Lovíme lukem

Popis klasického luku

Pokud nepočítáme hrstku rarit, tak každý klasický luk se skládá z dvou ramen (limb), středu (riser) a tětivy (string). Vnější část ramen směrem od střelce se nazývá záda (back) nebo také face. Vnitřní část ke střelci je břicho (belly). Konce ramen, občas nazývané jako končík ramen (bow tip), jsou tvarované tak, aby se na ně dala nasadit tětiva. Provedení riseru se liší v závislosti na typu luku, ale vždy obsahuje rukojeť (grip), za kterou luk držíme. Většina dnešní luků má v těle nad rukojetí vykousnutí nazvané střelecké okno (sight window). Takové řešení necloní zorný úhel při míření, ale hlavně umožňuje umístit šíp blíže ose luku na plochu okna (arrow shelf), nebo na základku (arrow rest). To usnadňuje manipulaci a o něco málo snižuje nároky na úroveň sladění luku a šípu. U většiny tradičních luků okno chybí, a šíp se pokládá na tvarovanou rukojeť/omot, nebo přímo na ruku střelce u těch primitivnějších. Lůžko šípu (nock point) je místo na tětivě, do kterého se zakládá šíp. Tento bod se obvykle vymezuje zarážkou (string nock) nebo omotávkou (serving). Ochrannou omotávkou je také opatřen celý střed tětivy, za kterou ji střelec natahuje a kam vkládá šíp.

Luk funguje zjednodušeně řečeno na principu páky. Tětiva, riser a konce ramen jsou pevné, zatímco funkční část ramen je pružná. Záda ramen se ohýbají, ale nemění se jejich délka, zatímco břicho je schopné určité míry komprese. Při nátahu dochází k ohýbání ramen. Síla, kterou k jejich ohnutí musíme vynaložit, se v nich kumuluje. V okamžiku, kdy pustíme tětivu, se ramena vrátí do původního tvaru, přičemž se část vložené energie přenese přes tětivu na šíp, který je tím z luku vymrštěn.

Existuje několik základních druhů luků lišících se podle několika parametrů. Základní rozdělení lze provést na základě různých tvarů ramen, které do značné míry determinují výsledné vlastnosti luku.

Rozdělení podle tvaru ramen

Vývoj luků se v historii vydával různými směry v závislosti na použití, dostupných technologiích a materiálech. Jedním z hlavních cílů bylo maximálně zvýšit účinnost přenosu energie. Střelec nátahem vloží energii do ramen a pak jde o to, jak účinně se tato energie při vypuštění přenese na šíp. Čím účinněji, tím samozřejmě lépe. Luk je pak při vložení stejné energie schopen vystřelit šíp rychleji a s vyšší razancí. Toho se dociluje tvarem ramen a volbou jejich materiálu. Tvarů ramen existuje bezpočet ale většinu z nich lze zařadit pod následující možnosti.

Straight

Straight je nejjednodušší typ ramen. Lukům s těmito rameny se říká buď straight bow nebo flatbow. Při pohledu z boku se luk bez tětivy jeví jako rovný. Po napnutí tětivy pak utvoří charakteristický D tvar. V pruřezu mají ramena nejčastěji, nikoliv však výhradně, obdélníkový tvar. Pod kategorii straigt spadají luky typu selfbow. Ty mají stejný tvar, ale jsou vždy vyrobeny z jednoho kusu dřeva, zatímco straight může být vyroben z jakékoliv kombinace materiálů.

