Dlouhá Cesta K M1 Garand
Vývoj amerických samonabíjecích pušek před rokem 1945
Tomáš Prachař
Tato kniha má za cíl poskytnout čtenáři ucelený pohled na postupný vývoj samonabíjecích pěchotních pušek v rámci USA, a to od samých počátků ještě z 19. století, přes tendr, který nakonec vedl k zavedení pušky M1 Garand a následně její detailní rozbor. V knize najdete sériově vyráběné modely, prototypy i pouhé návrhy, které se nikdy nedostaly z rýsovacího prkna a současně je mají na svědomí konstruktéři spjatí s USA. Dále jsou popsány i modely zahraničního původu, které testovala americká vláda za účelem možného zavedení, nebo alespoň získání informací pro potřeby vlastního vývoje. Nejde o vyčerpávající katalog všeho, co střílelo v samonabíjecím režimu a dalo se současně zařadit mezi pušky, ale jsou zde spolehlivě pokryté všechny hlavní typy. Na 216 stranách a 197 fotografiích se podíváme na první nesmělé krůčky designérů, přes obskurní prototypy, exotické systémy, slepé uličky a konverze opakovaček, až k prvním úspěšným samonabíjecím puškám pěchotního typu.
Ukázka z knihy
John Browning a Flapper Rifle
První samonabíjecí puškou, která bezezbytku vznikla v USA a s jistotou dosáhla stádia fyzického prototypu, je dnes známá jako Flapper Rifle. Vznikla jako demonstrátor, který měl dokázat schůdnost automatického konceptu u ruční palné zbraně a nemá jej na svědomí nikdo jiný než John Moses Browning (1855-1926). Názory na to, kdo byl nejvlivnější zbrojní konstruktér všech dob sice nejsou jednotné, ale většina odborné veřejnosti by určitě zvolila Johna Browninga. Existuje pěkné přirovnání, že pokud by byl zbrojní design horou Olymp, tak by Browning seděl na jejím vrcholku a v ruce svíral blesk. Browningův příběh začíná již v jeho 7 letech, kdy začal vypomáhat v otcově obchodě se zbraněmi. První vlastní konstrukci – jednoranovou pušku, si nechal patentovat ve 23 letech, přičemž tím na sebe upozornil zbrojovku Winchester, která design odkoupila. To odstartovalo plodnou spolupráci, které si rychle všimla i konkurence, takže když se Browning nedohodl na podmínkách stran brokovnice Auto-5, tak nabídl svůj design belgické FN, která po něm okamžitě sáhla. Další hit byl na světě. Ještě významnější kapitolou byla spolupráce s Coltem stran vývoje samonabíjecí pistole, která nakonec vedla k v mnoha směrech revolučnímu modelu 1911, zavedenému jako standard do americké armády v obrovských počtech. Krom toho je Browning tvůrcem dalších mimořádně úspěšných zbraní, třeba automatické pušky/lehkému kulometu BAR o které ještě bude řeč a kulometech M2, M1896 nebo M1917. O kvalitách vypovídá nejen mimořádná obliba a obrovské množství vyrobených kusů, ale také to, že třeba kulomety M2 a klony pistolí 1911 jsou dodnes zavedeny v mnoha ozbrojených složkách po celém světě. Z obecných konstrukčních řešení pak přímo vychází téměř nekonečný seznam konkurenčních modelů, včetně vyslovených kopií. Konec konců, Browning má na kontě 128 patentů, včetně těch opravdu zásadních, více než 40 zbraní a 7 typů nábojů. Kromě práce pro světové zbrojovky Browning podnikal i na sebe. S bratrem Matthewem si založil vlastní zbrojovku Browning Arms Company, která funguje dodnes. Browning byl znám svým zápalem a na zbraních dělal doslova do posledního dne – zemřel na infarkt u ponku v 71 letech při práci na nové pistoli pro FN. Pokud jde o jeho první automatickou konstrukci, tak podle legendy byl Browning někdy kolem roku 1890 spolu se svým bratrem a kolegou Matthewem na rutinní návštěvě střelnice. V jejím průběhu si všiml, jak se tráva pokrývající střeliště na okamžik ohne, když se do ní opře rázová vlna od spalných plynů, řinoucích se z ústí hlavně při výstřelu. Browning si uvědomil, že tato energie je zbytečně plýtvána, když by přitom mohla sloužit k pohonu samonabíjecí funkce, a to podstatně efektivněji, konstrukčně jednodušeji a elegantněji, než u zavedených řešení v čele s kulometem Maxim. Browning toho času již platil za uznávaného a talentovaného konstruktéra úzce spolupracujícího se zbrojovkou Winchester. Krom toho s bratry vedl rodinný podnik Browning Arms Company. Na kontě měl především několik oblíbených modelů pákových opakovaček, ale žádné vysloveně revoluční záležitosti, ačkoliv nad samonabíjecími zbraněmi a použitelným konstrukčním řešením zajišťujícím jejich
