Dovoz trofejí z Afriky

Osobně mě nikdy trofeje moc nezajímaly, lovím hlavně kvůli zážitku, nicméně v roce 2015 jsem byl na své první lovecké výpravě do Afriky (JAR). Pod vlivem silných dojmů a s určitou naivitou kolik to bude celkem stát jsem si nechal zhotovit mimo jiné trofej z majestátního kudu velkého, shoulder mount, který na mě při psaní těchto řádků kouká ze svého místa na stěně. A to dosti vyčítavě, ale nedivím se mu. Přece jenom jsem ho zabil.

Nicméně zpět k trofejím. Proces trval bez mála rok a půl, od chvíle osudového zásahu do chvíle než jsem si jeho hlavu přibil na stěnu. A celá záležitost stála kolem 35 000 Kč, což není o mnoho méně než mě stál samotný odlov tohoto zvířete.

Faktem je, že kdybych věděl hned od začátku kolik to bude celkem stát a jak dlouho to bude trvat (od člověka co to zařizoval jsem sice dostal odhad, ale poněkud zavádějící), tak se na trofeje vykašlu úplně a ušetřený peníz raději investuji do dalšího dobrodružství. Takhle mám doma hlavu na stěně. Je to pěkná, luxusní dekorace to ano, ale kupříkladu s  týdnem spearfishingu ve Španělsku se to vůbec nedá srovnávat.

Než pozůstatky z kudua dorazily, stihl jsem navštívit Afriku podruhé. Tentokrát jsem již měl povědomí co tahle zábava stojí, ale nebylo zbytí, lovil jsem žirafu a měl jsem eminentní zájem užít její lebku jako základ k  stolku pod počítač. Spolu se zebří kůží to jsou poslední trofeje, které jsem chtěl a nic dalšího už neplánuji.

Zatímco jsem však v minulém případě prostě jenom po částech platil jednomu člověku až jsem získal hlavu, tak tentokrát jsem si to vše zařizoval na vlastní triko a tak mohl sledovat celý proces vyřizování. Pozorovat ten řetězec lidí, kteří jsou k tomu potřeba a veškerou byrokracii okolo bylo natolik fascinující, že jako katarzi jsem se rozhodl o tom něco napsat a současně jsem se utvrdil v tom, že již nikdy a za žádných okolností nebudu plýtvat penězi a časem na dalších trofejích.

Podívejme se ale podrobně na cestu žirafí lebky do mého držení. Příběh začíná koncem září roku 2017, kdy v jihoafrické buši skonala jedna vzrostlá žirafa s mým šípem v hrudi. OK, je to přece žirafa, kdy se k tomu dostanu příště… “Jednu lebku prosím” prohlásil jsem při vzpomínce na stolek před gaučem našeho průvodce. Ten svého času složil hrocha a jako člověk veskrze praktický, přetavil svůj úspěch do podoby funkčního stolku. Recept je prostý: jeden kus lebky + jedna oválná tabule skla + kit. Jednoduché a elegantní.

Po odlovu jsem si tedy řekl o lebku. Kolega který tam lovil se mnou zatoužil také po trofejích a tak jsme dali naše zakázky dohromady za účelem ušetření. Vše bylo domluveno a další náležitosti se měli začít řešit až se nám ozve někdo z místní preparátorské firmy.

Teprve za rok, téměř v předvečer naší další návštěvy Afriky se nám někdo ozval. Přes čilou mailovou komunikaci se však věci dali do pohybu až začátkem roku 2019, kdy jsme byli požádáni o první platbu. 35 465 kč za kůže ze zebry a pakoně, lebek z žirafy, Nyaly, blesboka a bushpiga, zubů z varthoga, rohů z přímorožce a žirafích šlach (stavěl jsem si šlachový luk a šlachy z žirafy jsou nejlepší na trhu, tak jsem využil příležitosti). Součástí bylo nezbytné veterinární osvědčení, tedy první z mnoha. V této chvíli se jedná již o hotové zboží, připravené k přibití na stěnu. Cena to není malá, za některé položky poněkud přehnaná, kupříkladu 90 EUR za zuby z warthoga, kterých jsme do ČR od té doby natahali méně oficiální cestou už spoustu a zadarmo. Celkem ale OK. Moje lebka z žirafy vyšla na něco přes 4000 Kč

Celkem tento segment trval více než 16 měsíců. S jistotou se dá prohlásit, že se to nedá odbýt pod 8 měsíců z veterinárních důvodů, reálně však 9-10 měsíců minimálně. Každopádně 16 měsíců je sakra hodně.

Poté následuje druhé kolo, jehož cílem je protáhnout trofeje skrze byrokracii do letadla letícího do Evropy. Obvykle to má na starosti další firma. Ta kontaktuje zákazníka, zabalí trofeje, vyřídí veškerý legislativní proces, další veterinární osvědčení a zajistí dopravu. Tohle v našem případě trvalo tři měsíce, ovšem normálně to trvá kratší dobu. Stala se totiž taková nepříjemná věc: žirafa se za těch 16 měsíců stala tak trochu ohroženou a tak byla zařazena na seznam CITES, který vyžaduje víc papírování. Nicméně, tohle kolo nás stálo dohromady 17751 Kč za bezmála 50 kilogramů těžkou, fortelnou bednu, nacpanou pozůstatky. To je hodně, ale když jsem viděl všechny dokumenty, které bylo pro ducha zdaru třeba vyřídit, tak to i docela chápu.

Vstupujeme do třetího, pro nás finálního kola. Trofeje totiž v Evropě nepřistanou jen tak někde, tím méně na Ruzyni. Ty naše přistály ve Vídni. K vyřízení legislativního procesu, vyzvednutí na letišti a k poslání na mou adresu nám byl dohozen další článek řetězce, rakouský agent/preparator. Proces na dva týdny a za a dalších 21 981, v kteréžto částce jsou zahrnuty poplatky, další veterina, samotné poslání do ČR a samozřejmě daně. Zločinná unie by ani nebyla unií kdyby na své občany neštvala dno civilizace v podobě celníků. Tihle legální zloději cizích hodnot si samozřejmě neopomenou ukrást svých 20%

V případě vycpanin je zde obvykle ještě čtvrté stádium. V takovém případě se v Africe stáhne a ošetří kůže a s rohy se pošle výše uvedenou cestou sem. U nás si to pak převezme další taxidermista a teprve potom se z toho udělá majestátní trofej. Což samozřejmě znamená další peníze. To se nás však naštěstí tentokrát netýkalo.

Buď jak buď, naše celkové skóre činí lehce infarktových 75 197 Kč a dvacet měsíců čekání. Nechci nikoho odrazovat od pořizování trofejí. Současně věřím, že to jde i levněji a rychleji. Jen jsem chtěl uveřejnit svůj případ, jako varování před unáhleným rozhodnutím pod tíhou dojmů nad skolenou zvěří.

Za mě osobně nikdy víc.

Nutno však závěrem dodat, že je zde legální možnost jak to celé obejít, minimálně co se týká kůží. Pokud člověk netrvá na trofeji ze svého úlovku, může prostě koupit trofej z jiného zvířete stejného druhu a přivést si jí sebou v kufru jako zboží. Samozřejmě by se to mělo na Ruzyni proclít (tak určitě…) ale i tak to vyjde podstatně levněji a neporovnatelně rychleji.

Ratte