Straight má nevýhodu v charakteristice nátahu, kdy odpor tětivy prudce narůstá s délkou nátahu a dochází k takzvanému stackování, tedy strmého tuhnutí ramen při nátahu. Při výstřelu tak na šíp působí nepřiměřená síla, která však velice rychle klesá. Šíp je tak vystaven velkému přetížení a současně je přenos energie z tětivy na šíp neefektivní. Tuto nežádoucí vlastnost jde minimalizovat několika způsoby. První možností je prodloužit luk. Čím jsou ramena delší, tím méně se při stejné délce ohnou a tím méně stackují, i když na základě tlouštky typu materiálu můžou generovat stejnou energii. Druhou možností je měnit šířku ramen v jejich průběhu. Normálně jsou ramena stejně široká po většinu délky, popřípadě se směrem ke konci pozvolna zužují. Pokud je však třeba snížit pnutí materiálu při zachování délky luku, tak lze ramena v určité části rozšířit a ztenčit. Nejjednodušší aplikace je ve formě pyramidových ramen, kdy se rameno zužuje po celé délce s rostoucí tloušťkou. Jako vrcholnou formu straight bow lze označit takzvaný american flatbow, známý i jako american longbow.

Reflex

Jako reflexní, se označují taková ramena, která se bez tětivy stáčí směrem od střelce. Reflexní ramena mají často pevné konce, které slouží jako páka a pracovní část ramen je mezi nimi a středem. Luk reflexní konstrukce může být i s obstojnou charakteristikou nátahu velmi krátký a historicky se tak užíval především pro jízdní lukostřelce, kde je požadavek po co nejkratším luku. Často se tak všechny reflexy zahrnují pod pojem horsebow, tedy jízdní luk, což však neplatí bez výjimek.

Deflex

Deflexní ramena se pro změnu stáčejí směrem ke střelci. Takové řešení má výhodu v hladkosti nátahu a schopnosti do určité míry tolerovat chyby střelce. Jednoduše řečeno, střílí se z toho o něco příjemněji oproti reflexům nebo recurve. Nevýhodou je, že deflex z podstaty své konstrukce negeneruje takový výkon jako jinak tvarovaná ramena. Čistých loveckých deflexů tak na trhu moc není a spíše se kombinují s reflexem.

Reflex/deflex

Hybridní tvar ramen, zvaný také jako reflex/deflex, jsou ramena, jejichž tvar je kombinací obou předchozích typů. Taková ramena generují při stejné síle a délce nátahu vyšší rychlost než deflexní ramena a současně jsou příjemnější na nátah než reflexní varianta. Hybrid je však vždycky kompromisní řešení.

Recurve

Ramena typu recurve jsou charakteristická zatočením konců ramen směrem od střelce. Na rozdíl od reflexů se to týká jen konců ramen. Takové provedení funguje trochu jako kladka, způsobující nerovnoměrný nárůst síly. V praxi to generuje větší rychlost a umožňuje zkrátit celkovou délku luku. Do určité míry rovněž optimalizuje charakteristiku tahu tětivy při nátahu a při předávání energie šípu. Nevýhodou recurve může být tužší nátah a také hlučnější výstřel, daný tím jak tětiva udeří do ramen.

Decurve

Decurve má na rozdíl od recurve konce ramen stočená směrem ke střelci. Díky tomu je luk s nasazenou tětivou jen pod mírným napětím. To v praxi snižuje nároky na kvalitu materiálu a lze tak mít luk delší čas s napnutou tětivou, aniž by docházelo k únavě materiálu. Nevýhodou je podstatně nižší rychlost šípu. V moderní lukostřelbě se decurve prakticky nepoužívá.

Kategorizace ramen je však v praxi poněkud obtížnější. K lovu nejčastěji používaná ramena se sice označují jako recurve, ale ve většině případů jde o kombinaci deflexních ramen s recurve konci. Rovněž nejeden hybridní luk není reflex/deflex, ale opět deflex/recurve. Aby to nebylo tak jednoduché, tak recurve se u nás zhusta označuje jako reflexní, ačkoliv reflex je něco zcela jiného. Na definici je nejhorší longbow. Technicky spadá pod kategorii straight, ale je charakteristický průřezem ramen, který je oválného nebo D tvaru. Takový tvar luku z jednoho kusu dřeva je snadný na výrobu, ale generuje příliš rychlý nárůst síly a s tím spojený stacking. Aby se tomu předešlo vyráběl se longbow, jak již název napovídá, o to delší. Obvykle je zhruba stejně dlouhý jako jeho uživatel, často i delší. V praxi však může i selfbow dosahovat stejných délek jako longbow. Typickým zástupcem je legendární anglický longbow, zvaný též warbow. Zdaleka se nejedná o nejlepší design, ale umožnil vyrábět luky v potřebné kvalitě, síle a životnosti v masovém měřítku a z dostupných materiálů. Problém je, že název longbow se používá i na některé moderní a relativně krátké kompozitové luky s obdélníkovým průřezem ramen, což je při výběru matoucí.