spolehlivou funkci již drahnou dobu přemýšlel. Tento „záblesk génia“ tak znamenal průlom. S bratrem se rozjel do své dílny a začal plánovat, jak energii z ústí zbraně využít. Rozhodl se zatím nepodnikat žádné velké akce a postavit nejdříve jednoduchou konverzi na základě již existující zbraně, která by prověřila schůdnost konceptu. Volba padla na Winchester 1873 v ráži .44-40 Win, tedy opakovací pušku, jejíž závěr je ovládaný střelcem skrze výkyvnou pákou na spodní straně pouzdra závěru. Vykývne se dopředu, závěr se odemkne a posune dozadu. Když se páka vrátí do své výchozí polohy, tak se závěr zase posune dopředu a uzamkne. Jednoduché, funkční a svým způsobem elegantní. Bratři Browningové se k úpravám postavili dosti přímočaře, jakož i úsporně. Ústí hlavně bylo osazeno nástavbou, ke které byl připojen profil ve tvaru lžíce s otvorem umístěným v ose hlavně. Profil byl s nástavbou spojen skrze čep, takže jej šlo vykývnout směrem vpřed, přičemž u hlavně jej držela listová pružina. V horní části profilu bylo přichyceno táhlo, jehož opačná strana zase vedla k modifikované páce ovládající závěr. Spoušť byla prodloužena a o páku se opírala. Bratři Browningové údajně k přestavbě potřebovali jen pár dní a přezdívka „Flapper“, tedy v Češtině něco jako klepadlo, je odvozena od charakteristického zvuku, který při střelbě vydávala soustava pák. Při výstřelu střela prolétne otvorem v lžíci, aniž by mezi nimi došlo ke kontaktu. Za střelou ovšem následuje proud spalných plynů, které se hned za ústím rozpínají všemi směry a začnou tak vyvíjet tlak proti plochám lžíce, která se kvůli tomu vychýlí směrem dopředu. Tím se uvede do pohybu i připojené táhlo a tedy i k ní napojená páka/unašeč závěru, která přitom odtlačí závěr do zadní polohy, čímž dojde k extrakci nábojnice a natažení bicího ústrojí. Potom, co na profil přestane působit tlak, tak iniciativu převezme pružina, která vrátí profil do původní polohy, což zároveň pohne táhlem, které vrátí závěr do přední polohy. Ten přitom nabere nový náboj a uzamkne se. V této chvíli je páka v takové poloze, že její pohyb začne tlačit na spoušť, čímž dojde k uvolnění kohoutu a odpálení dalšího náboje. Tento cyklus se automaticky opakuje tak dlouho, dokud nedojde k vystřílení všech nábojů ve zbrani. Lze se domnívat, že zbraň byla dosti náchylná k poruchám. Především na pohled neadekvátní pružina vrhá podezření, jestli vůbec docházelo k dovření závěru. To ovšem nakonec není důležité. Prototyp, který podle všeho vznikl v jediném exempláři, neměl jiný účel než dokázat, že tohle je schůdná cesta vývoje. A to taky byla. Bratři Browningové si v roce nechali systém patentovat jako „J. M. & M. S. Browning Automatic Magazine Gun“. Na jeho základě se pustili do stavby zcela nového, tentokrát již plnohodnotného prototypu kulometu, který měl výhledově konkurovat zavedeným Maximům. To se opravdu stalo. Browning svůj nápad záhy nabídl Coltu a výsledkem spolupráce byl kulomet M1895 Colt–Browning machine gun, známý spíše pod poetickou přezdívkou „Potato digger“. Nutno dodat, že ač šlo o obstojnou zbraň, tak Maximovu dominanci na poli kulometů neohrozila. To však zasloužilému, leč poněkud egoistickému konstruktérovi nezabránilo v soudních tahanicích s Coltem a Browningem, které ale nakonec neslavně prohrál.
