestování, a kufry se také nikam nezatoulaly.
Příští rok pojedu, s pravděpodobností hranicici s jistotou zase. Příště se víc zaměřím na tradiční luk, se Stefanem jsme mluvili o jiných, k tomu vhodnějších lovištích, v kombinaci s treestandy. Kromě toho ale úplně nezavrhnu i jiné způsoby lovu. Adam po návratu neskrýval nadšení a zdá se, že napřesrok vyrazí zase. Pokud bude čas a peníze tak je tu i jistá idea vzít to cestou zpět přes USA s určitým loveckým záměrem, ale to hodně předjímám, uvidíme příští rok ..
A samozřejmě se z toho zase tady vypíšu.