Rozdělení podle materiálu ramen

Luky můžeme dále rozdělit na základě použitého materiálu. Obecně platí, že čím je rameno lehčí, tím je rychlejší, respektive účinnější. Menší váha totiž znamená, že rameno nespotřebovává tolik energie na svůj vlastní pohyb a má ji tak více pro šíp.

Dřevěný masiv

Nejjednodušší jsou již zmíněné selfbow, tedy tradiční luky z jednoho kusu dřeva. Ty je jednoduché vyrobit, ale jsou nejméně účinné, protože jsou jak relativně těžké, tak u nich dochází k nežádoucímu pnutí a a mají tendenci stackovat. Záda ramen by se optimálně neměla při nátahu jakkoliv protáhnout, jen ohnout, zatímco břicho by mělo být schopno komprese. Toho je vhodné dřevo sice schopno, ale jsou zde limity a tak jsou dnes celodřevěné luky spíše záležitostí survivalistů a některých směrů reenactingu. V Evropě se na selfbow ponejvíce používá jasanové dřevo, za nejvhodnější se ale považuje maklura oranžová (osage orange), díky své specifické struktuře.

Kompozit

Podstatně lepších výsledků než s masivním dřevem se dá dosáhnout s kompozitní konstrukcí, kdy se dřevo kombinuje s maximálně stálým materiálem na záda. Typickým příkladem je šlachový luk. Šlachy se na rozdíl od dřeva téměř neprotahují, takže pokud pevně přilepíme vrstvu šlach na záda luku, tak tuto část vyztužíme, přiblížíme se zde ideálním vlastnostem a můžeme ubrat z tloušťky ramena, čímž dále zvýšíme účinnost snížením váhy. V závislosti na dostupných materiálech se takto v historii kombinovaly různé druhy dřev, šlachy, rohovina a vše se spojovalo pomocí zvířecího klihu. To umožnilo zvýšit účinnost luků, zlepšit charakteristiku nátahu a zmenšit jejich délku.

Sendvič

Většina současných loveckých luků jsou rovněž kompozitní, konkrétně jde o lepenou sendvičovou konstrukci ramen, nejčastěji kombinující tenké vrstvy dřeva a sklolaminátu (glass powered). Takovéto spojení více vrstev materiálů umožňuje ještě více vyladit vlastnosti ramena a současně jej odlehčit. Technologie výroby těchto sendvičů je dokonale zvládnutá, efektivní a levná. Jako dřevěná složka jádra je opět nejčastěji používán jasan, ale nezřídka lze narazit i na exotičtější dřeviny, ačkoliv stran vlastností hotového ramena v tom nebývá takový rozdíl. Alternativou ke dřevu je bambus, který je dnes dosti populární a nabízí v průměru o něco málo lepší vlastnosti.
Místo laminátu se dnes u špičkových ramen čím dál častěji používá místo laminátu karbon. Jeho hlavní výhoda je v nižší váze, takže nabízí vyšší rychlost díky odlehčení, ovšem je podstatně dražší. Další způsob, jak rameno ještě více odlehčit, je nahrazení dřevěné nebo bambusové složky jádra speciální ultralehkou syntetickou pěnou (foam). Zatímco si však karbon svou cestu do loveckého světa (prozatím v dosti omezené míře) našel, tak pěna stále zůstává exkluzivní záležitostí sportovních speciálů.