Thompson Autorifle
Generál John T. Thompson strávil velkou část své kariéry ve službách OD, kde patřil k revolučnímu křídlu volajícímu po plošnému přechodu k samonabíjecím zbraním. Byl ale také konstruktér, který se proslavil především svou řadou samopalů M1921, M1928, M1 a M1A1, známých spíše jako „Tommy gun“. Thompson začal o vytvoření vlastní zbraně přemýšlet již na začátku války, ale tenkrát se ještě nejednalo o samopal, nýbrž o samonabíjecí pušku. Nechtěl ji však osadit komplikovaným plně uzamčeným systémem, což vzhledem k nevyzrálé nabídce tehdejší doby bylo pochopitelné, ovšem výkonný náboj .30-06 vyžadoval něco víc než jen neuzamčený závěr. Procházel tedy různé patenty, až v roce 1915 narazil na ten s číslem US77658613A, který si dva roky před tím nechal patentovat americký vynálezce John Bell Blish. Ten se domníval, že dvě součásti z nestejných kovových materiálů, tlačené velkým tlakem proti sobě, budou mít výrazně větší odpor vůči proklouznutí, než by napovídaly klasické modely zabývající se třením. Použít se dají jen určité materiály s určitou kvalitou povrchu a pod určitým úhlem. Vynálezce tento jev pojmenoval po sobě jako „Blish efect“, který svými vlastnostmi u technicky zdatných čtenářů může evokovat jev známý jako „stiction“. V jeho případě platí, že pokud dva povrchy obrobíme s dostatečnou přesností a tady se bavíme o mikrometrických řádech, tak pokud je položíme na sebe, dojde k jejich přilnutí, jakoby přilepení, které se dá překonat jen relativně velkou silou. V případě Blishova jevu bylo „přilepení“ způsobeno jen při působení tlaku, který musel poklesnout, aby o sebe plochy mohly sklouznout. Teoreticky se tak mělo jednat o regulérní uzamčení. Jediný problém spočívá v tom, že žádný Blish efekt ve skutečnosti neexistuje. Princip, na základě kterého měl fungovat, byl spolehlivě vyvrácen už pár let po udělení patentu. Technicky tedy nejde o závěr uzamčený, ale o přinejlepším brzděný- delayed blowback- pracující se zcela standardními hodnotami tření. V případě dostatečné kvality povrchu by se pak uplatňoval efekt „stiction“, nikoliv však jev popsaný Blishem. Blish lock nikdy nepatřil k hlavním konstrukčním trendům, ale svého času zaznamenal určité nezanedbatelné rozšíření, především díky Thompsonovi, který jej s odstupem let použil ve své řadě samopalů. Dlužno dodat, že za druhé světové války vznikly zjednodušené varianty Thompsonových samopalů M1 a M1A1, které místo Blish locku operovaly s jednoduchým dynamickým závěrem a následné testy prokázaly, že rozdíl ve střeleckém projevu je zanedbatelný. Svého času ale Thompson věřil, že systém funguje a rozhodl se jej adoptovat do svého návrhu. Následně využil své výřečnosti a vlivu, aby přesvědčil obchodníka Thomase F. Ryana k finančnímu zaštítění projektu, navázal spolupráci s Blishem a v srpnu 1916 založil zbrojovku Auto-Ordnance Company, ve které měla revoluční zbraň vzniknout s pomocí dvojice inženýrů ve složení Theodore H. Eickhoff a Oscar V. Payne. Thompsonovi se musí uznat, že před tím odešel z OD, aby předešel střetu zájmů. Při vývoji se ale brzy narazilo na limity systému, který se navzdory Thompsonově