Pro úplnost dodejme, že existují ještě monolitická sklolaminátová nebo karbonová ramena bez jádra. V případě sklolaminátu a klasických luků se to nikdy moc nerozšířilo a je to spíše záležitostí historie, ovšem karbon ukazuje v tomto směru určitý potenciál do budoucna, ačkoliv se to zatím omezuje na sportovní aplikace, viz ramena firmy Uukha.

Kov

Posledním materiálem, který stojí za zmínku, je kov. Ocelová ramena nejsou nic nového. Podle všeho se používala v Indii již někdy v prvním tisíciletí. Oceli lze dodat potřebnou pružnost, jde zformovat do jakéhokoliv tvaru a není třeba ji kombinovat s dalším materiálem. Problémem je samozřejmě vysoká váha, proto se dnes již moc nepoužívá. V padesátých letech byl koncept kovových ramen oprášen a ocel byla nahrazena hliníkem, který byl podstatně lehčí. Takové luky opravdu nestříleli špatně, ale problém byl v bezpečnosti. Když se hliníkové rameno pří zatížení zlomilo, a že se to také občas stalo, tak se stávalo dosti nebezpečným pro střelce i okolí, takže postupně došlo k jejich faktickému zákazu. Oproti tomu ocelová ramena se stále okrajově vyrábějí. Osobně jsem si jedny nerezové, sériově vyráběné, přivezl z Brazílie. Rychlost nic moc, ale střílí to obstojně. Taková ramena mají výhodu ve své rezistenci proti fyzickému poškození, absolutní stálosti v horku a vysoké teplotě a minimálních rozměrech. Charakteristikou ani rychlostí však ne.

Je těžké poradit, jestli si máme vybrat sklolaminát nebo karbon a jako jádro bambus či dřevo, je těžké, protože kvalita se různí a lze tak narazit na kvalitnější sklolaminátová než karbonová ramena. Prostě to, že má něco v názvu „Carbon“ ještě automaticky neznamená, že je to o třídu výš než klasický laminát. Navíc, karbon je o dost dražší než laminát a rozdíl v rychlosti vzhledem k loveckému použití není tak velký. Samozřejmě ten, kdo chce to nejlepší sáhne po karbonu, ale osobně bych se spíše klonil ke sklolaminátu od renomované firmy.

Rozdělení podle konceptu luku

Kromě tvaru a materiálu můžeme luky rozdělit do několika základních kategorií dle formy a konceptu.

Primitivní luk

Definice primitivního luku je trochu sporná, ale podle závodních pravidel je to luk vyrobený z jednoho kusu dřeva (může však být vyztužen šlachou čí kůží), popřípadě z bambusu. Dále nesmí disponovat jakoukoliv formou základky nebo střeleckého okna. Může být libovolné délky, tvaru a historického původu.
Sem spadá velká část historických luků jak bojových, tak loveckých, od anglických warbow, přes japonské jumi, až po subtilní křovácké luky.
Velká část primitivních luků s původně loveckým určením se samozřejmě dá použít k lovu i dnes. Vzhledem ke svým horším užitným hodnotám je k opravdovému lovu používají jen opravdoví nadšenci do určitého historického období a národa, pro které je to spíše formou reenactingu. Navíc ti, co se tomu věnují, tak obvykle dobře vědí co dělají.

Tradiční kompozitní luk

Opět se jedná o historický luk, na jehož výrobu jsou použity výhradně přírodní materiály a tradiční postupy. Krom dřeva a bambusu jde o šlachy, klih, střeva, kůži, kosti, parohy a rohovinu. Nemálo z těchto luků lze již považovat za až překvapivě sofistikované, přesné a výkonné nástroje, ale opět se jedná o záležitost pro úzkou skupinu nadšenců, která se v současném světě bowhuntingu vyskytuje jen okrajově.

Horsebow

Horsebow, neboli jezdecký luk, je luk vyvinutý speciálně pro potřeby jízdní lukostřelby, tedy střelby vedené z jedoucího koně. Historicky jde o tradiční kompozitní luk, ale dnes se sem řadí i moderní variace ze sklolaminátového sendviče. Tyto luky jsou většinou reflexní konstrukce, na délku obzvláště krátké, šikovné a výkonné. Ačkoliv jsou původně určeny pro jízdu, tak se z nich dá dostatečně přesně střílet i ze země. Potencionální nevýhodou je pro tyto luky typický dlouhý nátah vedený palcem, což je pro spoustu střelců poněkud nezvyklé, ale o tom více v příslušné kapitole.
Pokud se chceme věnovat jízdní lukostřelbě, která existuje i v lovecké podobě, tak je horsebow jasná volba.

Moderní lovecký luk – pevný

Sem patří většina v lovecké praxi používaných klasických luků. Jejich vznik lze vysledovat až do 50. let 20. století. Typicky se jedná o lepený luk sendvičové konstrukce kombinující dřevo, sklolaminát a případně ještě bambus. Je vybaven střeleckým oknem, hlubokou rukojetí a disponuje recurve rameny. Zpravidla má na délku kolem 60“ z důvodu snadnější manipulace a jeho síla začíná, v souladu s loveckým použitím na 50lb a více. Existují i varianty s jiným typem ramen, reflex/deflex nebo deflex, ale recurve je dominantní, protože dává šípu vyšší razanci. Tyto luky nabízejí jak tradiční a oku lahodící vzhled, tak vysoký výkon a uživatelskou přívětivost.

Takedown

Rozkládací luky, anglicky takedown, jsou takové, které lze rozebrat. V základní formě mají vlastnosti podobné předchozímu typu, ale přidávají výhodu skladnosti při přepravě a modularitu. Původně se rozebraly na polovinu v místě rukojeti, ale později se až na pár výjimek standardizovalo provedení pevného středu, ke kterému jsou přišroubovaná ramena. Takové řešení je praktické hned z několika důvodů. V první řadě je to skladnost. Luk rozebraný na tři části zabere při transportu jen opravdu málo místa a dá se transportovat v normálním batohu nebo tašce. To je obzvláště vhodné, pokud máme ambice s lukem cestovat letecky. Druhá výhoda je modulárnost. Je vcelku obvyklé, že lovec má dva luky. Jeden silný na lov a druhý slabší na primární trénink. V případě rozkládacího luku stačí přikoupit slabší ramena. Navíc v případě, že se jedno rameno poškodí, tak není problém jeho výměna.
Riser je obvykle zhotoven ze dřeva, ale existují i varianty s hliníkovými středy, vycházející ze sportovního, takzvaného olympijského, luku. Tyto risery mají velkou výhodu oproti dřevu v tom, že jsou výrazně těžší, což dělá luk stabilnější a příjemnější při střelbě. Při výstřelu totiž vznikají vibrace. Ty zapříčiňují takzvaný hand shock, pohyb luku vůči střelci, který lze vnímat jako poskočení luku v ruce. Výraznější hand shock znepříjemňuje střelbu a do určité míry může negativně ovlivnit přesnost. S vyšší váhou luku pak není efekt tak výrazný. Nejde však o nutnost. Drtivá většina klasických loveckých luků je ze dřeva a normálně se s nimi loví.

Jaký luk vybrat

Pevné luky, respektive luky, které se nedají uživatelsky rozebrat, tvoří dodnes větší část vyráběných klasických luků určených k lovu. V průměru, ne však vždy, jsou oproti takedown trochu příjemnější stran uživatelských vlastností, nechají se vyrobit kratší a jsou fortelnější. Navíc disponují tradičnějším vzhledem, což spousta střelců u klasik preferuje. Velký problém s pevným lukem ale spočívá v tom, že se zřídka vejde do zavazadlového limitu v rámci letecké přepravy. Našinec je obvykle nucen si pro lov lukem zaletět do zahraničí letadlem, což v praxi obnáší buď kombinaci malého luku a vynalézavosti při balení, nebo ochotu si mastně připlatit za nadrozměrné zavazadlo. Takedown to řeší, a navíc nabízí již řečenou a užitečnou modularitu.
Nevýhodou je poměr cena/kvalita. Vyrobit takedown luk je ve skutečnosti levnější, než klasický luk z hlediska sériové výroby, obtížné je ale vyrobit ho dobře. Existují sice firmy, které mají proces výroby tak dotažený k dokonalosti, že jsou schopny vyrobit slušný takedown za pár tisíc, ale člověk musí hledat.