a Blishově víře tvrdohlavě choval jako neuzamčený a nedokázal tak uspokojivě zkrotit výkon nábojů .30-06. Thompson proto na doporučení Eickhoffa přesměroval vývoj na lehčí zbraň v ráži .45 ACP a později nabídnul armádě jako „ruční kulomet“ pro čištění zákopů pod pracovním, leč chytlavým názvem „Annihilator“. Podle některých zdrojů se Thompson domluvil s armádou na polních testech malé prototypové série přímo na evropském bojišti, ale válka skončila dva dny před jejím odesláním. V pozdějších letech ale zbraň i přes některé nedostatky, především její vysokou cenu a váhu, dosáhla značného rozšíření a popularity jak v řadách amerických ozbrojených složek, tak i u policie a mafie. Thompson se ale od projektu plnotučné samonabíjecí pušky ani Blish Locku neodvrátil a hned jak v roce 1919 armáda vyhlásila zájem na zavedení standardní samonabíjecí pušky, tak přihlásil svého kandidáta, který vešel ve známost jako Thompson Autorifle. Ten stále fungoval na principu Blish locku, ale tým kolem Thompsona silně upravil jeho podobu a přidal množství styčných ploch pro zvýšení tření a rozložení tlaku. „Blish lock“ z patentu US77658613A Pokud jde o konstrukci, tak ve zbrani bychom nenašli žádný systém odběru plynů ani zákluzu. O „uzamčení“ se starala pouze sestava závěru. Pouzdro závěru je tvořeno dvěma do sebe zašroubovanými částmi v pevném uložení vůči hlavni. Jediné, co se ve zbrani hýbe, je, krom spoušťového a bicího ústrojí, závěr, vratná pružina a mosazný blok mezi nimi. Závěr má 12 ozubů ve dvou řadách, které zapadají do vybrání v přední části pouzdra závěru. Ozuby mají určitý sklon, a nejsou tak dokonale napříč proti ose závěru. Pokud tedy vyvineme dostatečnou sílu na čelo závěru, tak překonáme mez skluzu mezi ozuby a jejich uložením, čímž dojde k pootočení závěru a tedy i k jeho uvolnění. Nejde tedy o uzamčený systém. V zadní části pouzdra závěru se nachází výřez zhruba ve tvaru L, kterým prochází páka, jež je pevnou součástí závěru a slouží k manuálnímu cyklení závěru. Zadní část závěru je jakoby šikmo seříznuta a zrcadlově se o tuto plochu opírá mosazný blok, takže do sebe obě tyto části zapadají. Blok se může pohybovat podélně v ose závěru, ale ve zbrani je uložen tak, že nemůže rotovat. Za blokem se nachází již jen vratná pružina, která tlačí blok proti závěru a závěr proti komoře. U modelu z roku 1929 je k dispozici fotografie plně rozebrané zbraně s plovoucím zápalníkem odpalovaným skrze kladívko, ale je dost dobře možné, že starší exempláře mají přímoběžný úderník. My ale budeme při popisu funkce předpokládat přítomnost zápalníku, přičemž si nejdříve popíšeme způsob, jak měla zbraň fungovat podle jejích tvůrců a poté jak fungovala doopravdy. Výchozí pozicí je závěr v přední poloze pootočený do „uzamčené“ polohy, to jest ozuby do vybrání a zadní částí zapřenou do bloku celou svou plochou. Náboj je v komoře a kladívko zachyceno spoušťovým ústrojím v natažené pozici. Po zmáčknutí spouště dojde k uvolnění kladívka, které udeří do zadní části zápalníku a ten odpálí náboj v komoře. Tlak spalných plynů tlačí na dno nábojnice a to zase na čelo závěru směrem dozadu, ale