Pokud bych měl něco doporučit, tak pokud toužíme po tom technicky nejlepším, tak bych volil takedown od renomované firmy s hliníkovým středem a karbon rameny. Typickým zástupcem je řada nejvyšších loveckých luků Hoyt, v době psaní knihy jde o model Satori. Tento koncept nabízí nejvyšší uživatelskou přívětivost, hladkost nátahu a výkony, ale je to tvrdě vyváženo vysokou cenou a v lovecké praxi to nepřináší až zas takovou výhodu, ale samozřejmě, je z toho radost střílet.
Zde usím důrazně varovat nad výběrem. Na trhu jsou totiž obdobně vypadající luky s hliníkovým riserem, které často pochází z low-end kladek. Ty se však kvalitou ani nepřibližují výše uvedené třídě. Zde opravdu platí, že cena odpovídá kvalitě.

V případě, že nemáme potřebu mít za každou cenu to nejlepší, ale jsme prakticky založení a chceme s lukem hodně cestovat, tak se nabízí jednodušší takedown s dřevěným riserem a sklolaminátem v ramenou. Jedním z nejlepších modelů na trhu je léty osvědčený Bear Takedown, který kombinuje líbivý vzhled a vysokou uživatelskou hodnotu. Je pochopitelně dražší, ale stojí za to. Kvalitní takedown jde ovšem sehnat i v nižších cenových relacích, ale zájemce si musí hlídat kvalitu. Takové luky z Číny sice vypadají lákavě cenou i vzhledem, ale stran kvality jsou na tom obvykle mizerně. Takovou ekonomickou, ale na seriózní lov více než dostatečně kvalitní a výkonnou volbou, jsou luky od tuzemské firmy Lazecký & Měch, se kterou mám osobně dobrou zkušenost.

Pokud jsme tradičněji a estetičtěji založení, tak je jasnou volbou pevný lovecký luk. Přijdeme tak o modulárnost a případné cestování s ním bude komplikovanější, ale získáme pevný a odolný luk s tradičním vzhledem. Tyto luky vyrábí opravdu široké spektrum firem ve světě i u nás, od zakázkové až po masovou výrobu, ve všech cenových relacích a kvalitě. Stran tuzemské produkce mohu z vlastní zkušenosti doporučit luky firmy Alexbow a pak také zakázkové luky od Tomáše Hanuše (Arni), které mají skvělý poměr kvalita/cena a nabízejí se i v takedown provedení s tradičním způsobem rozložením na dvě části. Z renomovaných zahraničních výrobců bych doporučil osvědčený Bear.
U takedown luků se téměř výhradně používají recurve ramena, ale u pevných luků jsou častá i reflex/deflex a straight (longbow) ramena. Obecně bych se pro lov klonil k recurve, jsou prostě výkonnější a na konci nátahu mají většinou o něco lepší charakteristiku, z toho důvodu je preferuje většina lovců. I straight však má početnou skupinu příznivců, kteří argumentují příjemnější, hladší charakteristikou nátahu a snadnějším sladěním typicky těžkých loveckých šípů s lukem. Straight bude rozhodně o něco málo lepší volba pro začátečníky, ale používá jej i řada zkušených lovců. Nakonec zde máme reflex/deflex, který by měl být svými vlastnostmi někde mezi recurve a straight. Obecně to funguje, není to špatný koncept, ale velká část takových luků není přesně uprostřed a vlastnostmi se stáčí k recurve nebo naopak straight. Za sebe můžu doporučit řadu Hybrid od Alexbow. Měl jsem dva a oba byly vyváženi více než dobře.

Pokud se chceme věnovat jízdní lukostřelbě, tak se samozřejmě poohlédneme po horsebow. Mimo téma musím říci, že tyto luky jsou též mimořádně vhodné na „kravení“. Jejich šikovnost a pohotovost přímo vybízí k rychlostřelbě a trick shooting všeho druhu. Z praktických důvodů bych volil moderní formu se sklolaminátem a alespoň náznakem střeleckého okna. Oblíbené a kvalitní jsou luky firmy Kaya v korejském stylu, nebo maďarské Kassai. Tato forma luků se dá použít i pro pozemní loveckou lukostřelbu, přesné a výkonné jsou na to dost, ale způsob nátahu nesedne každému a výše uvedené možnosti jsou pro lovecké účely o dost vhodnější.

Nakonec nám zbývají tradiční luky, ať již primitivní, tak kompozitní. Ty bych opravdu doporučil jen nadšencům, kteří ví co dělají. Samo o sobě na nic nemusí být nic špatného, ale sklolaminátový recurve se střeleckým oknem je pro lov prostě praktičtější. Na druhou stranu, když už nabereme nějaké zkušenosti s luky a lovem s nimi, tak nejeden z nás zatouží postavit si svůj vlastní luk z tradičních materiálů a případně s ním i něco ulovit. Samozřejmě to jde a z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že je to opravdu naplňující práce a mimořádný pocit, když se vše povede. Pokud rádi kutíte a nevadí vám, že při lepení šlach zasviníte veškeré přilehlé okolí králičím kožním klihem, tak to můžu jen doporučit. Jen bych chtěl říci, kupme si moderní luk, perfektně se s ním naučme zacházet, servisovat jej, odlovme s tím pár zvířat, a až pak se můžeme odpovědně pouštět do těchto věcí.

Co se týče ceny, tak lukostřelba může být levný, jakož i velmi, velmi drahý koníček, ale to se dá říci prakticky o všech zájmech. Když to vezmeme obecně, tak ceny klasických luků, užitelných k lovu, jsou značně variabilní a bylo by na delší rozbor, jestli v tomto specifickém odvětví cena odpovídá kvalitě. Jeden z nejdražších sériových klasických luků určených na lov je Hoyt Satori za 30 000 Kč a nejlevnější pak Lazecký Trapper za 2 600 Kč . Ač je sice Satori ve všech ohledech lepší, tak se dá říci z loveckého hlediska říci, že oba luky jsou při stejné libráži způsobilé lovit stejnou zvěř na stejné běžné vzdálenosti.
Ano, dražší luk bude o něco konzistentnější, bude mít zcela jistě výrazně lepší charakteristiku nátahu a lze předpokládat o něco delší životnost, ale v samotné lovecké praxi tyto rozdíly nebudou nijak rozhodující. Sportovní střelba je něco jiného. Tam rozhoduje každý milimetr a to na podstatně delší vzdálenosti. U lovu, pokud s tím dokážeme spolehlivě trefit podtácek na 15 m a dodržíme elementární pravidla lovu s lukem, tak je to dostatečně kvalitní nářadí pro takový účel bez ohledu na cenu. Samozřejmě je zde podstatný rozdíl v komfortu nátahu, za který je i mnoho kovaných lovců bez sportovních ambic ochotno si připlatit a proti tomu nelze nic namítnout.
Měli bychom se však vyhnout čínské produkci. V současné době si lze z Číny nechat poslat širokou nabídku středů a ramen, kupříkladu eBay nebo AliExpress je toho plný. Kvalitou je to však stále povětšinou mizérie.
Oproti kladce je klasika v průměru levnější (ačkoliv je to dosti variabilní) a dále pak ušetříme nemálo peněz za příslušenství. Většina lovců si zde vystačí s koženou rukavicí, jednoduchou základkou a tlumiči z kožešiny na tětivě. Jedinou dražší položkou jsou tak šípy.