díky „Blish efektu“ mezi plochami zadní části závěru a bloku nedochází k pootočení a tedy uvolnění závěru. Energie tlačící směrem dozadu je také do určité míry moderována sklonem ploch ozubů vůči svým vybráním a páky pro manuální cyklení závěru vůči své drážce v pouzdru závěru. Závěr se měl začít otevírat až když tlak na čelo závěru poklesl natolik, že se „Blish efekt“ mezi závěrem a blokem proměnil na standardní tření. V ten moment mohl závěr volně rotovat, díky tomu soustava ozubů proklouzla ze svých vybrání v pouzdře závěru a závěr spolu s blokem mohl pokračovat setrvačností a residuálními tlaky směrem dozadu, přičemž došlo k vyhození prázdné nábojnice a natažení kohoutu. V zadní poloze došla závěru energie, iniciativu přebrala stlačená pružina, která blok i závěr natlačila zpět do výchozí pozice, přičemž byl závěrem nabrán nový náboj z nábojové schránky a doražen do komory. Dnes víme, že „Blish efekt“ se na udržení závěru v „uzamčené“ poloze vůbec nepodílel a jediné, co jej drželo zaklesnutý do pouzdra, byla setrvačnost, síla vratné pružiny, tření ploch mezi ozuby a pouzdrem a také páky závěru vůči otvoru v pouzdru závěru kterým procházela a který byl téměř v příčné orientaci vůči ose závěru způsobující hodně tření. Okamžik proto trvalo, než to vše tlak přetlačil a uvolnil závěr. Dlužno dodat, že pouzdro i klika proto musely být na místech dotyku kaleny a leštěny. Tlak v hlavni mezitím poklesl na (s přivřením obou očí) akceptovatelnou úroveň a „odemčený“ závěr se následně choval jako blowback; zbytek tlaku překonal setrvačnost mas, sílu vratné pružiny a sestavu vytlačil do její zadní polohy. Thomson pro OD vytvořil množství prototypů, ale v jádru šlo stále o to samé. Thompson svůj prototyp přihlásil již v roce 1919 na úplně první vyhlášené kolo testování, které proběhlo začátkem následujícího roku. K němu předložil hned dvě varianty naráz; pušku s lehkou hlavní a pevnou nábojovou schránkou na 5 ran a také verzi upravenou pro roli lehkého kulometu s těžkou hlavní a výměnným zásobníkem s kapacitou 20 ran. Šlo o upravený zásobník do BAR, na který byla ze stran přidána dvojice krytů s hubkami na olej. Armáda se však věnovala především pušce. Ta při zkouškách neoslnila, ale ani vysloveně nepropadla. Oproti válečným pokusům ve výsledku fungovala, ale rozhodně ne optimálně. Nábojnice se z komory extrahovaly pod vysokým tlakem, takže je bylo třeba lubrikovat. V zásobníkové šachtě se proto nachází hubka nasáklá olejem, o kterou se náboje před doražením do komory automaticky otřou a tím nalubrikují. Řešení je to uživatelsky nepraktické, hubka má tendenci lapat špínu a když dojde olej, tak zbraň začne být silně náchylná k zádržkám. I jinak nebyla spolehlivost zrovna oslnivá, ale musí se uznat, že současně byla v akceptovatelné hladině. Na druhou stranu, střelba byla dosti příjemná. Z komory se po každém výstřelu linul znepokojivý kouř kvůli předčasnému otevírání, zbraň kopala více než by jinak odpovídalo její váze a extrakce nábojnic byla popsána jako „násilná“. Dle reportu nábojnice odlétaly až do vzdálenosti 9 m a zachoval se zápis z pokusu, že pokud se letícím nábojnicím postavila do cesty deska z měkkého dřeva, tak se jich do desky pár z nich dokázalo zarazit. Zásah nábojnicí není příjemná záležitost i za normálních okolností, ale v tomto případě by mohlo docházet k regulérním zraněním spolubojovníků. Další problém byl s váhou a rozměry. Pouzdro závěru bylo velice dlouhé a zbraň vážila skoro 5 000 g, což citelně překračovalo stanovené limity. Nežádoucím specifikem také bylo to, že v důsledku olejování nábojů šel první výstřel z čisté hlavně o trochu jinam než ty následující. Celkově se způsob i samotná nutnost mazání komisi velice nelíbila. Zbraň však excelovala v přesnosti, na čemž se podílela výborná, plně stavitelná mířidla a jemná spoušť. I přes všechny slabiny se Thompsonova zbraň prokousávala testováním celých 10 let a za tu dobu vzniklo a bylo předloženo hned několik variant, minimálně pět, které se od sebe ovšem odlišovaly jen dílčími úpravami a v jádru šlo pořád o ten samý problematický systém. Z testování prvního exempláře Thomson obdržel závěry a doporučení komise a objednávku na 25 kusů pro extenzivnější testy plánované na rok 1924. Série oražená jako Model 1923 (existovalo i paralelní značení modelů písmeny) byla vyrobena ve zbrojovce Colt, která ostatně pro Auto-Ordnance vyráběla Thomsonovy samopaly. Zkoušky se nakonec o rok zpozdily a Autorifle při nich postavil prototypům od Garanda a Pedersena, s nimiž v hodnocení přesvědčivě prohrál. Ne však natolik, aby to s ním komise úplně vzdala. Thompson obdržel další report, doporučení a žádost o dodání 20 upravených exemplářů pro polní testování v dikci pěchoty a jezdectva, které proběhlo v letech 1926-1927. Na rozhodující sérii kompetitivních zkoušek v roce 1929 Thompson předložil dva upravené exempláře lišících se především délkou a váhou. Oba používaly v tu dobu komisí preferovanou ráži .276 Pedersen, přičemž do té doby Thomson pracoval výhradně s ráží .30-06. Zajímavostí bylo použití jednorázových nabíjecích klipů z lepenky. To se může zdát jako poněkud fušerské řešení, ale Švýcaři svého času s úspěchem používali stejný systém u několika svých opakovaček. Navíc se nejednalo o papírovou lepenku jak ji známe dnes, ale o podstatně pevnější materiál. Každopádně si při testování zbraň vedla podobně neoslnivě jako její předchozí varianty, což nebyl fatální problém před 10 lety, ale proti již vyzrálým konkurentům od Pedersena a Garanda neměl Autorifle šanci. U jednoho z předložených exemplářů se navíc po 1 106 výstřelech fatálně poškodil závěr a musel být z testů stažen a Thomson následně nebyl připuštěn do finálního kola tendru. Mimo USA to Thompson se svou zbraní nepřímo zkoušel ještě ve Velké Británii. Auto-Ordnance někdy v první polovině 20. let uzavřela licenční smlouvu na britskou zbrojovkou Birmingham Small Arms Co (BSA). Výsledkem byla zbraň označovaná BSA Autorifle, která se od originálu lišila řadou úprav, z nichž nejvýraznější bylo přerážování na náboj .303 British a přidaná funkce umožňující vyřadit samonabíjecí systém a zbraň používat jako opakovačku. BSA Autofire se účastnil britských testů v roce 1927 a to opět s nijak oslnivým výsledkem a zbraň byla odepsána jako neperspektivní.
